Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá osmá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá sedmá	Kapitola čtyřicátá osmá	Kapitola čtyřicátá devátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá osmá
Podtitulek:	Kde kanovník pokračuje v úvaze o knihách rytířských, mimo jiné věci, které rozumu jeho jsou hodny.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 354–359. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Tak jest, jak V. Milosti pravíte, pane kanovníče, pravil farář; proto zaslouží ostré důtky ti, jenžto posud takové knihy psali beze všeho ohledu na rozumné uspořádání, na umění a pravidla, čímžby v próse právě tak byli mohli se proslaviti, jako oba knížata řecké a latinské poesie se proslavili.

Já aspoň, odvětil kanovník, jsem měl pevný úmysl, sepsati rytířskou knihu, ve které jsem chtěl vše zachovati, o čemž právě nyní jsem mluvil; a abych pravdu řekl, zajisté že jsem také i přes sto archů již napsal a abych zkusil, zdali jsem svého účele dosáhl, sdělil jsem ji jiným lidem, kteří takovéto čtení náruživě milujou, jak rozumným a vzdělaným, tak i nevědomým, kteří toliko v tom potěšení nalézají, když nějaký nesmysl slyší, a oni všickni mi jednohlasně pochvalu projevili. Já ale přece nepokračoval, proto že mi se zdálo, že to jest zaměstnání, které pro můj stav se nehodí, a protože jsem si pomyslil, že jest více bláznů nežli moudrých lidí na světě, a ačkoliv jest mnohem lépe, od několika rozumných býti chválenu, než od mnoha pošetilců haněnu, nechtěl jsem přece pomatenému úsudku ničemné luzy se podrobiti, kterážto nejvíce takovéto knihy čítá. Co ale mi práci tu nejvíce zošklivilo, že jsem i myšlénky na ni se vzdal, byl důvod, který jsem sám si předložil a jejž jsem si vzal z divadelních kusů, které nyní se dávají, a pravil jsem sám k sobě: Ješto divadla, která nyní jsou v obyčeji, jak smyšlená, tak z dějepisu vzatá, všecka, aneb aspoň vetší část jich, jsou patrný nesmysl a věci, které ani hlavy ani paty nemají a obecný lid přece s potěšením je poslouchá a za výborná má, ačkoliv toho velmi jsou daleka, a ješto spisovatelé jejich, jakož i lidé, kteří je představujou, praví, že takovými býti musejí, protože obecenstvo je tak a ne jinak míti chce, a že ti, jenžto látku dle umění vzdělávají, toliko pro znalce píšou, kteří jim rozumějí, a všickni ostatní při jejich uměleckých výtvorech dlouhou chvíli cítí, a že jim je mileji, když od mnohých chleba nabývají, nežli cti od několika: byloby mi konečně s mým spisem také tak se vedlo, žebych byl si prsty uhryzl při šetření pravidel a konečně přece nic jiného nedovedl, než člověk, který kámen nůžkami přistřihuje. Chtěl jsem sice několikráte spisovatele přesvědčiti, že náhled, který mají, mylný jest a že více lidí přivábí a více cti vyzískají, když budou divadla dávat, která dle umění jsou skládána, než oněmi pošetilostmi; avšak oni jsou ve své domnění tak zaryti, že žádný důvod, žádný příklad je z něho vytrhnouti není s to. Pamatuju se, že jsem jednou takovému tvrdohlavci pravil: Nepamatujete se již, že před několika léty ve Španělích tři truchlohry jsou dávány, jež slavný jeden básník té země byl sepsal a které takové byly, že všickni, kdo je viděli, se divili a bavili, jak nevědomí tak také učení, jak lid obecný tak znalci a že hercům tyto tři hry více peněz vynesly, než třicet těch nejlepších, které od těch dob jsou dávány? Vy bez pochyby, pravil spisovatel, míníte Isabellu, Filis a Alexandru? Ovšem, že ty míním, odpověděl jsem já, a rcete mi, nebylo-li v nich všech pravidel umění šetřeno a zdali proto jinak vypadaly, než v skutku byly, a zdali celému světu se nelíbily? tak, že chyba není nikoliv na obecném lidu, který nesmysl žádá, nýbrž na těch, kteří nic jiného představiti nedovedou. Tak nebylo nic nesmyslného v pomstěné nevděčnosti, taktéž v Numancii ani v zamilovaném kupci neb v příznivé nepřítelkyni a jiných kusech, které několik rozumných básníků pro rozšíření své slávy jsou napsalo, a které hercům hojného zisku přinesly. Přidal jsem ještě několik věcí, takže on sice byl tím pomaten, nikoliv ale dostatečně přesvědčen, aby svého bludu byl se vzdáti mohl.

Vy jste tu přišel na látku, pane kanovníku, pravil na to farář, která jest příčinou mé dávné nenávisti obyčejných nyní divadelních her, které právě tak jako knihy rytířské mám v ošklivosti. Divadelní hra má býti dle mínění Tulliova zrcadlem lidského života, vzorem mravu, vylíčením pravdy, ty ale, které nyní se provozujou, jsou zrcadlo pošetilosti, vzor bláznovství a obraz mrzkosti; neb může-li většího nesmyslu toho druhu býti, jako když dítě v peřinkách v první scéně na jeviště přijde a z něho již ve druhé vousatý muž se stal? Co je nesmyslnějšího, nežli udatný kmet, zbabělý jinoch, výmluvný nohsleda, radu poskytující panoš, král co nosič nosítek a princezna co dívka kuchyňská? Co má se říci, o způsobu tom, jakým času se šetří, ve kterém mohou neb mohly představované děje se udáti, tak že jsem viděl jednu komedii, ve které první jednání v Europě začalo, druhé v Asii a třetí v Africe se končilo, takže kdyby komedie čtyry jednání byla mívala, čtvrté v Americe bylo by se končilo a příběh pak ve všech čtyrech dílech světa byl se dál. Je-li následování hlavní podmínkou hry divadelní, jak jest možno, aby jen prostřední rozum s tím byl spokojen, když se básní, že jedna událost za času krále Pipina a Karla Velikého se přihází a v tom samém kuse co hlavní osoba císař Heraklius vystoupí a s křížem do Jerusaléma vchází a svatý hrob, jak Bohumír z Bullonu dobývá, kdežto nesmírná mezera mezi těmito dobami jest; a když hra na výmyslech se zakládá a přece události ze skutečných dějin v ní se vtahujou a jednotlivé děje rozličných osob a z rozličných dob do ní vtkávají, a to nikoliv pravdě podobným způsobem, nýbrž tak, že chyby každému do očí bijou a pražádné omluvy nepřipouštějí. To nejhorší ale jest, že jsou nevědomí, kteří to za dokonalost vydávají, a že opak toho žádati nelze. Což ale máme zvláště o duchovní divadelní hře říci? Kolik nepravých zázraků se tu vymýšlí, kolik apokrytických a špatně pochopených věcí, kde jednomu svatému zázraky druhého se připisujou? Ano, oni se i opovažujou ve světských hrách zázraky činiti, beze všeho ohledu a rozumu, pouze protože myslí, že by na tom neb na onom místě nějaký zázrak nebo zjevení, jak oni to nazývají, dobře vypadalo, aby se nerozumní lidé z toho těšili a na komedii hrnuli. Toto vše děje se na úkor pravdy, ku zkáze historie a k hanbě všech vznešených duchů španělských; neboť cizinci, kteří zákony komedie bedlivě sledujou, mají nás za barbary a nevědomce, vidouce u nás nejapné hry, jaké se tu píšou. Nebyloby dostatečnou omluvou, kdybychom řekli, že hlavni účel dobře zařízených států, dovolujou-li veřejné provozování komedií, jest, aby se lid jakous nevinnou radovánkou obveselil a spolu zlé myšlénky zahnal, jakéž plodí zahálka, a poněvadž děje se to každou komedií, ať je dobrá či špatná, tedy je zbytečno, jakés zákony k tomu cíli vydávat aneb snad ty obmezovat, kteří komedie píšou nebo představujou, neboť každou hrou se přece vytknutého cíle dosáhne. Načež bych ale odpověděl, že tento cíl lépe by dosažen byl dobrou nežli špatnou komedií, neboť ten, kdo vodí uměleckou, dobře řízenou komedii, těší se uslyšení žertu, pravdou se poučí, obdivuje se událostem, rozumováním zmoudří, překážkami stává se opatrným, příklady zbystří, zoškliví si nepravost, kdežto pro cnost stává se nadšeným. Všecky tyto účinky působí na mysl diváka, a kdyby byl sebe netečnější a necitelnější, a je naprosto nemožno, aby komedie s těmito vlastnostmi nebavila u větší míře nežli ta, kteráž toho všeho postrádá, jakéž se obyčejně představujou. Básníci, kteří je píšou, tím nejsou vinni, neboť někteří z nich dobře vědí, v čem chybujou, a jsou ve všem zkušení, cokoli utvoří; poněvadž však staly se komedie prodajným zbožím, říkají básníci, a to právem, že by jim je herci neodkoupili, nejsou-li takové, jaké si je přejou, a tu musí se řídit básník při psaní komedie dle herce, který ji zaplatí. Že tomu tak jest, dokazuje neobyčejný počet komedii od jednoho z našich nejšťastnějších geniů, tak ozdobných a okrášlených, v nichž verše tak zvučné, řeč pěkná, sentence významná a zkrátka vše tak výmluvné a vznešeným slohem psáno jest, že celý svět slávou básníka jest proniknut; že však musí se řídit dle vkusu herců, nedosáhly všechny, tak jako některé z nich, dokonalosti, jakáž je žádoucna. Všichni píšou beze všeho předložení, takže hrajou-li se jich kusy jednou, musejí se herci ihned vzdálit a skrýt, aby nebyli trestáni, jak se stalo již vícekráte, že něco hráli co bylo proti králi aneb k potupě nějaké vznešené rodiny. Všecky tyto zlořády by odpadly, jakož i jiné, o nichž se oni nezmiňujou, kdyby byl u dvora nějaký muž, kterýž by všechny komedie prvé, než se provozujou, zkoušel, a sice nejen ty, které v residenci se dávají, ale i ony, co se hrají po celém Španělsku, a bez jehož povolení a podpisu by úřad žádnou hru provozovat nedal. Tím by byli komedianti k tomu dohnáni, že by posílali komedie do residence, načež by je bezpečně provozovat mohli; které komedie by se psaly, pracovaly by se s větší obezřelostí a studium, an by básník předložiti musel dílo své znalci ku zkoušení; na ten způsob povstaly by dobré komedie a docílilo by se toho, co od nich se žádá, totiž zábava obecenstva, sláva španělských básníků a užitek i jistota herectva; neboť by se nemuseli obávati trestu. Kdyby pak jinému neb témuž censoru se taktéž nařídilo, zkoumat knihy rytířské, jaké se nyní píšou, pak by zajisté povstaly mnohé z nich s těmi přednostmi, jakéž jste byl líčil, naše řeč stala by se pokladem krásné mluvy; staré knihy zatemnily by se leskem spisů nových, kteréž by sloužily ku kratochvíli nejen lenochu ale i pilným pracovníkům, neboť jakož nemůže luk stále napnut býti, taktéž nesnese toho slabost lidská, by vydržela dlouho bez nějakého vyražení.

Když byli kanovník a farář až sem domluvili, přišel holič a pravil k faráři: To jest to místo, milý pane Licenciáte, kteréž jsem vám prvé schválil, abychom zde posledního odpočinku požili; zde mají také voli čerstvou a hojnou pastvu.

Tak se mi také zdá, odvětil farář, načež pravil kanovníkovi, co bude dělat; tento měl chuť u nich zůstati, lákán jsa příjemností krásného háje, v němž se nacházeli, a aby mohl užiti čerstvého vzduchu, jakož i hovoru farářova, jemuž přátelsky byl nakloněn, a aby bližších nabyl známostí o okolnostech a příhodách D. Quijotových; rozkázal tedy svým sluhům, aby se odebrali do blízké krčmy, a potravy pro všechny odtud přinesli, neboť odhodlal se na tom místě hezky dlouho prodlíti a odpočinouti. Na to podotknul jeden sluha, že osel potravu nesoucí, kterýž byl nepochybně již do krčmy došel, dostatečně jest zásoben, a tudíž kromě ovsa z krčmy ničehož nepotřebujou.

Když tomu tak, řekl kanovník, tedy zaveďte tam všecka naše hovada a osla sem přiveďte.

Co se toto dálo, viděl Sancho, že by s pánem svým promluvit mohl, anižby jej farář a holič pozorovali, jimžto nedůvěřoval; odešel tedy ku kleci, v níž pán jeho seděl, a řekl: Milostpane, těžce mi to svědomí svírá, že vám říci mám, jak to vypadá s vaším začarováním; ti, kteří nás se zakrytými oblíčeji provázejí, jsou farář a holič z naší vsi, a mně se zdá, že vám to tak ze závisti chtějí nastrojit, aby vás odvezli, protože jste vykonal větších skutků než oni. Je-li to pravda, tedy nejste začarován nýbrž oklamán a za blázna držán. Na důkaz chci se vás na něco tázat, a pakli tak mi odpovíte, jakž myslím, že odpovědít musíte, tedy to vám bude makavé, že nejste očarován, nýbrž že vám v hlavě přeskočilo.

Taž se, co chceš, synu Sancho, odpověděl D. Quijote, chci ti odpovídat, jak budeš chtít; pravíš-li však, že ti, co s námi jdou, jsou farář a holič, naši krajané a dobří známí, tedy možno, že se ti tak zdá. Že oni to opravdu a v skutku jsou, o tom mne nijakým způsobem nepřesvědčíš; co ale věřit a myslit máš, jest, pakli se ti co tací zjevujou, že ti, kteří mne očarovali, podobu tu pouze na se přijali, neboť kouzelníkům jest to hříčkou, vzíti podobu jakoukoli, a oni vzali podobu našich přátel, abys mysliti musel, co si právě myslíš, by tě zaplésti mohli v labyrint domněnek, z nichž se vyplésti nedovedeš, kdybys i nit Theseusa držel; však také proto to činí, abych v přesvědčení mém se zvyklal a nevěděl, od koho toto mé neštěstí pochází; neboť pravíš-li, že farář a holič z naší vsi mne doprovázeli, a já vím, že v této kleci se nacházím, do níž mně nijaká lidská, nýbrž jen nadpřirozená moc přivésti mohla, proč chceš, abych jinak mluvil a myslil, než že moje očarování všecko předčí, co jsem kdy v historiích četl o bludných začarovaných rytířích, a protož se upokoj, neboť tím, zač je držíš, jsou právě tak málo, jako jsem já Turkem. Co se ale týče tvých otázek, taž se mne třebas do rána, a já ti na všecko odpovím.

Matko boží! zvolal hlasitě Sancho, je-li pak to možné, že byste byl tak tvrdošijný a tak bez mozku a nenahlédnete, že pouhou pravdu mluvím, že v toto vězení a neštěstí připraven jste více zlomyslností než očarováním. Poněvadž ale tomu tak jest, tedy Vám nezvratně dokážu, že nejste očarován; odpovězte mi tedy tak, jako Vám Pánbůh z trápení toho pomoci má, a Vy po náručí Vaši milostivé Dulciney toužíte, jakkoli pramálo na to myslíte.

Ustaň s tvým zaklínáním, pravil D. Quijote, taž se nač chceš, a já tě ještě jednou ujišťuju, že ti s největší svědomitostí odpovím.

O to právě prosím, odvětil Sancho, a nyní bych rád věděl, aniž byste čeho k tomu dodal neb něčeho upřel, nýbrž jen pravdu řekl, jakož doufám, že ji všichni mluví a mluvit musí, kteří se k brannému řemeslu přiznávají, k němuž se i Vy milostivý pane pod jmenem bludného rytíře čítáte.

Pravím ti, že nikdy lháti nebudu, odpověděl D. Quijote; učiň konečně otázku svou, neboť v pravdě, tyto přípravy a ujišťování mne již obtěžujou, Sancho.

Mohu se ovšem bezpečit v počestnost a pravdomluvnost mého pána a poněvadž to tedy k rozprávce naší náleží, tážu se, ale budiž to řečeno se vší úctou, zdaž od té doby co zavřen, či jak vy pravíte, začarován v této kleci cestujete, Vám nepřišla chuť, dělati velké či malé věci, jak se říká?

Nerozumím žádnému dělání jakých věcí, Sancho; vyjádři se jasněji, mám-li ti na to odpovědíti.

Je-li možná, že ani nevíte, co to je dělati malé či velké věci? Tomu již děti ve škole se učí; nuž věztež tedy, že říci chci, zdaž jste ještě nedostal chuť dělati to, čeho opomenout nemůžete?

Konečně, konečně ti rozumím, Sancho, a častokráte již jsem tu chuť měl, a nyní opět mne to nutí, vysvoboď mne z nesnáze této, neboť se bojím, že čistým nezůstanu.