Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá devátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá osmá	Kapitola dvacátá devátá	Kapitola třicátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá devátá
Podtitulek:	Jedná o důvtipné lsti a jakým spůsobem našeho zamilovaného rytíře z přísného pokání jeho vyprostit hleděli.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 194–202. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

To jest, pánové, pravdivý příběh mé smutné truchlohry: vizte a suďte nyní, zdali vzdechy, které jste slyšeli, slova moje a slzy, které mé oči ronily, měly dostatečné příčiny, ještě u větší míře se jeviti a téci; a povážíte-li způsob mého neštěstí, seznáte, že všecka útěcha jest marna, protože není žádné pomoci. O to jenom vás žádám, což snadno můžete i musíte učinit, abyste mi poradili, kde bych život svůj mohla tráviti beze strachu a bázně, že mne naleznou ti, jenžto mne hledají, neb, ačkoliv jistě vím, že rodiče pro velikou lásku ke mně laskavě mne přijmou, jest přece můj stud, že nebudu moci před ně předstoupiti tak, jak oni si žádají, již při pouhém pomyšlení na to tak náramný, žebych raději na věky jim s očí šla, než jejich pohled snesla, vědouc, že mne opět nacházejí zbavenu počestnosti, které se do mne domýšleli.

To řekši umlkla a tvář se jí zalila barvou, která patrně o pohnutí a stydlivosti duše její svědčila. Ti, co ji poslouchali, pocítili v srdcích svých jak útrpnost tak i podivení nad jejím neštěstím a ačkoli farář hned na to ji chtěl těšiti a radu dáti, chopil se dříve Cardenio slova řka:

Naposledy, slečno, jsi ty krásná Dorotea, jediná dcera bohatého Clenarda?

Dorotea užasla, když jmeno svého otce uslyšela a vidouc, jak bídný člověk to, jenž je pronesl, neb jsme již pověděli, jak byl Cardenio odín, pravila mu I kdo pak jste vy, brachu, že také jmeno mého otce znáte? neb já jsem až posud, dobře-li se pamatuju, v celém vyprávění mého nešťastného příběhu jej nepojmenovala.

Já jsem, odpověděl Cardenio, onen nešťastník, o němž, jak jste vy, slečno, pravila, Lucinda řekla, že jest jejím ženichem; jsem onen nešťastný Cardenio, jejž nevěrnost onoho, jenž vás v tento stav přivedl, tamtéž připravila, že v těchto hadrech polonahého, vší lidské útěchy, ano, co ještě mnohem horší jest, rozumu zbaveného jej vidíte. Nebo jsem, bohužel, toliko někdy, když mi to nebesa na krátký čas dopřejou, svých smyslů mocen. Já jsem tentýž, krásná Doroteo, jenž byl přítomen, když D. Fernando toho nejnespravedlivějšího činu se dopustil a když Lucinda ono nešťastné „ano“ vyřkla, které ji chotí jeho učinilo. Já jsem ten, jenž neměl síly dosti vyčkati, až ona ze mdlob procitne, a co onen list obsahuje, který jí za ňádry nalezli, poněvadž duše má tolik pevnosti neměla, tolikeré neštěstí najednou snésti. Tudy jsem opustil dům ten, trpělivosti pozbyl a list u svého hospodáře zanechal, v kterém jsem ho žádal, aby jej Lucindě doručil, načež jsem do těchto pustin se odebral s předsevzetím, skončiti zde život svůj, jenž od té doby nanejvýš mi jest omrzelý a protivný. Však osud nechtěl mi jej odníti, spokojiv se toliko tím, že mne smyslů zbavil, snad proto, aby mne uchoval k štěstí, které nyní mne potkalo, když jsem Vás nalezl. Nebo je-li pravda, jako myslím, že skutečně jest, co jste vyprávěla, možná, že nám oběma nebesa lepší konec v naší bídě připravila, než si myslíme. Nebo povážíme-li, že Lucinda nemůže býti chotí Fernandovou, a jelikož tuto útěchu máme, která ze žádné nejisté naděje nepochází, aniž na pošetilé domněnce se zakládá, žádám Vás, slečno, abyste šlechetnou mysl svou k jinému předsevzetí obrátila, jakož i já učiniti míním, takže oba spolu lepší osud očekávati budeme. Nebo na mou věru, co rytíř a křesťan Vám přisáhám, že Vás neopustím, dokud D. Fernando nebude Vaším a pakli slovy jej k tomu nepřivedu, aby svou povinnost nahlédnul, uchopím se pak práva, jež stav můj co rytíři mi poskýtá. Vyzvu jej v řádný boj, a aby se zodpovídal z toho, čeho byl proti Vám se dopustil, aniž mu připomenu křivdu, již mně byl učinil, všecku ji Bohu porouče, jen abych za Vaši zde na světě ho potrestal.

An Cardenio mluvil, poslouchala jej Dorotea s podivením a nevědouc, jak mu za velikou tuto laskavost děkovati, chtěla mu k nohoum se vrhnouti a je líbati; on ale toho nedopustil a licenciát za oba odpověděl. Schválil šlechetná slova Cardeniova, prosil a přemlouval je co nejdůtklivěji, aby s ním do jeho dědiny se odebrali, kde vším, čeho jim třeba, budou moci se opatřiti. Tam prý budou moci se uraditi, jakým spůsobem buď Fernanda se dodělati aneb Doroteu k rodičům nazpět dopraviti, vůbec o všem, co za nejvhodnější uznají. Cardenio a Dorotea s povděkem jeho nabídnutí přijali. Lazebník, který byl posud co tichý pozorovatel byl mlčel, nyní také několik rozumných slov promluvil a právě takovou ochotností a úslužností, jako farář, jim se zavázal; pověděl také stručně, proč vlastně sem byli přišli, při čemž podivné šílenství D. Quijotovo vylíčil a že nyní na jeho zbrojnoše čekají, který byl šel ho hledati. Jako na sen upamatoval se Cardenio na mrzutost, kterou byl s D. Quijotem měl, a vyprávěl o ní ostatním, nemoha ovšem příčinu toho sváru udati.

V tom uslyšeli hlas a poznali hned, že to jest Sancho Panza, kterýžto hlasitě volal, protože jich na místě, kde je zanechal, nebyl nalezl. Šli mu vstříc a ptali se po D. Quijotu; on jim vyprávěl, kterak ho nalezl polonahého v košili, vyzáblého, žlutého, skoro hladem zemřelého, neustále po své milence vzdychajícího. Když prý mu řekl, že ona mu poroučí, aby s tohoto místa odešel a do Tobosa přišel, že jej tam očekává, odpověděl mu, že si pevně umínil, její kráse na oči nepřicházeti, dokud takých činů nedokáže, které ho přízně její hodným učiní. Půjde-li to tak dále, že je v nebezpečenství, že se nestane císařem, jakož jest jeho povinnost, ba ani snad arcibiskupem, což přece jest to nejmenší, čím státi se může. Aby tedy sami hleděli, co počíti a jak jej tam odtud dostati.

Licenciát odpověděl, aby si nedělal žádných starostí, že oni již z toho trápení, v němžto se nachází, jej vysvobodí; pověděl spolu Cardeniovi a Dorotei, jaký prostředek si vymyslili, aby D. Quijota buď vyléčili aneb aspoň domů dostali. Dorotea nato pravila, žeby ona utištěnou dámu lépe než lazebník představovati dovedla, zvláště an takový šat s sebou má, ve kterém zcela přirozeně svou úlohu bude hráti moci, a aby jen na ni se spolehli, že záměr ten jak náleží provede, ješto byla v rytířských knihách dosti byla čítala a ví, kterak a co utištěná dáma mluviti musí, když dobrodružného rytíře o pomstu žádá.

Tedy již dále ničeho nám nezbývá, pravil farář, než abychom k uskutečnění svého zámyslu přikročili. Štěstí nám bude zajisté příznivo, ješto vám oběma tak z nenadání nadějné vyhlídky otvírá a nám ostatním zároveň prostředky usnadňuje k dosažení záměru našeho.

Dorotea vyndala bez prodlení ze svého vaku úplný oděv ženský z bohaté látky a pláštík z krásného, zeleného cajku a z jakési skřínky ozdobu na krk, mimo jiné drahé věci, jimiž za několik okamžiků jako bohatá, urozená dáma se vystrojila. Bylať všecky tyto věci, jak pravila, pro příhodu z domova vzala; avšak posud nebylo příležitosti, aby jich byla upotřebila. Všickni byli nad její slušností, krásou a příjemností jako u vytržení a nemohli D. Fernanda pochopiti, že byl tak málo citu pro krásu měl a tolikerými vnadami povrhnouti mohl. Sancho ale mohl na ni oči nechat a myslil, jakož i v skutku bylo, že po celý čas svého života krásnějšího stvoření nebyl viděl. Prosil tedy co nejsnažněji faráře, aby mu přece pověděl, kdo tato krásná ženská jest a co ji bylo do této krajiny přivedlo.

Tato krásná dáma, příteli Sancho, odpověděl farář, není nic menšího, než dědička přímo po meči velikého království Micomiconu a přichází hledat vašeho pána a o pomoc jej žádat, aby totiž jí právo zjednal a za křivdu se pomstil, kterou jistý hanebný obr jí byl učinil; a poněvadž pán váš po celém světě tak slavně jest rozhlášen, přichází tato princezna právě z Guinei jej hledat.

Dobře hledala a také nalezla! zvolal Sancho, zvláště bude-li můj pán tak šťastný, křivdu tu napraví a právo jí zjedná a tomu holomkovi obru krk uřízne, což on zajisté učiní, bude-li jen moci ho popadnout a není-li on žádné strašidlo, nebo proti strašidlům pán můj nic nedokáže. Ale za něco musím Vaši velebnost přede vším prosit, pane faráři, aby totiž můj pán nedostal chuť státi se arcibiskupem, čehož já posud se obávám, račte mu poradit, aby tuto princeznu hned si za ženu vzal. Potom už nebude moci dostat posvěcení na arcibiskupa a přijde tím snáze k svému císařství a já k cíli svých žádostí. Nebo já jsem si to jak náleží rozmyslil, že by to pro mne zcela nic nebylo, kdyby pán můj arcibiskupem se stal; neb já se pro kostel nehodím, proto že jsem ženat a tu teprv potom dispensaci hledat, nebo mám ženu a děti, trvaloby asi dlouho, nežbych kostelních důchodů se dodělal. Pročež, pane můj, na tom nejvíce záleží, aby můj pán hned tu dámu si vzal; neumím ji posud jmenovat, protože její milost ještě neznám.

Jmenuje se princezna Micomicona, pravil farář, nebo majíc jmeno po své zemi, rozumí se samo sebou, že také tak jmenovat se musí.

To se ovšem rozumí, pravil Sancho; nebo já jsem již mnohdy seznal lidi, kteří své příjmí měli od místa, z kterého pocházeli, jako Pedro de Alcala, Juan de Ubeda neb Diego de Valladolid, a tak bude také v Guinei ten obyčej, že královny jmeno po svých zemích mívají.

Arciže to tak jest, pravil farář, a co sňatku Vašeho pána se týče, postarám se oň, co jen budu moci.

Tím Sancho docela se upokojil, farář ale velmi se podivil jeho sprostnosti, že byl toutéž pošetilostí, jako pán jeho, uchvácen a opravdu myslil, že on císařem se stane.

Zatím byla Dorotea již na mezkyni farářovu si sedla, a lazebník tvář volským ocasem si vystrojil, načež žádali Sancha, aby je vedl tam, kde D. Quijote se nachází, a zakázali mu, aby se nijak neprozradil, že licenciáta a lazebníka zná, ješto od toho závisí, má-li jeho pán státi se císařem anebo ne. Farář a Cardenio nemínili zatím s nimi jíti: Cardenio proto, aby D. Quijote na mrzutost si nezpomněl, již byl s ním měl, a farář, protože nyní ještě přítomnosti jeho nebylo třeba; nechali je tedy napřed jeti a sami pěšky zvolna za nimi se brali. Farář ještě jedenkráte Dorotei připomenul, co má činiti, načež ona mu pravila, aby neměl žádné starosti, že vše to úplně tak se stane, jak v rytířských knihách jest obsaženo a napsáno.

Když byli asi tři čtvrti míle ujeli, uviděli D. Quijota mezi skalními rozvalinami již oblečeného avšak neozbrojeného, a jak mile Dorotea jej shlédla a od Sancha se dověděla, že je to on, hned mimochodníka svého pobídla a vousatého lazebníka za sebou nechala. Pak když již až k němu dojeli, skočil podkoní se svého mezka, a ssadil Doroteu, kterážto s velikou slušností sesedši před D. Quijotem na kolena padla. On sice vší mocí hleděl ji pozdvihnouti, ona však to nedopustila a konečně následovně jej oslovila: Já dříve odtud nevstanu, statečný a velkoduchý rytíři, až Vaše laskavost a dvornost mi prokáže milost, která jak ke cti a slávě Vaší osobě, tak k prospěchu nejubozší a nejnešťastnější děvy, na niž kdy slunce svítilo, sloužiti bude. A pakliže statnost Vašeho mohútného ramena jest tak veliká, jako pověst nesmrtelného jmena Vašeho, jste povinen ku pomoci přispěti nešťastnici, která po čichu nesmrtelné slávy Vaši z dalekých zemí přichází ve svém neštěstí za pomoc Vás žádati.

Já Vám ani slova neodpovím, krásná děvo, odpověděl D. Quijote, aniž čeho o Vaší záležitosti vyslechnu, dokud se země nepovstanete.

A já nevstanu, šlechetný pane, odvětila zkormoucená dívka, dokud Vaše urozenost mi nepřislíbí, že prosbu mou vyplní.

Budiž Vám splněna a slib můj dán, pravil D. Quijote, pakliže možno ji splniti beze škody a ujmy mému králi a mé vlasti a oné, jenžto jest mého srdce a mé svobody paní.

Nikomu z těch, jež jste vymínil, odpověděla nešťastná, nebude tím ublíženo a uškozeno.

Co toto pravila, šeptal Sancho svému pánu zcela tiše do ucha: V. Msti můžete jí tu milost, o kterou Vás žádá, milerád prokázati; je to jenom maličkost a nic více, než že máte jednomu holomku obrovi hlavu utít a tato dáma, ježto Vás za to prosí, jest veliká princezna Micomicona, královna veliké říše Micomicona v Ethiopii.

Ať si je ona kdokoli, odpověděl D. Quijote, já učiním, co jest mou povinností a co mi svědomí mé káže, podle řádu, ku kterému náležím. Nato k prosící panně se obrátil. Vaše nevyrovnaná krása, pravil, račiž povstati. Prokážu Vám službu, za kterou mne prositi míníte.

Tedy prosím, pravila panna, aby Vaše velikomyslná Milost bez odkladu se mnou jela, kam Vás povedu, a abyste mi slíbiti ráčil, že žádného dobrodružství nepodniknete, aniž s kým do boje se dáte, dokud za mne se nepomstíte na bezbožníku, který proti všem světským i božským zákonům mou říši mi byl uchvátil.

Slibuju Vám to, odpověděl D. Quijote, a proto můžete, šlechetná panno, od tohoto dne vší strasti, která Vás svírá, výhost dáti a klesající naději svou opět novým duchem a silou oživiti; nebo s pomocí Boží a mého ramena budete záhy opět ve svou a na trůn svého pradávného a mocného království usazena, vzdor všem zlosynům, jenžby se tomu protivit chtěli. Nuže tedy, chopme se díla, nebo v odkládání bývá, jak se říká, nebezpečí.

Ubohá slečna chtěla sice mocí rytíři za to ruku políbiti, ale D. Quijote, jenžto ve všem a vždy byl způsobný a dvorný, nedopustil toho, nýbrž, když byla vstala, s velikou slušností a zdvořilostí ji objav, kázal Sanchovi, aby Rocinanta pevněji osedlal a jeho od hlavy až do paty ozbrojil. Sancho přinesl zbroj, která jako trofej na stromě visela, přitáhl koni podpínku a pána oblekl.

Nyní tedy s Pánembohem pojeďme, pravil rytíř již ozbrojen, této vznešené dámě právo zjednati.

Lazebník pořád ještě klečel na kolenou a měl co dělati, aby smíchu se zdržel a své vousy neztratil, čímž by snad všecka naděje byla zmařena bývala. Když viděl, že D. Quijote prosbu splnil, a s takou rychlostí se strojí, slib svůj splniti, vzchopil se hbitě, podal též své paní ruku a rytíři na meskyni ji vysadit pomohl. D. Quijote usedl hned na to na Rocinanta a lazebník na svého mezka. Sancho musel jít pěšky a s bolestí opět svého šedivce pohřešoval; byloť by mu ho nyní velmi zapotřebí bývalo. Avšak on přece vše trpělivě snášel, protože myslil, že pán jeho nyní bohda a to již brzy císařem se stane; nepochybovalť nikoliv, že on tuto princeznu si vezme a aspoň králem micomiconským bude. To jediné, co mu při tom se nelíbilo, bylo pomyšlení, že království to v zemi mouřenínské leží a že jeho poddaní samí mouřenínové budou. Vymyslil si ale záhy dobrý prostředek. Copak je mi do toho, pomyslil si, že jsou moji poddaní černoši? To bude lehká pomoc; pošlu je po lodích do Španěl, dám je tam prodat, a hotové peníze za ně dostanu. Za ty si koupím pak nějaký statek anebo úřad, který mne až do smrti vyživí. Nemám-li v hlavě řezanku, bude to docela snadná věc a takhle třicet nebo čtyřicet poddaných prodati nebude na škodu. Na mou duši! já je všecky jak stádo běží, veliké i malé prodám a, třeba byli černí jako havran, však já je v bílé a žluté přeměním. Jenom sem s nimi, všech pět prstů si olíznu. V těchto myšlénkách putoval tak rychle a spokojeně, že na obtížnou cestu ani nepomyslil.

Cardenio a farář z křoví na to vše se dívali a nevěděli, jak to učiniti, aby k nim připojiti se mohli; farář ale, člověk velmi důmyslný, záhy si vymyslil, jakým způsobem záměru svého dosáhnou. Ustřihl totiž Cardeniovi nůžkami, jejž s sebou měl, v rychlosti vousy, dal mu svůj šedivý svrchník a černý plášť a sám toliko v živůtku a spodkách zůstal. Cardenio byl tímto novým oděvem tak přeměněn, žeby sám nebyl se poznal, kdyby do zrcadla byl se podíval. Než oni byli se svým přestrojením hotovi, ostatní již hodný kus cesty ujeli; poněvadž ale trním a roštím nedalo se tak rychle jeti, jako pěšky jíti, přece dříve, než onino, na silnici se dostali. Zde jim právě, když z lesa vyjížděli, vstříc přišli a když D. Quijote se svými průvodčími k nim dojel, zůstal farář rytíři chvíli do tváře hleděti, jakoby naň se upamatovati chtěl. Když byl naň dost se nahleděl, letěl k němu s rozpiatými rukama a zvolal hlasitě: Vítán mi buď vzor rytířstva, můj statečný pán a krajan D. Quijote, květ a koruna šlechtictví, podpora a pomoc ubohých, jádro všech rytířů dobrodružných. To řka, objal za levé koleno rytíře, kterýžto pln podivení nad tím, co člověk ten mluví a činí, taktéž pozorně naň hledět zůstal, až pak konečně jej poznal k nemalému podivení svému, že zde jej nachází. Chtěl vší mocí s koně slézti, avšak farář nechtěl to dopustiti. Nechte mne, milý pane licenciáte, pravil D. Quijote; nebo se nesluší, abych já jel, a tak vážený muž, jako jest Vaše velebnost, pěšky šel.

Já Vám nikoliv nedám s koně sestoupit, pravil farář. Račte zůstati V. Msti na koni; neb na oři svém Vy ty největší činy a dobrodružství, jež bylo naše století spatřilo, podnikáte. Mně, jakožto nehodnému sluze církve, bude dosti, když za některého z panstva, jež V. Mst provází, na mezka si sednu, pakli jim to totiž nemilo nebude, a já si budu myslit, jakobych na pegasu seděl aneb pod sebou měl zebru nebo závodního oře slavného Móra Muzaraqua, který podnes ještě na vysoké hoře Zulemě nedaleko velikého Compluta zaklet leží.

Na to jsem nezpoměl, pane licenciáte, odvětil D. Quijote; ale já jsem jist, že tato princezna mně k vůli bude tak milostiva a poručí svému podkonímu, aby sedlo na svém mezku Vám postoupil, a sám, dá-li si to hovado líbit, za Vás si sedl.

I ano, pravila princezna, a já jsem přesvědčena, že nebude třeba mému panu podkoní to poroučeti. On jest příliš ochotný a zdvořilý, a nedopustí, aby duchovní osoba pěšky šla, když má příležitost jeti.

Uchovej Bůh, pravil lazebník a seskočiv faráři své sedlo nabídnul, který také dlouho se prositi nedal a vsednul. Na neštěstí ale, když lazebník si do zadu sedal, mezek — byl najatý a tudy ovšem za mnoho nestál — trochu zadek pozdvihl a dvakrát zadníma nohama tak vyhodil, že kdyby lazebníka do hlavy neb do prsou byl udeřil, on zajisté svůj výlet za D. Quijotem ke všem čertům by byl proklel. Přece ale stalo se mu tolik, že na zem upadl a při tom své vousy ztratil, což spozorovav nemohl si nijak pomoci, leč že oběma rukama obličej si zakryl, a hlasitě bědovati začal, že mu mezek zuby i s čelistí vyrazil.

Když D. Quijote ohromné ty vousy, bez čelisti a bez krve daleko od podkoní ležeti uviděl, zvolal: Bůh je svědek! to je veliký zázrak. Vousy jsou mu od brady tak čistě uraženy, jakoby mu je někdo břitvou byl oholil.

Vida farář, že lest jeho jest v nebezpečenství, aby nebyla vyzrazena, skočil rychle po vousech a šel s nimi k mistru Nikolasovi, který ještě pořád ležel a křičel; zdvihnuv mu hlavu zase vousy mu přivázal, při čemž několik slov zabručel, která, jak pravil, tu moc mají, že na ně odpadlé vousy hned zase narostou, o čemž prý záhy bude lze se přesvědčiti. Když byl hotov, přišel zase nazpět a podkoní byl zas tak vousatý a zdráv, jako před tím, k nemalému podivení rytířovu, který faráře žádal, aby ho těm slovům naučil, poněvadž myslil, že jejich moc bezpochyby dále, než na vousy, bude dosáhati. Vždyť prý jest patrno, že uražení vousů bez rozbití brady a čelisti státi se nemůže a protože to vše opět se zahojilo, musí také zajisté více jimi dát se hojiti. Ovšem, pravil farář a slíbil, že při příležitosti jim ho naučí.

Ustanoveno, aby nyní farář nejdříve jel, a potom aby oni tři vespolek se střídali, až se dostanou do hospody, která asi dvě míle odtud ležela. Když byli D. Quijote, princezna a farář vsedli a Cardenio, lazebník a Sancho pěšky vedle nich šli, pravil D. Quijote princezně: Výsosti, nejmilostivější kněžno, račte nás nyní vésti, kam se Vám líbí.

Dříve než mu odpověděla, chopil se farář slova a pravil: Do které říše poroučí V. Mst abychom jeli? Bezpochyby že do Micomiconu, pakli velmi se nemýlím.

Ona tomu pokynutí porozuměla a odpověděla: Ano, pane, do toho království chci jeti.

Tomu-li tak, pravil na to farář, jde cesta právě naší dědinou a odtamtud dá se Výsost silnicí do Kartageny, kde budete moci s Pánembohem na loď vstoupiti a za příznivého větru, tichého moře asi za devět let dostanete se ke kaspickému čili chvalinskému moři, které ani přes sto dní cesty od říše Vaší Výsosti není vzdáleno.

Vaše velebnost ráčí se mýlit, pravila ona. Já jsem ani ne přede dvěma roky na cestu vydala, aniž obzvláštní příznivé počasí měla a přece za ten čas až sem se dostala, nalezši zde onoho, jejž spatřiti tak jsem si žádala, totiž pana D. Quijota de la Mancha, jehož pověst slavná mi k uším došla, jak mile jsem ve Španělích se octla, což mne pohnulo, jej hledati, šlechetnosti jeho se svěřiti a spravedlivou věc svou statečnosti jeho nepřemožitelného ramena poručiti.

Dosti o tom, ustaňte ve své chvalořeči! vytrhl ji D. Quijote. Já nenávidím pochlebování a třeba to jím nebylo, přece takováto řeč skromnost mých uší uráží. Vše, co mohu říci, milostivá slečno, ať jsem udatný nebo ne, jest to, že co mohu neb nemohu, vše chci Vám k službám vynaložiti a život svůj nasaditi. Nechme toho ale nyní a až na jistou dobu a poprosme zatím pana licenciáta, aby nám pověděl, co as jej samotného, bez služebníků a tak lehce oděného v tato místa přivedlo; mně jest to velmi divno.

To Vám v krátkosti vypovím, odpověděl farář. Vašnosti, pane D. Quijote, musíte vědět, že jsem s naším přítelem, mistrem Nikolasem lazebníkem, do Sevilly hodlal pro jakési peníze, které mi přítel jeden, jenž před několika roky do Indie odešel, sem poslal; má jich býti asi šedesát tisíc zlatých, což není maličkost. Když ale jsme včera do této krajiny přišli, přepadli nás čtyři loupežníci a tak nás obrali, že ani chlupu ve vousech nám nenechali, a že lazebník nepravé vousy nasadit si musel; také tohoto mladého člověka — okázal na Cardenia — takořka do hola odřeli. To nejpodivnější při tom jest, že prý ti loupežníci, co nás přepadli, jak totiž v tomto okolí se povídá, k rotě galejnich trestanců patří, které právě na tomto místě jistý člověk tak veliké udatnosti byl osvobodil, takže komisař a stráž je provázející nebyly s to mu v tom zabrániti a on je všecky na svobodu pustil. Člověk ten musel bezpochyby buď nějaký blázen býti, aneb zrovna tak velký darebák jako oni, anebo člověk, který žádného milosrdenství ani svědomí nemá; protože takto vlka mezi ovce a lišku mezi slepice a mouchu na med pustil; protože proti právu slušnosti, proti povinnosti k svému pánu a králi, galeje o jejich ruce připravil a celé svaté bratrstvo, které po mnoho let pokojně dřímalo, opět vyburcoval; slovem protože činu se dopustil, který jeho duši ke škodě bude a ani tělu jeho neprospěje.

Sancho byl totiž faráři a lazebníku o dobrodružství s galejníky pověděl, jež pán jeho k veliké slávě své byl podnikl, a proto chopil se licenciát příležitosti této, dáti D. Quijotu důtku a zvěděti, co on na to řekne aneb učiní. On ale po každém slově víc bledl a neosmělil se říci, že vysvoboditelem oněch poctivých lidí byl.

Ti tedy, ukončil farář svou řeč, to byli, jenž nás oloupili, a nechať Bůh ve svém milosrdenství onomu odpustí, jenž nenechal je v zasloužený trest odvésti.