Drobnokresby/Tyránek

Drobnokresby Jakub Arbes
O masopustním koncertu	Tyránek

Údaje o textu
Titulek:	Tyránek
Podtitulek:	Povídka paedagogická
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 215–281. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Podzimní slunce vrhá snivě poetickou záři plným oknem do elegantní studovny.

Jizba jest prostranná a o jednom jen okně, leč za jasných dnů jest v ní světla skoro „nazbyt“, za dnů pošmourných pak tam panuje zvláštní pološero, ve kterémž začasté i člověka nejstřízlivějšího oblétávají myšlénky nejpoetičtější.

A náleží-li člověk k oněm výminkám lidského pokolení, jež si obraly za úkol života přemítati, hloubati a hádati na prospěch jiných, neřešívají se záhady všech odrůd nikde tak příjemně, jako pravě v takovém pološeru.

Jinak neliší se jizba skoro praničím od obyčejných studoven. Vysoké regály podle stěny jsou plny knih a nesčetných balíků a balíčků potištěného papíru. Tu a tam viděti i „nezbytný“ prach, kterým matka příroda prodlením času soužívá i nejelegantnější vazby knih, „nekonajících svou povinnosť“.

Velký psací stůl s četnými přihrádkami, s vysokými barikádami vázaných i nevázaných knih, s nesčetnými „zašpagátovanými“ balíčky poznámek a vůbec se vším všudy, čeho jest ku spisování učeného bádání potřebí, stojí opodál okna poněkud šourem, tak že světlo do studovny vnikající padá na pokaňkanou plochu stolu právě jen v onom úhlu, jejž zákony optické pro píšící předpisují.

Toliko těžký, drahocenný koberec, kterým jest skoro polovice podlahy pokryta, liší se nápadně ode všeho ostatního. Neníť na něm pozorovati ani prášinku; zřejmý to důkaz, že jediný tento předmět náleží do pravomocnosti vzorné hospodyně.

Dodáme-li ještě, že na stole leží zlaté kapesní hodinky a před stolem že stojí lenoška, ve které jsa pohodlně o lenoch opřen a s rukama v klíně křížem složenýma sedí obstarožný, skoro již asi padesátiletý muž — uvedli jsme v podstatě vše, co jest v jizbě nejnápadnější.

Muž sedí v lenošce už asi půl hodiny bez hnutí; oči má přimhouřeny, tvář takořka ledově klidnou.

Jest vysoké, kostnaté, skoro vychrtlé postavy. Podlouhlá, bezvousá tvář pergamenové pleti má výraz dobrodušné přísnosti, jakou jevívají tváře sestárnuvších dobráků, kteří byli dlouholetým návykem vtiskly původně usměvavé tváři své nepřirozenou masku vážnosti.

Kolem úzkých pouvadlých rtů pohrává však občas doposud zbytek někdejšího příjemného úsměvu. Pěkně vyklenuté, ale vráskami rozorané čelo, úzký, zašpičatělý nos, mírně vysedlé lícní kosti a pololysá lebka — vše to tvoří v celku i v podrobnostech obraz člověka, nelišícího se v podstatě od všednosti.

A přece jest to jeden z oněch vzácných mužů, jež právem možno nazvati vzorem. Minulosť jeho jest neúhonná, snahy šlechetné, pracovitosť neúmorná. Je humanistou v nejširším, nejušlechtilejším slova toho smyslu, vlídný, přívětivý, laskavý a nanejvýš jen „otcovsky napomínající“.

Pravda sice, že vše, co na muži tom právě chválíme, nebylo vlastně darem „matky přírody“. Bývalť hoch veselý, svižný, bujný, pravý pudivítr. Skotačíval jako statisíce jiných hochů, kdežto jako jinoch jevíval často známky povahy cholerické.

Nepřekvapí tudíž, dodáme-li, že stálo jej později nemalého namáhání i přemáhání, nežli povahu svou, původně skoro popudlivou, sešněroval ve tradicionelní umírněnosť a názoru svému ve svět dal ráz klidné resignace, která jediné přenáší šťastně přes všechna úskalí, přes všechny rokliny a rozsedliny „slzavého údolí“.

Již za dob studentských prozrazoval smysl pro život vůbec. Byltě vzorně pilný. A když pak se po ukončených studiích domohl zajištěného postavení, jako c. k. professor, oženil se.

Osud, jenž v tomto vzhledě provádívá mužům mnohdy nejpodivnější allotria, zachoval se k němu neobyčejně laskavě. Oblažilť jej kromě velmi slušného věna bytostí tak tichou, dobrou a vzornou, že pojem i název „anděl“ jest skoro nepřípadný.

Na obloze domácího štěstí jeho neobjevil se nikdy ani nejnepatrnější mráček. Byl svrchovaně šťasten, možno-li tak totiž říci o muži, kterého již po několik roků trápívá suchý kašel. A šťastný muž ten právě přemýšlel — o svém štěstí.

Neunaví-li nás, sledujme nahodilé myšlénky jeho aspoň po několik minut!

„V čem spočívá lidské štěstí?“ napadlo mu náhodou. „Kdo jest šťasten, kdo as, a jak může býti nejšťastnějším?

Jest nezkalené štěstí nebo jest dosažitelná pouze jistá jeho míra anebo jest štěstím pouze menší míra svízelův, útrap a protivenství?

Či jest snad štěstím býti člověkem nepředpojatým a vzpírati se tím celku, v němž předpojatosť pod nejrůznějšími škraboškami provádí své kejkle?

Jest štěstím neznati vášní a náruživostí, jež jinými tak lomcují, vyhýbati se pošetilostem, jež jiní pokládají za jádro moudrosti — slovem: jest a může býti štěstím státi opodál bludiště světa skoro osamělý? Necítiti s jinými, nemysliti po spůsobě jiných, nežíti ani po zákonech všeobecně uznávaných!

Či jest naopak pravým štěstím vrhnouti se střemhlav do víru lidských klamův a mamu, předsudkův a bludů, a holdovati všemu, čemu holduje většina — jásati s jásajícími, truchliti s truchlícími, plakati s plačícími?“^{[red 1]}

V tom byl z přemítání svého vyrušen.

Dvéře se zlehka pootevřely, a na prahu objevil se jeho „anděl“, dáma asi čtyřicetiletá, štíhlá a útloboká jako libella.

Pravidelná, oduševnělá tvář nevylíčitelně jemných rysův a bělostné, skoro bychom mohli říci liliové pleti, prozrazuje onen druh povah ženských, které neznajíce odporu dovedou po celý svůj život trpěti, aniž si jen duchem nebo povzdechem postesknou. Bledě modré a přece výrazné oči jeví z pravidla něhu, občas však i horečně vzplanou. Bohatý plavý vlas nezadá nejjemnějším vláknům zlatého hedvábí, úzké a přece svěží, mnohdy až purpurové rtíky — slovem: vše působí ze vzdálenosti několika kroků mile a vábně.

Z blízka jeví však tvář ta přece již stopy pokročilejšího věku a zároveň i chorobnosť. Pleť jest nesvěží, kůže nesčetnými, ovšem sotva pozorovatelnými vráskami a promodralými žilkami protkána. Ruměnec lící rovněž tak rychle a nepředvídaně se objevuje jako mizívá, lesk oka a žhavosť rtů pak jsou zřejmými příznaky horečnosti.

Oblečena jest dáma ta ve prostý domácí kartounový šat bleděžluté barvy beze všech ozdob. Toliko sněhobílý nabíraný límeček a staromodní čepeček s bleděmodrými stužkami nasvědčují, že přece není naprostou nepřítelkyní ozdůbek.

Stanuvši na prahu rozhlédla se plaše a nesměle po jizbě, jakoby dříve zkoumala, dovoleno-li jest vstoupiti.

Muž v lenošce přívětivě kývnul hlavou. Dáma vklouzla tiše jako stín do jizby a zavřevši za sebou dvéře, popošla několik krokův.

„Přeješ si něco, milá Serafinko?“ optal se muž něžně.

Zavrtěla hlavou a sklopila cudně oči.

Muž pomalu vstal, přiblížil se a zadíval se jí zkoumavě do tváře.

Líčka její hořela, výraz tváře jevil ostýchavou pomatenosť.

„Ty’s rozčilena, polekána!“ ozval se muž.

Usmála se, zavrtěla hlavou, zvedla oči, ale hned je zase sklopila.

Muž mimoděk se nahnul a políbil ji lehce na čelo.

Couvla poněkud jako v milostném pomatení, ale zároveň zvedla cudně sklopený zrak a s výrazem nejsladší rozkoše zadívala se muži do očí.

V tu chvíli byla tak půvabná, že muž nemohl odolati. Ovinul pravou ruku kolem štíhlého tílka a přivinul ji k srdci.

Strpěla to, ba více, položila si hlavu na jeho rámě a setrvala tak po několik vteřin. Po té se mu opatrně vyvinula z náručí a s výrazem svrchované blaženosti zadívala se mu poznovu do očí.

Tak postáli několik okamžikův.

Náhle sebou dáma prudce pohnula a ovinuvši sama pravou ruku kolem mužovy šíje něco mu stydlivě zašeptla.

Z výrazu tváře mužovy bylo zřejmo, že zaslechl tajemství nejsladší. Přivinul ženu prudce k ňadrům a políbil ji. A ona, tak stydlivá a cudná, opětovala políbení vroucněji než kdy jindy.

I šeptali si a povídali, jako ve chvílích nejblaženějších. A vše to jediné z té příčiny, že po více nežli dvaceti letech měli konečně naději na vyplnění nejvroucnějšího přání: že ve šťastný jejich kroužek rodinný přibude sladké stvořeníčko, po kterémž tak dlouho práhli.

* * *

Od prostinké příhody té minulo několik měsícův.

Paní Serafina prožila zatím všechny následky tělesných i duševních změn, jež provázívají z pravidla každou radostnou udalosť.

Někdy jí bylo jen do jásotu. Smávala se, zpívala a na mysli jí tanuly jen nejpříjemnější chvíle života. Zdálo se jí, jako by se na ni celý svět usmíval — jakoby měla celý svět objímati.

Zatím šel „celý svět“ svou všední cestou bez ohledu na paní Serafinu, o jejíž jsoucnosti neměl skoro ani zdání, tím méně aby věděl, že stápí se duše její v růžových červáncích nejsladší naděje.

Však po kratinkém jásotu duše dostavil se obrat. Chmurná melancholie vkrádala se do duše její, někdy povlovně, jindy pak vznikala náhle. Cítilať odpor i nechuť ku všemu, čeho se dotkla, nač pohlédla, co zaslechla, ba na co jen pomyslila.

V okamžicích těch byl jí svět skutečně jen „slzavým údolím“, v němž člověk jen trpí, úpí, sténá a pláče. Vzdychala, sténala, plakala. Byla dráždiva a popudliva. I hněv a závisť a vůbec celá řada odporných hnutí mysli, o nichž soudívala, že jsou úplně v lidské moci, vkrádaly se proti její vůli do duše. I bůže snů, jindy z pravidla aspoň milosrdné, zpronevěřovalo se jí. Dřímota dostavovala se v nejneobvyklejších chvílích za dne, kdežto v noci míjel spánek její víčka. Usnula-li přece, mučily ji trapné, strašidelné sny, ze kterých se probouzela ustrašená, polekaná a zemdlená.

Duch její potácel se mezi nadějí a beznadějností. Někdy se jí zdálo, jakoby ji ovíval zázračně osvěžující dech jara, vanoucí z rajských sfér; ale po chvíli cítila umdlenosť beznaděje a hned po té jí bylo, jakoby zoufalosť zatínala své neviditelné spáry do její duše.

I vlastní její muž býval jí ve chvílích těch nemilý. Odpovídala mu úsečně, nevrle, mrzutě, někdy i drsně; leč v bezprostředně následujícím okamžiku propukala v pláč, objímala jej a líbala vášnivěji než se byla kdy do sebe nadála. A po chvíli dostavila se zase apathie s celým svým truchlivým komonstvem trapných a nejtrapnějších pocitů nudy a lhostejnosti.

Manžel paní Serafiny zůstal naopak klidným. Neušlo mu, že děje se s žínkou nenáhlá, ale podstatná změna. V první době pozoroval s uspokojením osvěžení a vzpružení ženina organismu. Později působily naň rychle se střídající změny jako příznaky povážlivé choroby; leč když jim uvykl, snášel i vrtochy ženiny trpělivě.

Mimoděk stával se k ženě vždy něžnějším. Každé přání, každý posuněk, každý pohled její byl mu rozkazem. I v dobách, kdy zaměstnání jeho vyžadovalo napjetí veškerých sil a zaujalo celou jeho bytosť, kmitla se občas před duševním zrakem jeho mlhavá představa žínky, a vždy byl ochoten ustáti v práci a býti jí k službám třeba i malicherným. Mimo to zabýval se nyní v duchu častěji nežli kdy jindy záhadami vychovatelskými hlavně se zřetelem k neznámé doposud bytosti, která měla co nejdříve rodinný kroužek jeho oživiti.

Nebyl v oboru tom nováčkem, tím méně nevědomcem. Vyznal se v theorii v tak mnohém, že byl by na základě osvědčených zásad vychovatelských snadno mohl sestaviti objemné dílo. Spisy genialního Komenského, bez odporu největšího paedagoga všech věků, byly mu od mnoha let studiem nejzamilovanějším. Studoval je se zřetelem k požadavkům moderním, přirovnával zásady v nich vyslovené k zásadám jiných vynikajících vychovatelův a zbudoval tak na základě ryzé lidskosti a nepředpojatém názoru v svět vlastní systém vychovatelský. Veškerá snaha, byly základní zásady jeho systému, musí čeliti k tomu, aby byly všechny schopnosti člověka vypěstovány souměrně, aby žádné nebylo hověno na úkor druhé. Rozum i cit, soudnosť i obraznosť, vůbec všechny protivy duševní, z nichž jedna druhé v přirozeném úkonu jejím překáží, musejí býti, pokud vůbec možno, udržovány aspoň v poměrné rovnováze. Byl sice přesvědčen, že vypěstování člověka naprosto dokonalé souměrnosti jest nedostižným ideálem. Věděl, že takový člověk nikdy nežil a nikdy žíti nebude; přes to byl přesvědčen, že pokus, ideálu takovému aspoň se přiblížiti, stojí za namáhání nejúsilovnější. Ovšem sobě také netajil nesčetné překážky, jež sama příroda klade v cestu. Nebylť optimistickým jejím zbožňovatelem; neklekal před ní v zbožné a posvátné úctě, by velebil pouze její krásu a všemohoucnosť, nýbrž přemítal také o její bezcitnosti, o úskočném začasté zákeřnictví, s jakými — ovšem po nezměnitelných zákonech svých — přepadává živoucí tvory, mučí je, ba i hubí…

Rovněž mu nebyl neznámý fysiologický význam života. Tajemství vzniku a účelu života ovšem zůstalo i jemu nerozřešeno, ale prozkoumav všechny odporující si názory přijal za svůj názor nejreelnější: že totiž každý tvor a tudíž i člověk jest v podstatě podmíněn již svým zárodkem, a že další jeho rozvoj závisí výlučně jen na nesčetných, z pravidla nepostižitelných vlivech, jež naň působí. Názorem tím přiváděn ovšem jeho systém paedagogický v jakési kolísání. Neboť chorobný a od pravidelnosti se odchylující zárodek podmiňuje již sám o sobě tvora, jejž sotva která moc lidská může změniti v úplně zdravého a pravidelného. Nicméně zjistiti, abychom tak řekli, jakosť tvora, snažiti se vyzkoumati, jak dalece liší se od nejpřesnější pravidelnosti, a pokusiti se o odstranění neb aspoň o seslabení vlivů přirozenému vývoji překážejících, zdálo se mu přece jen státi za pokus nejopravdovější. I ustanovil se na tom, že i vzhledem ku svému dítku zůstane věren svým zásadám: že vynasnaží se vypěstovati člověka po svých náhledech nejdokonalejšího, ve všem co možná nejsouměrnějšího — — —

Však dosti o zásadách vzorného vychovatele!

Za nedlouho byl nucen podniknouti krátkou cestu a když se vrátil, zvěstováno mu, že narodilo se mu děvčátko.

Po špičkách vplížil se do ložnice ženiny.

Zastal ženu v loži. Přivítala jej pohledem matným, ale nevýslovně blaženým. Když ji byl něžné políbil na čelo, vztáhla bílou ručku svou ku stěně a poodhalila poloprůsvitný závoj, jímž bylo přikryto v sněhobílou peřinku zavinuté novorozeňátko.

Nahnul se, by pohlédl na robátko; ale v panujícím šeru nepostřehl, než-li temné zarudlý, zdánlivě beztvarý obličej zvící dlaně dorostlého člověka. Lebka byla pokryta opentlenou háčkovanou čepičkou. Očka byla zamhouřena, a jenom úzké rtíky požmlouvávaly.

„Učiněný andělíček,“ zašeptla paní Serafina. „Očka jako chrpa, vlásky jako havraní peruť…“

A hned zase s něžnou úzkostlivostí tvářičku dítěte závojem přikryla.

Manžel se vztýčil a s výrazem svrchovaného uspokojení zadíval se v unylou, jaksi sladce ztrpčenou tvář ženinu.

Bylo mu zádumčivě slastno. Zdálo se mu jakoby měl před ženou v zbožné úctě pokleknouti; ale hned zase šlehla duší jeho šílená myšlénka: že by ji k smrti ulíbal…

Přes to zůstal klidným. Nahnul se jen a políbil žínku jako poprvé lehynce na čelo a zašeptav několik něžných slov zůstavil ji s dítkem o samotě.

* * *

V několika nedělích byly všechny nesrovnalosti, jež mělo narození dítka v rodině našich manželů v zápětí, skoro úplně vyrovnány.

Možno-li u šťastných lidí mluviti o zvýšení štěstí, platí to v plné míře o paní Serafině a o jejím manželu.

Vytoužený „andělíček“ stal se jim zdrojem nesčetných nadějných a radostných chvil.

Již v několika dnech zarudlá tvářinka dítka zbledla tou měrou, že podobala se karrarskému mramoru s nejjemnějším nádechem porosení. Původní rysy staly se znatelnějšími a shledáno, že dítě podobá se více matce než otci, ale že liší se od matky černými vlásky.

V prvních dnech dívávala se paní Serafina po celé hodiny ve tvář svého jedináčka. I otec postál začasté nad andílkem svým déle, jakoby si chtěl podobu jeho nevyhladitelně vštípiti do paměti.

Někdy matka i otec stáli nad dítkem zcela bezmyšlenkovitě. — Jindy křižovaly mozky jejich různé mlhavé myšlénky, někdy zmocňoval se jich zvláštní pocit, pro který neměli slov. Bývaloť jim sladce bolestno jako v předtuše nějakého neštěstí.

I v poměru obou manželů stala se nenápadná, přece však podstatná změna. Přilnuliť k sobě pevněji a zároveň něžněji, laskali a líbávali se častěji a směleji než-li před rokem. Skoro se zdálo, jakoby byli zdětiněli. Svět mimo ně zdál se jim býti zcela lhostejným. Všechny myšlénky, všechna přání, všechny touhy obletovaly něžné stvořeníčko, o němž nemluveno a nemyšleno nežli ideálně.

Slova „náš andělíček“, „naše dušinka“, „naše beruška“ a podobná oživovala nejošumělejší frásovité povídání jako pravé perlinky šňůra skleněných imitací. A slůvka ta pronášena tónem tak jemným, něžným, skoro možno říci milodechým, že kdo je zaslechl, nikdy na ně nezapomněl.

S počátku působilo děťátko rodičům potěšení jen prostřednictvím jediného jejich smyslu: zraku. Dívaliť se na ně jen. Dotknouti se ho skoro se báli. Jakmile zavrnělo a začalo tak na duše jejich působiti prostřednictvím sluchu, měnilo se potěšení v úzkostlivosť, že vrní snad z popudu nepříjemného a že se rozpláče. Okamžiky ty byly jim svědectvím, že každá blaženosť, každé štěstí vrhá také své stíny. Bývaloť jim, jakoby se jim tajil dech, a jakoby štěstí jejich v nerozdílném okamžiku mohlo se přemetnouti v bezměrné hoře. Jednotlivé tyto kapinky citového pelyňku byly však doposud tak drobounké, že číše blaženosti zůstala přece ještě nevýslovně sladkou.

Za nedlouho shledáno, co bylo sice již v prvních dnech spozorováno, ale čemu nepřikládána valná důležitosť, že jest dítko bytosť tak pavučinkovitá, že první mrazivý dech přírody mohl by je zahubiti.

Následkem toho přilnuli rodičové k robátku svému ještě něžněji. Pochopiliť, že právě pro tuto svou přirozenou slabosť vyžaduje péče a ochrany nejvzornější. Doposud výhradně jen vegetabilní život robátka vyžadoval právě jen péči v tomto vzhledě. Není tudíž divu, že starostlivý otec pozapomněl na své plány vychovatelské a že soustředil pozornosť svou k životu fysickému.

K neuvěření, s jakou úzkostlivostí pečováno k rozkazu otcovu o zdravotní potřeby robátka! Čerstvý vzduch, přiměřená teplota a takovátéž krmě — krátce, o vše dbáno dle přesných předpisů vědy výlučně k tomu cíli, aby byla životní síla robátka vzpružena.

Největší péči vyžadovala s počátku strava matčina a později i krmě robátka. Jelikož zde nestačily vědomosti laikovy, vzato útočiště k odbornému znalci a dbáno rady jeho s úzkostlivostí mnohdy až směšnou. Kolébka jako přístroj, kterýmž nervová soustava robátek spíše trpí, vůbec ani nekoupena. Dítko kladeno prostě do lože vedle matky. Zavrnělo-li nebo se rozplakalo, konejšeno jen pouhým převinutím a podáním matčina prsu, později lékařem předepsanou krmí. Hýčkání, to jest omamování jakéhokoli druhu naprosto vyloučeno. Slovem: o dítě pečováno jako o robátko knížecí.

Prodlením dvou měsíců jevilo dítko zcela zřejmě potěšitelnou změnu. Tvářinka nabyla přirozené barvy bělostné, jemné pleti, rysy staly se určitějšími. Barva líček vždy více odlišovala se od původní zarudlosti, až byla přirozeně růžovou, důkaz to zdraví. Útlý organismus sice se nezměnil, ale dítko přece poněkud sesílilo. Vnitřní ústroje konaly své funkce pravidelně. Nemluvně spalo klidně a probouzelo se jen z příčin přirozených.

S rozvojem tělesným držely stejný krok sotva pozorovatelné známky rozvoje duševního. Dítko častěji a déle než-li dříve nechávalo blankytná očka svá otevřena. Kdysi přistiženo i při tom, kterak obrací očka v jistém směru, jakoby byl nějaký předmět pozornosť jeho upoutal.

Pohledu dítka všímáno si nyní bedlivěji. Otec a především matka dívali se mu nyní významněji do očí a mluvívali k němu začasté jako k rozumnému tvoru, někdy ovšem též dětinsky blábolivě — až posléze postiženo při prvním zákmitu bezděčného zkřivení tvářičky — pousmání…

První zákmity vnitřního života dítěte, jevící se v bezděčném a neuvědomělém projevu, že zrakem a duchem postihuje, co se kolem děje, staly se nevyčerpatelným zdrojem dětinských rozprav, o jakýchž se druhdy rodičům ani nesnilo…

A což teprve, když po dalších třech měsících robátko začalo pobroukávati, když obracejíc zrak svůj po matce neb otci, usmívalo se již uvědoměleji!

Sotva pozorovatelně a začasté skoro nepostižitelně vznikající duševní život nemluvněte poskytuje tak nesčetné množství zajímavých odstínů, že nelze jich ani nejbystřejšímu a nejbedlivějšímu pozorovateli postihnouti, neřku-li věcně vylíčiti.

Ale kdož medle v divoké vřavě životní, v krutém začasté zápasu o existenci má dosti vnímavosti a zároveň i dosti času, aby věnoval pozornosť nejjemnějším odstínům duševního rozvoje pavučinkovitých stvořeníček? A byť i měl — kdo za našich dnů, kdy i nejbrillantnější líčení eruptivních událostí světodějných zůstavuje čtenáře chladným, má zálibu ve čtení tohoto druhu?

Možná, že jen čtenářky…

Skoro se však obáváme, že jsme již tím, co jsme byli právě jen zběžně naznačili, i mnohou čtenářku, zvyklou čtení vzrušujícímu a rozplameňujícímu, unavili.

* * *

Minul rok. Většině otců nepůsobívají zdravá novorozeňátka v prvním roce věku svého z pravidla žádných trampot neb aspoň tak nepatrně, že jich ani nepozorují. Dítko hrubě ani nepřekáží a výdaje v hospodářském ohledu bývají nepatrny nebo si jich nikdo ani nevšímá: dítě žije, abychom tak řekli, „na křídu“.

Pečlivý a svědomitý otec našeho nemluvňátka všimnul si však i této stránky jediné z té příčiny, aby neklamal — sama sebe. Po roce sestavil s tužkou v ruce zcela řádnou podrobnou billanci, z které uvádíme aspoň počty nejhlavnější: Paní bábě 10 zl. Křtiny: knězi 10 zl., kostelníkovi 2 zl., taxy a zpropitné 3 zl.; hostina 25 zl.; úhrnem v prvních osmi dnech 50 zl. Prádélko a různé potřeby již před tím nakoupené 30 zl.; nová služka: 5 zl. mzdy a 10 zl. výživa měsíčně, činí za rok 180 zl. Lékaři 50 zl.; různé drobnosti: vanička na koupání, palivo k ohřívání vody, mýdlo atd., za celý rok 20 zl. Mléko, kakao, piškoty a později různá koupě, taktéž za celý rok 10 zl. Mimořádné výlohy 20 zl. V celku tedy neméně než asi 360 zl. Na rodinu s úplně zabezpečenou existencí ovšem výdaj nepatrný, ale s hospodářského stanoviska přece jen výdaj, s kterýmž nutno počítati. Pojmeme-li dítko v prvním roce jako pouhou hříčku a zábavu rodičů, musíme vyznati, že zábava, kterou naše robátko připravovalo po celý rok svým rodičům, stála zajisté za více, než-li za částku v billanci vykázanou.

Robátko naše však vyžadovalo mimo to také ještě něco jiného, co váží jako peníze: času. Kdyby byl pečlivý otec sdělal billanci i v tomto směru, možná, že by byl povážlivě hlavou zavrtěl. Uvážíme-li, že zajisté nejméně půl hodiny denně průměrně strávil jednak u svého dítka, jednak přemítáním o něm nebo pouhým zpomínáním, činí to v roce více než-li 180 hodin. A počítáme-li 12 hodin pracovních na den, byla o celých 15 pracovních dnův oloupena v první řadě — věda, tedy cosi, co v životě učencově nikterak podceňovati nelze.

Přes to jsme jisti, že kdyby byl otec sdělal i tuto billanci, bylo by mu dítko přece jen zůstalo, čím mu bylo: nejdražším klenotem, jejž nade vše miloval a chránil jako zřítelnici svého oka; sladkou hříčkou, jíž by byl nevyměnil za rajské rozkoše; čímsi tak milým, příjemným a drahým, že nelze slovy ani označiti. Vmysleme se jen v potěšení vzorných rodičů, když se začal jedináček jejich stavěti na nožky, když se začal broukavě pokoušeti o napodobení zvuků, jež mu matka a jiní neustále opakovali, nebo když se konečně na nožkách udržel a později pokusil o první potácivé krůčky a blabolivé vyslovení nejjednodušších slov. Vše to znají v jisté míře rodičové všickni, ale z pravidla v brzku na to zapomínají.

Rodičové našeho robátka však věnovali tomu takovou pozornosť, že ani po letech žádné podrobnosti nezapomněli — sledovaliť vývoj dítka svého s bezpříkladnou pečlivostí.

Po roce lišilo se robě od robátek svého věku jen vlastnostmi individuelními. Byloť i nyní ještě slaboučké organisace tělesné, ale tělíčko jeho bylo úplně bezvadné. I vnitřní ústroje, nejprve plíce, srdce a mozek, ba i ústroje zažívací konaly funkce své zcela pravidelně, což bylo důkazem úplného nebo skoro úplného zdraví. Hrudník zdál se býti poněkud plochý, skoro pozapadlý; nožky a ručinky byly sice útlounké, ale pružnosť a síla jejich byly věku dítěte zcela přiměřeny, ba někdy i překvapovaly. Rovněž byly všechny smysly úplně normální a vyvíjely se, jak se zdálo, zcela přirozeně a souměrně.

Mluvní ústrojí bylo vzorné. Obvyklé prvopočáteční šišlání a zaměňování některých zvuček jako na př. „t“ za „k“ netrvalo snad ani celý týden. Líčinka mělo dítko růžová, rtíky kypré, očka jasná, ba skoro možno říci jiskrně jasná — jediná snad abnormalnosť, ale zároveň důkaz duševní čilosti. Zřejmé známky rychlé chápavosti jevily se den ode dne. Pud napodobovati zvuky, posuňky, tudíž vše, co zoveme uvědomělým životem, byl dosti mocný a vyvíjel se přirozeně.

Po celý rok dítko ani jednou povážlivě nezastonalo. Kromě pomíjejícího katarrhu plic v šestém měsíci, jenž jevil se mírným kašlem a v desíti dnech úplně pominul, nepoznalo robě žádných útrap vzniklých z nějaké choroby. Spánek jeho byl pravidelný, klidný a bez nápadnějšího probouzení; krátce — dítko bylo úplně zdrávo a opravňovalo v ohledu tělesném i duševním k nadějím nejrůžovějším. Jisto sice, že dítko v době té rodičů svých dosti často polekalo tím, že se někdy bez rozvahy rozběhlo, nebo sedíc někde na výšce neopatrně se nahnulo, nebo drclo o něco hlavinkou a podobně. Leč vše to byly nehody nepatrné a tak všední, že na ně ihned zapomínáno.

Dítko bylo a zůstalo rodičům svým sladkou hříčkou, které jinak nenazývali, nežli svým „cukrouškem“ a pro bělostnou jeho pleť také někdy „konvalinkou“ nebo „sněženkou“.

Zatím děly se však v soustavě nervové přece jen — ovšem nepostižitelné změny. S počátku jevily se nenáhlým, jen nejbystřejšímu oku znatelným přibýváním čilosti, chápavosti, rozhodnosti — vůbec nenápadným zbystřováním všech smyslů. Dítko bylo čilé a hravé jako koťátko — čiperné a švitořivé jako vlaštovička. Časem ovšem se základní tento ráz povahy skoro náhle měníval v mírné zachmuření, apathii nebo nechuť. Leč změny ty buď nepozorovány nebo připisovány na vrub vnějším dojmům.

Ve výroční den narození dítka sběhlo se však cosi, co vrhlo první znatelný, ba nápadný stín na posavadní utěšený poměr mezi robátkem a rodičemi. Otec měl totiž neblahý nápad, aby v den ten uspořádána byla rodinná, vlastně skoro příbuzenská hostina. Paní Serafina ničeho nenamítala. Naopak byla ráda, že bude se moci čilým a roztomilým robátkem svým — řekněme to upřímně — pochlubiti.

Přípravy k hostině vykonány, hosté sezváni. V ustanovený den a hodinu dostavili se hosté do jednoho. Přišla obstarožná teta se strany otcovy, vdova po c. k. radovi zemského soudu s dvěma svými dcerami; přišel bratranec paní Serafiny, pensionovaný major od vozatajstva; dále tři nejdůvěrnější druhdy přítelkyně matčiny s pěti dítkami, v stáří sedmi až třinácti roků; ba přišel i ředitel ústavu, na němž otec professoroval, s dvěma nejdůvěrnějšími kollegy — slovem: sešla se společnosť vybraná.

Tabule upravena v nejprostornějším pokoji bytu. Hosté zasedli a hodování zahájeno, jak dobrý mrav kázal — bez čiperné jubilantky.

S počátku hovořeno obvyklým spůsobem o všem možném — i na dítko vzpomenuto, leč jen mimochodem. Po výborné polévce a neméně výborné šťavnaté hovězině přesunula se rozmluva na několik minut na děti vůbec a posléze na jubilantku. Poptáváno se na ni nejinak, než-li na nějakou kněžničku; vyptáváno se na její povahu, vlohy, jeví-li už nějaké, vůbec na vše, co koho jen napadlo.

„Hodňoučká, zdravoučká! Učiněný andělíček!“ libovala si šťastná matinka.

„A čilá, čiperná — učiněný diblíček!“ přizvukoval neméně šťastný otec.

A konec rozmluvy byl, že vyslovil kdosi — nevíme už, zda stará teta nebo některá z důvěrných přítelkyň matčiných, prostinké přání, že by snad bylo přece jen záhodno, aby se čilá a hodná jubilantka súčastnila hostiny také osobně.

Opatrná matinka sice protestovala; ale když i někteří jiní k vyslovenému přání se připojili, musilo býti hostům již z pouhé zdvořilosti vyhověno.

Dítko, oblečené v nejbělostnější sváteční šatečky — patrně již pro případ slavnostního představení připravené — přivedeno do jídelny a usazeno do vysoké dětské stoličky po boku své matky, která převzala dozor nad jeho chováním. V první chvíli zdálo se býti zaleknuto. Čilá očka plaše bloudila s jednoho hosta na druhého, jemná tvářinka jevila zřejmé jakousi ustrašenosť. Rozumí se, že stalo se předmětem pozornosti a hovoru skoro všech přítomných. Ve čtvrthodině vyměněna taková spousta dotazův a odpovědí v příčině všech možných i nemožných vlastností dítěte, že nestačil by k vypsání jich snad ani celý foliant.

Zatím dítko společnosti uvyklo. Očka nabyla poměrného klidu, tvářinka jevila obvyklý výraz. Přirozenoť, že i před dítko dán příbor. A když pak pojídán výborně upravený bažant, nakrájela matička ždibeček i před svého jedináčka a poctila jej i žvanečkem. Dítko, patrně po příkladu ostatních, jaksi hltavě pojídalo. V tom — — co to? Pan ředitel, dobrodušný šedesátník sedící náhodou naproti dítku, vytáhl zlaté hodinky, drahocenný dar svých žáků k pétatřicetiletému jubileu své činnosti, a podívav se na ně zase je zastrčil.

Lesk kovu odrazil se v blankytných očkách dítěte tak nápadně, že dítko mimoděk vztáhlo ručinku směrem, kde byl lesklý předmět zmizel, a vypoulivši poněkud očka jevilo v tvářince neurčitou jakousi žádosť.

Matinka, nemajíc o tom ani potuchy, vztáhla mimoděk ruku po ručce svého dítka a jemně ji přitiskla k tělíčku.

Dítko však vztáhlo střelhbitě ručku poznovu. Tvářinka mírně se sešklebovala k výrazu plačtivému; očka jevila výraz jakési vytřeštěnosti…

A dříve nežli matka přivedla nadzvednutou ručku do původní polohy, dítko nevrle zavrnělo a vřeštivě se rozkřiklo, jakoby je byl někdo špendlíčkem bodnul.

„Co pak chceš, dušinko? Mlč — dobrá, sladká dceruško!“ konejší matka své dítko obemykajíc je levou rukou.

Ale rozkřiknuvší se dítě propuklo ve vřeštivý pláč, div uši nezaléhají.

Ručkama šermuje před sebou, jakoby po něčem lapalo; tvářinka vždy více rudne, očka vždy více se rozjiskřují, a lesk jejich opalisuje ve dvou velkých slzách… Ruče béře matka dítko do náručí a odnáší je do vedlejšího pokoje… Mezi hostmi nastalo nepatrné pohnutí; někteří jevili i jakési napjetí.

Ale nepatrný případ nejvšednějšího druhu — kdož by mu věnoval zvláštní pozornosť?

V několika minutách matka dítě ukonejšila a vrací se k hostům sama.

„Kde máš svou „sněženku“?“ ptá se jedna z přítelkyň.

„Proč ji necháváš služce, když se ztišila?“ táže se teta.

„I jen si ji sem zase přineste a potěšíte se!“ vyzývá dobromyslný pan ředitel nemaje zdání, že byl vlastně on sám příčinou, pro kterou se bylo dítko rozkřiklo a rozplakalo.

Matka se sice chvíli vzpouzela, ale posléze přece — vyhověla.

Přinesla utišené dítě, posadila je do stoličky vedle sebe a piplala se s ním obvyklým spůsobem. Náhodou vytáhl však po několika minutách pan ředitel své hodinky poznovu. Dítko opakovalo, čím se bylo již produkovalo: vztáhlo ručinky ku předu, vypoulilo očka a začalo povrnívati.

Na štěstí tentokráte spozorováno, co bylo pozornosť jeho upoutalo.

„Hodinky!… páně ředitelovy hodinky chce,“ upozornil pan major.

„Čiperná dceruška!“ podotkla teta.

„Všechno vidí — všechno!“ doložila matka.

Leč v okamžiku, když pan ředitel hodinky zastrčil, dalo se dítko do vřískavého pláče. Matka je chtěla opět odnésti; ale pan ředitel vytáhnuv hodinky na těžkém zlatém řetízku mihnul jimi několikráte před očkama dítěte. Dítě se okamžitě ztišilo. Ale jakmile chtěl ředitel stkvost svůj zase zastrčiti, začalo znovu „nabírati“.

Pan ředitel se nad robátkem smiloval. Odepjal řetízek a podal hodinky i s řetízkem paní Serafině.

„Nechť si, dušinka, pohraje — když se jí líbí!“ podotknul.

Matka držíc hodinky v ruce, otáčí je před dítkem, jež vztahuje po nich ručinky, až je uchvátilo. Matka mu nebrání; držíť opatrně řetízek. A dítko s nevylíčitelným výrazem radosti, ba rozkoše, pohrává si s lesklým stkvostem. Náhle — jak se stalo, ani sama matka nechápe, — — octly se hodinky i s řetízkem v ručce dítěte. V bezprostředně následujícím okamžiku zvedlo dítě ručku do výše — a bác! — hodinky leží rozbité na podlaze — — — —

V životě dětském případ všední, nejvšednější — ale za okolností, za kterýchž se sběhl — — Z prsou matčiných vydral se výkřik zděšení. Většina hostů jeví leknutí.

Vlastník hodinek dívá se s výrazem bolestné truchlivosti na trosky drahocenné památky; — otec zajikavě dítě omlouvá a slibuje, že dá hodiny, bude-li možná, spraviti.

„Proč jen nedáš pozor!“ připomíná káravě stará teta matce, která držíc jednou rukou dítko, byla se shýbla a druhou rukou sbírá střepy s podlahy.

„Mně se podobného něco nestalo ani jednou, ačkoli jsem už pět dětí vychovala,“ vykládá jedna z přítelkyň.

„To je tím, že se dětem všechno povolí,“ míní přísným tónem pensionovaný major. „Bez discipliny jest vychování naprosto nemožné.“

Delikventka-jubilantka sedí zatím ve své stoličce s vítězoslavným výrazem v něžné tvářince. Kolem kyprých rtíků pohrává úsměv uspokojení; z oček září šibalská útrpnosť, jakoby chtěla říci: „Vidíte, jak jste nemotorni! Ani hodinky nedovedete rozbít!“

Když pak malinka, sebravši střepy s podlahy, vztýčila se, vztáhlo po nich dítko ručinky s touže dychtivostí a zároveň jistotou, že je dostane, jako před chvílí. Tentokráte matka, jak se zdá, buď v bezmyšlénkovitosti nebo roztržitosti dítěti nevyhověla. Tvář dítka se zakabonila a sešklebila. Po dvou nebo třech vteřinách dalo se dítě do tak vřískavého pláče, že ustrašená matka nevěděla si jiné rady, nežli je co nejrychleji odnésti. I to jest případ všední, nejvšednější; leč pro dítko, o němž jest řeč, přece jen významný. Byltě to první mravní trest, kterýmž bylo upomenuto, že nesmí vždy, co by chtělo. — —

Vřískalo, ba řvalo sice i mimo hodovní síň ještě chvíli, až pak posléze starostlivé matince přece se podařilo ukonejšiti je, to jest obrátiti pozornosť jeho k něčemu jinému. Do hodovní síně již více nesmělo. Tam ovšem bylo ještě po nějaký čas skoro výhradně předmětem rozmluvy. Vyměněna celá řada mínění jednak o podobných případech vůbec, jednak o tom případu zvlášť.

Celá společnosť souhlasila v tom, že mají býti děti opatrněji hlídány, že nemá se jim hověti ve všem, že má jim býti již v nejútlejším věku vštěpováno, co smějí a co nesmějí atd., jak už prý tisícileté praxe vychovatelská dostatečně dokázala.

„A když už by pranic nepomáhalo,“ ukončila paní teta rozmluvu, „vzala bych metličku a našupala bych mu.“

V praxi vychovatelské sevšednělý tento prostředek nevzbudil však v duši otcově nejmenšího ohlasu. Byltě přesvědčen, že jest povinností rodičů působiti na své dítky výhradně jen mravné — na cit a na rozum. Mimo to naprosto nechápal, jak by mohl vztáhnouti trestající ruku svou na něžné, útlé stvořeníčko, které doposud ještě „neví, co činí“…

Hostina ukončena obvyklým spůsobem. Hosté se rozešli. Kromě jediného pana ředitele, jenž zaplatil návštěvu památným svým stkvostem (jenž sice později spraven, ale nebyl již k praktické potřebě), všickni na pohoršlivý případ dříve neb později zapomněli.

* * *

Jasná obloha nad rodinným štěstím a blažeností rodičův dítka ani dost málo se nezakabonila. Dítko jim bylo rovněž tak milé jako dříve, leda že poprvé v životě svém poznali, že by mu prominuli mnohem více, než-li co bylo spáchalo. Od té doby věnována však dítku ještě větší pozornosť, nežli před tím. Hlídánoť pečlivěji a pozorováno bedlivěji. A tu shledáno, že vztahuje ručinky nejen po každém předmětu lesklém, nýbrž po všem, co jakýmkoli spůsobem budí jeho pozornosť. S počátku vzali rodičové útočiště k prostředku ochrannému. Neukazovali dítku žádných věcí podobných; schovávali je před ním, aby nedráždili jeho zvědavosti nebo pouhé pozornosti. Ale nic naplat! dítko dovedlo si vyšukati věci, na které nikdo ani nevzdechnul — nejčastěji nože a vůbec předměty, kterými si mohlo snadno ublížiti. Ostražitosť rodičů zdvojnásobena, ale dítko pouhým pudem vedeno znalo v brzku všechny skrýše, kde podobné věci skrývány. Kdysi v nestřežené chvíli postiženo k nemalému leknutí matky s velkým kuchyňským nožem v zakrvácené ručince a pozdějším pátráním zjištěno, že nalezlo jej v kuchyni v zásuvce stolu, jež se jen stěží otvírala, že se jím řízlo, ale nedbajíc toho, že si jím, jak se zdálo, po několik minut hrálo.

Rozumí se, že nahučeno do dítka stero laskavých napomenuti, že nůž ten pečlivě uschován; ale — za několik dní postiženo dítko s týmže nožem v ručince, aniž bylo lze vypátrati, jak k němu přišlo.

„Nepozornosť — nedostatečný dozor,“ bylo vše, čím otec záhadu vysvětlil, rozkázav co nejpřísněji, aby byl na dítě dáván ještě bedlivější pozor, nežli dříve.

Nic však naplat! Po několika dnech postiženo dítko s matčinou zlatou náušnici — v ústech…

Matku pojala hrůza… Co počíti? Jak možno se dohlídať? Zbystřen tudíž dozor ještě více; ale zase nic naplat… Zas a zase postiženo dítko při něčem méně nebezpečném sice, ale přece nepředvídaném, což konečné důmyslný a přemítavý otec vyložil zvláštní, skoro možno říci neobyčejnou duševní čilostí dítěte.

Šukavosť dítka byla začasté přímo úžasná. Jasná, bystrá očka téměř všechno postihovala. Zdálo se, jakoby o všem vědělo, jakoby kolem sebe všechno již znalo ačkoli nevědělo ani jmen, tím méně, aby bylo znalo vlastního účelu — ba více, jako by již i účel většiny věcí kolem sebe aspoň tušilo. V brzku zpozorováno, že nebere již nůž, nůžky, vidličku a podobné do ručky ledabylo a nahodile, nýbrž vždy jen jako dorostlý člověk — jenže po všem sahalo, všeho se chápalo rychleji, skoro možno říci horečněji. Živosti a známek neobyčejné chápavosti očividně přibývalo. Rodiče ovšem neustále napomínali a nabádali k opatrnosti, k umírněnosti atd.

Ale vše to, jak se zdálo, nesrovnávalo se se základním rysem živé, čilé, skoro horečné povahy dítěte, opravňujícího v ohledu duševním k nadějím nejsmělejším — —

Duševní románek zajímavého stvořeníčka začínal býti den ode dne — ovšem jen pro milovníky nejjemnějších hnutí mysli a tak bedlivé a bystré pozorovatele, jakým byl otec — vždy zajímavější.

A přece není nám při nejlepší vůli možno odvážiti se líčení podrobného. Zdáť se nám, že k vylíčení jediného týdne, ba snad i pouhého dne nestačila by celá kniha; ba zdá se nám, že není skoro ani čtenářů, kteří by všechny jemné, zdánlivě bezvýznamné a všední odstíny každodenního dětského života od chvíle, kdy dítko otevře očka, až do chvíle, kdy usíná — sledovati chtěli a mohli s dostatečnou trpělivostí.

Horečný chvat životní, jakému byla většina z nás uvykla — divoká směsice mocných, vzrušujících dojmů, které na nás každodenně působí — zájem na velkých, začasté světodějných událostech, krátce veškeren moderní život vůbec odvrací mysli naše od věcí, k jejichž náležitému pochopení a ocenění jest především třeba trvalé nálady kontemplativní, nejvzornější trpělivosti a pozornosti, bez kterýchž jest sledování jemných odstínů všeho druhu naprosto nemožné.

Obmezujeme se tudíž na některé charakteristické momenty význačnější.

Otec i matka den ode dne poznávali, že nemají pouze dítko samo o sobě, na které a pro které by se hodila většina paedagogických pravidel a zákonů, nýbrž zcela určité individuum, které se pravidlům vymyká a žije i vyvíjí se po zákonech vlastní své organisace, jako nežilo a nevyvíjelo se až dosud žádné jiné dítě.

Veškerá theorie vychovatelská, s kterouž se byl otec kdysi tak namučil, zdála se býti oproti slaboučkému a křehoučkému stvořeníčku více méně malomocnou.

Vyslechloť sice každé poučení a napomenutí se vzornou trpělivostí vždy, kdykoli je slyšelo poprvé, jako naslouchalo všemu, co se mu vůbec vypravovalo. Ale při druhém nebo docela třetím opakování bylo již netrpělivo, naslouchalo „na půl ucha“ — a v tom i onom případu, ba v případech všech, řídilo se na konec přece jen vlastním pudem a vlastní vůlí.

Není tudíž divu, že jevilo se dítko všemu světu umíněným a svéhlavým.

Bystroduchý otec ovšem domníval se rozpoznávati zárodky určitých zámyslův a pevné vůle, vlastností to, které jsou ozdobou, ba řídkou výhodou každého člověka.

Ale což naplat, když vše to vyrovnávala zase těkavosť mysli, když snadná chápavosť vyvážena rovněž tak snadnou zapomnětlivostí, když umíněnosť a vůle střídala cíl svůj tak rychle, že zdálo se, jakoby byly mrskány žhavými metlami?

Uznáno tudíž za nutné pokusiti se o to, aby byl zdánlivé umíněnosti a svéhlavosti, vlastně vždy určitěji vystupující pevné vůli dán směr, povaze dítěte přiměřený a zároveň zámyslům rodičův odpovídající. Pokoušeno se vésti dítě k tomu, aby chtělo především jiným to, s čím souhlasili zároveň i rodiče, aby nechtělo, co by mu bylo na škodu nebo docela na záhubu.

Vzorná pečlivosť v tomto směru korunována za nedlouho skutečné uspokojujícím výsledkem. Přes to vše prokmitávaly občas jiskerky odbojnosti, a začasté se zdálo, jakoby v duši dítěte hromadily se mraky, z kterých může každé chvíle vyšlehnouti prudký blesk odporu. V celku bylo dítko poslušno, ale vždycky jen — po své vůli.

Pokyny, napomenutí, upozornění a nabádání všeho druhu bylo proň jen jaksi dočasným, pomíjejícím regulativem. Hlavním, vlastně jediným jeho velitelem bylo a zůstalo vlastní jeho „já“.

Však právě v tom spočívalo zvláštní kouzlo, které činilo dítko otci i matce v pravém slova smyslu nad jiné zajímavým.

Na sklonku druhého roku věku svého jevilo totiž dítko již tolik překvapujících známek samostatného života duševního, takovou míru nadání rozlišovacího a zároveň tak mnohostrannou chápavosť, učenlivosť, napodobivosť, ba samostatnou vymýšlivosť, že neodchylíme se příliš od pravdy, díme-li, že podobalo se skoro tak zvaným „dětem zázračným“, ve kterých jest ta neb ona duševní vlastnosť nápadné vyvinuta na útraty ostatních.

U našeho robátka zdálo se však býti vyvinutí úplně souměrné. Logika i paměť, rozum i cit, vůbec všechny vzájemně se protínající a začasté i ničící protivy duševní zdály se býti v souladu přímo vzorném. A přece se každou chvíli rodičům, najmě otci, zdálo, že má ta neb ona duševní vlastnosť takovou převahu, že utlačí většinu ostatních…

Jaký div, že úzkostlivosť a starostlivosť rodičů den ke dni se množily, že namáhali se oba ze všech sil, aby udrželi všechny sporné živly duševní u svého dítka aspoň v poměrné rovnováze. Spůsob, jakým se o to zasazovali, byl různý a zároveň zdánlivě úspěšný.

Na sklonku třetího roku věku svého nejevilo dítko nižádných nápadnějších odchylek v ohledu duševním, ale v ohledu tělesném nesneslo již přirovnání se stavem, v jakém bylo před rokem. Byloť tělesně již tak dalece vyvinuto, že mohlo vykonávati celou řadu funkcí životních bez cizího přispění — krátce, začínalo žíti i v této příčině vždy samostatněji.

Pobíhání jeho po komnatách, po chodbě a na ulici na procházkách nebylo již batolivým hmožděním dostati se s místa na místo, nýbrž rozběhnutím se, začasté i letem — až se otci i matce tajil dech.

Vystupování a vylézání na výšky, skákání se schodů, vůbec všechno, co zoveme skotačením, provádělo s chvatem, rychlostí, ba horečností; ale zároveň s neobyčejnou zručností, za jakou by se nemusilo stydět dítě žádného akrobata.

„Naše skotačivé „kůzlátko“, naše divoká „veveřice“,“ říkávala paní Serafina, a prsa se jí úžila bázní, že dítě si ublíží.

„Návštěvy“ v otcově studovně byly nyní častější. Sházení a po zemi rozházení všech „nádob moudrosti“, jichž dítě mohlo v regálech dosáhnouti, třeba by bylo musilo vystoupiti na stolici — bývalo začasté dílem několika okamžikův.

„To nesmíš, dušinko!“ varovala káravým hlasem paní Serafina, když byla vandalství několikráte trpělivé napravila.

„Jak pak ne?“ ozvalo se dítko zvonivým svým hláskem. „Vždyť jsi je taky shazovala na zem… Víš! — když jsi smejčila a oprašovala!“

Rozběhnouti se, drcnouti o něco hlavou a přiběhnouti s výrazem trpce jásavé radosti k matce a zvonivým, bolesť tlumícím hlasem zašveholiti: „Koukej, mami! Že mám bouli jako kobližku!?“ bývalo na denním pořádku. Modřiny a boule byly stálými příznaky jemné a přece rázovité tvářinky s jiskrnýma očkama.

Po celou dobu posavadního svého života dítě ani jednou povážlivě nezastonalo. Občas, obzvláště za jarní a podzimní náhlejší změny počasí dostavovala se mírná horečka. Suchoučké bělostné tílko bývalo rozpáleno, tepna zrychlena; dítko samo po nějaký čas apathické, pak nevrlé, a spánek jeho nepokojný. Leč za den, obyčejně přes noc bylo zase po všem, a dítko hrálo si a skotačilo jako jindy.

Za občasných těchto rušivých a ničivých vlivů přírody na útlý a citlivý organismus dítěte trpívali vzorní rodičové z pravidla strašná duševní muka. Bývalo jim vždy jakoby znenáhla, ale krokem železné nutnosti se blížící, neodvratná katastrofa živelní ohrožovala jejich štěstí i život…

Ale nebylo pomoci: musiliť píti z poháru nejistoty, bázně i smrtelné začasté úzkosti jako každý jiný, koho „matka příroda“ obmýšlí také svými krutostmi — —

Na štěstí netrvala duševní tato muka dlouho. Jinak by si byli rodičové, nejsouce ještě na výstražná znamení přírody, kterýmiž ohlašuje bezcitnou svoji brutálnosť, uvykli — skoro snad zoufali… Pozdravení se dítka však je vždy zase potěšilo tou měrou, že zapomněli na vše, co je bylo v čas choroby bolelo, a mělo zároveň za následek, že chovali se k dítku něžněji a laskavěji, že zdálo se jim, jakoby je milovali vřeleji, ba vášnivěji nežli před tím.

Za takových poměrů dospívalo dítko znenáhla ke konci první kapitoly svého životního románu, ke zralosti pro školu. V pátém a šestém roce věku byl dítěte v pravém slova smyslu „plný byt“, ba „plný dům“. Všady bylo lze pozorovati stopy jeho přítomnosti, často i jeho řádění. Zpřevrhané stolice, rozházené knihy v otcově studovně a všecky podobné nepořádky, jež pořádným rodičům bývají trnem v očích, mívalo i toto dítě každý den na svědomí.

Rychlé, často náhlé změny v duševním rozpoložení dostavovaly se častěji a nápadněji. Usmívavosť měnívá se v pomračování a naopak zase ponurý, ba mračný výraz v lahodný a sladký úsměv nesčetněkráte za den. Radosť dítěte bývá vždy jásavější. Výkřiky jeho pobuřují mnohdy celý dům neb aspoň nejbližší sousedstvo.

Často prozpěvuje, obyčejně z celé duše: pronikavé, nemelodicky, ale přece s citem a provází primitivní svůj zpěv živou gestikulací a výraznou mimikou. Začasté náhle umlká, kaboní se, jakoby se bylo zamyslilo. Ale po chvíli dostavuje se zase jiný živý, mnohdy i prudký výbuch duševní činnosti nejrůznějšího druhu. Oddechu nějakého skoro ani nezná. Proseděti několik minut zdá se mu mukou. A sedí-li, zabývá se něčím jiným živě a čile. Není divu, že všechno, na čem zrak jeho utkvěl, také chtělo míti.

Hraček a rozličných tretek mělo jako snad žádné jiné dítě; ale žádná loutka, žádná hračka nebaví je dlouho.

Mělo tretek těch plné kouty, a přece rodičové nestačili kupovati nových. Hračky často rovnalo a pořádalo, jevíc tím jaksi smysl pro pořádek; ale tretky byly na pohled přece jen vždycky v největším nepořádku — a jenom dítě nalezlo každou hračku bez odkladu nebo v několika okamžicích.

Dychtivá zvědavosť jeho zdála se býti začasté všetečností. Všechno chtělo věděti, všechno znáti. Na všechno se vyptávalo a dotazy svými přivádělo matku, mnohdy i samého otce, zvláště u přítomnosti cizích lidí, do nemilých rozpakův. Začasté neuspokojilo se ani několikero odpověďmi a dotíralo na matku a otce, někdy i na cizí osoby s neústupností dolezavcův.

Jindy jevilo netrpělivosť s nedosti rychlým nebo nedosti správným nebo nepochopitelným výkladem. Milostně usměvavá tvářinka jeho zrudla; mračilo se, dupalo nožkami, ba dalo se někdy i do pláče…

Matka měla s dítkem celý den co dělat. Celý den je hlídá, ustavičně za ním chodí, ba pobíhá — celý den napomíná, kárá, prosí — — Ale dítě nezná, jak se zdá, žádných zákonův a pravidel kromě své vlastni vůle, vlastně svého pudu. Slova a vůbec pranic na ně nepůsobí. Ku všemu se usmívá, ku všemu přikyvuje; všechno zdá se pojímati správně a rozumně jako lidé dorostlí a zkušení, a přece každou chvíli podniká něco, co nesrovnává se s obvyklostmi.

I vzorně trpělivý otec pociťuje vždy více a nepříjemněji blízkosť milostného diblíka, který neznaje klidu, nestrpí ho u jiných.

Studovna otcova není už dávno onou „svatyní ducha“, jakou bývala. Mnohdy bylo ji možno nazvati „rejdištém“ šukavé, nepokojné bytosti, která nemá a nechce míti ani potuchy o tom, že otec potřebuje klidu.

Ubohý otec nemá doma téměř čtvrť hodinky ku své disposici. Dítě jest každou chvíli ve studovně, aby se na něco optalo nebo něco povědělo, na co si bylo právě vzpomnělo. Každou chvíli něco chce, na něco si stýská nebo žaluje; krátce, vyrušuje, překáží a jenom vzorné trpělivosti chladnokrevného otce děkuje, že to vůbec možno.

Domlouvání a napomínání praničeho neprospívá. Zavře-li se otec, buší dítě na dvéře pěstičkama, dupe, kviká a žebroní tak dlouho, až otec otevře…

S nejčtveračivějším úsměvem v tváři skočí dítko do komnaty, tulí se úlisně k otci, leze na klín, švitoří a překvapujícími, začasté i důmyslnými dotazy neb odpověďmi udobřuje a smiřuje…

Kdyby otec na sklonku pátého nebo šestého roku sdělal podrobnou bilanci „zisku a ztráty“, jež mu byla milovaná jeho živá hračka v účtech zůstavila, byl by se „passiv“ snad i zhrozil.

Počítáme-li od roku druhého ročně všeho všudy dvě stě zlatých výdaj na hotovosti, činí to v pěti letech i s výdajem prvního roku — celkem 360 zl. — úhrnem 1360 zl., a připočteme-li jako „úroky z úroků“ za šest let třetinu kapitálu, činí to bezmála 1800 zl.

Nepoměrně hůře nežli „kasa“ pochodila však ubohá věda. Byla-li v prvním roce oloupena o 15 pracovních dnů, stoupalo „olupování“ rok od roku v té míře, že možno směle počítati šedesát pracovních dnů v roce, tudíž v šesti letech bez mála — celý rok nenahraditelné ztráty pro vědu a osvětu —

Avšak něžný, přítulný diblíček byl tak milý, že otec pozapomínal i na své povinnosti k lidstvu a že by byl neželel, ani kdyby se byla „passiva“ v tomto vzhledě třeba zdvojnásobila — — —

Za takových poměrů není divu, že vážný a opravdový otec nyní častěji nežli kdy jindy přemítal o lidském štěstí vůbec a o prostředcích, jimiž by mohl býti nápomocen ku štěstí svého robátka zvlášť.

A opět se naskytal rozpor v názorech — začasté nevyrovnatelný…

Jest štěstím míti pevné, nezdolné zásady a narážeti každou chvíli o skaliska bezcharakternosti? Říditi se zásadami svými přes všechna protivenství, nikdy nepodlézati, nýbrž vždy a ve všem jíti svou cestou přes všechen odpor a všechna protivenství?

Jest štěstím státi opodál veškerého ruchu jako klidný divák beze všeho účastenství nebo jest štěstím v ruchu tom spolupůsobiti; buď plovati ve smyslu většiny s proudem nebo ve smyslu nepatrné menšiny vzpírati se proudu a obětovati se tak v krutém, začasté bezúspěšném boji na život a na smrť?

Nebo jest pravým štěstím nečiniti přirozenosti své žádného násilí — ponechati jí úplnou volnosť a žíti od případu k případu zcela nahodile, jak člověka napadne a jak mu právě vhod? Vykořisťovati každý příznivý okamžik na svůj prospěch, nikomu v ničem nepřekážeti, nejméně pak překážeti samu sobě — krátce, žíti jen sobě bez ohledu na jiné? Či jest štěstím býti ve všem člověkem pokud vůbec možná dokonalým: nejeviti nápadné porušenosti rovnováhy mezi soudností a obrazností a všemi ostatními duševními protivami — nevynikati ani citem na útraty rozumu, aniž rozumem na útraty citu — býti poctivým, pravdomluvným atd., jak se vůbec všechny ctnosti lidské zovou — neboli jinými slovy státi oproti duševním obrům, kteří tou neb onou duševní vlastností svou nad jiné vynikají a jako všemu světu viditelné majáky po věky světélkují — jako zcela normální člověk bez nedosažitelných přání a snah?

Tak a podobně mudroval otec našeho robátka, aniž dospěl k výsledku uspokojivému, neboť státi se člověkem přibližně dokonalým a zároveň i přibližně šťastným zdálo se mu býti přece jen naprosto nemožným — — —

Po dovršení šestého roku věku svého zahájilo dítko druhou kapitolu životního svého románku — vstoupením do školy.

Matka i otec těšili se na změnu tu již několik měsíců před tím v pevné naději v rozhodný obrat k lepšímu.

I dítko jevilo již zcela zřejmě touhu po nějaké změně vůbec a těšilo se na přislibované rozkoše školní, v téže asi míře jako se těšili rodičové, že budou moci přenechati péči a dozor nad dítětem zcela bezpečným osobám a budou míti aspoň několik hodin denně svatosvatý pokoj.

Ku cti obou však budiž připomenuto, že nelíčili dítku školu jako nějakou mučírnu, v které musí tolik a tolik hodin denně za trest pobýti. Naopak, nesčetněkráte matka i otec, když se naskytla příležitosť k nějakému pokárání, ovšem vždy co možná nejlaskavěji připomínali, že jest škola jen pro dítky poslušné a hodné a že kdyby snad někdy přece jen mělo býti dítě potrestáno, nestalo by se to jinak, nežli že by do školy — nesmělo…

Odevzdání dítka škole stalo se obvyklým spůsobem.

Matka je dovedla, jak zákony školní předpisují, k zápisu a vodila je pak do školy i ze školy přes to vše, že podobného žádný zákon světa nepředpisuje.

Teprve ve škole změnilo se stvořeníčko s nesčetnými až dosud jmény, jako dušinka, beruška, konvalinka, sněženka, veveřice atd., v bytosť s jménem jen jediným — v Serafinu Zdeborskou a bylo — možno-li tak o dítěti jeho věku říci — na změnu tu téměř hrdo.

Prosté zvuky rodinného i křestního jména, jež nebylo až dosud snad ani jednou zaslechlo pohromadě a opravdově pronésti, uchu jeho lahodily.

Prvních několik dnů školních minulo, aniž se událo něco jen poněkud pozoruhodného kromě nápadné změny, která se byla s dítkem stala od překročení školního prahu.

Serafinka totiž zcela zvážněla, zopravdověla.

Kdežto jindy jevívala tvářinka její převahou bezstarostný nebo škádlivě skotačivý úsměv, bývala nyní z pravidla klidná a jenom občas a při zvláštních příležitostech přeletí ji lehynký, ale jaksi polonucený úsměv.

Mírně opravdový a laskavě vážný spůsob, s jakýmž učitelka s dítkami zacházela, neminul se již v prvních dnech účinku na vnímavou dušinku Serafinky. Učitelka zdála se jí býti, jako se z pravidla děje, vyšší bytostí — čímsi skoro nepochopitelným — čemu nelze odporovati, neřku-li se vzepříti, co nutno poslouchati a nelze nižádným spůsobem pohněvati.

Serafinka sedávala tudíž ve škamně „jako pěna“ — vtělená pozornosť: oči na učitelku upřené, sluch napjatý na každé slůvko, jež učitelka pronášela.

Jaký div, že bylo dítko, vlastně napjatá jeho pozornosť učitelkou již v prvních dnech spozorována a zároveň pochválena.

Serafinka se zapýřila radostným studem, sklopila očka, líčka jí zahořela. A když pak blankytná očka upřela zase na učitelku, neušlotéto, že jest takořka horečně rozjiskřena.

Po několik okamžiků byla Serafinka skutečně jako čarokrásný andělíček, jak je nesmrtelný Quido Reni kouzlíval na plátno. Kdyby ji byl spatřil člověk světa a osudů lidských znalý, byl by jí mohl směle předpověděti, že časem svým, až vzroste v pannu, bude míti mimoděk nepoměrně více „nešťastných lásek“ na svědomí, než-li snad všechny její spolužačky dohromady.

První prudší opravdové pohnutí mysli však po chvíli minulo, aniž zůstavilo jiné stopy kromě radostného rozechvění, jakým naplňuje něžnou duši dětskou podobný případ skoro vždy.

Podobně jevilo dítě očividnou změnu i doma. Hrávaloť si sice jako kdy jindy, ale méně chvatně, méně divoce. A po několika jen dnech neznalo milejší hry nad primitivní pokusy „hráti si na slečnu učitelku“.

Žačkou musila jí býti matka, ba kdysi vyvábila i otce ze studovny, poprosila ho aby si sedl, jak ona sedává ve škole, a počala se tvářiti i mluviti jako učitelka.

Potěšení rodičů nad těmito hříčkami bylo nepoměrně větší než by se dalo souditi. Domnívaliť se poznávati v dítku svém nadějně utěšenou změnu, do které bylo lze nadíti se pro budoucnosť nejlepšího — —

Avšak nadějná změna, vyvolaná nepřirozeně pod násilným nátlakem pro okamžik neodolatelné změny všech možných vnějších vlivů, neměla dlouhého trvání.

Prodlením několika neděl přihlásila se nad jiné mocnější přirozenosť ku svému právu, a nežli minulo čtvrť roku, byla změna povahy v snaze i chování úplně vyrovnána.

Ze zvážněvšího a zopravdovělého děvčátka stalo se zase bezstarostně se usmívající dítě plné života, čilé, šukavé a hravé, skotačivé, rejdivé, ba skoro až rozpustilé.

První známka návratu k původnímu temperamentu jevila se úlisně přemoudřelou umíněností.

„Nevoď mne už do školy, mami!“ žebronilo dítě. „Jiné dívky taky chodí samy — já se stydím“ — —

Matka odpírá, odmlouvá a vykládá, seč jest. Nic naplat! Serafinka prosí, pak kaboní čílko, pláče a hned se zase k matce tulí a opět prosí se slzami v očích, až si, co chtěla, vyprosila.

„A tuhle tašku já nosit nebudu!“ povídá jindy, když byla přišla ze školy. „Kup mi, mami, jinou!“

A mrštivši taškou do kouta dodává:

„Kup mi, mami, takovou, jakou má Žákovic Johanka!“

Co následovalo, lze si snadno domysliti.

Ale posléze nová taška přece jen koupena, a Serafinka byla půl dne spokojena.

Druhého dne však chce jiné šaty, třetího jiný klobouk, čtvrtého jinou hračku — vůbec chce a chce a zase jen chce… Zdá se býti se vším nespokojenou. Nic jí nevyhovuje, všechno zdá se jí býti nehezké, nevolné, nemotorné. A když to matka neb otec podrobí nejpřísnějšímu prozkoumání, musí vyznati, že jest záhodno, ba nutno, aby bylo koupeno nové.

I ve škole nesedává již „jako pěna“. Poposedává, vrtí sebou, šuká sem tam, poohlíží se, zkrátka, zdá se býti myšlénkami Bůh ví kde. A přece vždy, kdykoli jest vyvolána, odpovídá na vše jako žačka nejpozornější.

Nechť učitelka učí čemukoli, vše téměř v nerozdílné chvíli pochopuje a umí dáti slovy toho důkaz. Všemu učí se hravě, začasté téměř bleskurychle. Nic nezdá se býti podivnému tomu stvořeníčku nepochopitelným a nenaučitelným.

Nadání jest nade vší pochybnosť zřejmé — jen pozor, aby se nezvrhlo.

Napomínání den ode dne se množí, ale nepomáhají.

Nepozornosť jest jen zdánlivá, nebo správněji řečeno: větší, vlastně znatelnější pozornosť jest u Serafinky naprosto zbytečna.

Duševní obzor děvčátka již v prvním roce školním v úžasné míře se šířil.

Jediný nový pojem, jediný pokyn a začasté jediná myšlenková jiskřinka stačila vzbuditi v duši mnohonásobný ohlas, jevící se i v nesčetných dotazech a mnohdy i omrzujícím vyptávání nejen po rázu a povaze nápadných vlastností zevních, nýbrž i po příčinách, účincích i konečných cílech.

Ovšem vše ve formě naivní, primitivní a často skoro až směšné. Ale kdo ví, jak nepřípadně pronášívají myšlénky své i lidé dospělí a mnohostranně vzdělaní, nepodiví se, že asi sedmileté děvčátko, nemající až dosud ani dostatečnou zásobu frází, kterými si zkušení a dospělí místo oblékání myšlének svých v přiměřený slovní háv vypomáhají, brávalo doposud útočiště k nejsměšnějšímu druhu vyslovení se.

Obraznosř nabývala vždy větší pružnosti. Nechť naznačen dítku obraz nějaký, třeba v rysech nejhrubších, skoro vždy dovedlo si jej doplniti, zaokrouhliti v míře přímo překvapující.

Časem prokmitaly ze slov i chování také již jiskérky obraznosti tvůrčí. Bývaloť zřejmo, že v duši dítěte vyhupují se a seskupují představy a obrazy, jichž nebylo ještě smysly svými poznalo, ba o nichž nebylo až dosud snad ani zaslechlo.

Vše to bylo, jak přirozeno, podmíněno zvláštní nervovou soustavou a mělo tudíž nejen své přirozené příčiny, nýbrž také i následky.

Tajůplná vibrace nervů dítěte, kterouž moderní fysiologové vysvětlují činnosť duševní, byla dle všeho tak intensivní, že právem bylo ji lze nazvati horečnou. I jakosť nervů byla, jak přirozeno, zcela jiná než u jiných dítek. Dle všeho převládala citlivosť, začasté skoro až chorobná.

Následky konečné ovšem byly nepostižitelny a nedozírny. Ale následky bezprostředně se jevící: zimničný chvat, rychlé, nepředvídané a často i zdánlivě bezdůvodné změny v náladě, zálibě a podobném, vůbec veškerá abnormálnosť zajímavého stvořeníčka budila oprávněné obavy, že dříve nebo později musí nadejíti osudná katastrofa: buď ochabnutí nervův a nenáhlé jich odumírání nebo následkem nadobyčejného a neustálého napjetí — náhlé jejich ochrnutí.

Osudné známky ty jevily se v druhém a třetím roce školním v míře vždy hroznější. Dítko stalo se následkem toho zdrojem nesčetných a bezpříkladných svízelů nejen pro rodiče, nýbrž i pro celé okolí.

Podrobné líčení všech nesnází, jež dítě svým rodičům v době té působilo, vymyká se z rámce našeho vypravování. Obmezujeme se tudíž jen na úhrnný výsledek: že totiž snad žádné jiné dítě nespůsobilo svým rodičům starostí a nepříjemností jako toto.

Žaloby všech odstínův, od nejprostšího nezaviněného opomenutí až po zdánlivě úmyslnou zlomyslnosť dítěte — množily se den ode dne. A přece rodičové ani jednou nepostihli u svého dítka nejnepatrnějšího zákmitu zlé vůle.

Naopak — dítko mělo, jak běžná fráze dí, „zlaté srdce“. Každému důvěřovalo, každého mělo rádo, s každým by bylo „srdce rozdělilo“. Nicméně každý stín cizí vrhal stíny i do jeho dušinky a zaviňoval více méně náhle nepředvídané a nevysvětlitelné převraty, jež vykládány vrtkavostí, umíněností, svéhlavostí, ba i jinými nectnostmi rázu nepoměrně nechvalnějšího.

Nesnáze rodičů množily se od týdne k týdnu, ba ode dne ke dni.

Mnohdy nevěděli si rodičové již s dítětem, o němž šla v sousedství pověsť pohoršlivé nezbednosti, rady, tím méně pomoci.

Otec zapomenul na všechny své vychovatelské theorie skoro úplně; matka pak začasté v skrytosti hořce si zaplakala…

Z roztomilého kdysi diblíčka, kterémuž ublížiti zdálo by se hříchem, stal se zdánlivě nezkrotitelný odbojník, pro kterého zdál se býti i nejkrutější vychovatelský trest mírným.

Nejkrajnější prostředek polepšovací: trestání tělesné vznášelo se nad černou hlavinkou modrookého andělíčka již tak blizoučko, že zajisté jen zázrakem nebylo prostředku toho užito nejen mimo dům od osob cizích, nýbrž i doma od matky nejlaskavější a otce nejtrpělivějšího.

Možno-li čtenářům našim připomenouti si všechny možné svévolnosti a rozpustilosti, jichž může se dítě v pravém slova smyslu nekárané v sedmém až devátém roce věku svého se dopouštěti — nechť seskupí všechny na útlá bedra sladké druhdy Serafinky a snaží se vpraviti se v děsný očistec rodičův.

Z nejroztomilejšího „andělíčka“, z nejrozkošnějšího diblíčka, opravňujícího v každé příčině nadějím nejsmělejším, stal se v pravém slova smyslu tyránek, jenž byl postrachem každému, komu se jen přiblížil.

Matka začasté po celé hodiny nevyšla z hněvu neb aspoň rozhořčení; ba i v otci vzkypěl mnohdy hněv, že zamručel a jednou docela i ruku zvedl, aby — — —

Ale rána, první to citelný trest, kterýmž bylo útlé tílko ohroženo, nedopadla — a povaha, nemravy i zlozvyky dítěte zůstaly nezměněny.

Není tudíž divu, že posléze byla by snad i vzorná trpělivosť otcova vypověděla poslušnosť; ale „osud“ smiloval se nad dítětem spůsobem nad jiné bolestným.

Několik neděl po zahájení čtvrtého školního roku vrátila se Serafinka ze školy zamlklá, apathická. Pozivovala, jídla se ani netknula, stěžovala si na mrazení a po několika hodinách ležela již ve své postýlce — rozpálená.

Zavolaný lékař prvního dne nezjistil žádné určité choroby, ale předpověděl prudký zánět průdušek, který se také dostavil. V několika dnech však konstatoval zánět levého křídla plic — chorobu akutní.

Poměr rodičů k ochuravělému jedináčkovi změnil se přes noc. Byliť mu zase jen nejlaskavějšími pěstouny; zapomněli na všecky nepříjemnosti a svízele. Pomyšlení na možnou ztrátu nejdražšího, co měli, vyrovnalo vše, co jim bylo v poslední době ztrpčovalo život.

Kdo neseděl, nebděl za dlouhých nocí u lůžka svého vlastního dítka, když vznáší se mezi životem a smrtí, nemůže si ani přibližně učiniti pojmu o duševních mukách, jež rodičové Serafinčini přetrpěli.

A v nejchmurnějších, nejbeznadějnějších chvílích, kdy srdce jejich úžila se křečovitou bolestí, kmitalo dušemi jejich neustále cosi jako výstražný záblesk — že snad přece nebyli k dítku dosti laskavi, že je nemilovali, jak měli a mohli.

Snadněji možno se vpraviti v potěšení a radosť rodičů, když posléze i krise minula, a dítko se začalo pozdravovati.

Kdo by býval svědkem všeho, co se nyní dělo mezi rodiči a dítkem, nikoho by nebylo ani ve snu napadlo, že dítko rodiče své vůbec kdy jen stínem něčeho pohněvalo. Bylo jim zase jen sladkým, milostným andílkem, jako v první době svého života — nejdražším stkvostem, jedinou nadějí a oporou v životě…

Příroda bývá však k nám lidem začasté nemilosrdnější nežli zasluhujeme. Sotva se dítko jaks taks pozdravilo, sotva dva, tři dny ztrávilo mimo lože, dostavila se zvýšená teplota poznovu. Místo popichování v zádičkách a pod lopatkou, kterýmž se ohlašoval zánět plic, dostavila se za sešedivění pleti mučivá bolesť hlavy hlavně v čele — a přivolaný lékař zjistiv naduření sleziny, předpověděl novou smrtelnou chorobu — tyf.

Ubohé, přeubohé dítě ulehlo poznovu a po tři neděle za bezměrných duševních muk rodičů vznášelo se mezi životem a smrtí, až pak posléze přes jemný a v nejvyšší míře již seslabený organismus neobyčejná životní síla přece zvítězila.

Dítě se začalo pozdravovati. Ale hrozné, děsné na ně podívání. Byloť jen kosť a kůže, vyhublé, vysílené, pleť bezbarvá — lazárek, který by byl vzbudil útrpnosť i člověka nejnesoucitnějšího…

Jaký div, že otci i matce zalily se oči při každém pohledu na ně slzami, — že v duchu se zapřísahali, že dítěti nikdy již ani pohledem, tím méně slovem nebo posuňkem ublíží.

Apathie dítěte k životu znenáhla vždy více mizela. Malomocný organismus vždy více sílil, zlenivělé, vlastně seslabené nervy nabývaly vždy větší pružnosti, až po mnoha, mnoha měsících pozdravilo se konečně dítě úplně a zahájilo tak třetí kapitolu svého životního románku.

* * *

Laskavostí a něžností rodičů k pozdravivšímu se dítěti přibývalo. Nikdy nelaskali se s ním v té míře, nikdy nevyhovovali každému jeho přání, ba vrtochu s takovou ochotou jako nyní. V bezměrné příchylnosti své k nejdražšímu jedináčku ani nepozorovali, kterak povaha jeho znenáhla se zase mění, kterak andělíček mění se v diblíka a diblík v — tyránka.

Po roce byla Serafinka ve všem všudy touže divokou, nezkrotitelnou divoškou jako před svou chorobou — postrachem každého, komu se jen přiblížila.

Již dávno před svým ochuravěním byla jevila zálibu v dětinské koketnosti: oblékala se doma v matčiny šaty, brala na hlavu matčin klobouk atd. — nyní zachvátilo ji parádnictví s veškerou silou a mohutností první vášně.

Pravda — žádné děvče v celé škole, ba v celém sousedstvu nebylo tak vkusně ustrojeno jako ona; za žádným neohlíželi se lidé na ulici s takovou zálibou jako za Serafinkou, — ale co vše naplat, když stálo to rodiče nesčetných útrap a svízelů, když koketní tyránek panoval doma samovládně jako nejvrtkavější ukrutník.

A přece nebylo široko daleko dítěte přítulnějšího, upřímnějšího a srdečnějšího! Jediný úsměv jeho vyvážil všechny strasti, jediné slůvko pronesené zvonivým jeho hláskem odzbrojovalo otcův i matčin hněv.

Přes všechnu svou divokosť bylo dospívající děvče obestřeno zvláštním kouzlem přirozené něžnosti, lásky a oddanosti, divuplným pelem čehosi, co bychom snad nejpřípadněji mohli nazvati předzvěstí poetické svůdnosti a slastné vášně, která žhavostí svou i ničení a umírání činí slastnějším nejblažších pocitův.

Děvče bylo vůčihledě spanilejší: bělostná pleť, růžová líčka, žhavé rtíky a především hluboké azurové oko s přitlumeným, ale přece horečným žárem — —. Nad to pak jasný, zimničně pracující duch, o němž právem mohlo se říci, že myšlénkové jiskry jeho hrávají v duhových barvách citu i rozumu, paměti i obraznosti, bystré soudnosti, vzdělanosti i samorostlého vtipu — vše to bylo zřejmým důkazem, že první muž, jenž po dvou nebo třech letech octne se v ovzduší divuplné této sireny, bude navždy ztracen.

Nicméně což naplat, když i nyní ještě nezbývalo ubohým, ba přeubohým rodičům, nežli těšiti se jedinou, poslední jen ještě nadějí: že snad později — až Serafinka dospěje úplně — změní se povaha jedináčkova aspoň v té míře, aby byla aspoň snesitelnou.

První zákmit, že se poslední naděje splní, postižen mezi třináctým a čtrnáctým rokem, kdy Serafinka takořka náhle zvážněla, kdy dostavil se panenský stud a všechny ostatní příznaky dospělosti.

Úsměv s tvářinky zmizel — vážný klid byl rysem základním… Ale když se tvář oživila úsměvem, byl to úsměv svůdný a okouzlující, přímo neodolatelný.

A rovněž tak skoro náhle nadešla změna téměř ve všem: v mluvení, chování, v přáních i snahách — a jenom jediné zůstalo nezměněno: horečnosť celé bytosti…

Půvabnější, ale zároveň vášnivější tanečnice nad Serafinku snad ani nebylo.

V šestnáctém roce věku svého byla ve všech zábavách „královnou plesu“ — z tyránka domu stala se mimo dům panovnice srdcí — —

A matka i otec — —

Leč k čemu dále líčiti, co vzpírá se líčení, pro co nemá žádný jazyk světa slov!

Otec i matka v bezměrném štěstí pozorovali, že téměř nedostižitelný ideál dítěte, o jakém se jim ani ve snu nezdálo, oživuje a oslazuje zbytek dnů jejich života… A nejslastnější trvalé rozechvění duší bylo jim odměnou za vše, co byli vytrpěli — — —

Avšak matka příroda — tato krutá, bezcitná macecha, řídící se zákony, kterých žádná radosť, ani žalosť, žádné přání, žádná vůle lidská nezmění — nejmocnější tato síla, proti které není žádného prostředku, na jejíž tajemný povel život vzpučí i mizí, až zanikne — ukanula v pohár slastí rodičů jedinou kapku ničícího svého jedu, a rozklad bez odporu jednoho z nejdokonalejších výtvorů přírody zahájen…

V osmnáctém roce veku svého čarokrásná Serafinka počala mírně pokašlávati. Spánek její byl neklidný, oko vždy horečnější, dech takořka sršivě žhavý…

Nevrlosť střídala se s apathií vždy nepředvídaněji. Občasná úzkostlivosť měnívala se v úzkosť a bázeň skoro smrtelnou. Chmurná melancholie obestírala její duši, a jásavé výbuchy vzplanulé životní síly horečností svou neklamně označovaly vzácného života toho kapitolu — poslední…

Ještě jednou — naposledy vzkypěly všechny vzájemně se rušící živly ve zvláštním tomto organismu v přirozenou bouři chaotického příboje a odboje vůle — ještě jednou a naposledy stala se na několik měsíců rodičům svým a každému, kdo se k ní přiblížil, proti své vůli tím, čím jím byla téměř po celý svůj život.

Z tyranisujícího kdysi diblíka, jehož každý bujný a svévolný skutek zdál se býti následkem překypující životní síly, stával se znenáhla ubohý lazárek, jehož rozmary a vrtochy byly již zřejmě jen ode dne ke dni se množícími příznaky oné děsné plicní choroby, za které děje se osudný závěrečný chemický rozklad organismu, aniž nervy pozbývají své pružnosti, tudíž — při úplném vědomí…

Věda a posavadní její prostředky osudného rozkladu nezamezily, a duchaplná theorie, kterouž důmysl lidský již po celé věky zahaluje a halí nepředpojatý názor v přírodu: jakoby každý z nás byl původcem a strůjcem svého osudu — osvědčila se býti lživou poznovu…

Ubohá Serafinka slábla vždy více, až ulehla — a po několika dnech — — — — — — — — — — — —

Podzimní slunce odpolední vrhá matnou záři do komnaty, ve které ubohý tyránek dodýchává…

Matka klečí u lože, otec stoje upírá zrak svůj k zemi.

Oba mlčí…

Náhle ozvala se dcera sotva slyšitelným hlasem:

„Odpusť, matko! — Odpusť i ty, otče, čím jsem vám ublížila — čím jsem vás kdy pohněvala… Teprve nyní, když už sotva hlavu nadzvedám, zdá se mi, že chápu, čím jste mi byli… Teprve nyní chápu, jak neskonale šťastnou jsem byla po celý svůj život, a želím jen, že — —“

Hlas jí selhal — zajikla se — a v několika minutách dodýchala — — —

Z křečovitě sevřených prsou matčiných vydral se zoufalý výkřik.

Vztýčila se, zavrávorala a klesla choti svému do náručí — — —

A teprve v této chvíli matka i otec poznali vlastní zřídlo útrap, jež byli zakusili; teprve nyní domnívali se chápati i příčinu neskonalého štěstí ubohého tyránka…

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podle kontextu doplněna horní uvozovka na pravděpodobné místo.