Drobné povídky dějepisné/Z pasáka učenec
| Drobné povídky dějepisné Josef Flekáček | ||
| Básník Firdusi | Z pasáka učenec | Bedřich Smetana |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z pasáka učenec |
| Autor: | Josef Flekáček |
| Zdroj: | FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 55–61. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Zima r. 1709. byla tak neobyčejně krutá, že ani nejstarší lidé podobné nepamatovali. Ptáci mrzli v povětří, země byla ztuhlá na kosť, vody zmrzlé až ke dnu, a sta lidí pomrzlo i ve světnicích, když pro chudobu si zatopiti nemohli.
Poustevna otce Palemona, zapadlá v lesích, byla jako jediná hora ledová. Otec Palemon vyšel ráno za ukrutného mrazu ven a tu spatřil, kterak se k němu přibližuje vyzáblý, hadry oděný hoch a prosebně k němu ruce vztahuje.
„Pro Bůh, dítě! Co zde činíš v tomto mrazu?“
Ale chlapec místo odpovědi sklesl na zemi mdlobou. Uleknutý poustevník vzal jej do náruče, odnesl do teplé poustevny, uložil na mech a ošetřoval jej. Tu poznal, že hoch onemocněl neštovicemi. Zlá to nehoda! Ale ani toho nezalekl se poustevník. Ošetřoval ho tak pečlivě, že hoch brzy se vzpamatoval a s pomocí boží též vyléčil.
Hoch mu s pláčem řekl:
„Jmenuji se Valentin Duval a pocházím z maličké vesničky Artonay (Artoné). Když mně bylo deset let, zemřeli moji dobří rodiče. Ostal jsem v obci a pásl dobytek; nyní však nemají práce a vyhnali mne. Hlad mne soužil, byl bych málem zmrzl, a roznemohl jsem se ještě ke všemu na neštovice. Nebýti vás, dobrý otče, zahynul bych. Jsem úplně opuštěný, kromě dobrého Boha nemám nikoho na širém světě.“
„Neplač,“ těšil ho Palemon. „Až se zotavíš, pošlu tě do blízkého kláštera do služby.“
Když Valentin sesílil, odešel do kláštera do služby. Poustevník naučil ho čísti a poznal, že chlapec učil se s velikou snadností a dychtivostí.
V klášteře přijali ho za pasáka. Měli šest krav a ty dali na starosť Duvalovi. Ale Valentin na pastvě nezahálel. Vypůjčil si od mnichů knihy a četl celý den. Mrzelo ho velice, že neumí psáti. I vyřezával do suché kůry jednotlivá písmena i slova, psal do písku, a tak vytrvale a usilovně se učil, až se naučil dobře a důkladně psáti. Náhodou dostala se mu do rukou kniha o počtářství jednající. Nový svět otevřel se tu Duvalovi, s nesmírnou dychtivostí četl a pozoroval příklady tam obsažené, počítal a přepočítával, až si brzy vše osvojil, co v knize bylo. Také mapu obdržel v klášteře; ta vzbudila zvědavosť jeho velice, i učil se z ní sám od sebe: rozepjal ji v lese mezi dvěma stromy.
Když tak klidně na pasece krávy jeho se pásly, odevzdával se chlapec zvláštnímu pozorování. Jsa celý boží den v přírodě, pozoroval východ i západ slunce, vítr, bouři, mračna, duhu, a na všem cítil veliké zalíbení. Ale zvláště miloval hvězdy. V noci neb za jitra všecek nadšen zíral ku obloze, ba pořídil si i sám z rákosu jakýsi dalekohled a díval se na hvězdy. Kdož by to byl tušil, co děje se v tomto pasákovi krav!
Duval nepřál si ničeho, než jen aby se mohl učiti. Věděl však, že k tomu hodně knih je potřebí. Ale kde vzíti peníze na ně?
I vzpomněl si bystrý klučina, že v městě viděl hochy, kteří prodávali veverky. Proč by i on nemohl chytit několik veverek a prodati je ve městě? Vždyť byl celý den v lese a věděl, jak by na ně líčiti měl. A za peníze stržené mohl by si nakoupiti knih. Aj, toť byl věru výborný nápad!
Od té chvíle počal Duval pěstovati myslivosť ve velikém. V krátké době měl celý zvěřinec; chytil sysly, křečky, lasičky, veverky a jiná drobná zvířata a vyžádav si časem vždy na několik hodin prázdno, odskočil do města a tam kořisť svou koupěchtivým prodával. Brzy měl Valentin uschráněno takovým způsobem 40 tolarů. Radosť jeho byla veliká. Brzy však bylo jmění jeho zvláštní příznivou náhodou ještě značně zvětšeno.
Těkaje v lesích, nalezl kdysi zlaté pečetítko se šlechtickým znakem. Ohlásil nález u místního faráře, a brzy přihlásil se majetník. Byl to Angličan jménem Forster. Duval však nevydal mu dříve pečetítka, pokud mu Angličan důkladně ztracenou věc nepopsal tak, že nemohlo býti o tom žádné pochybnosti, že jest majetníkem věci ztracené.
Valentin učinil velice příznivý dojem na Angličana, jenž byl překvapen chytrostí, vtipem a může se říci téměř učeností na hochův věk. Odevzdal mu velice značnou peněžitou odměnu, a Duval, pln radosti, pořídil si knihovnu přes dvě stě svazků čítající — na tehdejší dobu byla to knihovna bohatá. Že byly knihy drahé, nezbylo Duvalovi ani krejcaru ze všech jeho úspor; to ho však tuze málo hnětlo. Jen když měl knihy. Jen když si mohl v nich čísti, v nich se probírati a z nich se učiti. Kromě knih nekoupil si Duval ničeho, a nyní byl úplně šťasten. Odnášel si po částech vždy poklady své do lesa, tam je rozložil, studoval, hledal, přemýšlel a bádal právě tak, jako učenec nějaký ve své komnatě.
To bylo ovšem velice pěkné, ale mnichům se to málo líbilo. Oni jej najali za pasáka, měl se starati o krávy, a ne o knihy.
„Šlakovitý hoch!“ pravili mniši. „Každé chvíle stihne nás na něho žaloba. Tu učinily krávy škodu, tu se mu některá zaběhla a místo šesti přihnal domů pět. Toho nelze déle trpěti.“
I zavolali si Valentina, vyplísnili ho přísně a dali mu výstrahu, že mu všechny knihy spálí. To Duvala velice zarmoutilo. Zavřel se do své celi, nepřijímal potravy, nechtěl nikoho k sobě pustiti, tak že mniši o jeho zdraví se báli. Teprve když mu bylo dovoleno, že denně dvě hodiny studovati smí, usmířil se, ba v návalu radosti slíbil mnichům, že za stravu a oděv ještě deset let jim sloužiti bude.
Od té doby učil se a studoval co nejbedlivěji. Tak nalezli jej kdysi v lese mladí princové Lothrinští; obklopen byl mapami a knihami, pohroužen v učení a přemítání. Princové dali se s ním do řeči a užasli nad jeho bohatými vědomostmi a divili se tím více, uslyševše, že se všemu naučil sám. Hned se ho otázali, zdali by šel do škol na učení? Když přisvědčil, slíbili, že se o něho postarají, a Duvalovi nastalo loučení. Stěhoval se s veškerou svou knihovnou k otcům Tovaryšstva Ježíšova do Moussonu (Mussonu), kdež do školy jejich s výtečným a překvapujícím výsledkem chodil.
Roku 1718. vzal jej arcivévoda Leopold s sebou do Paříže. Byl dychtiv zvěděti, jaký dojem světové toto město na jinocha učiní. Ale Duval odvětil prostě a upřímně, že se mu lesní samota, východ a západ slunce nad lesy mnohem lépe líbily, než celá Paříž se svým mořem domů, se svými paláci a divadly.
Po ukončení studií jmenován byl Duval professorem dějin v Lunevillu a bibliothékářem arcivévodovým.
Později žil ve Florencii, až jej povolal císař František do Vídně, kde stal se ředitelem uměleckých sbírek a bibliothékářem císařským. Jako učenec vynikal bohatými vědomostmi a vzácnou skromností; v nejedněch věcech vědeckých byl rádcem vznešených císařských manželů. Zemřel ve Vídni dne 3. listopadu r. 1775. maje 80 roků věku svého; vydal též zajímavé spisy. Život jeho nejednou byl předmětem pěkných líčení, ba i na divadle hrál se životopis jeho.