Dopis Viléma Slavaty otci Adamovi z 10. srpna 1597

Údaje o textu
Titulek:	Dopis Viléma Slavaty otci Adamovi z 10. srpna 1597
Autor:	Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka
Zdroj:	František Teplý (ed.). Proč se stal Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka z českého bratra katolíkem. Sborník Historického kroužku 13 (Praha 1912), s. 205–221.
Licence:	PD old 70
Související:	Dopis Adama Slavaty synu Vilémovi z 22. července 1597, Dopis Viléma Slavaty otci Adamovi z 2. srpna 1597

Služby svý se vším poslušenstvím synovským!

Jak sem v předešlým mým psaním VMti psal, že jest pan z Rožmberka^[1] ráčil mi mi psáti a poručiti, abych k jeho Milost na Krumlov přijel: i tak jsem podlí poručení JMti učinil a byvše tam až do šestýho dne, včerejšího dne sem odtud zase přijel. JMt jistě laskavě, přívětivě a přátelsky ráčil se ke mně ukazovati. A jeden den ráno ráčil mne dáti do svýho pokoje zavolati, kdež toliko JMt pán sám a bratr Jan,^[2] který na Cestíně býval, přítomni byli.

Ráčil mi předně psaní od VMti k přečtení podati a potom jestliže to tak jest že bych prvnější mé náboženství opustiti a k catholické víře přistoupiti měl, mne se ptali.

Já jsem upřímně JMti v tom se odevzdal, že jsem až posaváde od žádného katolickýho nepřijímal ani žádnýmiu se nezpovídal; než poněvadž vidím, jak nyníčky mnohé náboženství netoliko v světě ale zde v naší vlasti v Čechách jest a že nemůže jen jedno toliko pravý, v kterýmž jeden spasení věčného dojíti může, býti, že jsem v velikou pochybnost vešel, jestliže to, v kterým já narozen a vychován jsem, to pravý jest čili některý jiný. A trvajíc v takový pochybnosti od několika let, že jsem se na to aspoň jednou [rozhodnul], zda-li bych to s pomocí všemohoucího Pána Boba a skrze vnuknutí Ducha Jeho sv. vyhledati a potom na něčem jistým a bezpečným ustanoviti se mohl. Příčiny který mne k tý pochybnosti dány jsou, skrze kterýž abych pravdu vyhledával a v ní se ustanovil, vzbuzen jsem, JMti pánu také jsem omámil tak, jakž jsem i predešle VMti také o tom psal.

To tak oznamujíc, bratr Jan na odpor mne se postavil, chtějíc mne k tomu vésti, abych já na osoby a životy těchto učitelův, který nový sekty počali, ač jsouc catholickými od nich odstoupili, proti nim psali a nový učení zarazili, se neohlídal, než toliko na jejich učení, čemu učí, jestliže s Písmy svatými a s učením apoštolův lépeji učení jejich nežli catholických se srovnává a tak abych ex doctrina ecclesiam et non ex ecclesia doctrinam judicíroval (z učení církev a ne z církve učení soudil). Čemuž já jsem nikoliv povoliti nemohl, poněvadž taková cesta velice těžka a nesnadna k pravýmu poznání pravdy býti se mi zda. Neb [z]řetedlně to se nalézá, že žádný kacířství, žádná sekta nikdy nepovstala ani ještě mezi tak mnohými žádná se nenachází, aby svý učení - by pak nejbludnější bylo - v Písmích svatých nezakládal[a] a z něho je potvrditi a dokázati nechtěl[a]. Anobrž sám ďábel hlava a původ všech těch kacířův a bludařův, chtíc Spasitele našeho, hlavu pravýho a spasitedlného ručení pokoušeti, Písma sv. užíval.^[3]

Co pak divnýho býti má, že učedlníci jeho náměstky a učedlníky Kristovy touž braní potlačiti chtějí a je na potvrzení svejch bludův proti pravdě užívají!

A zdaliž Písma sv. tak prosta a zřetedlna jsou, aby nejsprostější jim bez učitelův a vykladačův vyrozuměti mohl? Zřetedlně contrarium (naproti tomu) se spatřuje, poněvadž každý z těch sektářův na svou stranu je vésti, jim bludy svý zastavovati a lépeji jemu nežli druhý a nežli všickni jiní - jakožto ten který počátek svýho učení jest - rozuměti chce.

Jak tedy člověk spasení svýho žádostivý a jeho vyhledávající mezi tak mnohými a rozdílnými učeními pravý od bludnýho rozeznati může? Jistě velice těžké. Než věříc jedenkaždý křesťan, že jedna církev pravá všech vyvolených božích jest a naučíc se z Písma sv., že ta nikdy blouditi nemůže a že ji jako slova Božího poslouchati se má, jistě všelijak to vyhledávati bude, při kterým učení taková crkev se nachází. A tak ex ecclesia doctrinam et non ex doctrina ecclesiam metietur (z církve učení a ne z učení církev měřiti bude). A tím spůsobem mnohem spíšeji s pomocí Boží k pravýmu poznání každý přijíti moci bude, vědouc o jistých znameních, která pravá crkev jmíti má. A při který je nalezne, k tý se také v celý důvěrnosti připojí a do smrti při ní jakožto při pravý zastává; zvláště pak vědouc, že pravá crkev tyto tři vlastnosti konečně míti má, totiž:

antiqnitmem (starožitnost), ubiquitatem (všeobecnost) et consensionem (a jednomyslnost), aby vždycky a ne nyníčky teprva, všudy a ne v některých toliko krajinách, ode všech a ne od některý částky toliko držána, zachována a spatřována byla. Kterýžto vlastnosti že zřetedlně při catholický, římanský víře a crkvi [že] nacházím a spatřuji, nechci v tomto psaní o tom šířeji vypisovati, poněvadž v předešlým mým psaní něco jsem VMti navrhl.

O těch a některých jiných artikulích s bratrem Janem víceji než dvě hodiny při přítomnosti JMti pána - nechci říci disputíroval (hádal), neb bylo toliko familiare colloquium (přátelský rozmlouvání) aniž má profesí není, abych já se z theologem disputírovati měl - jsem rozmlouval. A nechtíc JMti další zaneprázdnění činiti, na zavírku bratr Jan - jakožto ten, který mně všeho dobrého přeje - pobožný a jistě otcovský napomenutí mně učinil, zvláště pak abych na tyto dvě věci pamatoval: předně, abych nic z oumyslu z nějakýho návodu, někomu k libosti a pro nějakou světskou libosť v týto tak veliký věci neučinil, než Pánu Bohu se poručil, jeho za osvícení žádal a co jeho sv. milost mne v srdce také vnuknúti ráčí, to přijal a toho se přidržel a dobře to nejprve při sobě uvážil, že bludy zavrci a pravdu přijíti chci.

Druhé, abych na čtvrtý přikázání Boží pamatoval, rodiče svý ctil a je zoumysla^[4] nezarmucoval. Na kterýžto napomenutí ja sem připověděl pamatovati a bohda to učiniti chci.

A tu hned při přítomnosti jeho a JMti pána já jsem se v tom osvědčoval, že jakoukoliv resolucí učiním, to že pro samou duši svou a její spasení učiniti chci, jakž Bůh všemohoucí, Spasitel všech srdcí o tom nejlépe věděti ráčí. A jestliže se jináče stane, Bůh jest spravedlivý, nechci se proklínati a mnoho kladeb na sebe žádati. Jeho božská milosť dobře mne ráčí najíti a věděti, jak spravedlivě trestati. A já bych nebyl hoden, abych člověkem byl a rozum sobě od Pána Boha daný měl, abych pro světský dobrý duši svý uškoditi a věčný dobrý stratiti chtěl, abych to neměl rozsuzovati a pomijitedlný od věčné budoucího neuměl rozsouditi.

Ale dosti o tom! Nechť mluví kdo co chtějí, svědomí dobré dosti jednomu za potěšení sloužiti může.

Než to snad mohlo by se bylo státi, že kdybych já byl bohatý pán aneb naději měl k nějakému velkému nápadu, že bych byl snad nemnoho na náboženství tak se vohlidal a jeho následoval; než zůstával bych tak v tom, v čem jsem se narodil, majíc v světských věcech dosti svého oblíbení. Ale nemajíc já k bohatství žádnou naději a vidouc jak v catholický víře mnohý příčiny jsou, že jeden by pak nic svého neměl, život svůj poctivě vychovati může, zvláště vrchnost má, jsouc také v té víře postavena i to mně také příčinu dali, abych já to vyhledával, jestliže ta víra dobrá a lepší nežli má jest.

Než vyhledávajíc, kdybych to nalezl, že mé náboženství lepší nežli catholické a nežli všech jiných jest a předce pro to světský dobrý bludy bych chtěl přijíti a pravdy [se] spustiti, jistě lechkomyslný a Boha nebojící člověk býti bych musil. Ale toho že při mne se nenajde, před trůnem Božím z toho odpovídati chci. V pravdě raději bych byl do smrti žebrákem, nežli abych pro světsky dobrý - kterýž dnes jest a zejtra může nebýti, jsou život a byt náš na tomto světě nejistý - duši svý škoditi a ji zatratiti měl.

A tak jistě já mám všemohoucímu Pánu Bohu z čeho děkovati, že mne skrze takový příčiny k pravýmu poznání přivésti ráčil. Divný a rozdilný prostředky svrchovaná Jeho moc míti ráčí skrze kterýž své vyvolené k pravýmu poznání sebe samého a svý pravdy přivozuje. A z toho se poznává, jak hluboký a nespitatedlný jsou soudové jeho.

A v pravdě já jsem to u sebe premyšloval, aby vždy všemu světu zjevné bylo, že já tu nic pro světskou libost nečiním, že bych skoro duchovním chtěl býti a do toho řádu se dáti, který by nejchudší a nejnuznější byl. Ale rozsuzujíc zase to, abych zoumysla v něco se nedal a se nezavázal, co bych potom snésti a zachovati snad nemohl, nechtěl sem v tom ještě resolvírovati; než časem svým všecko se státi může, ničeho se odpovídati nechci.

Druhému napomenutí bratra Jana tolikéž jsem se ozval, že na ně pamatovati chci. A nedejž mi toho Bože, abych já zoumysla VMti rodiče mí neuctíti a je zarmoutiti chtěl! Neb kdybych to učinil, jakého bych požehnání božího na tom světe očekávati mohl? Ale vědouc VMti dobře, že víra jest dar Boží a že ne vždycky jeden ji od rodičův a od přátel svých nabejvá a myslíc já na to hrozný povědění Krista Pána, jenž dí: Kdo sobě víceji otce svého nebo matku váží nežli mne, není mne hoden^[5] - a soudíc to, že jak žádný pro žádnou světskou libosť pravdu opustiti a bludův se přidržeti nemá, tak taky žádný pro rodiče svý aneb pro kterýhokoliv člověka na tom světě bludy držeti a pravdu nechtít přijíti nemá.

A tak poněvadž já duši svou miluji a cokoliv tuto učiním pro její dobrý a pro její spaseni to učiniti chci, že mi také na tu stranu, jako bych VMti neuctíti a zarmoutiti chtěl, to vykládati neračte, služebně VMt prosím.

Četl jsem v psaní tom, který ste Jeho Mti panu z Rozmbergka poslati ráčili, že se ohlašovati račte, jestliže od poznalý pravdy odstoupím, že se ke mně, abych VMti syn býti měl, znáti chtíti neračte a ráčili ste mi v prvnějším psaní VMti také napomenouti, abych zlořečení hroznýho na sebe nedopouštěl, tím snad rozumějíc, že VMt místo požehnání otcovskýho ráčili byste chtíti mne zlořečiti.

I sám to poznávám, pokudž by tak bylo, že bych od poznalý pravdy zoumysla odstoupil, že bych toto všecko zasloužil; ale bludy poznajíc, je zavrci a pravdu vidouc ji přijíti a tím duše svý spasení zachovati chtějíc, jestliže tím ňákou nepoctivosť VMti aneb rodu mýmu činím a zlořečení otcovskýho na sebe dopouštím, VMt jakožto rozumný a soudný pán račte to moci dobře rozvažovati.

A že to tak jest, že mý náboženství, v kterým jsem narozen a vychován, jest bludný a catholická víra, kterou přijíti chci, že jest pravá, s pomocí Boží dostatečnými argumenty VMti i každýmu to dokázati chci. A jestliže já v tom dokázání nedostatečný jsem a mně věriti chtíti neráčíte, račte Písma a knihy mnohých učených lidí čísti a za osvícení Pána Boha prosíc, že pravdu pravím, račte to vyhledati. Račte učenýho některýho theologa v VMti nábozenství, k kterýma velkou důvěrnosť míti račte, sobě vybrati a z catholického náboženství račte tolikéž jednoho vzíti, nechť o některý artikule, zvláště de vera ecclesia (o pravý církvi) - v kterýž jestliže jeden není, tehdyť v pravdě spasen býti nemůže - spolu disputírují. A tu snadno skrze osvícení Boží račte moci pravdu od bludův poznati.

Proč rodičové naši od té víry, v který naši předkové a jejich rodičové byli, odstoupili a jiný náboženství přijali, proto snad že se jim toto lepší nežli druhý zdálo. Avšak proto rod svůj předce ve vší poctivosti zachovali a nám jej přinesli a neslyšíme o tom, aby rodičové jejich jim zlořeciti měli. Pročež tehdy já, že náboženství rodičův mých opustiti a jiný, protože za lepší je býti poznávám, přijíti chci, zasloužiti tím mám, abych rodu mýho slavnýho a poctivýho, v kterýmž z úsudku božího narozen jsem, zbaven býti měl a nemohl jeho užívati a za syna VMti se nazývati a ovšem pak zlořečení otcovskýho na sebe dopustiti?

Račte VMt, můj nejmilější pane otče, bedlivě to u VMti uvažovati a proti uložení Božímu a vůli jeho svaté tak nečiniti a mne zoumysla - nic lotrovskýho, nenáležitýho a nepoctivýho já se nedopustivše - od rodu mého neodcizovati a místo požehnání otcovskýho zlořečení na mne nevylévati. Což té důvěrnosti k VMti sem, poněvadž já vždycky ve všem poslušně, náležitě a synovsky k VMti jsem se chovati hleděl a ještě s pomocí Boží chovati budu. Že také tak učiniti ráčíte, VMt za to služebně a synovsky žádám a prosím. A silnou naději ku Pánu Bohu mám, že jeho božská milost Vaši Milost Duchem svým svatým tolikéž osvítiti a tuto pravdu lépeji nežli mně poznati dáti ráčí a tak že na mne jestliže ne víceji aspoň tak hrubě jako na jiný děti VMti laskavi býti račte.

Toto jsem VMti tak na pospěch napsati chtěl. Neb včera z Krumlova jsem přijel a dnes po stole s pánem z Hradce tam zase pojedu, takže jen toto ráno chvíli jsem měl, toto VMti napsati. Což pro krátkosť času ani přepsati jsem nemohl. A poněvadž také VMt psaní mý nevelmi dobře čistí moci ráčí, dal sem to přísežnýmu písaři pana z Hradce přepsati.

Služebně prosím, poněvadž dobrým oumyslem a z horlivosti to činím, abyste poznati ráčili. že nic zoumysla bez dobrýho uvážení před sebe vzíti nechci. Abych VMti také poněkud k tomu ponuknouti a vzbuditi mohl, že mi to laskavě vážiti ráčíte - však všickni dobře činiti a věřiti máme, nadějíc se skrze to oné věčné slávy užíti, nic méně ne pro tu odplatu ale pro samou lásku a milování Boží to učiniti, povinnovati jsme také tuto tolikéž.

S tím lásce VMti otcovský poslušně a synovsky porušena se činím. Datum na Hluboký 10. Augusti Anno 1597.

---

1. Petr Vok
2. Jan Jaffet, toho času správce jednoty bratrské v Horažďovicích
3. Matouš 4,3
4. úmyslně, naschvál
5. Matouš 10,37 a 19,29