Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá pátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola padesátá čtvrtá	Kapitola padesátá pátá	Kapitola padesátá šestá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola padesátá pátá
Podtitulek:	O tom, co se Sanchovi cestou přihodilo, i o jiných velmi pozoruhodných věcech.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 325–330. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Pozdržev se s Ricotem nemohl Sancho téhož dne doraziti do hradu vévodova, ač se dostal na půl míle od něho. Tu ale překvapila ho tmavá a černá noc, že však bylo jaro, nečinilo mu to starosti, a proto poodešed se silnice umínil si vyčkati rána. Nepříznivý a nešťastný osud tomu chtěl, že hledaje místa, kde by nejlépe si odpočinouti mohl, i se šedoušem padl do hluboké a velmi temné jámy ležící mezi několika prastarými budovami. Mezi tím, co dolů letěl, poroučel se z celého srdce Bohu maje za to, že se nezastaví až na samém dně propasti pekelné. Nebylo tomu ale tak, neboť v hloubi něco víc než třísáhové dopadl šedouš dna a Sancho octnul se při něm neutrpěv ni ourazu ni škody. Ohmatal se po celém těle a oddychoval si na přesvědčenou, je-li zdráv anebo někde probodán; vida se ale neporouchána, nepolámána a nezkrácena na zdraví nepřestával vzdávati Bohu díky za prokázanou milosť, ježto nepochybně za to měl, že jest na tisíc kusů roztříštěn. Ohmatal taktéž boky jámy, by se přesvědčil, možno-li se dostati z ní ven bez cizí pomoci, avšak shledal, že jáma jest veskrz hladká bez záchytu, z čehož velice se rmoutil, zvláště když slyšel, že šedouš dojemně a bolestně sténá. A mělo to svou podstatu; šedouš zajisté nekvílel z nemravu, alebrž že byl opravdu zle porouchán. Ach! stýskal při tom Sancho Panza, kolik nenadálých nehod při každém kroku stíhá tvory na tomto bídném světě! Kdo by řekl, že člověk, který včera viděl se nastoleným vladařem ostrova, který rozkazy dával služebníkům a poddaným svým, má se dnes viděti pohřbena v jámě, nemaje živé duše, která by pomohla, ni sluhy ni poddaného, který by mu ku pomoci přispěl? Zde nám bude hlady zahynouti, mně i stoupáku mému, neumřeme-li dříve, tento potlučením a poraněním, já zármutkem, Aspoň nebudu tak šťasten, jako byl pán můj D. Quijote de la Mancha, když vlezl a spustil se do sluje onoho kouzedlníka Montesina, u něhož našel lepšího pohoštění než ve vlastním domě, jakoby stůl pro něho byl přistrojen a postel přichystána. Viděl tam pěkná a příjemná zjevení, a já spatřím zde, jak se domnívám, ropuchy a hady. O já nešťastný, kam mne zavedlo moje bláznovství a blouznění! Odtud vynesou mé kosti, až se Bohu zlíbí, že je někdo najde holé, vybílené, ohryzané, a zároveň kosti dobrého šedouše, z čehož snad na jevo se dostane, kdo jsme, aspoň těm, kteří se upamatují. že Sancho Pauza nikdy se nevzdálil od svého osla a osel jeho nikdy od Sancha Panzy. Běda nám! volám opět, že nezlíbilo se zlému osudu našemu, abychom skonali v otčině a mezi svými, kde by se, byť i nebylo prostředku pro naši nehodu, aspoň našlo lidí, kteří by nás politovali a v poslední hodince našeho skonání oči nám zatlačili. O soudruhu, o příteli můj, jak špatně jsem se ti odměnil za tvé upřímné služby! Odpusť mi a pros, co nejlíp můžeš, prozřetelnost, aby nás zbavila té politování hodné nesnáze, do níž jsme oba upadli. Slibuji, že ti posadím vavřínový věnec na hlavu, abys podoben byl nic jinak než korunovanému básníku, a že ti dám dvojnásobného krmiva.

Takto naříkal Sancho Panza a stoupák jeho poslouchal ho neodpovídaje ni slova; taková byla strasť a úzkosť, v níž se ubohý nacházel. Konečně, když celá noc v žalostném kvílení a naříkání minula, přišel den, při jehož světlém lesku Sancho viděl, že jest to pouhá nemožnosť dostati se z té prohlubně bez cizí podpory, a dal se do bědování a volání, by se přesvědčil, uslyší-li ho někdo. A však byl to hlas volajícího na poušti, nebylo zajisté v celém vůkolí človíčka, jenž by ho slyšeti mohl. A proto hotovil se k smrti. Osel ležel nohama vzhůru, Sancho Panza ale přivedl jej k sobě tak, že se postavil na nohy, ač se sotva na nich držel. Vyndav zásoby, jež týž osud měly, že dolů spadly, vzal kus chleba a dal jej stoupákovi, jemuž i zachutnal, začež Sancho zvířeti, jakoby mu rozumělo, pravil: „I když je duše smutná, kus chleba chutná.“

V tom zpozoroval při jedné straně jámy otvor, do něhož by mohl vlézti člověk, kdyby se sehnul a schoulil. Sancho se k němu přiblížil, provlekl se skrze něj a viděl, že jest uvnitř prostranný a široký. Mohl si díru prohlédnouti, poněvadž střechou, smíme-li tak říci, padal do ní slunečný paprslek, který ji celou osvětloval. Pozoroval taktéž, že se rozšiřuje a rozsahuje v jinou prostrannou dutinu. To když spatřil, vrátil se zpět k oslu a jal se kamenem protloukati otvor, takže za krátkou dobu mohl toho dokázati, aby osel snadně prolezl. Když se mu to podařilo, uchopil jej za ohlav a ubíral se jeskyní, dále podívat se, nenajde-li nějakého východu na druhé straně. Šel dílem po tmě, dílem v pološeru, nikdy ale beze strachu. Bůh mi svědek zarmoucenému! myslil si; co je mi neštěstím, byloby pánu mému D. Quijotovi největším štěstím. Pokládal by tyto prohlubně a rozsedliny za květnaté zahrady a paláce Galianiny a doufal by, že z této tmy a těsnoty dostane se na kvetoucí lučinu, já ale ubohý nevěda si rady a na duchu kleslý, při každém kroku domnívám se, že se mi z nenadání pod nohama otevře jiná, hlubší propast než tato a pohltí mne; štěstí, přichází-li neštěstí samotno.

Takovýmto způsobem a v těchto myšlénkách zdálo se mu, že urazil něco přes půl míle, na jejímž konci zpozoroval nejisté světlo, jež mu již jako den připadalo a s některé strany tam splývajíc mu znamením bylo, že sluj ta má svůj konec a on se tedy ubírá v život jiný.

Tu Sancha Cid Hamete Benengeli opouští a jedná opět o D. Quijotu, jež s radostnou a spokojenou myslí strojil se k boji, který mu podstoupiti bylo s lupičem cti dcery Doďy Rodriguezové, jíž napraviti zamýšlel křivdu a hanu zlomyslně způsobenou. Stalo se pak, že když jednoho rána vyjel cvičit a zkoušet se v tom, co měl vykonati v rozhodném činu, do něhož druhého dne se pustiti hodlal, cvalem či útokem popohnal Rocinanta, že kůň nohu zasadil na samém kraji jakési sluje, tak že, kdyby mu mocně uzdu nevztáhl, nevyhnutelně by do hlubiny byl sletěl. Konečně jej zastavil aniž by spadl i přiblíživ se co nejvíce hleděl s koně do propasti. Mezi tím co ji prohlížel, zaslechl v ní mocný hlas, a když bedlivě poslouchal, mohl zaslechnouti a porozuměti, že mluvící pravil: Hejda, tam nahoře! Je tu nějaká křesťanská duše, anaž by mne slyšela? aneb nějaký milosrdný rytíř, který by se slitoval nad hříšníkem za živa zahrabaným? nad nešťastným dovladařilým vladařem? D. Quijotovi se zdálo, že slyší hlas Sancha Panzy, pročež překvapen a polekán hlasem co mohl nejsilnějším křičel: Kdo jest tam dole? kdo naříká? — Kdo tu může být aneb kdo může naříkat, zněla odpověď, než politováníhodný Sancho Panza, pro své hříchy a svým neštěstím vladař ostrova Baratarie, bývalý zbrojnoš proslulého rytíře D. Quijota de la Mancha?

Když to D. Quijote byl uslyšel, zdvojnásobil se podiv a zmnožilo se leknutí jeho, ježto mu na mysl přišlo, že Sancho Panza jest mrtev a že tam duše jeho kvílí. Poněvadž se myšlénka ta v něm zmáhala, vece: Zaříkám tě vším, čím tě jakož katolický křesťan zaříkati mohu, abys mi pověděl, kdo jsi; a jsi-li duše trpící, řekni mi, co mám pro tebe učiniti, ježto povoláním mým jest služby prokazovati a ku pomoci přispívati všem sklíčeným na tomto světě, jakož i hotov jsem přispěti a pomoci potřebným na onom světě, nemohou-li si pomoci sami. Tím způsobem, odvětíno zase, musíte Vy, jenž se mnou mluviti ráčíte, býti pán můj, D. Quijote de la Mancha, a také dle hlasu zajisté nikdo jiný to není. Jsem D. Quijote, odvětil, jenž dle povolání svého pomáhám živým a mrtvým v jejich nesnázích, a však rci mi, kdo jsi, jenž mne lekáš? Jsi-li zbrojnoš můj Sancho Pauza a umřel-li jsi i nacházíš-li se z milosrdenství božího v očistci, má svatá matka naše, církev římskokatolická, nevzali-li tě čerti, proseb dosti, aby tě zbavila trýzně, v nížto se nacházíš, a já se za tebe přimlouvati budu, seč jmění moje stačí. Proto ale musíš se mi vyjevit a říci mi, kdo jsi. — Dokládám se, zněla odpověď, původem všeho, cokoli se Vaší Msti zlíbí, a přísahám, pane D. Quijote de la Mancha, že jsem Váš zbrojnoš Sancho Panza, a že jsem jaktěživ neumřel, alebrž že opustiv vladařství své z příčin a důvodů, k jejichž vyložení více času zapotřebí jest, v noci padl jsem do této jámy, kde i ležím a se mnou můj šedouš, jenž mi nedá lháti a na větší důkaz tu se mnou se nachází. — A nic jinak než jakoby stoupák rozuměl slovům Sanchovým, dal se do takového silného hykání, že se celá sluj rozléhala. — Výborný to důkaz! pravil D. Quijote; toho hykáče znám, jako bych ho byl sám zplodil, i také tvůj hlas poznávám, milý Sancho. Čekej na mne, půjdu do hradu vévodova zde na blízku ležícího a přivedu někoho, kdo by tě vytáhl z místa, kam tě hříchové tvoji uvrhli. — Račte jít, Vaše Msti, pobízel Sancho, a vraťte se, pro Bůh, honem, ježto nevydržím to dlouho zahrabánu býti za živa a již strachy umírám.

Zůstaviv jej odejel D. Quijote do hradu vypravovat vévodským manželům, co se Sanchu Panzovi bylo přihodilo. Divili se tomu nemálo avšak pochopili, že dle všeho padnouti musel do onoho podzemního sklepení, jež od nepamětných časů prázdno bylo, toliko pochopiti nemohli, že opustil vladařství, aniž by jim o svém příchodu byl návěstí dal. Dosti na tom, jak se říká, přinešeno lan a provazů a pomocí mnohého lidstva i velikým namáháním vytáhli šedouše a Sancha Pauzu z oné tmy na denní světlo. Vida to jakýsi student vece: Takovým způsobem měli by se svého vladařství všickni špatní vladařové dolů se dostati, jako dostal se tento hříšník z hluboké propasti, hlady mrtev, zsínalý, a jak se domnívám, bez vindry. Slyše to Sancho odpověděl: Před osmi neb desíti dny, pane reptači, nastoupil jsem dané mi vladařství ostrova, a za ten čas nenajedl jsem se ni jednou suchého chleba, co zatím lékaři mne týrali a nepřátelé mi kosti přetloukli, aniž bych byl mohl nabrati podmazků neb nahrabat daní. Je-li tomu tak, jako že jest, nezasluhoval jsem dle svého náhledu takovým způsobem odejít; a však člověk míní, Pán bůh mění, a Bůh nejlíp ví, co komu svědčí; jiný čas, jiný mrav, a nikdo neříkej: Té vody se nenapiju, a když si kdo myslí, že má slaninu, nemá ani rožně. Bůh mě zná a na tom dost, a neřeknu ni slova, byť bych i mohl.

Nehorši se Sancho, napomínal ho D. Quijote, a nepřipouštěj si lidských řečí, sice bys nikdy nebyl hotov. Máš-li dobré svědomí, nechť si říkají co říkají, a chtít utrhačům zavřít hubu jest tolik jako před otevřenou planinu postaviti bránu. Jde-li vladař bohat z vladařství, říkají, že je zloděj; jde-li chud, že byl nejapa aneb hlupák.

Tedy mne v případu tom, odpověděl Sancho, mohou jistě říkat spíše blázen než zloděj.

Mezi touto řečí přišli provázeni jsouce mládeží a velikým počtem jiného lidu k hradu, kde na chodbě nacházeli se vévoda s vévodkyní očekávajíce D. Quijota a Sancha, jenž nechtěl předstoupiti před vévodu, dříve než by svého šedouše v stáji byl dobře opatřil, poněvadž prý v hospodě měl špatný nocleh. Na to šel se představit své vrchnosti a pokloniv se před ní pravil: Šel jsem, Vaše Urozenosti, poněvadž v tom byla vůle Vaší Vznešenosti, beze vší zásluhy vládnout ostrovu Vašemu Baratarii; nah jsem vladařství nastoupil a nah jsem opět bez zisku a bez ujmy. Dobře-li jsem vladařil či špatně, o tom jsem měl svědky a ti nechť řeknou, co se jim zlíbí. Vysvětloval jsem případy pochybné, rozsuzoval jsem spory a umíral jsem ustavičně hladem, poněvadž tomu tak chtěl doktor Pedro Recio, rodilý z Vystrnadova, vladařský lékař na ostrově. Přepadli nás v noci nepřátelé a způsobili velikou nesnázi; ostrované říkají, že nabyli svobody a vítězství statečností mého ramene. Bůh jim dej zdraví takovou měrou, jakou pravdu mluví. Zkrátka, za ten čas uvážil jsem břemena a povinnosti, které vladařství s sebou přináší, a shledal jsem, co mne se týče, že sto beder je neunese, že není to tíže pro moje žebra, že nejsou to šípy pro můj toulec. Dříve tedy než by mne vladařství povalilo, hleděl jsem já svaliti vladařství, a včera ráno opustil jsem ostrov, jak jsem jej zastal, s těmitéž ulicemi, domy a krovy, které měl, když jsem tam přišel. Nežádal jsem nikoho za půjčky a nehledal jsem výdělku. Ač jsem zamýšlel vydati některá prospěšná nařízení, nevydal jsem žádného obávaje se, že by jich nebylo šetříno, a pak byloby stejné, jsou-li dána čili nic. Odešel jsem, jak pravíno, beze všeho průvodu kromě mého šedouše; padl jsem do jámy a zůstal jsem v ní, až dnešního jitra se slunce východem našel jsem, kudy ven. A však věc nebyla tak snadná, a kdyby mi nebe bylo neseslalo pána mého D. Quijota, zůstal bych tam až do konce světa. Tak tedy Vaše Urozenosti, pane vévodo a paní vévodkyně, nachází se před Vámi vladař Váš Sancho Panza, jenž za svého pouze desítidenního vladaření tolik získal, že poznal, kterak nikdo se nemá o to zasazovati, aby se stal vladařem ne ostrova alebrž ni celého světa. To předeslav líbám Vašim Milostem nohy a následuje hry chlapcův když říkají: Teď já, potom ty, hodil jsem vladařství do povětří a vracím se do služby pána svého, D. Quijota, ježto v ní venkoncem jím sice chléb v strachu, ale aspoň se najím, a jsem-li syt, jest mi jedno, stalo-li se to mrkví aneb koroptvemi.

Tím skončil Sancho svou dlouhou řeč, při které se D. Quijote ustavičně obával, aby zbrojnoš jeho tisícerých nemotorností nepronesl. Když pak viděl, že stručnými slovy končí, děkoval v duchu Pánu bohu. Vévoda vzal Sancha do náručí a pravil mu, že tak rychlého odstoupení jeho s vladařství ze srdce lituje, a však že bude o to péči míti, aby se mu dostalo v zemi jeho úřadu méně obtížného ale výnosnějšího. Taktéž vévodkyně ho objala a nařídila, aby ho ošetřovali, ježto vysvítalo, že byl ztýrán a zle zdělán.