Drobnokresby/Barvínkový věnec
Drobnokresby Jakub Arbes | ||
Rub a líc | Barvínkový věnec | Na rozcestí |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Barvínkový věnec |
Podtitulek: | Sensitiva |
Autor: | Jakub Arbes |
Zdroj: | ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 64–78. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
V prostranném sále jednoho z nejznámějších hudebních ústavů pražských sešla se malá, ale vybraná společnosť. Konánať právě poslední výroční zkouška chovanek — což bývá pro rodiče, přátele a známé vynikajících žákyň vždycky chvíle povznášející a radostná.
I milovníci a znalci umění začasté k podobným zkouškám se scházívají, by o té neb oné žačce pronesli svůj soud.
A tak tomu bylo i tenkráte.
Milé, sličné i nesličné mladistvé tvářinky obyčejně módně vyfintěných žaček, bledá nebo zaruměněná líčka, planoucí, ba začasté rozjiskřená očka a vůbec veškerá individuelní různosť tváří a výrazů chovanek i posluchačstva — nevylíčitelný ruch a šum střídající se s tichem slavnostním — šeptem neb i hlasitě pronášené šetrné i nešetrné kritisování jednotlivých výkonů, vůbec vše, co činívá tento druh produkcí pro pozorovatele tak zajímavým, bylo lze i tehdá studovati.
Konečně, odpoledne po čtvrté hodině, právě když červencové slunce začalo vrhati nejjasnější své paprsky do sálu, zahájena produkce poslední, nejzajímavější.
Dvé děvčátek věku asi šestnácti jar vystoupilo na podium.
Obě velké, štíhlé a pěkně rostlé, obě elegantní a přece zjevy poetické.
Jedna — Ella — černovlasý, černobrvý, černooký diblík s bledou zajímavou tvářinkou bezvadných rysů skoro antické krásy; druhá — Bernardina — růžolící, boubelatá blondýnka s přítulně azurovým okem, višňovými rtíky a neodolatelným úsměvem… Nejdůvěrnější přítelkyně a zároveň žačky nejnadanější.
Zaznělo preludium piana, v sále zavládlo hrobové ticho.
Dívky začaly zpívati.
S počátku jaksi ostýchavě, nesměle; potom však s jistotou routinérek — přesně a bezvadně.
Dvé hlásků jasných a zvonivých jako stříbro a přece individuelních a dramaticky výrazných rozvlnilo zklidnělý vzduch, jako když dvé slavíčků současně zahájí své elegické žalmy.
Duetto — jedno z nejnesnazších — mělo s počátku ráz tklivě dojemný. Byla to píseň deroucí se z prsou sladkou něhou stísněných.
Náhle tón přitlumeně jásavý, jako když záblesk blaha šlehne roztruchleným srdcem, po té tóny vřelé, pak vroucí a po té vždy plamennější, až zpěv vyzněl ve žhoucí finale, jakým snad vůbec ještě nikdy dívčí hlasy srdcí lidských nerozechvěly.
Několik jen minut — ale divuplné kouzlo lahodných a přece dramaticky výrazných, objemných a slušné již vyškolených dvou dívčích hlasů koná pravé divy.
Děvčátka dvorně, ale přece jaksi škrobeně se uklánějí a sestupují s podia — posluchačstvo však trvá v hlubokém mlčení bez hnutí jako přimrazeno.
Náhle vypuká bouře pochvaly nelíčené a zasloužené. Ze šumně dunivého potlesku vyznívají hlasy uznání, ba obdivu…
Ruch a šum jest nevylíčitelný. Posluchačstvo vstává — vše se hrne a tlačí blíže k podiu, kde Ellina matka objímá své dítě, a stříbrovlasý amatér a znalec prorokuje Bernardině budoucnosť nejstkvělejší…
Produkce jest u konce.
O posledním výkonu žaček nejnadějnějších jest mezi nejpřísnějšími z přítomných právě znalců jediný hlas. Divuplné hlásky obou přítelkyň vřaďují se prostě a přece nejpřípadněji mezi hlasy fenomenální.
Ella i Bernardina zůstaly sobě i na dále věrnými, upřímnými družkami.
Nastala jim nyní doba přísných přípravných studií. Obě měly nejlepší učitele a prospívaly úžasné rychle.
Po dvou letech počaly vystupovati veřejně v menších koncertech, kde každý výkon jejich odměňován co nejštědřeji bouřlivou pochvalou.
Po několika měsících konečně dosáhly, po čem prahly: obě byly engažovány — Bernardina v Praze, Ella v cizině.
Od této chvíle životní dráhy jejich se rozcházejí.
Bernardina přijala engažment za podmínek skromných. Ella za podmínek závidění hodných.
Obě se líbily — obě, jak běžná fráse recensentská dí, „dělaly furore“ a „plnily domy“.
Ale rozdíl byl již v prvopočátcích značný: Bernardinino působiště zůstalo omezeno, a uznání jejího talentu nepřekročilo mezí vlasti; působiště Ellino neustále se měnilo, a sláva jejího jména letěla světem.
Bylo to cosi jako triumfální let divuplné sireny. Kamkoli zalétla, všady vítána s jásotem. Kdekoli zaslechli jen šumot její křídel, všady nasloucháno se zatajeným dechem, brzo-li se snese níže a zapěje okouzlujícím hlasem svým aspoň píseň jedinou.
Ctitelé a obdivovatelé její každým dnem se množili. Časopisy všech odstínů přinášely dithyrambické recense i z per referentů nejpřísnějších, pochvalou nejskrblivějších — „velké obecenstvo“ pak bylo elektrisováno a odměňovalo každý výkon Ellin nadšeně pochvalou.
Knížata i millionáři, duchaplní státníci i poetové světové pověsti ucházeli se o její přízeň. Salony vznešených i nejvznešenějších kruhů byly jí otevřeny do kořán a pokládáno za česť a vyznamenání, poctila-li je na chvíli svou návštěvou.
„Zlatý déšť“ sypal se jako z rohu hojnosti ve všech možných formách: tu jako závidění hodná gáže nebo zvýšená tantiéma, tu jako královský dar některého potentáta, jindy jako present nadšeného enthusiasty nebo zamilovaného ubožáka, který se třeba zadlužil, jen aby jí spůsobil na chvíli potěšení.
Život její podobal se zázračnému kaleidoskopu nevýslovné rozkoše. Pila z poháru života plnými doušky a byla svrchovaně šťastna i blažena.
Zprávy o báječných jejích úspěších docházely i do vlasti.
Nebylo týdne, aby nebyly časopisy s hrdostí zaznamenaly nový nějaký triumf, kterýmž sláva umění českého šířena světem — jméno šťastné, neobyčejné umělkyně bylo i ve vlasti po zásluze ctěno a váženo.
— — — — — — — — — — —
Zatím, co Ella zjednávala jménu českému česť a slávu v cizině, Bernardina působila ve vlasti v kruhu nepoměrně užším, tudíž i skromnějším.
Též ona docházela uznání, též o ní psáno lichotivě, ba nadšeně v časopisech, i ona budívala bouře pochvaly, kdykoli vystoupila, kdykoli a kdekoli zapěla třeba jen jedinou píseň.
Talentem i hlasem vyrovnala se družce své úplně.
Proto není divu, že rovněž nemohla si právě stýskati na nepatrnou snad gáži a nedostatek darů všeho druhu.
U ní nebylo sice možno mluviti o „zlatém dešti“, ale přece aspoň o „zlatých sprškách“.
I její ctitelé a obdivovatelé vůčihledě se množili, i jí byly otevřeny domy všech kruhův, i o její přízeň ucházeli se bohatí i chudí — též ona pila z pohárečku života plnými doušky a byla spokojena, šťastna a blažena v míře svrchované.
A přes to vše, že žily odloučeny a každá v jiném ovzduší, Ella i Bernardina zůstaly si věrnými přítelkyněmi.
Dopisovaly si často a upřímně sdělovaly si navzájem své touhy a přání, vzpomínaly na své mládí a na všecky ony dětské a polopannenské rozkoše, slovem zůstaly si v celku i na dále tím, čím si bývaly dříve: nejvzornějšími, duševně spřízněnými družkami.
Minulo šest nebo sedm roků.
V době té staly se v životě umělkyň závažné změny: obě se provdaly zvolivše sobě muže po přání svého srdce; obě byly po nějaký čas šťastnější a blaženější nežli před tím.
Avšak štěstí — —
Však víme, jak bývá vrtkavo.
Bernardina nachladivši se ochuravěla a v několika měsících marného léčení „pozbyla hlasu“, vlastně — někdy divuplný hlas její pozbyl své kouzelné lahody, zdrsněl — operní karriéra Bernardinina byla ukončena.
Se srdcem zdrceným rozloučila se s divadlem, jež jí bývalo dosud vším, a uchýlila se do zátiší, kde žila spočátku smutně, později pak alespoň v míru a klidu resignující ženy.
V několika letech však zacelil vše vyrovnávající čas jizvy nejpalčivější. Bernardina pocítila v upomínkách svých úlevy, a jako anděl míru snesla se na ni poesie s veškerým svým kouzlem.
Bývalá „diva česká“ stala se spisovatelkou.
A byla zase poměrně šťastnou — a byla by se jí stala úplně, ba svrchovaně, kdyby jí byl krutý osud neodepřel slastí mateřských.
Avšak i Ella, ačkoli až dosud ode všech pohrom ušetřena, pociťovala občas uprostřed nejbujnějších radovánek osamělosť, i ona byla v třicátém šestém roce věku svého bezdětnou.
Po roce a několika měsících však se štěstí na obě družky poznovu usmálo. Zvěstovalyť si, že jest nejvroucnější jejich přání vyplněno a že k dovršení jeho nezbývá, nežli aby jejich dítky — děvčátka — těšily se nezkalenému zdraví a prospívaly…
Minulo dalších deset roků štěstí vskutku závidění hodného.
Ella vedla v cizině život v nejušlechtilejším slova smyslu rozkošnický. Mělať k disposici vše, čeho může bohatství poskytnouti šťastnému člověku.
Bernardina neoplývala sice bohatstvím, ale nepoznala také nedostatku; vedla tudíž život nepoměrně skromnější, ale jinak zcela spokojený.
Tak nadešlo i druhé desítiletí.
Míjel opět měsíc po měsíci, rok po roce, až posléze vratké štěstí od nich se odvrátilo — obě přítelkyně ovdověly. Kruté tyto rány osudu zasazeny přímo do srdce a zůstaly dlouho rozjitřeny.
Jinak se v životě obou pranic nezměnilo, leda že Ella již dávno před smrtí svého manžela byla nucena uchýliti se ze života veřejného do zátiší a žila nyní podobně jako Bernardina výlučně jen dospívající své dceři.
Bylo jí však nyní v cizině a odloučenosti od světa nepoměrně smutněji nežli Bernardině. Zastesklať si po vlasti, po rodné Praze, kterou nebyla již tak dlouho viděla, — a na sklonku druhého desítiletí usídlila se s dcerou svojí trvale v Praze.
Tak setkaly se obě přítelkyně skoro po čtvrtstoletém odloučení jako obstarožné matrony opět — Ella stříbrovlasá, s uvadlou pletí a apathickým výrazem ve vráskovité tváři, Bernardina, ačkoliv i v její tváři jevily se stopy neúprosné pokročilosti věku, doposud svěží a s výrazem klidné, úsměvné resignace.
Setkavše se padly si do náručí a rozplakaly se… Bylo jim oběma nevylíčitelně teskno. I vypravovaly si pak vzájemně o svých slastech a strastech, o svém životě a — staré přátelství spečetily slibem, že budou nyní žíti takořka nerozlučně.
I žily tak — v jednom domě, v jednom patře, na jedné chodbě — Ella v bytě o šesti pokojích v nádheře, Bernardina v bytě o jediném pokojíku s kuchyňkou.
Opět minuly dva roky — nadešlo jaro.
A náhle, jako když z šedavého mraku šlehne nepředvídaně blesk záhuby, zasáhl krutý osud současně v kruh obou přítelkyň.
Obě dcery, které se byly až dosud těšily nezkalenému zdraví, jedním dnem ochuravěly, jedním dnem ulehly a po třínedělní těžké chorobě jedním dnem zemřely.
Hoře neblahých matek bylo bezměrné; obě div si nezoufaly.
Ella podala o nenahraditelné ztrátě přátelům a známým zprávu úmrtními lístky a inserty ve všech listech pražských; Bernardina v hoři svém na přátele a známé zapomněla.
O ztrátě Ellině rozepsaly se listy i v části redakční v delších i kratších článcích, v nichž skládán také povinný hold genialní umělkyni světového jména, která byla slávu umění českého šířila v cizině; — o ztrátě Bernardinině veřejnosť vůbec ani nezvěděla.
Pohřeb byl společný — dva pohřební vozy a řada kočárů na účet Ellin objednaných.
Pohřební vůz dcery Elliny ověšen byl nesčetnými věnci, jež byla nešťastná matka zakoupila; pohřební vůz dcery Bernardininy ozdoben byl toliko jediným, ale stkvostným věncem, darem Elliným.
Účastníků pohřbu sešlo se však jen několik z nejbližšího okolí. Tak zvané „velké obecenstvo“ přes dithyrambické články v novinách zůstalo netečno — proslavená zpěvačka, o které bylo již dříve tolik chvály četlo, byla mu nyní — po letech — lhostejnou.
Pohřební průvod se hnul — většina kočárů byla prázdna… V necelé hodině dospěl z Malé Strany na Volšanské hřbitovy, kde smutný obřad ukončen. Hroby vykopány těsně vedle sebe. Věnec s vozu dcery Bernardininy vhozen do hrobu dcery Elliny, načež naň rakev spuštěna; podobně vhozen také jeden z nesčetných věnců s vozu dcery Elliny do hrobu dcery Bernardininy…
Obě matky zůstaly u hrobův, až byly úplně zasypány, až i na rov Elliny dcery složeny všechny věnce, tak že byl jimi celý zakryt, kdežto rov dcery Bernardininy zůstal bez jakéhokoliv označení.
Po té vrátily se nešťastné matky se zdrcenými srdci ve společném voze domů.
Minula noc, nadešlo jitro — jedno z nejkrasších jiter jarních…
Hoře obou matek bylo neztišitelné. Obě noc probděly a proplakaly. Z rána pak Ella nemohla odolati — musila navštíviti rov svého jedináčka, poslední bytosti, která ji byla ještě k životu poutala.
V půl hodině dojel povoz její na hřbitov.
Octnuvši se u rovu své dcery, poklekla mezi rovem tím a rovem dcery Bernardininy a počala se vroucně modliti.
Jitro bylo přímo divuplné. Obloha bez obláčku, vzduch svěží a čistý — kyprá zeleň nejrannějších listův a libý zpěv ptáků — vše tak vábné — ale pro Ellu bezvýznamné.
Po chvíli byla však ze zbožně truchlivého zadumání vyrušena. Po široké cestě, vedoucí středem hřbitova, zarupal písek — lehoučký, ale chvatný krok ženský vzrušil ranní ticho.
Ella, zvednuvši k prsům nachýlenou hlavu, spatřila bledou dívku, nesoucí v ruce prostý barvínkový věnec. Dívka — dle všeho nějaká šička nebo tovární dělnice v prostých, ale čistých kartounových šatech — dospěla až k rovu, u něhož Ella klečela — a bez rozpaků položila věnec na neoznačený rov dcery Bernardininy.
Ella se vztýčila.
„Víte, kdo zde odpočívá?“ optala se dívky.
„Vím, vím,“ odtušila dívka.
„A kdo vám pověděl?“
„Poptala jsem se u hrobníka.“
„Jste snad příbuzná nebo známá?“
„Ah, nikoli, milostivá paní,“ odpovídá dívka, a slzy se jí tlačí do oka. „My u nás v továrně — zde na Žižkově — teprve včera pozdě večer o tom zvěděly a složily se po krejcarech na prostý věnec.“
Elle sevřelo se srdce nevylíčitelnou teskností. Neodpověděla.
„Ale věřte, milostivá paní,“ pokračovala neznámá dívka tónem nejnaivnějším, „kdyby byla Praha, kdyby byly celé Čechy zvěděly, co se stalo, věřte! — že není v Čechách osady, která by nebyla poslala věnec aspoň jediný. Čím nám, prosím, může býti hoře a neštěstí proslavené zpěvačky, o které včera psaly všechny noviny a které z nás nikdo jaktěživ neviděl a neslyšel — a čím jest nám hoře dobré, předobré paní, jejíž spisy každé dítě zná — — —“
Dívka nedomluvila.
Srdce Ellino sevřelo se nevýslovnou bolestí.
Hluboký, přitlumený vzdech vydral se jí ze stísněných prsou; zavrávorala a byla by sklesla, kdyby se nebyla zachytila nejbližšího kříže.
Teprve v tuto chvíli poznala bezměrný rozdíl mezi životem svým a životem věrné, upřímné své družky — teprve v tuto chvíli pochopila úplně dosah nezmařeného sice, ale přece jen pochybeného života svého — — — — — — — — —
Jest možno — je třeba dodati snad ještě jenom slůvka?