Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola devatenáctá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá	Kapitola dvacátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devatenáctá
Podtitulek:	O moudré rozmluvě Sanchově s pánem jeho a dobrodružství jejich s mrtvým tělem s jinými znamenitými příhodami.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 101–106. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Mně se zdá, pane, že všecky nehody, které tyto dny nás potkaly, jsou nejspíše trestem za hřích, jehož V. Milost se dopustila, protože nevyplnila slib, nejísti totiž chleba na stole aniž kochati se s královnou a tak dále, co V. Milost splniti slíbila, pokud nedobude oné přílbice Mambrinovy, anebo jak Len Mór se jmenuje, na jehož jmeno si nemohu zpomenout.

Máš pravdu Sancho, pravil Don Quijote; ale, abych ti pravdu řekl, já na to zapomněl a můžeš také být jist, žes proto na tu houpačku přišel, žes po celý čas ten mne na to neupamatoval. Však já za to učiním pokání, nebo v našem rytířském řádu dá se opět všecko napravit.

Copak jsem já také něco přisáhal? odpověděl Sancho.

To nic nedělá, žes nepřisáhal, pravil D. Quijote; ale já vidím, že nejsi tuze jist, abys také něco neutržil a, buď si to již tak neb onak, nebude na škodu, když nějakým prostředkem se opatříme.

Je-li tedy tomu tak, odpověděl Sancho, hleďte, V. Milosti, abyste zas na to nezapomněl, jako na onu přísahu; nebo snad by pak zase ty obludy napadla chuť, semnou ještě jednou si zahrát a možná i s V. Milostí, kdyby uviděly, že jste tak zatvrzelý.

U této a podobné rozmluvě zastihla je noc u prostřed silnice, aniž měli neb viděli místa, kde by lze bylo přenocovati; a co při tom bylo nejhorší, že hladem mřeli, protože s tlumokem o celou svou špíži a zásobu přišli. K úplnému dovršení jejich bídy potkalo je dobrodružství, které bez klamu a v skutku také tak vypadalo, jelikož noc hezky tmavá byla nastala. Oni nic méně dále cestovali, protože Sancho myslil, an to byla silnice královská, že na jednu nebo dozajista na tři míle hospodu na ní naleznou.

Tímto tedy způsobem, za temné noci, Sancho hladov a pán při největší chuti, spatřili, že tou samou cestou, kudy jeli, veliké množství světel k nim se blíží, kterážto nejinak, než jako pohyblivé hvězdy, vypadala. Sancho se leknul, když je uhlídal, a samému D. Quijotu bylo nějak divně; jeden cuknuv ohlávkou svého osla, druhý uzdou svého koně, zůstali státi a pátrali, coby to as bylo. I viděli, že světla k nim se blíží a čím dále tím větší vypadají, což vida Sancho jako osyka tetelit se počal. Také D. Quijotovi vlasy na hlavě vstávaly, on ale brzy se zmužil a pravil:

Sancho! to bude bez pochyby nějaké hrozné a nebezpečné dobrodružství, kde bude třeba, abych všecku svou sílu a udatnost okázal.

O já ubohý! zvolal Sancho; jsou-li to zase, jak se mi zdá, dobrodružná strašidla, kde vezmu hřbet, abych to vydržel.

Ať si to jsou strašidla sebe mocnější, pravil D. Quijote, já nedopustím, aby ti za vlas ublížili; nebo když předešle svou kratochvíli s tebou prováděli, stalo se to proto, že jsem nemohl zeď do dvora přelezti. Nyní ale jsme pod šírým nebem, kde já dle libosti budu mečem moci máchati.

A co, jestli vás přičarujou a ochromí, jako to prve udělali, pravil Sancho, co to bude platno, jste-li v šírém poli anebo ne?

Proto přece, odpověděl D. Quijote, pobuď, Sancho, dobré mysli a přesvědčíš se o mé statečnosti.

Dejž Bůh, abych se přesvědčil, odpověděl Sancho a ustoupivše oba se silnice stranou, počali opět bedlivě pozorovati, co to as za světla k nim se blíží, a záhy na to spatřili množství zakuklenců, jichž strašlivý pohled Sanchovo srdce tak docela shrotil, že zuby klapati začal, jakoby čtvrtodenní zimnici byl dostal a jeho strachu a zuby klapání tím více přibývalo, čím zřetelněji, co to jest, bylo viděti.

Rozeznali asi dvacet zakuklených, vše na koních, s rozžatými pochodněmi v rukách, za kterými následovaly máry smutkem kryté a po nich opět šest jezdců v smutek až po nohy mezků zahalených, jež dle jejich volného chodu lehko bylo od koní rozeznati.

Zakuklenci jeli hlubokým a žalostným hlasem vespolek zpívajíce.

Toto vidění v tento čas a na takové samotě muselo v skutku Sanchovo ano i jeho pána srdce strachem naplniti. Sanchova srdnatost byla skutečně již docela klesla; s jeho pánem však, D. Quijotem, dálo se na opak, nebo mu záhy jedno dobrodružství z jeho knih na mysl přišlo.

Napadlo ho totiž, že na oněch márách nějakého těžce raněného rytíře nesou, jejž pomstiti on jest povolán. A bez dalších rozpaků své kopí namířiv, dobře v sedle se usadil a s mužnou odhodlaností a vážností u prostřed cesty, jíž ti zakuklení nevyhnutelně bráti se museli, se postavil. Vida, že již jsou blízko, pozdvihl svůj hlas a pravil:

Zastavte, rytíři, ať jste kdokoli, a dejte mi zprávu, co jste zač, odkud přicházíte, kam se béřete a co na těch márách nesete? neb, jak se zdá, buď vy někomu, nebo někdo vám nějaké bezpráví učinil, což já musím zvěděti, abych buď vás za zlé, jež jste spáchali, potrestal, aneb za utrpěnou křivdu vás pomstil.

My pospícháme, odpověděl jeden ze zakuklenců; hospoda je daleko a my se nemůžeme zdržovat a tak obšírnou zprávu dávat. A pobídnuv svou mezkyni chtěl jeti dále.

Tato odpověd D. Quijota velice urazila a on vzav jeho mezkyni za uzdu pravil: Stůjte, buďte zdvořilejší a dejte odpověd na to, co jsem žádal, pakli ne, jste všickni semnou v boji.

Mezkyně byla plašná a když ji za uzdu byl chopil, zděsila se tak, že na zadní nohy se vzepnuvši jezdce se hřbetu dolů shodila. Jeden sluha, který byl pěší, vida zakuklence spadnouti, začal D. Quijotovi nadávati; on ale celý rozpálen bez odkladu kopí své založiv na jednoho ze smutkem oděných hnal a šeredně poraněného na zem srazil. Pak obrátiv se na ostatní s takou rychlostí je napadal a honil, že bylo až milo se dívat a se zdálo, jakoby v tu chvíli Rocinantovi křídla byla narostla, jak čile a statně si počínal.

Všickni ti přestrojenci byli lidé bojácní a bezbranní a tudy rádi a hned boje nechavše s rozžatými pochodněmi po poli utíkat začali, takže masopustním nočním maškarám se podobali; smutkem odění do svých dlouhatých plášťů a černých rouch se zamotali, tak že ani s místa nemohli a D. Quijote všecky dle chuti a proti jejich vůli kolil a couvati nutil. Všickni myslili, že to není člověk, ale čert z pekla, který přišel jim vzíti mrtvolu, již na márách nesli.

Na vše to Sancho s podivením nad bujarostí svého pána se díval a sám k sobě pravil: Opravdu je ten můj pán tak udatný a silný, jak praví.

Jedna pochodeň zůstala hořeti na zemi vedle toho, jejž byla mezkyně nejdříve shodila, a při jejím světle mohl D. Quijote jej uviděti; přistoupiv k němu položil hrot svého kopí mu na prsa a pravil, aby se vzdal, sice že ho probodne.

Já jsem se dost vzdal, odpověděl shozený, an sebou hnouti nemohu, protože mám jednu nohu zlámanou. Prosím, V. Milosti, jste-li rytíř křesťanský, nezabíjejte mne, nebo byste spáchal velikou svatovraždu, jelikož jsem licenciát a mám první posvěcení.

Který čert vás tedy sem přinesl, pravil D. Quijote, když jste člověk duchovní?

Který, pane? odpověděl svržený, můj osud nešťastný.

Avšak ještě horší osud vás očekává, pravil D. Quijote, neučiníte-li mi ve všem zadost, nač jsem vás prve se tázal.

I s radostí V. Milosti vůli splním, odpověděl licenciát. Pročež račte věděti, že já, ačkoli jsem prve řekl, že jsem licenciát, nejsem než bakalář, jmenuju se Alonzo Lopez, rodem z Alkovendas a přicházím z města Baezy s dvanácti ještě duchovními, totiž těmi, co s pochodněmi byli se rozutíkali. My jedeme do města Segovie a provázíme nebožtíka, který tamto na márách se nachází, rytíře jednoho, jenž byl zemřel a vykropen jest v Baeze, a jehož tělesné pozůstatky, jak jsem pravil, nyní vezeme k pohřbu do Segovie, odkud pochází.

A kdo ho zabil? ptal se D. Quijote.

Pánbůh náhlou nemocí, odpověděl bakalář.

Tím způsobem, pravil D. Quijote, ušetřil mi Bůh práce, anbych byl smrt jeho pomstiti musel, kdyby někdo jiný byl jejím původcem. Takto ale musím mlčet a leda ramenama pokrčit, jakobych také učinil, kdyby mně se to bylo stalo. Nyní bych ale rád, velebný pane, abyste zvěděl, že jsem já jistý rytíř z Manchy, jmenem D. Quijote, a že jest mé povolání a má povinnost, jezdit světem, křivdy napravovat a všecky stížnosti vyrovnávat.

Toť V. Milost podivně křivdy narovnává, pravil bakalář, jelikož jste mne z rovného učinil křivým a nohu mi zlámal, která do smrti mi se nenarovná a, co jste měl stížnost mou vyrovnati, ztěžil jste mne tak, že nikdy na to nezapomenu a za své největší neštěstí budu pokládat, že jsem kdy s vámi na vašem dobrodružení byl se potkal.

Všecko na světě nemusí stejně vypadnout, pravil D. Quijote, vaše neštěstí, pane bakaláři, Alonzo Lopeze, bylo, že jste jeli takto v noci oděni rouchy chorálními a s pochodněmi rozžatými, s brumláním a černým rouchem smutečním, takže jste právě jako něco zlého z onoho světa vypadali, a já svou povinnost konal a vás napadnout musel. A já bych se byl do vás dal, kdybych i s jistotou byl věděl, že jste to sami ďáblové z pekla, za které jsem vás měl a považoval.

An můj osud již tomu tak chtěl, pravil bakalář, prosím V. Milost, pane rytíři dobrodružný, a když jsme již se tak dobře spolu seznámili, pomozte mi vytáhnouti nohu zpod této mezkyně, která mi ji mezi sedlo a třmen přikvačila.

To bychom byli mohli až do rána žvatlati, pravil D. Quijote; proč pak jste tak dlouho o své nesnázi mi nepověděl?

Na to hned volal na Sancha Panzu, aby mu šel pomoci, načež onen ale příliš málo dbal, protože právě drancováním jedné mezkyně, na které ti milí páni hodnou zásobu potravy vezli, se obíral. Sancho si udělal z pláště vak a vše, co chtěl a mohl, do něho sebrav na své hovado naložil; pak teprv na zavolání pána svého běžel, bakaláři zpod mezkyně pomohl a pochodeň do ruky podal. D. Quijote mu pravil, aby jel za svými soudruhy a jeho jmenem za odpuštění je žádal, ješto on jinak byl jednati nemohl. Sancho mu také řekl, aby, budou-li ti páni chtít vědět, kdo byl onen hrdina, jim pověděl, že to byl slovútný Don Quijote de la Mancha, který se druhým jmenem rytířem truchlivé podoby nazývá.

Když na to bakalář odjel, tázal se D. Quijote Sancha, co ho pohnulo, že právě nyní rytířem truchlivé podoby ho byl nazval.

Já vám to povím, odpověděl Sancho; protože, když jsem při světle pochodně onoho chudáka, chvíli na vás se díval, tak truchlivě jste vypadal, že jsem to jak živ neviděl. Bylo to nejspíše od unavení v tom boji anebo od nedostatku stoliček a zubů.

To ne, pravil na to D. Quijote; ale onomu mudrci, jemuž jest uloženo sepsati dějiny mých činů, uzdálo se za dobré, abych přijal nějaké přijmí, jako je všickni předešlí rytíři mívali. Ten se jmenoval rytířem plamenného meče, onen rytířem s jednorožcem, ten s dvěma pannama, onen s ptákem samoletem, druhý s nohem a jiný rytířem smrti. Pod těmito jmeny byli známi po okrsku celého světa a proto tedy, že dotčený mudrc ti nyní na mysl a na jazyk položil, abys mne rytířem truchlivé podoby nazval, budu se ode dneška tak nazývati a, aby jmeno to tím lépe mi příslušelo, dám si co nejdříve nějakou truchlivou podobu do štítu vymalovati.

Není třeba, pane, času a peněz za takové malování mrhat, pravil Sancho; bude nejlépe, když V. Milost tvář svou odhalí sám každému viděti se dá, neb vás bez toho, bez obrazu a znaku, musí každý za rytíře truchlivé podoby uznati. A věřte mi, že povídám pravdu, nebo vám za to ručím, pane, ale přijměte to za žert — že hlad a nedostatek zubů vaši tvář tak hyzdí, že, jak jsem pravil, vším právem bez onoho truchlivého malování býti můžete.

D. Quijote se nápadu Sanchovu usmál, přece ale příjmím oním zváti se umínil a co nejspíše štít svůj podle té myšlénky dát vymalovati hodlal.

Já uznávám, pravil pak Sanchovi, že jsem upadl v kletba, ješto jsem násilně ruku na něco posvěceného vložil, juxta illud, si quis suadente diabolo etc. A ačkoliv dobře vím, že to nebyla ruka, ale toto kopí, čím jsem jich se dotýkal, ba že ani jsem se nenadál, že to jsou osoby duchovní a věci kostelní, kterých já co katolík a pravověřící křesťan uctivě si vážím, nýbrž obludy a příšery z onoho světa: přece mi napadá při tom, co se bylo stalo Cidu Rui Diazovi, když královskému vyslanci před Jeho papežskou svatostí stolici byl rozbil a z církve za to jest vyobcován. Však statečný Rodrigo de Vivar proto přece ctným a statečným rytířem zůstal.

Mezi touto řečí byl, jak praveno, bakalář mlčky odjel. D. Quijote se chtěl podívat, je-li na těch márách mrtvé tělo aneb ne; Sancho ale mu to nedopustil, řka: Pane, V. Milost skončila toto dobrodružství nebezpečné nade všecky jiné, co jich jsem viděl, šťastněji; ale ten lid, ačkoli přemožen a rozptýlen, mohlby se zpamatovati, že jediný člověk je přemohl, a oni by zahanbeni rozhněváni mohli se vrátit, a nám za to dát notně na památku. Moje hovado je, jak sluší a se patří, opatřeno, hory blízko, hlad hrozný a nezbývá nic, leč s Vaňkem se poradit a, jak se říká, s mrtvými do hrobu a živí po drobu.

Pobídnuv svého osla, prosil pána, aby jej následoval, kterýžto uznávaje, že Sancho má pravdu, beze vší odmluvy za ním se bral. A sotva že malý kus cesty mezi dvěma pahorky ujeli, octli se v prostranném a skrytém údolí, kdež se svých hovad slezli a Sancho náklad s osla svého složil. Rozhostěni na zelené trávě snídali, obědvali, svatčili a večeřeli vše najednou, an jim hlad dobře ochutnával a oni rozličnou studenou pochoutkou, již páni duchovní, kteří neradi nuzně cestujou, na svého mezka byli naložili, žaludkům lahodili. Zatím ale potkala je jiná nehoda, nade kterou Sancho náramně se rmoutil; neměli totiž ani vína k pití ba ani vody do úst; vida však žízní trápený Sancho, že louka jest plna zelené a svěží trávy, pravil, co my v následující kapitole povíme.