Dopis Viléma Slavaty otci Adamovi z 2. srpna 1597

Údaje o textu
Titulek:	Dopis Viléma Slavaty otci Adamovi z 2. srpna 1597
Autor:	Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka
Zdroj:	František Teplý (ed.). Proč se stal Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka z českého bratra katolíkem. Sborník Historického kroužku 13 (Praha 1912), s. 205–221.
Licence:	PD old 70
Související:	Dopis Adama Slavaty synu Vilémovi z 22. července 1597, Dopis Viléma Slavaty otci Adamovi z 10. srpna 1597

2. dne Augusti 1597.

Vaše Milost, můj nejmilejší pane otče!

Z toho laskavýho a právě otcovskýho napomenutí, abych na všemohoucího pána Boha a při tom na duši svou a spaseni její pamatoval, Vaší Mti^[1] z toho velice služebně a synovsky děkuji, poněvadž jistě velikou a právě velikou otcovskou náchylnost a lásku VMti^[2] ke mně z toho poznati mohu, vedúc a napomínajíc mne k tomu, nad čež nic vzácnějšího a potřebnějšího člověku na tom světě býti nemá a nemůže, poněvadž jak duši svou jeden na tomto světě opatří, tak potom na onom světě na věčnosti účasten toho bude.

Kdež pak toho dokládati račte, že v Praze a jinde v Čechách o mně ten hlas jde, že bych já od poznalý pravdy odstoupiti a skrze to hříchu proti Duchu sv. dopustiti se měl; i zachovejž toho všemohoucí Bože můj, abych já se takovýho hříchu, z kteréhož nikda jeden dostatečného pokání činiti a kterýž na věčnosti jednomu odpuštěn býti nemůže, dopustiti měl, čehož že není, Vaši Mti skrze toto psaní z takovýho omylu bohda vyvésti chci…

Ráčíte mi dáleji v tom psaní poroučeti, abych VMti jistou pravdu beze všeho okolkování ihned oznámil, jestliže předce v tom náboženství, v kterým v mladosti vychován jsem, stojím čili jinýho něčeho přidržeti se chci: i abyste mou upřímnost synovskou k VMti poznati ráčili, tak učinim a VMti teď o tom, co nejkratší moci bude, oznámím.

Obcujíc já teď od několika let, jak byvši po ty čtyry leta ve Vlaších, jak prve půl druhýho léta, jsouc v tovaryšství pana ujce^[3] mýho nejmilejšího pana Joachyma z Hradce, a na větším díle v Praze, tak i teď přijevši ze Vlach, pravím obcujíc já mezi mnohými rozdílnými národy a při tom mezi rozdílnými vírami aneb náboženstvím, častokrát při mnohých příčinách disputace a rozepře o náboženství jsem slýchal (ač sám já jsouc proto v náboženství od správcův svých nemálo vyučen, častý rozepře s odpornými stranami sem míval) každý jak nejlépe viděl, svou stranu zastával, aby pak dostatečnými argumenty přinucen byl, druhým ustoupiti nechtěl. I přemyšloval jsem to u sebe, že možný není, aby všickni praví býti měli a že není jen jedna víra, skrze kterouž jeden spasení dosáhnouti má. A ačkoli slyšíc od katolických tak podstatný argumenta proti mému náboženství vésti, Bůh to ví, že častokráte velice mnou to hnulo a nemálo dubius (pochybný) v náboženství svým býti jsem musil. A ve dne i v noci mnohdykrát to jsem u sebe rozjímal a na to přemyšloval - však nic méně nigdy^[4] jsem to sobě v mysli dostatečně nechtěl připustiti, predce [jako] Johannes^[5] in eodem (v jedné šíře) chtějíc zustávati, podle toho jíše však ustavičně pána Boha srdečně za to jsem žádal, jestliže v pravý víře mně ráčil dáti poznání, aby mně také milostivě a do konce ráčil dáti v tom setrvati: pakli že bych v čem bloudil a na omylích postaven byl, aby mne skrze Ducha sv. svého milostivě lepší pravdou osvítiti a v ni poznání dáti ráčil.

V tom sem tak několik let porad zůstával a nikdy mysl svou dokonce na ničem jistým ustanoviti jsem nechtěl. Naposledy pak myslíce čím déleji odkládati budu, tím (u) větším nebezpečenství zůstávati musím, nejsouc jeden na tom světě životem svým žádný hodiny bezpečen a ačkoli víra jest dar Boží, však poněvadž Bůh všemohoucí obyčejně ve všech svých činech prostředků užívati ráčí, chce také, aby každý sám o to se staral a při jeho Božské milosti to vyhledával.

Si quidem non cogit nolentem sed ducit volentem (poněvadž nenutí nechtícího, ale vede chtícího). A učíc já se také z mladosti svý až do týto chvíle některým potřebným věcem zkusil jsem toho, že chtíc jeden něčeho nabýti a něčemu se dobře naučiti, že netoliko skrze slyšení, ale skrze mnohá čtění k tomu přijíti můž; pročež slyšíc prve nemálo o tom, chtěl jsem také skrze čtění víceji o tom přezvěděti a na to sem se také teď od některýho času vydal a až posavád ještě v tom continiruji (trvám).

Poněvadž pak pravdu VMti oznámiti mám, jakž v tom mý zdání jest, tehdy Bůh ví, z dobrým svědomím, jinýho v tom nepoznávám, než že catholická římanská víra ta pravá, starodávní od Krista Pána a potom od apoštolův vzata a až do těchto časův v jistotě beze všeho kacířství zachovaná víra a církev jest. Jaký podstatný a dostatečný příčiny a argumenta mně k tomu přivedly, abych tomu věřil, pro krátkosť psaní nechci nyníčko o tom mnoho vypisovati, jsouc toho oumyslu bohda časem svým něco šířeji o tom zprávu dáti. Toliko to VMti k soudu zdravýmu navrci chci, vědouc to o VMti dobře, že jsouc rozumný pán, víceji v jednom prstu (tak jak se říká) rozumu a soudu, nežli já ve všem těle míti račte.

Račte toliko jen VMti, můj nejmilejší pane otče, bedlivě na počátek jak katholický víry tak všech jiných sekt a náboženství se vohlídnouti, v pravdě jinýho neráčíte naleznouti, než že katholická víra, církev^[6] od apoštolův až do tohoto času vždycky posloupně šla a zachována jest.

Že za apoštolův, za prvotní crkve tak mnoho ustanovení crkevních, jako nyničko se nacházejí, nebylo, proto také crkev zfalšovaná není, aby čistotu svou prvotní proto porušiti a ztratiti měla; neb nebylo možný prvotně hned všecko to naříditi, poněvadž také těžce by jim to hned z počátku snésti přišlo, nez časem svým crkev s dobrým uvážením a vnuknutím Ducha sv., co jest zapotřebného kdy viděla, to také narizovala a ustano[vo]vala, kterýž že každý křesťan nejináče než jako slova božiho poslouchati a jí se spravovati má, kdo o tom pochybuje? pravíc zjevně Kristus Pán o tom, že kdo jí neposlouchá, ten že za pohana a zjevného hříšníka držán býti má. A ta všecka ustanovení že z slova božiho vzata, z něho původ svůj mají a ničemu na odpor že nejsou, dostatečně se to prokazuje, než aby jaký nový učení o podstatných artikulích viry křesťanské v nynější církvi katolické rozdílný nežli v první církvi za starodávna bylo, to se nikoliv neprokáže.

To tak pilně u [sebe] VMt uvažujic, račte také na počátek všech jiných sekt pohlídnouti. V pravdě račte naleznouti, že přede dvěma sty lety žádný naprosto z těch sekt nebylo, poněvadž nikdy se nenalezne, aby před Husitem^[7], Lutherem, Calvinem etc. jeden učitel nějaký byl, který by ve všem všudy s těmito sektáři se srovnával. To sice se nachází, že častokrát někteří učitelé bejvali, kteří některý tyto artikule také zastávati chtěli, ale vždycky každý z nich od katolický crkve přemožen a za kacíře vyhlášen jest byl.

Jak pak těchto nových sektářů učení jejich trvá, zřetedlně se to ukazuje, že v málo několika letech vždycky se mění a jeden po druhým přicházejíc, majíc svobodu psáti a učiti co chce, chtíc za moudřejšího a učenějšího držán býti, vždycky nebo něco přidá anebo ujme: ovšem pak patrně se poznává, jaká veliká nesvornost mezi těmi novými sektáři jest. Každý chce učenější nezlý druhý býti a tak velice mezi sebou se haní, jse^[8] potupují a proti sobě píši, že by pak žádný učitel katolický proti jejím bludům nepsal, tehdy dosti mají činiti, aby každý bludy svý zastávajíc, naposledy na tom se snésti mohli, aby nějaká svornost mezi nimi býti mohla. Než to jistě veliká věc jest a očitě sám častokráte jsem to viděl, že jakkoliv veliká (o mnohý podstatný artikul víry) rozepře a nesvornost mezi nimi jest; vsak jestliže kdy jaká disputací s některým katolickým se děje, tehdy hned všickni, jako by svorni byli, proti němu povstanou a jeho argumenty svými přemoci chtějí, z čehož zřetedlně poznávati račte, že všech těch nových sektářů jiný úmysl není, než pravou, starodávnou, apoštolskou a katolickou církev potlačiti, tak aby potom svobodněji, jeden každý jak se jemu vidí, učiti a sobě jak chce provozovati mohl.

Račte také na počátek těch všech novotných sektářů se vohlídnouti, jakým spůsobem od katolické crkve jsou odpadli a svý bludy učiti počali. Jistě všech velice zlý počátek máte naleznouti a téměř všech také velice zlý skončení životův jejich. Soudíc tehdy jeden počátek těch sektářů s jakým svědomím a s jakou bezpečností může se jeden na takový základ bezpečiti a tomu věřiti, že on sám Duchem sv. byl osvícen a písmo svaté lépeji nežli vsickni jiní, kteří před ním a za jeho času byli, vykládati a jim rozuměti uměl, na svý hlavě a na svým rozumu všecko zakládajíce a všecky jiný učitele křesťanské (jichž takový počet tak vzáctných. rozumných a učených po všem křesťanstvu bylo) za bludné a neumělé pro sua authoritate (sám o svej ujmě) odsuzujíc a do konce potupujíc. Jistě ještě že na takový jedný hlavě a na takovým zlým, bludným základu není dobře se bezpečiti a svý spaseni v takovým nedovodným učení zakládati, poněvadž kde základ dobrý není tu také ovšem žádný stavení dobrý vzdělati nemůže.

Račte také při tom těchto vlastností a znamení pravý církve, po kterýchž poznána bejti má, posouditi, vědouc dobře, že pravá církev vyvolených Bozích má býti jedna, svatá a obecná. Který církvi tehdy tyto vlastnosti připsáni^[9] a vlastně dány bejti mohou?

Jistě crkev těch sektářův, kteří od katolický víry odpadli, jedna slouti nemůže, poněvadž velice nesvorni mezi sebou jsou a velký rozepře o podstatný artykule víry křesťanské mezi sebou mají. Hlavu také anebo pastýře jednoho, skrze což obzvláštní jednota se poznává, tolikéž žádného mezi sebou nemají, takže jako ovce rozptýlené bloudí a co se jim vidí, činí a učí. Catholická pak crkev že ona tu vlastnost právě má, kdo o tom spravedlivě může pochybovati, poněvadž jedním pastýřem spravována a řízena jsouc, jednosvorně po všech po všech krajinách kdekoliv jest, jednu víru drží a káže, ani v jednom artykuli víry nejsouc sobě nikdy odporna.

Svatost pak aby crkvi těch sektářů přivlastněna býti měla, nikoliv se toho také nenalézá neb od počátku jejich, když^[10] jest se kdo mezi nimi nalezl, aby tak svatě život svůj vedl tak, aby za svatého držán spravedlivě býti mohl? Aniž také o žádným z nich neslyšeli, aby kdy jaký zázraky a divy činiti měli, jimižby svatost svou potvrzovati mohli; nýbrž hříchové a nedostatkové mnohý [mnozí] při nich se nacházejí. A obzvláště pak [z]řetedlně to viděti, že všickni ti sektáři těchto dvou hříchův se dopouštějí, totiž: nepobožnosti k svým předkům a rodičům a rouhání proti Pánu Bohu.

Nepobožnosti, protože všecky své předky. kterýkoliv před nimi byli, za bludné, neumělé (pravíc o nich. ze jsou bloudili a tý pravdě, kterou oni učí, nerozuměli) a při tom také za nevěřícího a podle tého^[11] hodný věčného zatracení, poněvadž bez pravý víry žádný člověk spasen býti nemůže, drží, soudí a potupují. — Rouhání proti Pánu Bohu se dopouštějí, že jeho jako za nepravdomluvného mají, poněvadž Bůh slíbil skrze svý proroky, že pravda boží má všem známá býti a Kristus Pán majíc z tohoto světa odjíti, slíbil, že chce Ducha sv. crkvi poslati a že chce s ní až do skončení světa zůstati, což poněvadž žádný z těch sektářův crkev svou od apoštolův až do tohoto času posloupně přivésti nemůže (neb, jak jsem nahoře dotekl, žádný z nich nemůže to dokázati, aby kdo před ním ve všech artykulích s ním se srovnávali) tehdy jistě to chtějí dokázati, že se těm slovům Kristovým za dosti nestalo. A podle toho Boha ukrutným činí, jakoby málo, toliko některým osobám pravdu svou zjeviti chtěl, kterýžby účastný smrti a krve Kristovy býti mohli. Anobrž za nespravedlivého jeho Božskou milost držeti musí, že jest tak mnoho mučedlníkův dopustil, krev svou pro víru křesťanskou vylíti a jim pravdu svou nezjeviti, poněvadž jistá věc jest, že vsickni ti jinou víru nedrželi než tuto katholickou, římanskou, která až podnes trvá. Katholická pak crkev že za svatou držána býti má, snadno se to poznati může, poněvadž zjevně se to ví, jak mnoho sv. lidí v ni se po všechny časy nacházelo, kteří potom smrtí a mučedlnictvím svým to prokázali, jak mnoho divův a zázrakův činili a ještě až posavád častokrát činí, ďábly vymítajíc (což ještě až posavád žádný z těch sektářův dovésti nemohli) a jiný divy činíc.

Nepobožností proti rodičům a předkům svým se [ne]dopouštějí, držíc a věříc o nich to, že jim tu pravou víru od apoštolův ji nabyvši v jistotě a posloupně až do toho času zachovali a jim ji přivedli. Pánu Bohu se nerouhají, nýbrž jeho sv. Milost za pravdomluvnýho, milosrdnýho a spravedlivýho drží, silně tomu důvěřujíc, že jest slibům svým za dosti ráčil učiniti, pravdu svou v čistotě všem národům zjeviti a těm, kteří krev svou pro ni vylili, jim hojnou odplatu za to dáti.

Třetí znamení crkve totiž, že má býti obecná, tolikéž crkvím těch nynějších sektářův nikoliv dáti se nemůže; neb vidíme dobře, v kterých krajinách toliko učení jejich se rozmáhá a že každýho toho sektáře učení v obzvláštních toliko některých krajinách se rozmohla.

Katholická pak crkev že jest obecna, vidí se neb zjevná věc jest, že v kterýchkoli krajinách víra křesťanská se počala a pohanství jest vyhlazeno, že první počátek katholický viry jest byl. A ta víra jak jednou kde počata jest, tak ještě bez proměny trvá, a po všech krajinách všudy rozšířena jest, kromě že některý krajiny Turek sobě podmanil. A zde v Europě že tyto sekty některý povstaly, však nic méně na to místo v východních krajinách povstává a tam se rozšiřuje. Ale poněvadž sem napřed dotekl, že v tomto psáni mým nechci široce toho vykládati, proč mi se catholická, římská ta víra a crkev lepší nežli jiný náboženství a všecky jiný sekty vidí býti a za pravější že ji poznávám, nechci tehdy víceji slov nyničky o tom činiti. —

Z toho tehdy VMt, můj nejmilejší pane otče, račte moci poznati, jestli já od poznalý pravdy odstoupiti a skrze to hříchu proti Duchu svatému dopustiti se míním, poněvadž nic víceji žádostiv nejsem než bludův zanechajíc pravdu poznati a jí se přidržeti, vědouc o tom dobře, že jsouce v bludích a [z]řetedlně pravdu znajíc a nechtíti ji přijíti, než tolikéž zjevné jest proti milosrdenství Božímu hřešiti a hříchu proti Duchu svatému se dopustiti.

Kdež pak v psaní VMti toho dokládati račte, abych na to, k čemu od Vmti mého nejmilejšího pana otce, její Milosti dobré a svaté paměti paní máteři mé nejmilejší a potom od správcův mých veden a vyučován z mladosti jsem byl, pamatoval: i jistě nemohu jináč z dobrým svědomím říci, než že jak od VMti tak od nich k pobožnosti a ke všem dobrým cnostem s pilnosti veden a napomínán jsem byl a dejž Bože, abych tak život svůj spravovati mohl, jak od nich jsem vyučován byl. Že pak k náboženství svému všelijak mne přidrželi, za zlý jim to nemám, poněvadž co za nejlepšího drželi a podle čeho spasení svý zakládali, k tomu mne také vedli. Jestliže kterýmu z nich Pan Bůh lepší poznání dáti ráčí, naději se, že tolikež v tom tak horliví i horlivější budou.

Od týto pak tolikéž pani máteře mé nejmilejší^[12] k náboženství mému nemohl jsem tak horlivě veden býti, poněvadž já sem nikda s ní v náboženství zároveň nesmyslil^[13], následujíc její Mt učení Lutherovo a já Waldenských aneb Kalvinových — neb bratři Boleslavští a Calvin ve všem podstatným spolu [se] srovnávají. — A jaký rozdíl veliký o mnohý artykule mezi těmi dvěma sektami jest, račte dobře věděti: že mnozí Luterani raději k katolický nežli k kalvincký víře přistupují.

Že jste o mne tu naději jmíti ráčili, že mne mimo jiný děti VMti [k] potěšení míti ráčíte, dika Bohu naději se, že jsem až posavad tak se chovati hleděl, že k žádnýmu zármutku a ovšem ku posměchu VMti neb rodu mému žádnú příčinu zoumysla sem nedal a na potomní čas s pomoci Boží tolikéž tak se chovati hleděti budu, abyste ze mně jestliže ne větší aspoň tak veliký jako z jiných dětí VMti potěšení jmíti ráčili.

Že byste raději mně to vinšovati ráčili, abych dítětem jsouc v koupeli zahynul nežli věku tohoto dočekal: i já bych bych byl téměř sobě toho přál. Nebo tehdáž jako neviňátko beze všech smrtedlných hříchův z tohoto světa do oné věčné radosti bych se odebral. Ale poněvadž soudové Boží divní a nevypravitedlní jsou a vůle boží v tom nebyla, kdo proti tomu (býti) může.

Račte mne napomínati, abych na slib svůj, který sem při křtu Svatém učinil, totiž že v Kristu Pánu samém spasení své zakládati budu, pamatoval; i nedejž mi toho Bože, abych jináče učinil.

A jistě žádný katolický ten neučí i nepíše ani k tomu se nepřizná, aby v svatých neb stvořených věcech a ovšem v ustanoveních lidských spasení své zakládati měl. Než poněvadž nic bez prostředků se neděje, jak jiný věci rozumný bejti mají, o tom kdo žádostiv toho jest, snadno se doptati může.

Abych já pal z nějakého návodu, oumysla, někomu k libosti a pro nějakou světskou libost náboženství své změniti a jiné přijíti a tím duši svou zavésti měl, nikoliv toho, můj nejmilejší pane otče, abych tak lehkomyslný bejti měl, věřiti neračte. Nýbrž že toho není, to před všemohoucím Pánem Bohem a přede vší blahoslavenou Trojici osvědčuji. Než že zjevné bludy a pravdu poznajíc, abych bludův zanechal a pravdy se přidržel, mý svědomí mne k tomu přinucuje.

A k tomu neničko teprve přiveden jsem; ale od několika již v takový pochybnosti jsouc a všemohoucího Boha za osvícení prosíc a žádajíc, nyničko aspoň s pomocí Boží na něčem jistým ustanoviti, mysl svou spokojiti a resolvirovati se míním. Nechť tehdy mluví kdo co chce: jsouc já svědomím svým jist a lépeji nežli kdo jiný, proč co činím věděti mohoucí nic na jiný stíhavý řeči dbáti nechci.

A od Jesuitův abych sveden býti měl, tomu jistě odpírám. Neb já sem jak sem živ s nimi (nemnoho conversiroval), v jejich kollejích nebejval a malý rozprávky a ovšem řídký hádky o náboženství s nimi míval. A VMti prosím, nač by mne aneb kohokoliv jinýho oni svésti měli! Zdali oni jaký nový učení nežli to, který prve nežli jejich ordo (řád) se počal, všudy mezi katolickými držáno bylo a učí a svým učením ve všech artykulích se všemi ve všech krajinách. kteří toliko jen katholitští se nazývají, se nesrovnávaií? Než toliko ten rozdíl jest, že v jejich řádu učenější muži nežli v jiných ordiních se nacházejí.

Že bych pak ve svým náboženství stálý býti měl a o ničem nepochyboval, věříc, že v ničem blouditi nemohu — kdybych někde samotné bydlel a o ničem jiným žádné rozepře neslyšel, mohlo by se to státi. Ale obcujíc mezi rozličnými národy, mezi rozličnými náboženstvími, vždy na to mysliti musím. Poněvadž jen jedna víra pravá a jedna crkev býti musí, jestliže já v tý postavený jsem čili já bloudím a jinýho lepšího něco se nachází [toho se přidržeti mám], neb sice kdyby každý v svým náboženství stále měl trvati, tehdy žádný pohan, žid, novokřtěnec a jakýkoliv kacíř nemusel by se obrátiti a tak víra křesťanská nikda by rozmahána býti nemohla.

Že bych pak poznajíc pravdu a ji přijmouc, tím jak VMt mého nejmilejšího pana otce tak jiný pány a přátele svý zarmoutiti a uraziti měl, nenaději se toho, poněvadž nic neslušnýho a neobyčejnýho, nenáležitého a nepoctivýho, co by mé poctivosti a rodu mému na ujmě býti mělo, před sebe neberu. Račte dobře věděti, že víra jest dar Boží, a že ne vždycky od rodičův a přátel se nabejvá a že v duchovních věcech více Boha nežli lidí poslouchati sluší.

Příklady jinde jich nehledajíc v naší krajině v Čechách před rukama máme, že ne všickni v jednom rodu jednoho náboženství jsou a že každodenně mnozí jinýho náboženství jsouc, k katolický víře se navracují. Jak Pán Bůh koho osvítiti ráčí, toho se také přidržeti má.

Abych já pak rozumnější nežli VMt a všickni moji přátelé (kteří toho náboženství jsou) býti a tím VMti potupovati chtěl, není a nemůže to při mně býti. (Kdo vroucné a srdečně Pana Boha za něco, co by k duši jeho spasení dobrýmu bylo, žádá, časem svým to také dostává.) A nesmýšlím také o žádným z přátel mých, aby o předcích našich, kteří před sty lety a ovšem daleji před tím živi byli, o nichž jistá věc jest, že jsou pravou, catholickou víru všickni ti drželi, něco zlého smysliti a je také potupovati měli! Než to toliko učiním, ustavičně všemohoucího Pána boha na svých modlitbách srdečně žádati budu, aby VMti a všecky přátely mé Duchem sv. osvítiti a to, co by VMti k spasení nejužitečnějšího bylo, milostivě poznati dáti ráčil. A jisté kdo tluče, bejvá mu otevříno a kdo prosí, bývá mu dáno.^[14]

Ráčíte mi příklad Františka Spiry přivozovati, jak jest on v hrozný zoufalství upadl, když jest od poznalý pravdy odstoupil. I pamatuji, že jsem jednou tu historiji četl, ale nedobře se mohu pamatovati, jakýho jest on náboženství byl a od jaký poznalý pravdy odstoupil. Buď jak buď, bludy vidouc je zavrci a pravdu poznajíce ji přijíti, jistě k žadnýmu to zoufání než k velikému potěšení duše a svědomí každého člověka býti to musí. Než jestližeby jeden lehkomyslně pro nějakou libost světskou nedobře to prve rozsoudíc, jestliže jedno lepší nežli druhé jest, něco takovýho učinil, nepochybuji, že Pán Bůh jeho také hodně trestati ráčí, takže potom nevědouc se na čem ustanoviti, zoufati sobě musí.

To snad mnohdykrát se přichází, že jsouc jeden jinýho náboženství a navrátíc se k katholické víře mnohý neštěstí jeho potom potkávají. Ale to se stává buď pro tuto dotčenou příčinu, buďže Pán Bůh člověka, jestliže stálý bude, zkusiti chce; aneb zdali člověk vejstupky a hříchy svými častokráte velkýho trestání od Pána Boha nezasluhuje? A k tomu také neštěstí zde na tomto světě a trestání Boží, zdaliž není veliký znamení milosti a lásky Boží a ne Jeho hněvu a zuřivosti? A protož já s pomocí Boží zoufalství se nebojím, štěstí pak neb neštěstí jakýkoliv na tomto světě mne potká, dej se ve všem vůle Boží, mejmi hříchy a vejstupky mnohem víceji neštěstí a trestání Božího nežli štěstí zasloužíc já sobě.

Račte se můj nejmilostivější pane otče osvědčovati, že mým zavedením vinný nikoliv chtíti býti neráčíte. I ovšem tak jest; než mým spasením příčinou bohda konečně býti ráčíte.

A jistě Bůh všemohoucí VMti to v srdce dal, že jste mne v ta místa dáti ráčili, kdež netoliko tělesně něco zkusiti a něčemu potřebnýmu naučiti sem se mohl. Ale, což jest více, duchovně že jsem pravdu a pravú víru, skrze niž bohda spasen budu, nabyl. Já silně doufám, že všemohoucí Pan Bůh z duchem svým svatým VMt ještě osvititi ráčí a tuto pravdu lepeji nežli já poznati a tím k starodávný apošlolské víře a crkvi (která témér za 1500 let v jistotě a posloupně vedena a zachována jest a kterou všickni předkové naši drželi a v ní životy svý skona[vše] nepochybně život věčný obdrží) se zase obrátiti a připojiti a z hříchův svých zde v tomto světě pokání činíc a z nich kněžím a poslům Božím řádně svěceným a vyslaným (poněvadž mimo tyto žadným jiným ta věc dána není) skroušeně se zpovídajíc odpuštění a rozhřešení jich řádně zde dostati a k voný^[15] potom slávě potvrzení toho vzíti ráčíte podle Krista Pána přípovědi, že cožkoliv od takových zde na světě rozvázáno bude že to i tam v nebe[s]ích rozvázáno býti má.^[16] A to VMti pokoj dobrého svědomí (kterýž jak jeden dostati má, kdož se nikdy žádnýmu pořádnýmu knězi nezpovídal a od něho rozhřešení nevzal?) zde na tomto světě ve všech VMti neštěstích mnohem víceji nežli všelijaký bohatství u štěstí za potěšení sloužiti bude.

Příliš dlouho tímto psaním svým VMti zaneprazdňuji. Služebně prosím, že mi to laskavě vážiti ráčíte, neb podle poručení VMti chtěl jsem gruntovní správu o tom všem VMti dáti s tím pak se vším, ačkoli již [z]řetedlně, co bludnýho a co pravýho jest, poznávám: avšak ještě až posavád já sem žádný služebnosti crkevní od catholických neužíval a to proto, že nechci tak sprosta k tomu přistoupiti: než prve to dobře poznati a na tom dostatečné se utvrditi. Že jsem až posavad v bloudích^[17] byl a že bloudy zavrci a v patrný pravdě, skrze niž spasení duše mý dojíti mám, přistoupiti tak, abych jednou ji přijmouc v ní stále až do smrti s pomocí Boží setrvati mohl a v tom se dobře utvrdíc, potom bohda služebnosti crkevnlch náležitě užlvati chci.

A i toho úmyslu jsem, popřeje-li mi Pán Bůh zdraví a maličko abych trochu lepší chvíli míti mohl, tehdy chci v krátký spis to uvésti, za jakými příčinami já sem náboženství svý změnil a catholickou víru přijal. A to potom některým přátelům svým chci communicirovati (ukázati), tak aby vědomo bylo, jestliže sem to lechkomyslnosti a pro nějakou světskou libosť - jakž nyničko vobyčejně vůbec lidi říkají - učinil. Kdo pak tomu věřiti chtíti nebude, to na jeho vůli jest: když já jen svědomím svým jist budu. Coetera curo nihil.^[18]

Toto jsem tak VMti napospěch napsal, neb jsouc zde každodenně hostí a vždycky sem i tam jezdíc, sotva tento den k tomu obrati jsem mohl, že jsem trochu pokoje užil a VMti zase odpověď dáti mohl. A nemohouc již pro krátkost času přepsati a k tomu taky poněvadž mý zlý písmo sotva VMt vyčísti moci ráčíte, dal jsem písaři přísežnýmu^[19] pána z Hradce přepsati. A jistě žeť jsem je žádným jiným neukazoval a žádný člověk ani slova co bych psáti měl, mně neradíc, než z svý hlavy toliko jsem to psal, co mně svědomí mý vokazovalo. Buď jak buď služebně toliko prosím, že mi to již milostivě vážiti a k mý horlivosti na dobrou stranu vykládati ráčíte.

S tím VMti otcovský lásce, o kterýž silnou naději mám, že bohda do smrti k sobě zachovám, služebně a poslušně poručena se činím. Datum jak v listě 2. dne Augusti Anno 1597.

---

1. Milosti
2. Vaší Milosti
3. Jáchym Oldřich z Hradce byl jeho polobratranec
4. sic!
5. snad Vilémův učitel Jan Jaffet
6. crkew
7. sic!
8. sic!
9. sic!
10. spíše: kdež
11. toho
12. macechy
13. nesmýšlel
14. Matouš 7,8
15. oné
16. Matouš 16,19
17. sic!
18. O druhé se nestarám. Nedbám na ostatní, resp. na jejich názor - ať si myslí, co chtějí.
19. Náš originál skutečně napsán rukou písaře hradeckého Adama Čecha staršího.