Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá devátá	Kapitola třicátá	Kapitola třicátá první

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá
Podtitulek:	Jedná o rozšafnosti krásné Dorotey a jiných věcech velmi příjemných a kratochvilných.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 203–211. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Farář sotva že dokončil, an Sancho pravil: Na mou věru! pane licenciáte, ten, co ten kousek vyvedl, byl můj pán, ačkoliv jsem já mu dříve povídal a radil, aby povážil, co činí a že je to hřích, vydobyti jim svobodu, protože byli to všickni vybraní taškáři.

Blbe! pravil na to D. Quijote, rytířům dobrodružným nepřináleží aniž se přisluší, ohlédati se na to, zdali ubožáci, spoutaní a zajatí, kterých oni na cestách potkají, svou vinou nebo zásluhou jimi se stali a v tuto nesnáz přišli; oni jsou toliko povinni, jim jakožto utištěným pomoci a toliko na jejich utrpení a nikoliv na jejich přestupky ohled bráti. Já napadl smečku zarmoucených a nešťastných lidí a učinil, co mi přísaha má činiti ukládala: ostatní narovnej Pánbůh. A kdo to ve zlé vykládá, tomu, krom posvěcení pana licenciáta a jeho důstojné osoby, pravím, že pramálo rytířskému řádu rozumí a že lže jako šelma a pankart, což mu také svým mečem, kdy a kdekoli, dokážu.

Na tato slova počal se v třmenech usazovat a hemelín svůj na hlavě si upravovat, nebotě lazebnickou mísu, která dle jeho mínění byla přilbicí Mambrinovou, měl před sebou na sedle přivázanou, až od porouchání, jež galejníci jí byli spůsobili, bude zpravena.

Vědouc Dorotea, chytrá a bodrá dívčina, již o pomatenosti D. Quijotově a vidouc, že všickni mimo Sancha Panzu žerty s ním si tropí, nechtěla zůstati pozadu a patříc jej tak rozhorleného pravila: Pane rytíři, račte se upamatovati na slib mi daný, že totiž jiného dobrodružství nepodniknete, byťby sebe bylo důtklivější, a ukroťte svůj hněv, neb kdyby pan licenciát byl věděl, že tímto nepřemožitelným ramenem jsou galejníci osvobozeni, bylby raději hubu si zašil a jazyk na tré překousnul, nežli slova prořekl, kteréby V. Mst k hněvu popuditi mohlo.

To je na mou věru pravda, řekl farář, ba i polovic vousů bych si z brady vyšklubal.

Já budu mlčet, slečno drahá, a ukrotím spravedlivý hněv svůj, který byl již v útrobě mé se vzňal, a setrvám v pokoji a klidu, dokud nesplním slib Vám daný; avšak za odměnu této dobré žádosti mé Vás prosím, rcete mi, pakli Vám to za zlé nepřichází, v čem Vaše utrpení záleží a kolik, kdo a jaké jsou to osoby, na kterých mám právu zadost učiniti a dokonale se pomstiti?

To Vám ráda povím, odpověděla Dorotea, pakli Vás neomrzí o bídě a neštěstí poslouchati.

Nikoliv, slečno moje, odvětil D. Quijote.

Tedy, pravila zas na to Dorotea, račte mne pozorně vyslechnouti.

Jak mile to řekla, byl již Cardenio a lazebník po jejím boku jsouce žádostivi slyšeti, jak asi chytrá Dorotea svůj smyšlený příběh bude vypravovati; totéž učinil Sancho a tak jako jeho pán jí se dal oklamati. Ona ale napřed dobře v sedle se usadivši a když dříve několikrát si odkašlala a několik posuňků byla učinila, s velkou příjemností takto vyprávět se jala:

Přede vším, pánové moji, ráda bych, abyste zvěděti ráčili, jak se jmenuju… tu trochu se zarazila, protože jmeno, jež jí byl farář dal, zapomněla; on ale jí přispěl ku pomoci věda, co to zamlčení-se znamená, a pravil: Není divu, slečno moje, že Vaše Výsost se zaráží a mate u vyprávění nehod svých; bývajíť ony takové, že mnohdykráte pamět odnímají těm, jež stíhají, takže jim ani na své vlastní jmeno zpomenouti si nelze. A tak stalo se také Vám, vysoce urozená slečno, že jste zapomněla, že se jmenujete princezna Micomicona, řádná dědička království micomiconského, a po tomto upamatování možná Vaší Výsosti nyní snadno vše opět na svou sklíčenou pamět si přivésti, cokoli budete chtít vypravovati.

Tak je v pravdě, odpověděla dívka, a já myslím, že nebude již třeba na něco mne pamatovati, neb se jistě se svým pravdivým příběhem ke konci dostanu. Král, totiž můj otec, jenž Tinacrio Moudrý se jmenoval, byl velmi zběhlý v tom, co magickým uměním se nazývá, a vypátral takto, že moje matka, královna Jaramilla, dříve zemře, než on, a že on sám nedlouho na to také z tohoto života se odebéře a já sirotkem bez otce i matky se stanu. Avšak on pravil, že to jej tolik nermoutí, jako to mu starost dělá, že zvěděl, že jeden ohromný velikán, pán jednoho velikého ostrova s naším královstvím hraničícího, jmenem Pandafilando s křivým hledem (neb je to věc skutečná, že ač má oči na pravém místě a zdravé, přece vždycky na křivo hledí, jako by byl šilhavý, což z pouhé zloby činí, aby lidi svým pohledem lekal a děsil), že obr ten, pravím, když se o mém osiření doví, s velikou silou do mého království vtrhne, a mně jej odejme, takže ani vísky, do níž bych se uchýliti mohla, mi nenechá. Avšak vší této záhubě a nehodě mohlabych prý se vyhnouti, kdybych si jej za muže vzala, o čemž ale s jistotou věděl, že já nikdy v takový nestejný sňatek nesvolím. Měl ovšem jistou pravdu, nebo mě nikdy na mysl nepřišlo, abych za toho velikána aniž za koho jiného, buď on si sebe větší a hroznější, byla provdati se mínila. Pravil také můj otec, abych, až on umře, a já uvidím, že Pandafilando na mé království táhne, nemařila času strojením se k obraně, anby to jenom k úplné mé zkáze bylo, ale abych mu dobrovolně království zanechala a tak smrti úplné záhubě dobrých a řádných poddaných svých předešla; nebo nebylo prý žádné možnosti, ubrániti se ďábelské síle velikána onoho. Já abych prý s několika svými záhy do Španěl na cestu se vydala, tam že ve své strasti pomoci naleznu u jednoho rytíře dobrodružného, jehož pověst toho času po celém onom království bude rozšířena a který, pakli se dobře pamatuju, Don Azote nebo Don Gigote má se jmenovati.

Snad Don Quijote, pravil na to Sancho Panza, anebo jiným jmenem rytíř truchlivé podoby.

Ano, pravda, řekla Dorotea; můj otec pravil dále, že má býti vysoké postavy, suchých tváří a že na pravém boku pod levou páží černavé znaménko má s několika vlasy na spůsob štětin.

Slyše to D. Quijote, pravil k svému zbrojnoši: Pojď sem, Sanchu milý, a pomoz mi se svléci, ať uvidím, jsem-li onen rytíř, o kterém věhlasný král byl prorokoval.

Ale nač chcete Vašnosti se obnažovat? pravila Dorotea.

Abych uviděl, mám-li ono znamení, o kterém Váš otec mluvil, odpověděl D. Quijote.

Nemusíte se svlékat, pravil Sancho, nebo já vím, že ráčíte mít jedno takové znamení zrovna uprostřed hřbetu, znamení to Vaší statečnosti.

Na tom dosti, pravila Dorotea, neb mezi přáteli se na podrobnosti nehledí, a je-li ono znamení na rameně anebo na hřbetě, na tom pramálo záleží; Vy je máte a buď si ono kdekoli, jen když je na tom samém těle. Není pochybnosti, že dobrý otec můj vše dobře uhodl, jakož i že jsem já se nemýlila, an jsem panu D. Quijotu se poručila, a že on zajisté jest ten, o kterém otec můj pravil; nebo popis tváře a udání o slavné pověsti, jíž on nejenom po Španělích, ale i po celé Manche požívá, úplně se shodujou. Já byla sotva v Osuně z lodi vystoupila a již jsem tolik toho o jeho činech slyšela, že jsem si hned pomyslila, že to musí býti ten, jejžto hledám.

Jakpak mohla V. Mst. v Osuně z lodi vystoupit, otázal se D. Quijote, jelikož tam žádného přístavu není?

Milostprincezna, pravil na to farář, chce bezpochyby tím říci, že první místo, kde po svém přistání v Malaze o V. Msti mluvit slyšela, bylo Osuňa.

To jsem také mínila, pravila Dorotea.

Co škodí? řekl na to farář; račiž jen Vaše Veličenstvo dále pokračovat.

Není dále co povídat, odvětila Dorotea, leč že posléz můj příznivý osud mi dal najíti pana D. Quijota a že již jakobych se viděla královnou a paní celého království svého, jelikož on ve své dvornosti a vznešenosti mi slíbil, jíti se mnou, kamkoli jej povedu. A nebude to nikam jinam, než proti Pandafilandu křivozrakému, aby ho zabil, a navrátit mi, co on tak nespravedlivě mi byl odňal. To vše dle naší žádosti se vyplní, neb takto moudrý Tinacrio, drahý otec můj, předpověděl; on pravil též a literami chaldejskými neb řeckými, jež já čísti neumím, zaznamenáno zanechal, abych, bude-li onen prorokovaný rytíř po zrubnutí velikána chtít si mne za manželku vzíti, hned bez odmluvy v řádný sňatek s ním vešla a své království spolu se svou osobou mu odevzdala.

Co se ti zdá, brachu Sancho, pravil na to D. Quijote; slyšíš-li pak, co se děje? neřekl jsem ti to? hleď, tu máme již království, nade kterým panovat, a královnu, kterou si vzít můžeme.

Ba na mou duši! zvolal Sancho; a pankart by musel být, kdoby se neoženil, až tomu Pandafilutu díru do chřtánu udělá. A copak, je královna snad ošklivá? Přálbych si, abych samé takové blechy v posteli měl.

Při tom vysoko od země skákal a radostí kozelce dělal. Pak chytiv mezkyni za uzdu zastavil ji a vrhnuv se před Doroteou na kolena, prosil ji, aby mu dala ruku políbit na znamení, že on ji za svou královnu a paní přijímá. Kdožby z přístojících nebyl smíchem prasknul nad pošetilostí pánovou a sprostností služebníkovou! Dorotea mu skutečně ruku podala a slíbila, že jej velikým pánem ve svém království učiní, až ho s Boží pomocí opět dosáhne a požívati bude. Sancho jí takými slovy děkoval, že všem znovu do smíchu býti muselo.

Tento, pánové, pokračovala Dorotea dále, jest můj příběh; toliko zbývá ještě Vám pověděti, že ze všeho komonstva, co jsem ho z království svého pojala, toliko tento milý vousatý podkoní mi zůstal; nebo všickni utopili se v náramné bouři, kterou jsme téměř před samým přístavem utrpěly. On a já jsme na dvou prknech jako zázrakem na zem se dostali a takto jest, jakož jste pozorovali, celý příběh mého života hotový zázrak a tajemství a, pakliže jsem v některé věci ochabla neb ne dosti jasně vypravovala, přičtěte vinu tomu, co byl pan licenciát s počátku mého příběhu pravil, že totiž neustálým a neobyčejným utrpením paměť slábne.

Avšak má paměť jím nikoliv neseslábne, vznešená a ctnostná princezno! odpověděl na to D. Quijote, cokoliv ho, buď si sebe větší a neobyčejnější, mi bude u Vaší službě zakusiti; pročež znova Vás ubezpečuju o tom, co jsem byl slíbil a přisáhám, že s Vámi třeba na konec světa přijdu, až s tím hrozným nepřítelem Vaším se potkám a mu bohdá pyšnou hlavu srazím tímto ramenem a ostřím tohoto, neřku dobrého meče — protože Gines de Passamonte můj mi byl ukradl. To poslední zabručel jenom mezi zuby a pokračoval dále řka: A až mu hlavu setnu a Vás v pokojné držení Vašeho království usadím, budete moci dle libosti a jak za nejlépe uznáte, se svou osobou naložiti; nebo pokud moje paměť bude zajata, moje vůle spoutána jí a mysl má toliko pohroužena v ní, jen v ni… neřku více: není mi lze ani pomysliti na sňatek, třeba to bylo s ptákem samoletem.

Sancha poslední slova pánova, že totiž nemíní se oženiti, tak velice domrzela, že s náramným hněvem zvolal: Na mou duši a ať jsem čertův! že Vašnosti, pane D. Quijote, nemáte ani za mák rozumu. Jak to jen možná, že se rozmýšlíte, s tak vznešenou princeznou, jako jest tato, se oženiti? Myslíte, že za každým rohem na takové štěstí vrazíte, jako je toto? Snad je slečna Dulcinea hezčí? Ne, ba ani polovic ne a abych řekl, ona ani není hodna jí vody podati. Tím spůsobem já jakživ hrabství, na které čekám, se nedodělám, pakli V. Mst. na slívách fíky hledati bude. Ožeňte se, ožeňte se, a vezměte království, které Vám jako pečený vrabec do huby letí, a když budete králem, udělejte mne hrabětem nebo vladařem, sice ať ostatní všecko čert vezme.

Když D. Quijote takové pohanění své slečny Dulciney slyšel, nemohl toho snésti a pozdvihnuv své kopí, jakoby nic a ani vary! neřeknuv, takové dvě rány mu dal, že na zem jej skolil, a kdyby Dorotea ho nebyla prosila, aby ho už nebil, bezpochyby že by tenkrát do smrti ho byl utloukl.

Myslíš, pravil mu na to, ty ničemný darebáku, že mne pořád budeš moci na smrt pokoušet a že vždycky se vymluvíš a já ti odpustím? Ale to si nemysli, proklatý zlosyne; nebo tím v skutku jsi, poněvadž jsi chtěl nevyrovnané Dulciney svým jazykem se dotknouti. A nevíš, ty troupe, bulíku a hňupe, že kdyby ona mému ramenu nedodávala síly, žebych já ani blechu nebyl s to zabiti? Řekni, zarputilče hadojazyký, kdo myslíš, že dobyl ono království, uťal hlavu tomu velikánu a učinil tě hrabětem — nebo vše to jakoby již bylo vykonáno a věcí minulou — nežli statečnost Dulciney, jenž si mé rámě za nástroj k svým činům vyvolila? Ona bojuje ve mně a vítězí mnou, já pak žiju a dýchám, mám svůj život a svou bytost v ní! Ty pankarte zpronevěřilý, jakýs to nevděčník, an se vidíš povýšena z prachu nízkého na hodnost vysokého pána a odsluhuješ se za takové dobrodiní zloláním tomu, kdo ti je prokázal.

Sancho nebyl tak ubit, aby byl vše, co pán jeho povídal, neslyšel, a sebrav se rychle jak jen mohl, utekl se za Doroteina mezka a odtamtud pánu svému pravil: Řekněte mi, pane, pakliže jste si ráčil umínit, nevzíti si tuto vznešenou kněžnu, jest patrno, že také království nebude Vaše, a když tomu tak, co za milost mi budete moci prokázat? A to je to, nad čím já si stěžuju; vezměte aj horempádem nyní kněžnu tuto, která nám zrovna jako s nebe sprchla; potom budete moci zas k slečně Dulcinei se vrátit, nebo zajisté že bylo již králů na světě, kteří si souložnice vydržovali. Co se krásy dotýče, nechci nic říci, ale věru, musím se vyznati, že se mi obě zdají být hezké, ačkoliv jsem slečnu Dulcineu nikdy ještě neviděl.

Jak, žes ji neviděl, zrádce utrhačný? vzkřikl D. Quijote, cožs mi od ní nepřinesl právě nyní vzkázání.

Já jen povídám, že jsem si jí tak dobře nevšiml, abych byl její krásu a její vděky obzvláště a zevrubně poznati mohl; ostatně takto na oko se mi líbila.

Nyní ti to nemám za zlé, pravil D. Quijote, a musíš mi odpustit křivdu, kterou jsem ti učinil, nebo náruživost nebývá vždycky v moci člověka.

To já také vím, odpověděl Sancho; tak jest u mne prostořekost hlavní náruživostí, a já nikdy nemohu smlčeti, co mi na jazyk přijde.

Přece ale Sancho, pravil D. Quijote, musíš povážit, co mluvíš, nebo tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až —

Inu dobře, odpověděl Sancho, avšak jest Bůh na nebesích, který vidí všecky nepravosti a rozsoudí, kdo víc zlého činí, já, když nemoudře mluvím, aneb když Vaše Mst nemoudře jednáte.

Již toho dost, pravila Dorotea; běžte, Sancho, polibte pánu svému ruku, a proste ho za odpuštění a buďte ode dneška opatrnější u své chvále a haně, aniž mluvte více něco proti oné dámě toboské, o které já ničeho více nevím, než že jsem její služebnicí. Ostatně mějte důvěru v Boha a zajisté že Vám opatření se dostane a Vy jako kníže živ budete.

Se sklopenou hlavou požádal Sancho svého pána o ruku, který mu ji s poklidnou vážností podal, a když mu ji políbil, dal mu požehnání a pravil, aby s ním trochu stranou poodešel, že se ho má nač tázat a o velmi důležitých věcech s ním jednat.

Sancho tak učinil a když oba trochu se oddálili, pravil mu D. Quijote: Co jsi přišel, neměl jsem ani času ani místa, abych se tebe byl zeptal na mnohé obzvláštní okolnosti, týkající se poselství, ježs vykonal, a odpovědi, kterou jsi přinesl. Nyní ale, an osud nám času a příležitosti popřál, neodepři mi rozkoše, již tak dobrými zprávami můžeš mi způsobiti.

Ptejte se mne, V. Msti., cokoli Vám libo, řekl na to Sancho, a já všecko tak zase prodám, jak jsem koupil; jenom prosím V. Msti, pane drahý, aby jste neráčil býti tak prchlivý.

Proč to, Sancho? tázal se D. Quijote.

Proto, odpověděl Panza, že předešlé bití pochází spíše z hádky, kterou mezi námi ondyno večer ďábel spískal, nežli že jsem proti slečně Dulcinei byl mluvil; nebo já ji tak miluju a ctím, jako ňáký ostatek (ačkoliv jím není), pouze proto, že jest Vaše.

Nemluv víc o tom, Sancho, prosím tě, pravil D. Quijote; nebo mne to mrzí. Já ti již před tím odpustil a víš dobře, co se říkává: za nový hřích nové pokání.

Zatím, co toto se dělo, shlédli, že po cestě, kterou se brali, nějaký člověk naproti nim jede, a když blíže dojel, myslili, že to jest cikán. Ale Sancho Panza, který, když osla uhlídal, oči a duši na něm nechat mohl, jakmile člověka toho zočil, poznal, že je to Gines de Passamonte, a za touto nitkou totiž s cikána dohlédl se klubka, osla svého, což také v skutku bylo. Jelť Passamonte na šedivci a aby nebyl poznán a osla prodati mohl, vzal na se oblek cikána, kteroužto řeč a mnoho jiných tak velmi dobře znal, jakoby mu přirozeny byly.

Sancho Panza ale hned ho poznal, jakmile jej spatřil, a hned také z plného hrdla do křiku se dal: I ty taškáři, ty zloději, dáš mi můj poklad, můj život! Navrátíš mi mou spokojenost, dáš mi osla, sem s mým potěšením; pustíš ho, ty holomku; aby tě, ty šibeničníku; dáš mi, co není tvého!

Nebylo ani tolik slov, ani nadávek třeba; neb hned po prvním skočil Gines s osla a dal se do klusu, že se to úprkem nazvati mohlo, a tu chvíli oběma s očí zmizel. Sancho běžel k svému šedouši, objal jej a pravil: Jak pak se ti vedlo, moje dušičko, můj nejmilejší šedáčku, můj společníče? A při těchto slovech jej líbal a hladil, jakoby to nějaký člověk byl býval. Osel stál tiše, dal se Sanchovi líbat a hladit a ani slovíčkem neodpovídal. Přiběhli všickni a štěstí mu přáli, že byl šedivce svého opět nabyl, zvláště ale Don Quijote, který mu při tom pravil, že proto předce úpis na ona tři oslata v platnosti má zůstati.

Zatím co tito dva spolu rozmlouvali, pravil farář Dorotei, že byla to moudře nastrojila, jak vymyšlením povídky tak i brzkým jejím ukončením a že ona také v skutku mnoho podobnosti s rytířskými knihami měla.

Ona odpověděla, že byla čtením jich mnoho času se obírala, že ale polohu zemí a přístavů neznala a z nevědomosti řekla, že byla v Osuně na zem vstoupila.

Já to zpozoroval, pravil farář, a proto také ku pomoci přispěl svým vysvětlením, které zase vše napravilo. Není to ale podivná věc, že tento nešťastný člověk těmto smyšlénkám a lžím tak lehko věřil, pouze proto, že právě takový ráz měly, jako pošetilé knihy jeho?

Ovšem, pravil Cardenio; je to tak neobyčejné a neslýchané, žeby člověk ani s velikým důvtipem na to přijíti a si to vymysliti nebyl s to, kdyby i chtěl.

Také to jest podivno, pravil farář, že ten člověk mimo pošetilosti, které z jeho pomatení pocházejí, velmi rozumné věci mluví a ve všem dobrý a zdravý rozum na jevo dává, takže když ho nikdo na jeho rytířství nepřivede, každý za velmi rozumného míti by jej mohl.

Co oni takto u své rozmluvě pokračovali, rozmlouval také D. Quijote se Sanchem dále a pravil mu: Brachu Sancho! pusťme všecky ty malichernosti, jež naší mrzutosti se týkají, mimo se; a ty mi raději nyní pověz beze vší vnitřní nevole a kyselosti proti mně, kde, kterak a kdy jsi zastal Dulcineu? Co dělala? cos jí pravil? co ti odpověděla? jak se tvářila, když můj list čtla? kdo ti jej opsal? To mi pověz, mimo vše ostatní, co v této záležitosti důležito a třeba věděti, aniž však něco přidávej aneb přimýšlej, abys snad mi radost způsobil; také ale nesmíš nic zamlčet, co by mne potěšiti mohlo.

Milostpane, odpověděl Sancho, abych pravdu řekl, psaní to mi nikdo neopsal; nebo já jsem žádné s sebou neměl.

Máš pravdu, pravil D. Quijote; neboť tobolku, do které jsem jej napsal, jsem dva dni po tvém odchodu u sebe nalezl, co mne náramně mrzelo, protože jsem se nemohl domyslit, co asi ty si počneš, a myslil, že hned se zpátky obrátíš, jakmile list pohřešíš.

To by také bylo se stalo, odpověděl Sancho, kdybych nebyl to psaní nazpamět věděl a si pamatoval, když jste mi je předčítal, a tudy jsem je jednomu sakristiánu povídal a ten je z mé paměti doslovně napsal a mi pravil, že jak živ, ačkoliv byl mnoho klatebních listů četl, přec nikdy prý tak pěkný list neviděl ani nečetl, jako byl ten.

A ty jej máš docela ještě v paměti, Sancho? tázal se D. Quijote.

Ne, pane, odpověděl Sancho, protože, když jsem jej vypověděl, a viděl, že už mi ho není více potřeba, hned jsem jej s paměti pustil, a nač se ještě pamatuju, jest cosi o Zděšené čili Vznešené paní a na konec: Váš až do smrti, rytíř truchlivé podoby a mezi toto dvojí bylo asi tři sta duší, životů a očí vraženo.