Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá sedmá
Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes | ||
Kapitola čtyřicátá šestá | Kapitola čtyřicátá sedmá | Kapitola čtyřicátá osmá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola čtyřicátá sedmá |
Podtitulek: | Jak podivným způsobem jest D. Quijote de la Mancha očarován mimo jiné znamenité příhody. |
Autor: | Miguel de Cervantes |
Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 346–353. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Josef Bojislav Pichl |
Licence překlad: | PD old 70 |
Když D. Quijote viděl se v kleci takto zavřena a na káře, pravil: Četl jsem mnoho a znamenitých historií o rytířích dobrodružných; ale nikdy jsem nečetl aniž viděl neb slyšel, žeby rytíře takovýmto způsobem byli vozili a tak pomalu, jak od těchto líných a váhavých hovad dá se očekávati; neb oni vždycky jezdívali povětřím s neobyčejnou rychlostí na šedivém neb černém oblaku neb nějakém ohnivém voze, na hipogrifu aneb jiném podobném zvěru; avšak že mne vezou tu na voze volma, to Bůh je svědek, dělá mi vrtochy. Snad ale možná, že rytířství a okouzlení za našich časů jinak se jeví, než v předešlých stoletích se stávalo, a proto může také být, že, poněvadž jsem novým rytířem a první, který provození zapomenutého již rytířství dobrodružného na se vzal, také se mnou nový způsob kouzel jest vynalezen, kterým okouzlení se vozí. Co o tom myslíš, synu Sancho?
Já nevím, cobych měl o tom mysliti, odpověděl Sancho; protože nejsem v dobrodružných spisech tak zběhlý, jako Vaše Milost; avšak přece bych se opovážil tvrditi a na to přísahati, že tato strašidla, co s námi jsou, nejsou nikoliv katolíci.
Katolíci, můj Bože! zvolal D. Quijote, jak pak mohou být katolíky, ježto jsou to čerti, kteří tato příšerná těla na se vzali, aby to vykonati a mne do tohoto bídného stavu přivésti mohli? O chceš-li se přesvědčiti, že to jest pravda, jen se jich dotkni neb na ně sáhni a uhlídáš, že jejich těla jsou pouhý vzduch, nic skutečného, nýbrž pouhá podoba.
Na mou duši, odpověděl Sancho, já jsem na ně sáhal a tenhle čert, co tu tak nejvíce se vrtí, má jak náleží pevné maso a při tom ještě jinou vlastnost, která velmi jest rozdílná od té, jak mi vždycky o čertech se vyprávělo; nebo jest mi praveno, že všichni sirou a jinými zlými věcmi smrdí, ten ale na půl míle ambrou voní.
Sancho myslil D. Fernanda, kterýžto člověk urozený v skutku tak voněl, jak Sancho popisoval.
Proto se nic nediv, příteli Sancho, odpověděl D. Quijote; nebo musíš vědět, že čerti ledaco umějí a třeba i zápach nějaký na se vzali, přece sami pražádné vůně nemají; neb oni jsou duchové a pakli že voní, nemohou příjemně voněti, nýbrž toliko odporně smrděti, protože jejich obydlí, peklo, všude na nich vězí a oni ve svých mukách nižádného spůsobu občerstvení schopni nejsou; a ješto příjemný zápach vždycky něco radostného a milého jest, nemohou oni nikterak příjemnými věcmi voněti; přichází-li ti tedy, že ten čert, o kterém mluvíš, ambrou voní, buď se mýlíš, anebo on chce tě oklamati, abys jej za řádného čerta neměl.
Takto pán a služebník rozmlouvali a jelikož D. Fernando a Kardenio se obávali, aby Sancho konečně celé nastrojení nevyzradil, an již mu tak velmi na stopě byl: umínili si, z odjezdem pospíšiti a zavolavše stranou hospodského poručili mu, aby Rocinanta osedlal a oslu Sanchovu ohlávku dal, což on také v největší rychlosti učinil. Farář byl zatím již s pochopy ze umluvil, aby jej až do dědiny jeho provodili, začež jim za každý den něco jistého dáti slíbil. Na Rocinantovo sedlo pověsil Kardenio s jedné strany štít a s druhé bradýřskou mísu a dav Sanchovi znamení, poručil mu, aby na svého osla sedl a Rocinanta za uzdu vzal, načež pochopům velel, aby s obou stran k vozu se svými puškami ze postavili. Dříve ale než kára odjela, přišla hospodská, její dcera a Maritornes s D. Quijotem se rozloučit a stavěly se, jakoby s jeho nehodou velikou útrpnost měly.
D. Quijote jim pravil: Neplačte, šlechetné dámy, nebo všem takovým nehodám jsou podrobeni ti, jenžto provozujou řemeslo, ku kterému já se přiznávám, a kdyby mne taková nehoda nepotkala, za žádného znamenitého dobrodružného rytíře bych se nepokládal; neb takoví rytíři, kteří málo slávy a jmena požívají, nikdy v takovéto věci nepřicházejí, protože nikdo na světě o ně nedbá. S udatnými je to ale jinak; nebotě mnoho knížat a jiných rytířů, kteří jim jejich cnost a udatnost závidí a šlechetníky ty po nepravých cestách zničiti hledí. Přece ale má cnost vždy tolik moci, že sama sebou, vzdor všem kouzlům, které sám jich první původce Zoroaster vynalezti mohl, co vítězka z každé tísně vychází a světlo své po světě rozšiřuje, jako slunce na obloze je rozlévá. Odpusťte mi, krásné dámy, pakliže jsem Vám svou nebedlivostí bolest způsobil, neb zúmyslně a vědomě nikomu jí nezpůsobuju, a proste Boha, aby mne z tohoto zajetí vysvobodil, do kterého nějaký zlomyslný čaroděj mne byl přivedl; neb jak mile ho zbaven budu, dobrota, kterou jste mi v hradě tom prokázali, nikdy mi z paměti nevymizí, tak že budu hledět, ji poznati, na ni se pamatovati a ji splatiti, jak toho jest hodna.
Zatím co toto mezi dámami hradu a D. Quijotem se dálo, farář a lazebník s D. Fernandem a jeho průvodčími, kapitánem, jeho bratrem a se všemi velmi potěšenými dámami zvláště Luscindou a Doroteou se loučili. Všickni vespolek se objímali a slibovali si, že o svých přihodách zprávu si dají. D. Fernando pravil faráři, kam mu bude moci psáti a sděliti, jak se s D. Quijotem vede, a ujišťoval ho, že mu nic tolik potěšení nezpůsobí, nežli zpráva tato, on na vzájem že mu dá návěští o všem, coby mu nějakého potěšení učiniti mohlo, o svém sňatku, o křtu Zoraidinu, výsledku D. Luisovu a návratu Luscindinu do otčiny. Farář pravil, že všecky rozkazy s největší snažností vykoná. Objali se na to znovu a znovu jsou přátelské nabídky opětovány.
Hospodský přistoupil k faráři a dal mu několik listů, o kterých pravil, že je našel v záhybu tlumoku, ve kterém novela o nepředloženém všetečníku ležela, an prý pán, kterému patří, bezpochyby nikdy víc již nepřijde, aby tedy ty listy s sebou vzal, poněvadž an čisti neumí, proň žádné ceny nemají. Farář mu poděkoval, otevřel je a viděl, že z předu stojí psáno: Novela o Rinkonetu a Kortadillu, z čehož nahlédl, že to byla novela, a soudil, že, když ona o nepředloženém všetečníku dobrá byla, tato též dobrá býti může, protože bez pochyby od téhož spisovatele pochází; schoval ji tedy s tím předsevzetím, že při nejbližší příležitosti ji čísti bude.
Vsedl na kůň, což také přítel jeho, lazebník, učinil, načež oba škrabošky na tvář si dali, aby D. Quijote je hned nepoznal, a za karou jeti se jali; pořádek jízdy byl následující: napřed jel s karou její majitel volák, po obou stranách pochopové, jak svrchu pověděno, svými ručnicemi ozbrojeni, pak následoval Sancho Panza na svém oslu sedě a Rocinanta za uzdu veda, za ním jel farář a lazebník na silných mezcích se zastřenými tvářemi a velebnou vážností, jelikož nejeli rychleji, než volná chůze volů připouštěla. D. Quijote seděl ve své kleci s rukama svázanýma, nohama nataženýma, o latě podepřen tak tiše a trpělivě, že spíše soše z kamene než člověku z masa se podobal. Takto zvolna a slavně byli asi dvě míle cesty se brali až do jednoho údolí se dostali, kde volák myslil odpočinouti a volům se popást dati, což když farář i řekl, navrhl lazebník, aby se ještě trochu dále jelo, an ví, že za strání, kterou před sebou viděli, leží údolí, ve kterém tráva ještě hojnější a pěknější roste, než tam, kde zastaviti chtěli. Návrh lazebníkův jest přijat a oni tedy svou cestu dále konali.
Mezitím ohlédl se farář a spatřil, že asi šest neb sedm slušných a dobře oděných jezdců k nim se blíží, kteří také brzy je dohonili, protože necestovali tak zvolna a líně jako s voli, nýbrž jako lidé, kteří na mezcích kanovníka seděli a rádi by ještě o poledni byli dostihli hospodu, která s míli odtud byla vzdálena.
Pilní dohonili tedy lenivé a vespolek zdvořile se pozdravili. Jeden z příchozích, který skutečně kanovník z Toleda a pánem ostatních, jenž ho provázeli, byl, když spatřil tento slavný průvod s karou, pochopy, Sanchem Panzou, Rocinantem, farářem a lazebníkem a D. Quijota v kleci zavřeného, byl žádostiv, zvěděti, proč asi člověka toho takovýmto způsobem vezou; neboť myslil, poznav pochopy po jejich znacích, že to nějaký znamenitý loupežník aneb jiný zločinec jest, jehož svaté bratrstvo bylo chytilo a nyní na trest odváží. Jeden z pochopů, kterého na to se otázal, odpověděl mu: Proč rytíř ten takto jest vezen, nechať sám poví, neb my to nevíme.
Zaslechnuv D. Quijote tuto rozmluvu, pravil: Jste snad, milí páni rytíři, v tom zběhlí a toho znalí, co dobrodružným rytířstvím se nazývá? Nejste-li, nedám si nikoliv práce vám to vykládati. Farář a lazebník byli v tom již k nim přijeli, uviděvše, že pocestní s D. Quijotem de la Mancha do řeči se dali, aby, kdyby třeba bylo, tak mohli odpověděti, by lest jejich vyzrazena nebyla.
Kanovník na to odpověděl: V skutku, brachu, já rytířské knihy lépe znám, než výpisky Villalpandovy, tak, pakliže, mi jiného nepřekáží, vše mi pověděti můžete, cokoliv chcete.
Tedy s Pánembohem, odvětil D. Quijote: Musíte tedy věděti, pane rytíři, že v tuto klec jsem vkouzlen a sice závistí a zlostí zlých čarodějů; nebo cnost bývá vždycky ode zlých více pronásledována, nežli od dobrých milována. Já jsem dobrodružný rytíř a to nikoliv takový, jakých pověst nikdy nezpomíná a jejich památku nesmrtelnosti neodevzdává, nýbrž takový, kteří závisti na vzdory a vzdor všem magům perským, brahmanům indickým a gymnosofistům ethiopským, jmena svá v chrámu nesmrtelnosti vystavujou, aby budoucím věkům za příklad a vzor sloužila a takto rytířům dobrodružným šlépěje se ukázaly, v kterých kráčeti musejí, chtějí-li na nejvyšší, nejčestnější vrchol umění válečného vystoupiti.
Pan D. Quijote de la Mancba mluví pravdu, pravil farář, neb on neleží pro své zaviněni a pro své hříchy na této káře očarován, nýbrž zlomyslností těch, jenž udatnost nenávidí a jimž cnost jest sůl v očích. Toto jest, šlechetný pane můj, rytíř truchlivé podoby, pakliže jste již kdy jmeno to slyšel, jehož rekovské činy a znamenitě podniky v tvrdý kov a nepomíjející mramor budou vryty, byť i závist sebe více se namáhala, je zatemniti, anebo zlomyslnost je zatříti.
Když kanovník slyšel, kterak tento člověk svobodný se zajatým stejnou řeč mluví, požehnal se podivením křížem a nebyl s to pochopiti, co to má znamenati, a tak dělo se i těm, jenž ho provázeli.
Sancho Panza, jenž byl se přiblížil, aby rozmluvu tu slyšeti a vše vyrovnati mohl, pravil na to: Ať je Vám, pane, to, co nyní budu mluvit, vhod anebo ne, je přece jenom pravda, že můj pán D. Quijote tak málo jest okouzlen, jak moje matka; on má svůj úplný rozum, on jí a pije a vykonává svou potřebu, jako každý jiný člověk a jako včera dělal, když ještě v kleci neseděl. A je-li tomu tak, jak mi chcete nabulíkovat, že je očarován? Vždyť jsem já ode všech lidi slýchal, že očarovaní ani nejedí, ani nespějí ani nemluví a můj pán, kdyby jen mohl, víceby toho namluvil, nežli třicet advokátů. Na to se obrátil, podíval se na faráře a pokračoval takto dále: Aj pane faráři, pane faráři, což pak myslíte, že Vás neznám? Myslíte snad, že nenahlížím a nepochopuju, kam Vy těmito svými čarami míříte? Ano, já Vás znám, třeba jste tvář ještě více si zastřel, a vím, co zamýšlíte, byť jste sebe chytřeji to navlékl. Nebo zkrátka řečeno, kde závist panuje, tam nelze cnosti živu býti a kde lakomec je pánem, není o štědrosti ani řeči. Čert Vás tu do toho vpletl; neb kdyby Vaší velebnosti nebylo, bylby v tuto chvíli můj pán již s mikomikonskou princeznou oddán a já aspoň hrabětem, neb něčeho menšího nemohl jsem od mého milostivého pána truchlivé podoby a za své veliké zásluhy se nadíti; ale nyní vidím, že je to pravda, co se říkává, že štěstí rychlej utíká, nežli mlýnské kolo, a že co včera ještě v povětří lítalo, dnes již dole na zemi leží. Mne to jenom mrzí pro moje děti a pro mou ženu; neb oni vším právem očekávali, že jejich otec co náměstník anebo místokrál nějakého ostrova neb nějaké země do dveří vstoupí a on přijde domů zase jenom jako pacholek. Co jsem pravil, pane faráři, řekl jsem jenom proto Vaší velebnosti, abych Vám trochu do svědomí sáhl, protože s mým pánem tak špatně zacházíte; však on vás Pánbůh také jedenkráte na onom světě pro zajetí mého pána k zodpovídání požene, protože jste nyní překazil všecky šlechetné činy a dobré skutky, jež můj pán D. Quijote za čas svého zajetí vykonati mohl.
Ah, to je jiná, pravil na to lazebník; tak Vy tedy, Sancho, patříte také k bratrstvu Vašeho pána? Na mou věru, toťby bylo třeba, abyste byl v kleci jeho společníkem a očarovaným jako on, protože jeho rytířství Vás také nakazilo. Vy jste na neštěstí obtěžkán jeho sliby a k vaší škodě vstoupil vám do hlavy ostrov, po kterém tolik dychtíte.
Já nejsem od nikoho obtěžkán, odpověděl Sancho, a nejsem ani člověk takový, který by dal se obtěžkat od někoho a kdyby to král byl; a třeba byl chudý, jsem přece křesťan staré krve a nejsem nikomu nic dlužen a chci-li ostrovy míti, chtějí jiní lidé ještě něco horšího míti, každý je za své skutky odpovědným a jen když jsem člověkem, může ze mne třeba papež býti, tím spíše tedy náměstník nějakého ostrova, obzvláště, když jich můj pán tolik dobude, že nebude vědět, kam s nimi. Rozmyslete si, pane lazebníku, své řeči, neb to není již všecko, když člověk umí bradu holit; Vy musíte ještě ledačemu se naučit, nebotě veliký rozdíl mezi lidmi. Já to jen povídám, protože se známe, a že se nedám do žádné falešné hry; co očarování mého pána se týče, ví Bůh pravdu a na tom my zůstaňme, protože by bylo hůře to ohřívat.
Lazebník nechtěl Sanchovi odpovídati, aby snad z jeho pošetilých řečí nevyšlo na jevo, co farář a lazebník zatajiti chtěli, a z té samé obavy také farář kanovníkovi učinil návrh, aby jel trochu napřed, že mu tajemství s uvězněným, mimo jiné věci. které ho těšiti budou, hodlá pověděti. Kanovník tak učinil a jel s ním a služebníky svými napřed. Poslouchal všecko s pozorností, co mu tento o stavu, živobytí, šílenství a způsobech D. Quijota vyprávěl, povídaje mu stručně o původu a příčině jeho přepjatosti spolu s dalším průběhem jeho příhod, až konečně do této klece jest zavřen k tomu cíli, aby do své otčiny byl dovezen, kde snad dá najíti se prostředek, který z jeho šílenství jej vyhojí.
Služebníci a kanovník divili se podivnému příběhu D. Quijotovu a když jej byli dokonce vyslechli, pravil kanovník: V skutku, pane faráři, jsem já toho mínění, že ty tak nazvané rytířské knihy státu vesměs jsou škodlivy, a ačkoliv jsem z dlouhé chvíle a nepravé chuti začátek skoro všech byl četl, co jich jen tiskem vyšlo, nemohl jsem přece nikdy se přemoci, abych byl aspoň jednu až do konce dočetl; nebo se mi zdálo, že všecky více méně tu samu věc obsahujou a že v jedné nic nestojí, co by také v druhé najíti se nedalo. Dle mého rozumu stoji tento způsob knih a výmyslů ještě pod tak zvanými milesskými báchorami, nesouvislými povídačkami to, které žádného jiného účelu nemají, než baviti, beze všeho poučení, opak mravných povídek, které i baví i poučujou. Ačkoliv ale nejpřednějším účelem těchto knih jest zábava, přece nenalézám, že by ho dosahovaly, poněvadž jsou plny nesmyslů a pošetilostí; nebo potěšení, jež duše pociťuje, pochází z krásy a shody, již ona pozoruje neb uvažuje, ve věcech, které patří aneb které obraznost předvádí a nic, co samo sebou ošklivo a nepoměrno jest, nemůže v nás žádný spůsob záliby vzbuditi. Neb jaká krása, neb jaký poměr částí k celku a celku ke svým částem dá se očekávati v povídce, kde šestnáctiletý hoch dá ránu mečem obru jako věž velikému a v půli ho rozetne, jakoby byl z marcipánu? A když nám nějakou bitvu líčí, praví se z předu, že na nepřátelské straně více než milion lidu bylo? Hrdina knihy dá se do nich a ačkoliv nám to za těžko přichází, musíme přece věřiti, že takovýto rytíř pouze statečností svého ramena silného vítězství vydobyl. Což o lehkomyslnosti říci, s kterou nějaká královna neb dědička císařského trůnu toulavému a neznámému rytíři do náručí se vrhá? Kterou mysl, není-li zcela surová a nevzdělaná, může to obveseliti, když čte, kterak veliká věž plna rytíři přes moře pluje, jako loď za příznivého větru, jak dnes večer do Lombardie a zítra ráno za svítání do zemí kněze Jana indického připlujou anebo do jiných zemí, kterých Ptolomeus jakživ nebyl nalezl a Marco Polo nikdy neviděl? Namítne-li se proti tomu, že ti, co takové knihy píšou, je za nic jiného nevydávají, než za pouhé smýšleniny, a tudy nejsou nuceni maličkosti neb pravdy dbáti, odpovím jim na to, že výmysl tím jest lepší, čím více k pravdivosti se blíží, a tím příjemnější, čím. úžeji pochybné s možným slučuje. Má se hledět, aby výmysl s rozumem čtenářovým se spojoval, a tak psáti, aby nemožné bližším, vznešené důvěrnějším se stalo, tak, aby mysli v napnutí zůstaly, z čehož stejným časem podivení, napnutí, pohnutí a zábava tak povstává, že úžas a potěšení vždy jsou ve spolku; toho ale všeho nikdy nedovede ten, jenž od pravděpodobnosti a následování se vzdaluje, ve kterých jediných dokonalost popisu záleží. Já jsem ještě žádné rytířské knihy neviděl, jejíž povídka by byla tělem s údy svými souvislým, tak, aby prostřed s počátkem a konec s prostředkem a počátkem se shodovaly; nýbrž ti, jenž je v toliku údech skládají, mají spíše úmysl, příšeru nějakou aneb nestvůru zploditi, nežli poměrnou podobu utvořiti; mimo to jsou v slohu drsní, v činech nemožní, v lásce necudní, ve způsobech nezvedení, v bitvách rozvláční, v řečích pošetilí, v cestách nesmyslní a slovem, vůbec pravý opak rozumného díla umělého a tudy hodni, aby co škodlivá sběř z křesťanské země byli vypuzeni.
Farář ho s velikou pozorností poslouchal a viděl, že je to muž velmi rozumný a že také ve všem‚ co pravil, pravdu má; pravil mu tedy, že jest téhož mínění a ješto také rytířských knih nenávidí, že všecky, co jich D. Quijote měl, jichž ovšem málo nebylo, spálil. Pověděl mu na to, jaký soud nad nimi držel, a jmenoval mu ty, jež byl spálil, a ty, kterým život daroval, čemuž kanovník velmi se zasmál a pravil, že, ačkoliv dá mnoho zlého o těchto knihách se říci, ony přece něco dobrého do sebe mají, totiž předmět, který vzdělávají; neb dobrá hlava může v nich ve své celé síle se okázati, protože veliké a široké pole poskytujou, na kterém beze vší překážky péro se může projížděti a tu ztroskotání korábů líčiti, neštěstí, souboje a bitvy popisovati, tam opět velikého vůdce v celé jeho povaze líčit, kterýžto svou opatrnost na jevo dává a lsti nepřítelově předchází, který co obratný řečník své vojsko přemlouvá aneb sráží, který pomalu myslí, rychle ale jedná, právě tak srdnatý jest, když nepřítele očekává, jako když naň útokem žene; tu může smutná příhoda se líčiti; tam neočekávaná radostná událost, tu krásná, cnostná, cudná a šlechetná dáma, tam křesťanský rytíř, který právě tak jest udatný, jako lidský; tu zase divoký, drzý barbar, tam výtečný kníže, který jest velikomyslný a rozumný; věrná oddanost jeho poddaných, vznešenost a odměna jeho miláčků, ano skladatel může okázati, že jest hvězdopravec, zběhlý zeměpisec, hudebník, rozumný státník, a pakli k tomu jest příležitost a jemu se líbí, třeba nekromant; on může nám vylíčiti chytrost Ullyssovu, zbožnost Eneášovu, srdnatost Achillovu, nešťastný osud Hektorův, zrádu Sinonovu, přátelství Eurialovo, štědrotu Alexandrovu, velikomyslnost Caesarovu, dobrotu a pravdomluvnost Trajanovu, věrnost Zopyrovu, moudrost Katonovu, slovem, veškeru dokonalost, která velikého muže dělá, brzy v jednom hrdinovi spojenou, brzy mezi rozličné rozdělenou. To příjemným slohem podáno a vtipnou obrazotvorností provázeno, která pravdě co nejvíce se blíží, poskytovalo by zajisté tkaninu pestrých a krásně svitých nitek, která tak velikou dokonalost a krásu by nám okazovala, že takový výmysl účele, baviti a poučovati, lépe, než všecky ostatní opisy by dosáhl; neb rozmanitý obsah poskytlby skladateli příležitost okázati se epickým, lyrickým, tragickým neb komickým básníkem, ve spojení všech věcí těch, ve kterých přeutěšené a příjemné umění básnické a řečnické záleží; nebo epika může jak prostomluvou tak ve verších se psáti.