Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá šestá
| Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes | ||
| Kapitola padesátá pátá | Kapitola padesátá šestá | Kapitola padesátá sedmá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola padesátá šestá |
| Podtitulek: | O neobyčejném a nevídaném boji, který se stal mezi D. Quijotem de la Mancha a sluhou Tosilem při hájení dcery dueňy dony Rodriguezové. |
| Autor: | Miguel de Cervantes |
| Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 331–334. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Kristian Stefan |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Vévodští manželé nelitovali žertu provedeného se Sanchem Panzou udělením vladařství, dokonce když téhož dne přišel jejich dvornosta a vypravoval zevrubně téměř všecky řeči a skutky, které Sancho za oné doby pronesl neb vykonal. Konečně i skvěle líčil přepad ostrova, Sanchův strach a jeho odchod, z čehož nemalou měli zábavu.
Na to vypravuje historie, kterak přiblížil se den ustanoveného boje, a když vévoda opět a opět sluhovi svému Tosilovi byl dal navedení, kterak si má s D. Quijotem počínat, aby ho přemohl, aniž by jej usmrtil neb ranil, nařídil, by hroty s dřevcí sňaty byly, dokládaje D. Quijotovi, že křesťanství, jehož v úctě chová, nedovoluje, aby boj ten vedl se s nasazením a s takovým nebezpečím života, i by D. Quijote se spokojil, že mu volné bojiště ve svém území dovoluje, ač jedná proti příkazům svatého koncilia, jež takové souboje zapovídá; proto že nemá se vší přísností tak tuhý spor býti vyřízen. D. Quijote odpověděl Jeho Urozenosti, aby ustanovil věc, jak by se mu jen líbilo, a on že ve všem bude poslušen.
Strašný den se přiblížil a vévoda přikázal, aby na prostranství před hradem zřízeno bylo rozsáhlé lešení pro soudce boje a pro dueňy, matku a dceru právo vzývající. Ze všech vůkolních osad a vesnic shromáždilo se nesčíslné množství lidstva podívat se na nový ten boj, o němž ani živí ani mrtví v této krajině nikdy byli neslyšeli aniž jej kdy spatřili.
První na kolbiště a do ohrady vstoupil obřadník, jenž změřil a prohlídl celé zápasiště, by na něm nebylo ničeho úskočného neb zastřeného, oč by některý klopýtnouti neb padnouti mohl. Zároveň vystoupily dueňy a posadily se na svá místa zastřeny jsouce závoji od hlavy až na prsa a nemalý zármutek prozrazujíce. D. Quijote stál již v ohradě. Nedaleko od ní s druhé strany roviny přicházel na mohutném oři, jenž zemí otřásal, statný sluha Tosilos s hledím spuštěným, zahalen v silné a lesklé brnění. Kůň jeho zdál se být fryzský, srsti byl brůnovité s rousinami nad kopyty. Statečný soupeř měl dobré navedení od vévody, pána svého, jak si má se statečným D. Quijotem de la Mancha počínati; taktéž mu připomenuto, že nižádným způsobem mu nesmí na živobytí uškoditi, alebrž že má co možno prvnímu sražení se vyhnouti by tím i vyhnul se nebezpečí smrti jeho, anaž nevyhnutelná byla, kdyby z plna a příma setkali se. Obejel kolbiště a přišed k místu, kde dueňy se nacházely, zastavil se a prohlížel si chvilku tu z nich, která jej za ženicha míti chtěla. Obřadník vyzval D. Quijota, jenž se na kolbiště byl už dostavil, a spolu s Tesilem tázal se dueň. souhlasí-li, aby právo jejich zastával D. Quijote de la Mancha. Přisvědčily a pravily, že za dobré, pravé a platné uznávají všecko, co by v té věci učinil. V tom přišel i vévoda s vévodkyní a umístili se na pavlanu nad ohradou, anaž obklopena byla nesčíslným lidstvem očekávajícím divadlo krutého, nikdy nevídaného zápasu. Výminkou soupeřův bylo, zvítězí-li D. Quijote, že soupeř jeho za manželku pojmouti musí dceru doňy Rodriguezové, bude-li ale přemožen, že soupeř prost bude žádaného slibu, aniž by mu bylo nějakého jiného zadostučinění dáti.
Obřadník rozdělil mezi ně slunce a vytknul každému stanoviště, odkud vyjeti mají. Zavzněly bubny, naplnil se vzduch zvukem trub, třásla se země pod kopyty ořů. tajil se duch v srdcích zírajícího zástupu, báli se jedni, doufali druzí očekávajíce dobrý neb zlý výsledek případu. Konečně poroučel se D. Quijote z hloubi srdce svého Pánu bohu a seňoře Dulcinei del Toboso čekaje na znamení skutečného útoku. Zatím náš sluha obíral se dokonce jinými myšlénkami nezanášeje se v duchu ničím jiným, než co ihned povím. Zdálo se mu, když se na svou odpůrkyni díval, že jest sličnější ženštinou, než jakou kdy spatřil, a malý slepeček, jemuž na této pouti obyčejně Milek říkají, nechtěl opomenouti příležitosti, anaž se mu k vítězství nad srdcem služebnickým vyskytovala, by je nezapsal do svého vítězoslavného seznamu. Přiblížil se tedy pěkně k sluhovi od nikoho nepozorován a vrazil ubohému dva lokte dlouhý šíp do levého boku, tak že mu srdce skrz na skrz prorazil. A mohl to učiniti bezpečně, poněvadž jest neviditelný a vniká i dostane se do srdce každému, aniž by na něm někdo zodpovídání za jeho činy žádal. Jak mile tedy znamení k útoku dáno bylo, nacházel se sluha náš v unešení mysle na sličnost dívky, anaž se stala velitelkou jeho svobody, a nevšímal si zvuku trouby. Jinak počínal si D. Quijote, jenž útokem hnal, jak mile znamení zaslechl, a vrazil proti svému nepříteli úprkem, jakýž jen Rocinante dovoloval. Vida ho dobrý zbrojnoš Sancho hnáti se zvolal: Bůh tě zachovej, smetano a výkvěte dobrodružného rytířstva! Bůh ti dej vítězství, neboť právo jest na tvé straně.
Ačkoli Tosilos viděl, že D. Quijote proti němu se žene, přece s místa se nehnul, spíše hlasitě volal na obřadníka, jemuž přišedšímu podívat se, co se děje, vece: Pane, boj ten se děje proto, abych si vzal či nevzal tu dámu za manželku? Tak jest, odpovědíno mu. Nuže, já jsem bázlivého svědomí, pravil sluha, a leželo by mi na něm veliké břímě, kdy bych se do toho boje pustil; proto pravím, ze se dávám za přemožena a že si tu seňoru ihned vzíti chci.
Obřadník divil se slovům Tosilovým, a poněvadž nebyl ze zasvěcených do té hry, nevěděl ani slovem co mu odpověděti. D. Quijote byl v polovici dráhy vida, že nepřítel proti němu nežene. Vévoda nevěděl proč souboj nejde před se, avšak obřadník kolby mu zdělil, co Tosilos řekl, čímž byl i překvapen i rozhněval se velice. Mezi tím, co se to dělo, předstoupil Tosilos před doňu Rodriguezovou a pravil na hlas: Seňoro, jsem hotov pojmouti Vaši dceru za manželku a nehodlám bojem dosíci toho, čeho dojíti mohu mírem a bez nebezpečí života. Slyše to statečný D. Quijote vece: Je-li tomu tak, jsem prost a zbaven slibu svého; nechť se s Pánembohem za sebe vezmou, a poněvadž Pán bůh tomu chce, nechť jim sv. Petr dá své požehnání. Vévoda sešel dolů do hradního nádvoří a přistoupiv k Tosilovi tázal se ho: Je tomu tak, rytíři, že se dáváte za přemožena a že pohnut svým bojácným svědomím chcete si vzíti tu dívku za manželku? Ano, pane, odpověděl Tosilos. A v tom činí velmi dobře, přisvědčil Sancho Panze, poněvadž co máš dáti myši, dej to kočce a máš bez starosti.
Tosilos ihned odepínal přilbici a prosil, aby mu honem pomohli, poněvadž se mu dech tají a že nemůže tak dlouho vydržeti v tísni toho svoru. Sundali mu ihned přílbu a odhalen, na jevě byl jeho služebnický obličej. Spatřivše to doňa Rodriguezová a dcera její daly se do křiku: To je podvod! to je podvod! dali nám Tosila, sluhu vévody, pána našeho, na místě pravého ženicha; spravedlnost boží a králova přijdiž na tuto zlomyslnost, ať nedím hanebnost! Nehoršete se, seňory, chlácholil je D. Quijote, není to ani zlomyslnost ani hanebnost, a je-li, nestala se přičiněním vévody, alebrž zlých kouzedlníků, kteří mne stíhají a závidějíce mi, že bych slávy nabyl vítězstvím, proměnili tvář ženicha Vašeho v obličej, jak pravíte, sluhy vévodova. Poslechněte mé rady, a chcete-li zlomyslnost nepřátel mých překaziti, oddejte se s ním, ježto zajisté jest ten, jehož jste chtěli mít za ženicha.
Slyše to vévoda byl by bez mála vzdor hněvu svému smíchem vyrazil a pravil: Panu D. Quijotovi přiházejí se tak přepodivné věci, že bych sám tomu víry dal, že tento můj sluha není můj sluha; nic však méně zkusme té lsti a chytrosti, odložme svatbu na čtrnáct dní a chovejme u vazbě osobu, anaž v nás pochybnost vzbuzuje. Do té doby promění se snad ve svou prvější tvářnost; nebudeť zajisté kyselost oněch kouzedlníků k panu D. Quijotovi dlouho trvati, dokonce uvidí-li, že jim ty úskoky a proměny málo prospívají. O pane, zvolal Sancho, majíť tito zločinci zvyk a obyčej proměniti věci, které se týkají mého pána, z jedné na druhou. Jistého rytíře, jehož nedávno přemohl a jemuž Zrcadlový říkají, proměnili v osobu bakaláře Samsona Carrasca, rodilého z naší vsi a velkého přítele našeho; velitelce mé Dulcinei del Toboso dali podobu hrubé vesničanky, a tím si myslím, že sluha ten umříti a žíti má sluhou po čas svého života. Na to ozvala se dcera Rodriguezové: Buď si kdo buď, jenž mne za manželku vzíti chce, já ho vděčně přijímám; chci raději býti řádnou ženou sluhy než důvěrnicí a souložnicí šlechtice, ač svůdník můj šlechticem není.
Konečně měly všecky tyto řeči a případy výsledek ten, že Tosilos byl zavřen, až by se ukázalo, jak se skončí proměna jeho. Všickni hlásali vítězství D. Quijota, velmi mnozí byli nespokojeni a mrzuti vidouce, že se domnělí soupeři nerozsekali na kusy, asi tak, jako mrzuti rozcházejí se chlapci, když nebyl oběšen, na jehož popravu čekali, poněvadž mu buď strana aneb spravedlnost dala milost. Lid se rozešel, vévoda s vévodkyní odebrali se do hradu, Tosilos byl zavřen, doňa Rodriguezová a dcera její byly velmi spokojeny vidouce, že tím neb oním způsobem věc svatbou se skončí, a Tosilova naděje nebyla menší.