Drobnokresby/O masopustním koncertu
| Drobnokresby Jakub Arbes | ||
| Nalezenec | O masopustním koncertu | Tyránek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O masopustním koncertu |
| Podtitulek: | Perokresba |
| Autor: | Jakub Arbes |
| Zdroj: | ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 198–214. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Masopust zahájil svou několikanedělní vládu — ples stihá ples…
Zde zimničné rozechvění lásky i tance chtivých, tam bláhová marnivosť pošetilých, onde pak strojená nebo skutečná netečnosť blaseovaných, kteří jsou mimoděk strženi do víru — —. Mysli dobré čtvrtiny Prahy jsou upjaty k několika jen místům, kde se ruch masopustní soustřeďuje.
Jaký div, že i hôtely, hostince, ba krčmy, ve kterých ruch ten doposud ještě nikdy nezavládl, mění svou tvářnosť.
Vetší nebo menší prázdnota, unavenosť, ba nuda zírá ze všech koutův.
Obyčejně ten neb onen z každodenních hostů schází nebo přichází unaven, ba rozmrzen po probděné noci.
Mnohdy nejeví ani jediný stůl obvyklého svého vzhledu, a jen občas zavládne zde v normálních poměrech šum a ruch obvyklý.
Ale jak zcela jinak bývá v místnostech těch v případech mimořádných, když tam na příklad kapela koncertuje!
Veselá, bujná píseň — křepká polka nebo dráždivá mazurka a jiný taneční kus nalézá v masopustě vždy vnímavější posluchače než kdykoli jindy. Zaplašujeť unavenosť a nudu, rozjařuje — jakoby i ti, kdož jsou ruchu masopustního vzdáleni, cítili s těmi, kteří víří v tanečním sále…
Tak jest i v prostranném saloně, v němž právě koncertuje jedna z nejlepších kapel civilních. Každý stůl jest obsazen, host vedle hosta — místnosť jest v pravém slova smyslu přeplněna.
Podobné tu bývá sice skoro vždy, kdykoli je zde hudba; leč právě dnes po několika dnech masopustního poloprázdna sešla se zase jednou společnosť nad míru četná, by v náhradu za vír masopustní vzala za vděk obyčejným koncertem.
Kapela koncertuje již od osmé hodiny.
Kusy vážné a zádumčivé zůstávají téměř bez dojmu. Obecenstvo sice naslouchá; ale ruch a šum skoro se ani nepřitlumuje, a když kus končí, zatleská jen tu a tam nějaký milovník hudby.
Podobně naslouchá se i duchaplným variacím jen „na půl ucha“.
Za to když zazní vířivá polka neb unášející kvapík — jakoby se byla zábava tajemným kouzlem rozpoutala. Oči dám mimoděk se rozjiskřují; ten v taktu podupává, onen bubnuje prsty na stole; zde jeden host špoulí rty, jakoby pohvizdoval, tamo jiný celé tělo mírně rozhupuje.
Hluk a šum mění se skoro ve vřavu, která občas i hudbu přehlušuje. Když pak po několika minutách hudba končí, duní místností dlouho trvající potlesk — a kus musí býti jednou, ba i vícekrát opakován.
Ký div, že kus známý, vlastně právě oblíbený, při kterém byl ten neb onen z přítomných buď letos nebo vloni vířil v kole, rozjařuje v míře ještě větší; ký div, že kus, při kterém obecenstvo jaksi „spoluúčinkuje,“ byť i byl skoro trivialní, přímo rozplameňuje.
A tak i zde.
Kapela koncertuje již po tři hodiny — zábava jest vždy volnější; šumu a hluku přibývá…
Po směsi národních písní zanotovala kapela první českou polku Hilmerovu.
Patriarchalní tempo, prostinký motiv hudební a primitivní rozvedení jeho — celek působí jak archaismus a zůstává bez ohlasu. Nikde ani ruka se nezvedá, by zatleskala…
A jako v náhradu za „promarněných“ několik minut spouští kapela o vlastní újmě a bez jakéhokoli vybídnutí jednu z oněch polosprostých písní, která jest od nějakého času v rozjařené společnosti české vždycky vítána, — poněvadž se při ní „spolupůsobí“.
Přes všechnu svou všednosť budí již předehra jakousi pozornosť. Měkký, skoro bychom řekli dojemný motiveček, rozvedený v pološablonovitou a přece místy rázovitou rozmarnosť, hned po prvních zvucích rozjařuje.
Melodie známé létací písně o kanonýru Jabůrkovi působí přes všechnu svou polojarmarečnosť jako nejrázovitější stkvost národní písně rozmarné.
Zábava téměř u všech stolů jako na povel umlká; pozornosť skoro všech jest upjata k tónům, které se vlní hučivým ruchem a šumem, jejž přehlušují.
Ten pomručívá, onen polohlasitě a jiný nahlas odzpěvuje i slova — zde jednotlivec, tam celý stůl zdá se býti jako elektrisován. Skoro všechny tváře jeví onen nevylíčitelný výraz, jaký dovede vykouzliti jen bujná rozmarnosť. Oči se rozjiskřují, rty sešpulují se k satyrickému úsměvu nebo se rozšklebují k smíchu takměř náhle vzbuzenému — slovem: neviditelný diblík humor se škraboškou satyry osvědčuje svou neobmezenou moc.
A když pak po chvíli zazněla melodie rázovitého refrainu: „A u kanonu stál a pořád ladoval“ — — zazněl refrain ten skoro jako z jedněch úst.
A v hudbu i zpěv duní temné rány, kterýmiž podle tempa melodie v středu kapely i u mnohých stolů napodobují trivialně rány z děl.
Obecenstvo „spolupůsobí“ s ochotou takměř dětinskou.
Hudba i zpěv hlučí dále s veškerou dissonancí umění spřeženého s dilletanstvím i neumělostí.
Sloka druhá, provázená hudbou zdánlivé sesílenou, zpívá se již jako ve sboru.
Vřava jest téměř ohlušující — u všech stolů panuje zvláštní, přímo nevylíčitelný ruch — — —
Jen v nejzazším koutě salonu sedí jeden host se založenýma rukama a s výrazem mrazivého klidu v rázovité, sluncem do hněda ožehnuté tváře — obstarožný to pán, kdysi setník u dělostřelectva.
Když zazněla předehra písně, upíral zrak svůj kamsi v neurčité prázdno. Šedé oko jeho se zornicí takměř jako máček jest sice na pohled bezvýrazné, ale přece sokolí, dalekozraké.
Chvíli sedí vzpřímen a bez pohnutí jako přimrazen; po té se nahýbá na zad a opřev se o lenoch přimhuřuje oči.
V tváři jeho ani sval se nezachvěl.
Zdá se, že naslouchá hudbě a zpěvu, a přece nevidí, co děje se kolem něho, — duše jeho hrouží se ve vzpomínky — — —
Přikrčen za zbytkem nějaké staré zdi rozhlíží se po krajině.
Je letní jitro; slunce bylo se právě vyhouplo nad obzor, a lehýnká mlha zahaluje vzdálenější předměty v poloprůsvitný závoj.
Před ním — díváť se s osamělé výšiny se širokým temenem — rozkládá se v půlkole široký, žírný údol končící v dáli asi dvou tisíc kroků smrkovým nebo jedlovým lesem, po jehož pravé i levé straně vystupují strmé skaliny.
Nevidí než-li žlutá pole, tu a tam strniště, místy zelený koberec luk nebo přihnědlou, zeleně olemovanou mez a nejníže v údolu klikatě se vinoucí stříbrný potůček.
Krajina jest liduprázdna.
Kam oko dohledne, nikde ani chatrčky, nikde živé duše.
Jen občas přelétne nad jeho hlavou cvrlikajíc nějaké ptáče, nebo se vznese ze žitniště skřivánek, aby zkusil pružnosť svých tetelivých křídel a produkoval se svým řinkavým zpěvem.
Kolkolem panuje sice ticho, ale nikoli úplné. Rušíť je podivné zvuky, jako když občas řetězy zalomcuješ, nebo kůň přitlumeně zaržá.
On však nemá pro nic kolem sebe smyslu. Zrak jeho jest neodvratně upřen ku pokraji lesa, jehož první stromy jen přebíhá, jakoby čekal, brzo-li se některý z nich pohne.
Jest sice jist, že od lesa nikdo by ho neshledl, ba že by neshledl ničeho za ním na plochém, na zad mírně se sklánějícím hřebenu vršiny, s které se dívá — a přece se číhavě opatrně přikrčuje, jakoby se bál, že může býti od lesa přece jen zahlednut.
Na vršině není však sám.
Kdyby se jen poohledl, spatřil by v místech těch posud ještě nikdy nevídaný malebný obraz.
Neméně nežli pět batterií stojí tu ve velikém půlkruhu připraveno k palbě. Čtyřicet kovových jícnů jest namířeno směrem k lesu a panují celému údolu.
Mužstvo stojí u děl jako sochy.
Svěží ranní větřík rozvívá chochole čák a někdy i malebně přes bedra přehozené kabátce.
Ve tvářích všech jeví se napjatý, ale přece mrazivý klid.
Za každou batterií viděti opodál několik čet pěchoty s nasazenými na puškách bodáky, ale „se zbraní u nohy“, — za nimi skupiny koňů, s nichž byli důstojníci i poddůstojníci slezli, a ještě dále skupiny přípřeže s předními vozíky a povozy s nábojem.
Přes to vše, že každou chvíli přicválá nějaká ordonance, nebo ten či onen kůň se pohne, ba vzepne, nebo některý důstojník nebo poddůstojník popojde několik krokův, aby udělil nějaký rozkaz nebo na něco upozornil: — má celek přece ráz jakési ztrnulosti — — —
Velitel prostřední batterie však se neohledl. Sokolí zrak jeho jest napjatě upřen k lesu neméně než asi půl hodiny již…
Náhle kmitlo cosi v temném zelenu lesa jako bělavý blesk… Velitel se napolo vztýčil a obrátiv se pokynul pouze rukou.
U všech osmi děl jeho batterie nastal mírný ruch a šum — děla, ač připravena, hotují se k prvnímu výstřelu…
Skoro v nerozdílné chvíli vystoupilo z temna vzdáleného lesa současně několik řad podlouhlých tmavých skvrn — první, doposud ještě dle předpisu v rovné čáře postupující roje.
Velitel poznovu jen napolo se otočil a mávnul rukou po druhé.
Hned po té zazněl od děl odměřený povel:
„Šrapnely — dva tisíce kroků!“
A po krátké přestávce několika jen vteřin, kterých užito ku přesnějšímu ještě namíření připravených děl, zaznělo komando:
„Číslo první — pal!“
Švihavě dunivá rána zahoukla a rozechvěla ranní vzduch. Kotouče bělavého kouře vznášejí se nad dělem, z něhož bylo právě vypáleno.
Hned po té zní však klidně komando dále:
„Číslo druhé a třetí — pal!“
Dvě rány zaduněly takměř současně.
A v téže skoro chvíli slyšeti povel: „Číslo čtvrté — pal!“ a hned po té: „Půl batterie — salvu — pal!“
Zaduněla rána — hned po ní čtyři rány současně, načež v odměřeném tempu slyšeti jednotvárná komanda, na která houká tu rána za ranou, tu dvě nebo čtyři současné…
V několika vteřinách jest celá batterie zahalena v bělavý kouř, jejž svěží ranní větřík rozvívá nebo žhaví jazykové na chvíli jako žluté blesky rozrážejí.
Po prvních dvou, třech ranách zahájily palbu i ostatní batterie po pravé i levé straně. Rána duní za ranou, salvy půl batterií, ba celých batterií hřímavě houkají, až se půda otřásá, tak že se zdá, jakoby celé temeno návrší přecházelo ve vlnitý pohyb.
Ohlušující dunění a houkání však řídí přesné velení.
Všechno děje se s klidem, s rozvahou a závidění hodnou chladnokrevností. Nikde ani nejmenší stopy po nepořádku — každé jednotlivé dělo, každá půl batterie pracují v stejnoměrném tempu jako pouhé stroje, nezávisící na obsluze lidské.
Údol před návrším, s kteréhož právě zahájena palba z děl, mění však znenáhla svou tvářnosť.
Z temna lesa vystupuje řada temných podlouhlých skvrn za řadou, až tvoří takměř hodinu cesty dlouhý řetěz, který pomalu — co noha nohu mine — posunuje se klidně vždy blíže k návrší, s kterého kovové jícny chrlí šrapnel za šrapnelem.
Tu a tam sice některá řada mění svůj tvar. Zde jeden podlouhlý bod náhle se srotí, tamo už jich několik leží na zemi jako v kotouč schouleny, kdežto tu a tam pozorovati, kterak jeden nebo dva podlouhlé body vrávoravě se vracejí k lesu.
Bělavé blesky kmitají jen občas…
Když byl první dlouhý řetěz asi dvě, tři sta krokův od lesa, mění se vzhled před lesem i na návrší.
Zde mění se komando. Místo „dva tisíce kroků“ — velí se: „tisíc osm nebo sedm set“ — jinak pálí se s odměřenou pravidelností… Z lesa pak začíná vystupovati četa za četou.
Palba z děl jest vždy prudčí. Přestávky se krátí — povel za povelem, rána za ranou houká takměř po pět minut.
První dlouhá řada jest již asi osm set krokův od lesa, čety asi čtyři sta kroků — pravé vystupují z lesa celé prapory…
Avšak v tu chvíli, kdy objevil se před lesem prapor první, zahoukly se skalin po pravé i levé straně lesa rány z děl namířených k návrší, s kteréhož byla palba zahájena. Hned první šrapnel srazil při „čísle prvním“ dva muže k zemi; ale z děla přece ještě vypáleno do prvního praporu před lesem.
V tom mění se komando.
Půl batterie míří děla ke skalině, odkud padla první rána, a nyní již duní rána za ranou; — druhá půl batterie pracuje jako dříve.
Klid a chladnokrevnosť zůstávají nezměněny. Z padlých dvou mužů při „čísle prvním“ jest jeden mrtev, druhý raněn, ale belhá se bez cizí pomoci do pozadí. Místa obou zaujali v několika vteřinách jiní ze zálohy, — a „číslo první“ pracuje zase jako ostatní.
Po dvě, tři minuty nic se nemění.
Velitel doposud jest přikrčen za zdí a jenom občas dává ostatním důstojníkům kynutím ruky znamení. Zrak jeho sleduje buď pomalu ku předu se šourající pěchotu nebo kotouče bílého kouře nad skalinou po levé straně lesa, odkud pálí se do jeho batterie.
V tom zapadl šrapnel do chumáče vojínů kolem „čísla čtvrtého“. Tři muži padli, laffeta a jedno kolo rozbity — dělo jest k další palbě nepotřebno.
Velitel vyskočil ze svého úkrytu a pospíšil k dělu. První pohled jej poučil, čeho třeba učiniti. Dvě slova komanda — zbylé mužstvo vleče trosky děla do pozadí…
Zatím ostatní děla houkají s nezměněnou, vlastně se zrychlenou prudkostí.
Rána za ranou, salva půlbatterií za salvou — jedna směrem ku skále, druhá do údolu, kde se byly první roje už asi na tisíc krokův od lesa vzdálily.
V tom padly z předních rojů nepřátel první rány z pušek.
Trochu bělavého kouře vzneslo se do výše a hned zase zmizelo.
U batterií ran těch nezaslechli. Teprve když hned na to zaduněl z údolu výstřel hromadný, zpozorováno, že v pravo a v levo pod návrším utkala právě pěchota boj s pěchotou.
Přes prudkou palbu z děl byl nepřítel rozvinul nepoměrnou převahu v bitevní šik.
Z lesa vystupují celé pluky…
První roje, zdánlivě již v nepořádku, postupují i se zálohami ku předu.
V tom přicválala na uříceném koni ordonance a odevzdává veliteli lístek. Velitel přeletí následující lakonický rozkaz: „Čtvrtá batterie hájí posici stůj co stůj — po případě kryje ústup!“
Velitel rozhlédl se kolem.
Batterie po obou stranách byly ustály v palbě a hotují se k ústupu.
Ve dvou, ve třech minutách není po nich na návrší ani památky — místo jejich zaujalo několik praporů myslivců, kteří byli z údolu ustoupili na návrší.
Současně změnily i nepřátelské batterie směr své palby.
Místo do batterie vražednou palbu udržující pálí nyní z části do batterií opouštějících tryskem návrší, z části pak do pěchoty ustupující jednak po obou stranách návrší, jednak, ovšem z nepatrné části, přes návrší.
Následkem toho mění i poslední batterie na návrší směr své palby; pálíť do postupujících rojův a záloh jejich, jakož i do celých, z lesa již vystoupivších nebo právě vystupujících pluků pěchoty.
Klid a chladnokrevnosť mužstva jest doposud v permanenci. Batterie „pracuje“ jako při manévru; toliko tempo jest zrychlené, skoro možno říci horečné. Rána padá za ranou — salva za salvou otřásá vzduch.
Po chvíli mění se jen komando.
Místo „tisíc kroků“ slyšeti postupně „osm“, pak „sedm“ a ještě později „šest set krokův“. Jinak nic se nemění, leda že zpod návrší na pravo i na levo duní hromadný výstřel z pušek za výstřelem, kdežto nepřítel udržuje neprudší rychlopalbu.
Náhle zaduněly hromadné výstřely z pušek po pravé i levé straně batterie.
Nepřátelské roje zpod návrší ženou právě ve třech směrech útokem: na postavení pěchoty v pravo i v levo pod návrším — střed pak přímo proti batterii na návrší.
Dvě, tři salvy myslivců jsou první odpovědí; ale hned po té myslivci ustupují.
U batterie nemění se však než-li komando: „Kartáče — pět set krokův.“
A po krátké přestávce duní zase rána za ranou, salva za salvou přímo proti útokem ženoucí pěchotě.
V té chvíli mění však i nepřátelské batterie na skalinách po pravé i levé straně lesa směr své palby. Patrně byly předměty bezprostředně předcházející palby zmizely s obzoru — palba soustřeďuje se tudíž výlučně jen k předmětu posud viditelnému — ku zbylé batterii na návrší — a podporuje tak útok pěchoty.
Kanonáda v nejprudším tempu trvá jen dvě, tři minuty.
Pět set a snad i více šrapnelů zapadlo do batterie. Jedno dělo po druhém učiněno k palbě neschopným; mužstvo i důstojnictvo padá mrtvo nebo raněno. V kratinké době té nestojí tu v dešti šrapnelů, které dopadají jako krupobití, než-li velitel a jediný jen muž u posledního, posud nedemontovaného děla.
A útokem ženoucí jsou již jen asi dvě stě krokův od batterie.
V tom klesá raněn i velitel…
Ale vztyčuje se přece a komanduje ještě naposled: „Kartáč — tři sta kroků — pal!“
V tom zaduněl hromadný výstřel nepřátelské pěchoty, a poslední muž klesá.
Z celé batterie nezbylo než-li několik koňů přípřeže, kteří se byli již dříve, když i do přípřeže zapadlo několik šrapnelů, zplašili a rozprchli…
Po dvě tři minuty panuje v demontované batterii děsný klid, rušený jen křečovitě se svíjejícími raněnými — muži i koňmi.
Bílý kouř jest úplně rozvát…
V tom objevili se na návrší těsně před demontovanou batterií první čety nepřátelské pěchoty s nasazenými na puškách bodáky a spatřili nejděsnější obraz, jaký se může lidskému oku jeviti — — —
V půlhodině a několika minutách bylo návrší dobyto. Ztráty na obou stranách páčeny na tři tisíce mrtvých a osm tisíc raněných — — — — —
A právě jen asi půl hodiny a několik minut hrála kapela rozjařenému obecenstvu melodii polojarmareční písně o kanonýru Jabůrkovi.
Třikrát ustala hráti; ale třikrát musila za nevylíčitelné vřavy opakovati píseň nesčetněkráte opakovanou, by si mohlo obecenstvo za dětinsky primitivního napodobení ran z děl zazpívati nejráznější refrain písně: „A u kanónu stál — a pořád ládoval“ — — —
Však starému vojínu, který byl před lety jen jednou s chladnou krví do opravdy spolupůsobil, úží se při pouhé vzpomínce srdce nevylíčitelnou bolestí.