Drobnokresby/Na rozcestí

Drobnokresby Jakub Arbes
Barvínkový věnec	Na rozcestí	Episoda z r. 1848

Údaje o textu
Titulek:	Na rozcestí
Podtitulek:	Povídka paedagogická
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 79–94. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Plný jas odpoledního slunce červencového vniká otevřeným oknem do útulného pokojíku.

Kolem velkého kulatého stolu uprostřed jizby sedí celá rodina: otec i matka, děd i babička, dva synové a dvě dcery. Toliko nejmladší, asi třináctiletý hoch — mazlíček rodiny — stoje u okna dívá se lhostejně do zahrádky, kde svěží větřík rozhoupává právě jediný větší strom, košatou a stinnou lípu.

Nábytek a vůbec celá úprava pokoje nenasvědčuje sice bohatství a zámožnosti, ale také ne chudobě. Vše jest vkusné a čisťoučké. Místnosť sloužívá totiž rodině za salonek, do něhož se svádívají hosté a v němž scházívají se členové rodiny jen v případech mimořádných a nad jiné důležitých.

A tak stalo se i tentokráte.

Jediné rozhlednutí stačí k nabytí přesvědčení, že jde o závažné nějaké rodinné rozhodnutí.

Otec, statný, ač stříbrovlasý padesátník s výrazem laskavé přísnosti v hladce oholené, poněkud vychrtlé tváři výrazných rysů — sedí vzpřímen jakoby chtěl pronésti jen ještě poslední rozhodné slovo v záležitosti nad míru důležité a zároveň i choulostivé.

Matka, o něco mladší otce a doposud ještě žena skoro sličná s něhyplným výrazem a pomněnkovýma očima — sedí po boku manželově skoro zdrcena. Tvář její má výraz trpké bolesti — v řasách chvějí se stopy slz.

Zraky všech osob kolem stolu jsou upřeny k hlavě rodiny. A ve všech tvářích jeví se výraz více méně vážného, skoro možno říci truchlivého napjetí, jaký se jevívá ve tvářích lidi, kteří přes všechno úsilí zůstati neúhonnými přece jednou poklesli a očekávají právě výrok spravedlivého soudce.

A přece ani jediný z nich není sobě vědom nějaké viny nebo poklesku. Naopak, každý ze všech sil se přičinil, aby bylo v rodině všeobecné uspokojení hostem neustálým.

Otec jest muž přísné práce a neobyčejné energie ducha. Přes to vše, že neměl dostatečného předběžného vzdělání, domohl se v úřadě, do něhož byl před lety vstoupil jako pouhý písaříček, slušného postavení. O vychování svých dítek pečoval vzorně a především dbal toho, aby se jim dostalo aspoň takového vzdělání, by nemusily v životě vésti o skyvu chleba tak krutého zápasu jako kdysi on.

Matka a později i děd, matčin otec, druhdy učitel, hlavu rodiny ve snaze její horlivě podporovali.

Výsledek byl v plné míře uspokojující.

Oba starší synové, z nichž jeden studuje medicinu, druhý práva, byli a jsou doposud vzorní studenti. Povahami se sice liší: starší jest spíše flegmatický, mladší cholerický; ale oba zdají se míti jen jediný cíl před očima: uspokojení rodičův.

Podobně obě dcery. Starší jest učitelkou, mladší absolvovala právě s vyznamenáním učitelský kurs a zadala si již o místo učitelky.

I nejmladší hoch nevymyká se v celku z rámce povšechných názorů, jež se v rodině pokládají za právoplatny. Jinak by asi sotva byl miláčkem rodiny…

A přece právě on jest příčinou všeho, co jsme byli právě naznačili.

Je to štíhlý, kostnatý hoch s nápadně vyklenutým hrudníkem. Rysy tváře, obzvláště poněkud ploché a nízké čelo, baňatý nos, úzké rty a energická brada připomínají podobu otcovu. Kaštanový vlas a výrazné, někdy i snivé pomněnkové oči upomínají však na matku, obzvláště ve chvílích, když se hoch usměje.

Povahou jest hoch obzvláště pozoruhodný. Skoro možno říci, že všechny vynikající, přímo vzorné vlastnosti starších bratrův i sester soustředily se v něm jediném.

Pravda sice, že si doposud ještě rád zaskotačí jako zdraví hoši jeho stáří vůbec, že jest někdy i dětinsky rozpustilý, ale skotačení a rozpustilosť jeho nikdy nezabíhají do zámezí. Naopak bývají umírněnější, jaksi usedlejší. Jinak jest mírný, tichý, vzorně poslušný a rovněž tak ochotný a skoro úzkostlivě pilný.

Skoro se zdá, že bratří a sestry byli mu ve všem vzorem. Nikdy nebylo ho třeba upomínati, má-li své úlohy v pořádku, — školní knihy zdály se mu býti jediným potěšením. Sedávalť s knihou v ruce déle nežli kterýkoli bratr nebo sestra, když bývali nejpilnější — odříkával si každou úlohu na hlas, vůbec choval se ve všem všudy dle předpisů školních a upřímné rady otce, děda, bratří i sester, z nichž ani jediný nemohl mu vytknouti nejnepatrnější podstatné odchylky od obvyklosti.

A přece právě tento hoch jest příčinou svrchovaně trapné situace, ve které se byla rodina octla. Před otcem leží totiž na stole půlarch papíru — poslední školní vysvědčení, plné špatných nebo na nejvýš prostředních známek.

Otec, jenž byl právě v delší řeči stav věcí klidně vyložil a na všechny možné důslednosti upozornil, zvedl konečně osudný dokument do výše a přísným tónem pronesl jen dvě, ale závažná slůvka:

„Co teď?“

Matka vypukla v přitlumený pláč, děd pokrčil ramenoma, babiččina vrásčitá tvář se protáhla, kdežto synové i dcery sklopili oči.

„Co teď?“ opakoval otec tónem skoro drsným upřev zrak svůj na „delikventa“, kterýž stoje doposud u okna díval se zdánlivě lhostejně do zahrádky.

Z ostatních členů rodiny nikdo rady buď nevěděl nebo se neodvážil poraditi, dokud by otec sám nepronesl návrhu nějakého.

„Přinese-li školák,“ ozval se po chvíli otec, „dvakrát po sobě tak špatné vysvědčení, že nemůže vůbec ani postoupiti, není nižádné pochybnosti o tom, má-li či nemá-li nějaké nadání, zvláště když se uváží, že vysvědčení rozhodně dobrého doposud nikdy nepřinesl a vždy jen jaksi proklouznul. Nezbývá tudíž, nežli vzdáti se všech nadějí a odpověděti prostě a jasně na otázku: „Co teď?… Nuže, Karle,“ dokončil s důrazem, „rci sám!“

Teprve na toto přímé vyzvání hoch u okna se otočil.

Zraky všech utkvěly dychtivé na jeho tváři, ve které však nejevilo se žádné zvláštní hnutí mysli.

„Nuže, Karle,“ opakoval otec s důrazem ještě větším; „povez sám: čím chceš být?“

„Já?“ opáčil hoch upřev pomněnkové své oči na otce s výrazem mírného udivení, jakoby vůbec ani nechápal, oč vlastně jde.

„Kdož jiný?“ ujal se slova otec hlasem laskavějším; neboť podivný, polosnivý a poloprosebný pohled hošíkův jej poněkud obměkčil.

„Nevím, otčínku,“ odpověděl konečně hoch s přízvukem naivní dobrodušnosti. „Budu třeba, čím chceš ty nebo mamička nebo dědoušek nebo“ — —

Nedořekl. Otec byl odzbrojen. Úplné oddáni se miláčkovo ve svůj osud — ať už se z cizí vůle utváří jakkolivěk — působilo na otce s veškerou tíhou svých nedohledných důsledností. Duší jeho šlehlo cosi jako záblesk nejtrpčí myšlénky. Napadloť ho, jak bezměrnou odpovědnosť vzal by na sebe, kdyby rozhodnul o osudu svého dítka bez jeho svolení, ba snad proti jeho vůli a nevzal zřetele k jeho náklonnostem…

„Ale což pak tě ještě nikdy nenapadlo, čím chceš být?“ optal se otec hlasem skoro bolestným.

„Mne, otčínku?“ opáčil hošík s důvěrnou ochotou. „Jaktěživo ne! Mně je jedno — ať jsem čímkoli — to přece víš… A řekneš-li, abych byl vojákem nebo“ — —

„Tedy vojákem bys chtěl být?“ vpadl otec.

„Ah ne, otčínku, ne!“ odpírá hoch. „Vojákem být nechci. Ale řekneš-li, abych byl klempířem, pokrývačem nebo“ — —

„Ne, ne!“ vzkřikla zděšeně matka, která si byla připomenula nebezpečí, s jakýmiž jsou řemesla ta spojena. „Vším jiným, jenom ne pokrývačem nebo klempířem!“

„I tím já, mamičko, také nechci být,“ vyložil hoch. „To já jen tak povídám“ —

„Povídám, povídám,“ přikývnul dědoušek a po chvíli pokrčiv ramenoma doložil:

„Což vše naplat! Rozhodnutí jest zatím nemožné. Nezbývá, nežli vyčkati, až co prodlením prázdnin — —“

Nedořekl.

Napověděnou myšlénkou gordický uzel rázem rozetnut.

Slůvko „vyčkati“ působilo na všechny přímo zázračně. Otcův zrak se povyjasnil, matka i babička se pousmály, ve tvářích bratří a sester jevilo se uspokojení.

Jediný „delikvent“ otočil se zase k oknu a zadíval se do zahrádky, kde vítr rozvíval právě korunu košaté lípy, a bezděky naslouchal chaotickému šelestu, jenž k uchu jeho zazníval.

Rozhodnutí o osudu miláčka rodiny tudíž odročeno. Po výměně ještě některých náhledů, co a jak asi by mělo býti zatím opatřeno, „rodinný tribunál“ se rozešel…

* * *

Den míjel po dni v celku v obvyklé jednotvárnosti.

A přece den co den, vůbec kdykoli se naskytla příležitosť, projednávána palčivá rodinná záležitosť se vší možnou obezřelostí a důkladností.

Všickni členové rodiny srovnávali se v tom, že jest především nutno vystihnouti a zjistiti, k jakému druhu života Karel má náklonnosť a zároveň nadání; ale když došlo k výměně náhledů, soudil každý jinak.

Co zdálo se býti dříve každému věcí nejpřirozenější, skoro hříčkou, objevilo se nyní, když o tom zrale přemítáno, jako nejzáhadnější problém.

Rozhodnutí o osudu bytosti nejmilejší v její prospěch, aniž bylo možno zjistiti, jakým směrem snahy, náklonnosti a nadání její se nesou, zdálo se nyní býti skoro nemožným.

Hoch nebyl bez nadání a zkoumáno-li nadání jeho rozhledem k tomu neb onomu z nesčetných životních povolání, shledáno, že nadání jeho úplně stačí, a že by hoch v mnohém oboru mohl snad časem svým i vyniknouti.

Nicméně hošíkova povolnosť — úplné jeho oddání se v osud zaráželo.

Což kdyby bylo určité nějaké nadání doposud ještě skryto? Což kdyby se objevilo teprve později, až by už bylo pozdě vzíti k němu zřetel?

V životě hošíkově totiž pranic se nezměnilo, ba zdálo se, že neví neb aspoň nedbá, že jest předmětem pečlivého pozorování, a zkoumání.

Na všechny dotazy odpovídal prostě a upřímně. Nikdy a proti ničemu se nevzpíral, naopak jevil nejvzornější ochotu podvoliti se bez reptání a nejnepatrnější námitky rozhodnutí „rodinného tribunálu“.

Rozumí se, že bráno útočiště i k různým pokusům.

Hoch voděn po Praze od krámu ke krámu, od závodu k závodu, od dílny k dílně — do obrazáren, do malířských a jiných dílen, do divadel a na koncerty, vůbec do všech možných míst, kde by se mohla naskytnouti příležitosť postihnouti jeho náklonnosť k tomu neb onomu druhu životního povolání.

Ale nic naplat!

Hoch jevil ve všem skoro stejný zájem jako kdy jindy. To a ono se mu líbilo, jiné ho nevábilo…

Co tedy počíti?

„Rodinný tribunál“ ociťoval se v rozpacích vždy zřejmějších. Mohlť sice rozhodnouti po vlastním uznání; byl ve všem úplně suverenním a nemusil se obávati žádného odporu, ba ani nejnepatrnější námitky; — ale kdož medle mu za to ručil, že rozhodne správně?

Není tudíž divu, že rozhodnutí odkládáno den ke dni.

Prázdniny chýlily se již ku konci, aniž se byl „rodinný tribunál“ octnul jen o píď blíže konečnému cíli.

Otec byl vždy zamlklejší, matka vždy úzkostlivější — ostatní členové rodiny každý po své povaze vždy starostlivější.

A kdykoli se nyní rodina sešla, by porokovala o nejpalčivější rodinné záležitosti, rozcházela se mínění přímo diametralně, a porada končívala všeobecným a zároveň beznadějným pokrčením ramen.

Nikdo nevěděl rady, tím méně pomoci…

A již již se zdálo, že nezbude, nežli vzíti útočiště k methodě vyčkávací, to jest rozhodnouti se pro jakékoli zaměstnání dočasně a pouze na zkoušku, když — jak už v takových případech občas se děje — přispěla na pomoc náhoda — — —

* * *

Nadešel večer přede dnem sv. Václava.

Den byl pošmurný a nevlídný — a večer, když lehká mlha podzimní snesla se nad Prahou, jevila celá rodina, když sešla se k večeři, nápadnou sklíčenosť.

I hošík nemohl se ubrániti mocnému vlivu přírody — i on jevil mírnou zachmuřenosť.

Snad ještě nikdy nepovečeřeno v tak podivn2 trapné náladě jako tentokráte. Všickni členové rodiny byli zamlklí. Každý zabýval se v duchu osudem miláčkovým, a kdožkoli na hocha pohledl, nemohl se ubrániti pocitu elegické soustrasti.

Večeře odbyta nepoměrně dříve než jindy; ale celá rodina setrvala i po večeři za stolem, jakoby instinktivně očekávala nějaké důležité odhalení.

Jen hošík, znuděn trapnou zamlklostí, vytratil se nepozorovaně z pokojíku a vplížil se do vedlejšího salonku. Chvíli v něm v pološeru bezúčelně šukal, až stanul u otevřeného okna a zadíval se do zahrádky.

Neviděl nežli houstnoucí vlhkou mlhu — sotva že rozeznal obrysy z části již bezlisté lípy.

Chvíli se díval bezúčelně do prázdna, pak skoro bezděky přitáhl si stolici k oknu, sklesl na ni — hlava se naklonila k prsům, a vička očí se zavřela… Bylo mu neobvykle teskno, aniž věděl nebo jen tušil proč.

Kolkolem panovalo hluboké, skoro možno říci tajemné ticho…

Náhle vzdmul se venku větřík a zasvištěv v pololysých větvích lípy, rozzvučel se v nepostižitelných tónech jemného, chvějivého ševelu.

Hoch nadzvedl k prsoum skloněnou hlavu a zadíval se napjatě oknem v neurčité prázdno, jakoby z mlhavého šera měl se vyhoupnouti překvapující nějaký obraz oslňující krásy.

Ale poznovu nepostřehl nic jiného nežli šerou, vlhkou, nevlídnou mlhu… I matný stín lípy byl bez hnutí — jako v ztrnutí…

Prostá a přece divuplná hra zdánlivě jednotvárných, v pravdě však bezměrně různých a sotva postižitelných tónů upoutala bezděky hošíkovu pozornosť.

Není to sice v životě hošíkově poprvé; ale hoch přece naslouchá pozorně, ba napjatě.

Jemné vlnění nenápadných tónů působí na duši zvláštním kouzlem. Hošíkovi se zdá, jakoby základní hučivý tón šumotu, rozkládal se v tóny určitější — jakoby postihoval vždy zřetelněji nejen tóny hlubší a jasnější, nýbrž celou stupnici tónů mezi tónem nejhlubším a nejjasnějším.

Není si toho sice vědom úplně, ale přece naslouchá vždy pozorněji a napjatěji.

Tajemné chvění duchových nervů vzbuzuje v duši tajemný ohlas.

Před duševním zrakem hošíkovým vyhupují se chaoticky mlhavé jakés obrazy, jichž podstaty sice nepostihuje, ale které budí v duši sladce tesknou touhu po čemsi neznámém, nevystihlém, nedosažitelném…

Hošík bezděky se zapřádá v neobvyklé snění… Nevidí nežli šerou, nevlídnou mlhu, a neslyší ničeho nežli zádumčivý, skoro možno říci sladce opojný ševel — — — — — — — — — —

V tom byl ve vedlejším pokoji pohřešen…

„Kde je hoch?“ optal se náhle otec zdánlivé bezúčelně a přece s podivným přízvukem jemné výčitky.

Matka vstala a mlčky vplížila se do salonku.

Již na prahu postřehla miláčka u okna. Bezděky připlížila se po špičkách až za něj, aniž ji byl spozoroval, a položila ruku na jeho rameno.

Hoch prudce sebou pohnul, a se rtů splynulo mu jen jediné, ale nejdůvěrnějším tónem pronesené slůvko: „Matinko?!“

„Co zde děláš, miloušku?“ optala se matka s něžnou starostlivostí, hladíc hocha po líci.

„Já?“ opáčil tázaný jaksi udiven; ale ihned dodal: „Naslouchám, jak venku větřík ševelí…“

„Nic jiného?“ usmála se matka skoro bolestně.

„Nic, mamičko, nic,“ odpovídá hošík sebevědoměji. „Já tu častěji sedávám a naslouchám…“

Všední odpověď ta matku nepřekvapila.

Chvíli ještě mlčky postála, po té vzala miláčkovu hlavu do obou dlaní a políbivši ho na čelo, zůstavila jej zase o samotě — — — — — — — —

„Co jest? Kde je?“ optal se otec, když se matka vrátila.

Matka pověděla.

Všickni upírali k ní zraky, jakoby měla zvěstovati spasnou zprávu; ale když dopověděla, zračilo se ve tvářích skoro všech zklamání.

Jediný dědoušek se jaksi podezřele usmíval. Chvíli ještě mlčel, jakoby o něčem vážně přemítal, načež promluvil.

„Podle toho zdá se,“ pravil šeptmo a přece s důrazem, „jakoby měl hoch nad jiné jemně vyvinutý sluch. Možná tedy že snad hudba“ — — —

Nedořekl.

Prostinká slova jeho působila na všecky přímo zázračně. Tváře všech se vyjasnily — všickni byli přesvědčeni, že jest osud miláčkův konečně rozřešen…

* * *

Co následovalo, možná dopověděti několika slovy.

Hoch ničeho nenamítal, když mu zvěstováno, že bude hudebníkem — a rozhodl se pro housle.

Po celoroční předběžné průpravě dán na konservatoř, kterou absolvoval s úspěchem…

A nyní — po šesti letech od osudného dne, kdy přinesl poslední špatné školní vysvědčení, tudíž v devatenáctém roce věku svého jest jedním z těch, kteří budí oprávněné naděje, že za nedlouho rozletí se sláva jejich světem…