Dopis Marii Koldové, Tatranská Poljanka 1. 11. 1923
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dopis Marii Koldové, Tatranská Poljanka 1. 11. 1923 |
| Autor: | Jiří Wolker |
| Krátký popis: | Dopis Marii Kolderové, Tatranská Poljanka 1. 11. 1923 |
| Zdroj: | Jaromír Dvořák a Marie Kubíčková (ed.): Jiří Wolker. Do boje, lásko, leť. S. 86–88 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Praha : Odeon, 1975 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Umírající Umírající – první verze Dopis Marii Koldové, Tatranská Poljanka 15. 11. 1923 Dopis Marii Koldové, Tatranská Poljanka 21. 11. 1923 Dopis Marii Koldové, Tatranská Poljanka 29. 11. 1923 |
Tatranská Poljanka 1. 11. 1923
Miláčku,
deset dní už sbírám sílu k tomuto dopisu, deset dní vím, že jej přece jen napsat musím. První zprávu dal jsem Vám psát mamince, protože jsem tenkrát pro lítost nemohl ani myslit.
Prožívám peklo, můj miláčku. Nelze si představit horších, úkladnějších a hlubších bolestí nad tyto, do nichž jsem náhle se zase propadl. Víte, že jsem měl jet už domů, těšil jsem se jako dítě a na Vás, má milá, na Vás ze všeho nejvíce. Maminka už pro mě přijela, neboť mi bylo zcela dobře, po 3 měsíce měl jsem normální teploty a můj proces zdál se být vyhojen. Den před odjezdem,[red 1] bez jakékoli předchozí výstrahy nebo nevolnosti — probudil jsem se s 39 a v této teplotě jsem dodnes, tedy plných 10 dní.
Myslel jsem zprvu, že je to přechodná influenza, ale před pěti dny mi řekli, že se stalo to, čeho jsme se nejvíce báli a co jsem sem vlastně přijel zamezit. Oba spodní plícní hroty jsou chyceny katarem, Vy, miláčku, nevíte snad, co je to, — ale já to znám, je to slovo, v kterém je více smrti než života a přinejlepším strašně dlouhý čas horeček, obkladů, injekcí, nehybnosti a léčení. To, co jsem si tu odležel a protrpěl, nemá být ničím proti tomu, co bude následovat, neboť takové horečky jsem dosud nikdy neměl. Spalují mě jako oheň, blouzním a vyvrhnu vše, co do mě vtlačí. Miláčku, Vy, která jste šťastna aspoň tím, že jste zdráva, chápete, jak mi je? Plakal jsem celé tři dny nad svým zkaženým mladým životem. Vždyť jsem se tolik těšil na Vás a na tu nejmenší míru lidského štěstí, kterou jsem si už přece svým utrpením dostatečně vykoupil. A teď — v posledním okamžiku, zákeřně, nespravedlivě!
Ale nač Vám to budu, miláčku, psát; sobě tím nepomůžu a Vy si to snad ani nedovedete dobře představit. Váš poslední dopis, tak krásný ve své lásce a čekání, měl jsem pod hlavou a nad ním jsem plakal, neboť co v něm byla naděje, to já už jsem třímal jak beznaděj, a zatímco Vy, píšíc ho, jste stavěla krásné zámky, já viděl jsem se je zde rozpadávat.
Dosti však stesků; chci přijít k praktickým vývodům, které můj nynější stav dává.
Jsem opět nemocen a budu asi dlouho nemocen a naděje na shledání je daleko. Nesmím svým chorobným tělem tarasit cestu Vašemu mládí, které kéž je šťastnější než moje. Nemám práva žádat po Vás, abyste tak dlouho čekala. Proto Vám miláčku, vracím volnost, a najdete-li Vy, či najde-li Vás někdo, koho můžete mít ráda, mějte ho ráda. Vaše čisté srdce snad najde si dobrou cestu. Hle, musím Vám toto říkati právě v tu hodinu, kdy jsem Vás tak pln, že až slzami mi z očí vystupujete. Ale musím to napsat, neboť znám života běh, hlad srdce a svoji chorobu. Ale stalo-li se, že zapsal jsem se do Vašeho srdce tak hluboko, že neexistuje pro ně čas, že nechce znát jiné lásky, že vytrvá, tož, miláčku, se přece snad jednou shledáme. Byl by to sice výminečný případ, ale já dnes, který nevěřím na nic, kterému celý svět zdá se být nesmyslnou stokou nepravostí a nespravedlností, věřím ve Vás, drahá, a věře ve Vás, věřím i ve výminečnost v tomto případě.
Proto:
nepište mi! Každé Vaše psaní by mě bolelo, jako každá vzpomínka na Vás mě bolí. Našel-li bych v dopise slova laskavá, mučila by mě má přítomná bída, která z té lásky nemůže nic učinit, našel-li bych v dopise slova, kterými se mi vzdalujete, bolelo by to dvojnásob. Proto teď, dokud jsem na tom tak zle, nepište, miláčku, nic, nanejvýš jednou za 14 dní pohled se slovem „Vzpomínám“. Nezemru-li, probojuji-li tento boj, dožiji-li se času, kdy mi bude líp a možno zase doufat, napíši Vám. Potom, bude-li Vaše srdce dosud moje, spojíme se zase radostnou vírou ve shledání. I já tedy nebudu Vám psát, až tehdy, budu-li moci napsat něco dobrého.
Tak, můj miláčku, končím svůj dopis, nad jehož obsahem jsem přemýšlel celé horečné noci. Je nesouvislý, protože myšlenky se mi pro horečku rozbíhají jak krysy. Je koktavý, protože chtěl by snést takovou nesmírnost lásky, jakou ústa nevysloví. Je bláznivý, protože při každém písmeně prostupuje mě krutá lítost, neboť nad ním si uvědomuji, že ztráceti lásku je krutější než ztratiti ji, že ztráceti život je krutější než ztratiti ho.[red 2] Je to dopis, miláčku, kde se Vám dávám nahý, otevřený, se vším a hlavně s tou láskou, kterou k Vám chovám. Jste dítě a jste ale už žena, neboť jste milovala. A jako taková jistě hluboko v srdci porozumíte, že toto vyznání zoufalství, toto nahé, ponížené a milující tělo vyžaduje dvojnásob cudnosti a diskrétního soucitu. Jsem jist, že tento dopis schováte někde hluboko, nejhlouběji, kam nepřijde ani jediný jiný paprsek než paprsek Vaší lásky. Neboť otevřel jsem se jen Vám, má drahá, a věřím, že jste toho hodna. Nedávám své duše nikomu do rukou, Vy ji v nich máte, čtěte zřetelně a ještě jednou, a potom se podívejte bohatším okem kolem sebe: že ten život nejsou dívčí sny a rozmary, že je to někdy, miláčku, hrůza a že je to boj, při kterém se platí krví, životem a láskou.
Jdu ještě do boje,
miláčku, hvězdo,
veďte mě.
Líbá Vás
Jiří