Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola osmnáctá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola sedmnáctá	Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola osmnáctá
Podtitulek:	Vypravuje, co Sancho Panza se svým pánem D. Quijotem rozmlouvali, mimo jiná povídání hodná dobrodružství.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 93–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Sancho dojel svého pána tak sklíčen a unaven, že svým hovadem ani vládnouti nemohl. Když jej D. Quijote spatřil, pravil:

Nyní již věřím, milý Sancho, že ten hrad nebo ta hospoda skutečně je okouzlena; nebo ti, co tak strašně s tebou dováděli, musely býti obludy a tvory s jiného světa. A to proto, poněvadž když jsem přijel k ohradě dvoru a na scény tvé smutné truchlohry se díval, ani přes ni přelézti, ba ani s Rocinanta slezti jsem nemohl, takže zajisté jsem byl přičarován. Avšak přisáhám ti na svou věru, kdybych byl mohl přelezti anebo slezti, žebych byl za tě tak se pomstil, žeby ti taškáři a zlosynové věčně na to byli pamatovali. Já bych byl pranic nedbal, jeli to proti zákonům rytířství, které, jak jsem ti již pravil, zapovídají rytíři vztáhnouti ruku na někoho, kdo není rytíř, leč k obraně svého vlastního života a své osoby, v případu nutnosti a nejvyšší potřeby.

Jábych byl také se pomstil, pravil Sancho, kdybych byl mohl, aťbych byl rytířem anebo ne, ale nešlo to; ačkoli s jistotou vím, že ti, co se mnou tak zacházeli, nebyli ani obludy ani kouzelníci, jak V. Milost praví, nýbrž lidé z masa a kostí, jako my. K tomu měli všickni, jak jsem je slyšel volat, když mne vyhazovali, svá jmena; nebo jeden se jmenoval Pedro Martinez, druhý Tenorio Hernandez, a hospodskému, slyšel jsem, říkali Juan Palomeque Levák. A proto, pane, že jste nemohl plot přelezti anebo s koně slézt, muselo to být něco jiného, než čáry, a cobych já si z toho ze všeho vybral, je to, že ta dobrodružství, po kterých jezdíme, konečně do takových nesnází nás přivedou, že ani nebudeme vědět, kde nám hlava stojí. A dle mého sprostého rozumu bylo by nejlépe a moudřeji, kdybychom do své dědiny se vrátili, ješto je čas žní, a o svůj statek dbali a přestali se toulat s místa na místo, z bláta do louže, jak se říkává.

Jak jsi ty zpozdilý, Sancho, odpověděl D. Quijote, u věcech rytířství! Mlč a měj strpení; nebo přijde čas, že na své vlastní oči uhlídáš, jaká je to čest býti v tomto povolání. A mimo to, pověz mi jen, může-li být větší rozkoše na světě, neb může-li jí která se vyrovnat, jako v boji zvítěziti a nad svým nepřítelem vítězství slaviti? Žádná zajisté!

Musíť to být, odpověděl Sancho, ačkoliv jsem to nezkusil. Já vím jenom to, že, co jsme dobrodružnými rytíři, čili co V. Milost jím jest — neb já se nesmím počítat k tomu tak čestnému stavu — nikdy jsme žádnou bitvu nevyhráli mimo onu s Biskajčíkem, a i z té V. Milost s půlí ucha a bez půle přilbice vyvázla. Ostatně nebylo nic, než samé bití a bití, štilce a štilce a já k tomu ještě houpačku odnesl, a to od lidí kouzelníků, na kterých se nemohu pomstit, abych zkusil, jak veliká jest rozkoš, zvítězit nad nepřítelem, jak V. Milost povídá.

A to mne také hněte, jakož i bez pochyby tebe, Sancho, pravil na to D. Quijote; však já od nynější chvíle budu hledět zjednati si nějaký meč, dělaný od takového mistra, že proti tomu, kdo jej nosí, žádné čáry nic nezmohou. A možná, že mi štěstí nahodí ten po Amadisovi, pro který on rytířem plamenného meče se nazýval, a který byl nejlepší ze všech, co byl kdy rytíř který na světě nosil. Nebo mimo to, že měl onu vlastnost, byl ostrý, jak jed, a nebylo zbraně sebe statnější a kouzelnější, aby mu byla se vyrovnala.

Já ale mám to štěstí, pravil Sancho Panza, že, kdyby se i stalo, a V. Milost k takovému meči přišla, on toliko bude k prospěchu a pomoci pasovanému rytíři a zbrojnoše, toho ať čert si vezme.

Toho se neboj, Sancho, pravil D. Quijote, však on tě Pánbůh neopustí.

Za touto rozmluvou jeli jsou D. Quijote a jeho zbrojnoš, an onen uzřel, že po cestě, kterou jeli, veliký a hustý mrak prachu proti nim se valí. To shlédnuv obrátil se k Sanchovi a pravil.

Hle! dnes je ten den, Sancho, kde mi se má vyjevit štěstí, jež osud můj pro mne byl chystal; to jest den, pravím, kde se má, jako vždy jindy, síla mého ramena osvědčit, a kde mám vyvésti činy, o kterých se bude v památních knihách po vše příští věky psávati. Vidíš to mračno prachu, co tam se zdvíhá, Sancho? To je val četného vojska z rozličných a nesčíslných národů, které tudy táhne.

To tedy musí být dvoje vojsko, pravil Sancho, nebo s druhé strany se také takový mrak zdvíhá.

Ohlédnuv se D. Quijote, viděl, že to jest pravda, a zaradoval se velice, nebo myslil beze vší pochybnosti, že to jsou dvě vojska, která proti sobě táhnou a na této širé rovině setkati se chtějí. Onť měl stále a po všechen čas mysl plnou oněch bitev, kouzel, dobrodružství, pošetilostí, zamilovaných pletek a soubojů, o kterých se v rytířských knihách povídá, a vše, co myslil, mluvil neb činil, k věcem takovým směřovalo. Mrak prachu, který on viděl, pocházel ode dvou stád ovcí a skopců, touže cestou s opáčných stran hnaných, jež pro prach rozeznati nebylo, až když se přiblížily.

D. Quijote s takovou jistotou tvrdil, že to jsou vojska, že Sancho tomu věřil a pravil: A co tedy, pane, máme činiti?

Co? odpověděl D. Quijote; přispěti a pomoci poraženým a slabým. A věz, Sancho, tam to vojsko, co naproti nám táhne, vede a řidl slavný vojvoda Alifanfaron, pán velikého Ostrova Trapobany, a to, co tu za námi se valí, jest vojsko jeho nepřítele, krále garamontského Pentapolina s vyhrnutým ramenem, neb on vždy do boje s obnaženou pravou rukou chodívá.

Ale pročpak ti dva páni na sebe tak nevraží? tázal se Sancho.

Proto na se nevraží, odpověděl D. Quijote, protože onen Alifanfaron jest zuřivý pohan a miluje dceru Pentapolinovu, slečnu sličnou, překrásnou a křesťanku. Otec ji nechce dáti králi pohanskému, dokud neupustí od zákona svého falešného proroka Mahometa a na víru jeho se neobrátí.

Na mou duši! pravil Sancho, Pentapolin dělá dobře a já mu pomohu, co mi bude možná.

Učiň to dle své povinnosti, Sancho, pravil D. Quijote, nebo do takových bitev může se pustit každý, kdo není pasovaným rytířem.

To je všecko dobře, odpověděl Sancho; ale kam dáme zatím toho osla, abychom po skončení bitvy opět ho nalezli, nebo tak do boje jezdit, tuším, že posud v obyčeji nebývalo.

Máš pravdu, řekl D. Quijote; nejlépe, když jej zanecháme náhodě, ať se ztratí, nebo ne. Neb až tu bitvu vyhrajeme, budeme míti tolik koní, že i Rocinante bude v nebezpečenství, abych ho nevyměnil. Avšak dej pozor a patř, neb já ti dám zprávu o nejznamenitějších rytířích, kteří v těch vojskách se nacházejí, a, abys je lépe viděl a seznal, povyjeďme na onu výšinu, odkud obě ta vojska dobře viděti bude.

Učinili tak, postavili se na jeden pahorek, s něhožby obě ona stáda, jež D. Quijotovi vojsky býti se zdála, dobře byli rozeznati mohli, kdyby prašný oblak nad nimi se vznášející jim nebyl překážel a je zaslepoval. D. Quijote ale nicméně vida ve své obraznosti, čeho v skutku neviděl, ani nebylo, jal se vysokým hlasem vykládati:

Ten rytíř tam se žlutým oděním, jejž vidíš a jenž má ve štítu korunovaného lva ležícího u nohou dívky, jest statečný Laurkalko, pán stříbrného mostu; onen ve zbroji zlatem vyšívaně, co má ve štítu tři zlaté koruny v blankytném poli, je strašný Mikokolembo, veliký vévoda z Quirocie; ten druhý velikán po jeho pravé ruce jest vždy neohrožený Brandobarbaran z Boliche, pán tří Arabií. On jest oděn v hadí kůži a má ve štítu bránu, která, jak pověst dí, jest jedna ze bran chrámu, jejž byl Samson zřítil, mstě se svou smrtí nad svými nepříteli. Avšak obrať zrak svůj na druhou stranu a viz v středu a na čele vojska toho vždy vítězného a nikdy nepřemoženého Timonela z Karkajony, knížete nové Biskaje, který jest odín zbrojí, modrými, zelenými, bílými a žlutými polemi znamenanou a ve štítu má zlatou kočku s nápisem: miau, což jest začátek jmena jeho dámy, totiž, jak se praví, nevyrovnané Miauliny, dcery vévody Alfeňiqua z Algarbie. Onen, co tíží a prohýbá hřbet onoho mohutného oře a zbroj má co sníh bílou, štít prázný a beze znaku, jest nový rytíř, rodem Frank a jmenem Pierre Papin, pán baroniii Utrique. Ten, co ocelovýma ostruhama zabodá v boky tu pestrou a čilou zebru a zbroj má co pravý blankyt, jest mocný vévoda nervický Espartafilardo z Bosque, kterýžto má za znak ve štítu šparglový záhon s heslem španělským: Pronásleduj, osude!

A takto najmenoval rytířů z jednoho i druhého domnělého vojska svého a každému zbroj, barvy, znaky a tajemná hesla bez rozpaků dával.

Veden jsa obrazností své nikdy nevídané šílenosti pokračoval bez oddechu dále: Onen mocný zástup před námi tvoří a skládají rozliční národové. Tu jsou oni, co pijou sladké vody pověstného Janta; horalé šlapající masilická pole; ti, co drobounké a nejryzejší zlato v šťastné Arabii podsívají; ti, co na slavných svěžích březích čistého Termodonta přebývají; ti, co po rozličných dráhách zlatonosného Paktola rozvádějí; Numidové ve svých slibech klamní; Peršané lukem a šípem pověstní; Partové, Médi na útěku bojující; Arabové kočovní; Skythové ukrutní a bělaví; Ethyopové s pysky proklanými a jiní nesčíslní národové, jejichž tváře já dobře vidím a znám, jmena ale si nepamatuju. — V onom vojsku táhnou ti, jenž pijou křištálové proudy posvátného Betisa, jenž myjou a máčejí tváře své mokem věčně bohatého, zlatonosného Taja; ti, jenž plesají na úrodných vodách božského Genilu; ti, jenž se veselí na rajských luzích pojereských; Manchané hrdí a žlutavými klasy ověnčeni, železooděnci, staří zůstatkové gotské krve; ti, jenž se v Pisuergu koupají, pověstném tichými proudy svými; ti, jenž svá stáda pasou na rozlehlých paloucích křivotoké Quadiany, znamenité pro skrytý běh svůj; ti, jenž mrznou zimou lesnatých Pyrenejí a osněžených vysokých Apeninů; slovem všickni, co jich Evropa chová a obsahuje.

A Bůh ví, kolik krajin jmenoval a o koliku národech povídal, přidávaje každému s podivu hodnou dovedností znaky jim patřící a všecek jsa zabrán a pohroužen v to, co byl ve svých lživých knihách čítal.

Sancho byl jeho řečí celý omámen a ani slovíčka nemluvě neustále hlavu otáčel, aby rytíře a velikány, které pán mu jmenoval, uviděl a, když ničeho uhlédati nemohl, pravil:

Pane! ať jsem čertův, ze všech těch lidí, velikánů a rytířů, o kterých V. Milost povídá, není človíčka viděti; já aspoň nikoho nevidím a snad je to všecko nějaké kouzlo, jako ty přízraky předešlé.

Co to mluvíš? odpověděl D. Quijote; což neslyšíš řehtot koní, zvuk polnic a hřmot bubnů?

Já neslyším nic jiného, odpověděl Sancho, leda silný bekot ovcí a jehňat.

A tak to i v skutku bylo, neb ona dvě stáda již se k nim byla přiblížila.

Tvůj strach, Sancho, pravil D. Quijote, je příčinou, že ani dobře nevidíš ani neslyšíš; nebo strach mate smysly, že věci jinak vypadají, než v skutku jsou. A když tedy tak se bojíš, utec na stranu a nech mne samého, nebo i samoten si troufám zjednati vítězství té straně, které svou pomocí přispěju.

A to řeknuv zabodl Rocinanta a s namířeným kopím jako blesk s kopce se řítil. Sancho za ním křičel: Vraťte se, V. Milosti, pane D. Quijote! vždyť na mou duši jsou to ovce a skopci, na které útokem ženete. Vraťte se! O nešťastný otec, který mne zplodil! Co je to za pošetilost! Pomyslete, že to nejsou obři ani rytíři žádní, ani kočky ani zbraně, ani štíty dělené, celé, blankytné a, čerti vědí, jaké. Co činíte? O já nešťastný člověk!

Ani na to D. Quijote se nevrátil, nýbrž silným hlasem volal: Nuže rytíři, jenž táhnete pod prápory statečného císaře Pentapolina s vyhrnutým ramenem, všickni za mnou! a uhlídáte, jak lehko jej pomstím na jeho nepříteli, Alifanfaronu z Trapobany!

To řka vrazil u prostřed houfu ovcí a začal je zabodati s takovou silou a udatností, jakoby opravdu své úhlavní nepřátele kolil.

Pastevci a ovčáci, jenž stáda hnali, křičeli naň, aby to nedělal; vidouce však, že to není nic platno, rozpletli své praky a začali ho kamením s pěst velikým pozdravovat. D. Quijote na kamení nedbal ale na vše strany těkaje volal: Kde jsi hrdý Alifanfarone? Vystup proti mně, já jsem rytíř samojediný a chci sám a sám tvou sílu zkusit a o život tě připravit, za to, cos ublížil statnému Pentapolinu Garamontovi.

V tom přiletěl jeden křemen a v bok tak ho udeřil, že asi tři žebra do těla mu vrazil. Na toto uhození myslil, že již je mrtev neb aspoň smrtně raněn a zpomenuv si na svůj balsám, vytáhl olejnici a přihnuv ji k ústům do sebe nápoj líti počal. Však než dle svého zdání dostatečně se napil, přiletěl jiný kámen a do ruky a nádoby tak trefně ho udeřil, že mu ji na kusy rozrazil, tři nebo čtyry zuby a stoličky z huby s sebou vzal a dva prsty u ruky zle mu rozdrtil. Po těchto dvou ranách musel ubohý rytíř s koně se svaliti.

Pastevci k němu přiběhli a myslíce, že ho zabili, opět svůj dobytek sehnali a pobité ovce, jichž bylo asi sedum, naloživše co nejrychleji a bez dalšího ohlédání pryč odtáhli.

Sancho byl po celý ten čas na třeštění svého pána se díval a rva si vousy, nešťastnou hodinu a chvíli proklínal, v kterou se byl s ním seznámil. Když však viděl, že s koně spadl a pastevci odešli, běžel s vršku dolů a k němu pospíšil.

Našed jej v tak bídném stavu, ač-že při smyslech, pravil mu: Nepovídal jsem, pane D. Quijote, abyste se vrátil, že to, nač se ženete, nejsou vojska ale stáda ovcí?

To mi tak proměnil a udělal můj nepřítel, ten šelma čarodějník; nebo, milý Sancho, těm je snadno dle libosti zrak náš zklamat. A ten zlosyn, jenž mne pronásleduje a závidí mi slávu, které bych z této bitvy byl nabyl, nepřátelské pluky ve stáda ovcí mi obrátil. A chceš-li, milý Sancho, se přesvědčit, že to je jistá pravda, co povídám, sedni na svého osla a jeď za nimi, a uhlídáš, že, jak budou odtud dále, zas ve svou předešlou podobu se obrátí, přestanou býti ovcemi a budou opět lidmi pravými a skutečnými, jako jsem já ti je dříve popisoval. Avšak nyní neodjížděj, nebo potřebuju velmi tvého přispění a tvé pomoci; pojď sem a podívej se mi, kolik stoliček a zubů mi schází, zdáť se mi, že ani jeden v hubě mi nezůstal.

Sancho přistoupil k němu tak blízko, že téměř oči do huby mu strčil, právě, když balsám v žaludku D. Quijotovu působiti počal, a tu, co Sancho do huby mu se díval, vychrlil on ze sebe prudčeji nežli z ručnice všecko, co v sobě měl, a útrpnému zbrojnoši do vousů to nadělil.

Matko Boží! zvolal Sancho; co pak se mi to stalo? Nejspíš, že je ten chudák na smrt poraněn, protože hubou krev dáví.

Však když se na to lépe podíval, poznal podle barvy, chuti a vůně, že to není krev, ale balsám, který ho viděl z olejnice pít, a přišla mu taková ošklivost, že na rub žaludek mu se obrátil a on všecken obsah jeho na pána vydávil, takže oba jako sklo vypadali.

Sancho běžel k svému oslu, aby něco z tlumoku vyndal, čím by se utříti a pána svého obvázati mohl; když ale jej nenašel, div že se nezbláznil, začal zase proklínati a pevně si umínil, že pána svého opustí, a do své dědiny se vrátí, byťby o svou mzdu za službu a všecku naději k vladařství na slíbeném ostrově přišel.

Zatím D. Quijote vstal a levou rukou za hubu se držel, aby mu zuby docela nevypadly, a vzav druhou za uzdu Rocinanta, který od svého pána ani nebyl se hnul — tak věrné a krotké povahy byl on — tam, kde zbrojnoš jeho na osla čelem o dlaň podepřen, jako člověk u veliké nesnázi, stál, se ubíral. Uzřev jej D. Quijote takto státi, zpozoroval, že jest velmi smuten, a pravil mu: Milý Sancho, pomysli si, že není žádný člověk více než druhý, pakliže skutkové jeho jej nepovýšujou, a všecky tyto nehody, co nás potkávají, znamenají, že již brzy časy nám se vyjasní a všecka naše žádost se vyplní; nebo ani štěstí ani neštěstí nemůže trvati věčně a pročež, když již naše neštěstí tak dlouho trvalo, musí býti štěstí již na blízku. Nemusíš tedy tak se rmoutit nad nehodami, které mne potkávají a tebe pranic se netýkají.

Jak pak ne? odpověděl Sancho, či ten, co jej včera trýznili, byl někdo jiný, než vlastní muž mé ženy? A tlumok, který se mi ztratil, byl něčí jiný, než můj vlastní?

Což se ti ztratil tlumok? pravil D. Quijote.

Arci že ztratil! odpověděl Sancho.

Tedy nebudeme mít dnes co jíst? řekl D. Quijote.

Toby také se stalo, odpověděl Sancho, kdyby nebyly na těchto lukách byliny, které V. Milost dobře zná a kterými nešťastní rytíři dobrodružní, jako V. Milost jest, v podobné nouzi pomoci si umějí.

Já bych ale přece raději, odpověděl D. Quijote, vzal kus chleba nebo buchty a několik kousků slanečka, než všecky byliny, co jich Dioscorides popisuje a třeba i doktor Laguna je vykládal. Však nicméně sedni na osla, milý Sancho, a pojeď za mnou, vždyť Pánbůh, jenž o všecko se stará, také nás neopustí; onť neopouští komára v povětří, červíčka a žížalu pod zemí a je tak laskavý, že slunci svému dává vzcházeti nad dobrými zlými a pršeti na nespravedlivé i spravedlivé.

V. Milost, pravil Sancho, hodilby se spíše za kazatele, než za rytíře dobrodružného.

Rytíři dobrodružní, milý Sancho, znají a musejí se znáti ve všem, odpověděl D. Quijote, a za předešlých věků byli rytířové, kteří dovedli učiniti řeč neb promluvu u prostřed polí, jakoby na vysokých školách pařížských byli graduováni bývali. Z toho jest patrno, že ani kopím péro ani perem kopí neztupí.

Tedy dobře a budiž tomu také, jak V. Milost povídá, pravil Sancho; teď jenom pojeďme dále, abychom na nějaký nocleh se dostali; dej ale Bůh, aby tam nebylo poslamek, ani trýzničů, ani strašidel, ani kouzelných Mórů, sice by to patřilo k čertu.

To pros Pánaboha, synu můj, pravil D. Quijote, a veď mne, kam budeš chtít, nebo tentokráte nechám ti nocleh volit. Dej mi ale ruku a prstem dobře ohledej, kolik zubů a stoliček mi schází, tu na pravé straně v hoření čelisti, nebo tam mne to velmi bolí.

Sancho mu strčil do huby prsty a pozorně sáhaje pravil: Kolik stoliček jste míval, V. Milosti, na té straně?

Čtyry kromě špičáku, všecky celé a docela zdravé, odpověděl D. Quijote.

Rozmyslete si dobře V. Milosti, kolik jich bylo, pravil Sancho.

Čtyry povídám, nebylo-li jich pět, odpověděl D. Quijote, nebo jak živ jsem si nedal zub vytrhnout ani stoličku, nevypadaly mi ani nemocí neb nějakým hostcem se nevyžraly.

Ale na této straně dole, pravil Sancho, ráčíte mít jenom dvě stoličky a kus a nahoře ani jednu, ba ani kousek, nebo celá ta strana je prázdná jako dlaň.

O já nešťastný! zvolal D. Quijote slyše tyto smutné zprávy od svého zbrojnoše; raději bych, aby mi byli ruku urazili, jenom ne pravou. Nebo věz, Sancho, huba bez zubů jest jako mlýn bez žernova, a každého zubu třeba nad diamant si vážiti. Však tomu všemu jsme mi podrobeni, jenžto přísný tento řád rytířský vyznáváme. Sedni příteli na osla a veď mne; já půjdu za tebou, kam budeš chtít.

Sancho to učinil a obrátil se tam, kde myslil, žeby dalo přístřeší se nalézti; silnice královská běžela velmi rovně a on se jí nespustil. Když takto zvolna jeli, protože bolest v čelisti D. Quijotovi úlevy ani pokoje nedala, hleděl Sancho jej vyrazit, a nějakou rozmluvou čas mu ukrátit. Mezi jiným mu pravil, co v následující kapitole vypravovati se bude.