Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá osmá
Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes | ||
Kapitola padesátá sedmá | Kapitola padesátá osmá | Kapitola padesátá devátá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola padesátá osmá |
Podtitulek: | Na D. Quijota sype se tolik dobrodružství, že jedno pro druhé místa nemá. |
Autor: | Miguel de Cervantes |
Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 339–346. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Kristian Stefan |
Licence překlad: | PD old 70 |
Když D. Quijote viděl se v otevřeném poli svobodna a zbavena milostného dotírání Altisidořina, zdálo se mu, že jest ve své míře a že duch se mu občerstvuje k opětnému pokračování v rytířských činech. Obrátiv se tedy k Sanchovi vece: Svoboda, Sancho, jest nejvzácnější dar, jejž nebe lidem udělilo; jí nemohou se vyrovnati poklady, jichž v sobě chová země aneb skrývá moře. Za svobodu rovněž jako za čest může a má býti nasazen život, a naopak jest otroctví nějvětší zlé, jež lidi stihnouti může. Pravím to, Sancho, poněvadž jsi dobře viděl hostiny a hojnost, v nichž jsme na hradě tonuli; a však u prostřed těch vzácných kvasů a lahodných nápojů připadalo mi, jako bych nucen byl hlad trpěti, poněvadž jsem jich neužil s tou svobodou, s kterou bych byl jich okoušel, kdyby moje byly. Jest zajisté povinnost náhrady za obdržené dobrodiní a úsluhy svěradlem, jež nedá volně poletovati duchu svobodnému. Šťasten, komu prozřetelnost dala skývu chleba, za niž mu není než nebi samému díků vzdávati.
Přes to přese všecko co jste ráčil povídat, namítal Sancho, nebylo by od nás dobře bez vděčnosti přijmouti dvě stě zlatých skudů, jež mi vévodův dvornosta v sáčku dal a jež jakoby hojivý a sílící lék na prsou mám proti všelikým příhodám; nenajdeme zajisté vždy hradů, kde by nás častovali, ovšem ale vrazíme tu onde na krčmy, kde nám natlukou.
Mezi takovouto rozmluvou ubírali se rytíř a zbrojnoš svou cestou; urazivše asi míli cesty, spatřili, že v trávě zelené lučiny pojídalo dvanáct mužův po vesnicku oděných a rozložených na pláštích svých. Při sobě měli jakási bílá prostěradla, jimiž cosi na zemi skrývali; plachty byly sem tam vypnuty a rozestřeny. D. Quijote přiblížil se k pojídajícím a pozdraviv je zdvořile sám první tázal se, co je pod těmi plátny skrytého. Jeden z nich odpověděl: Pane, pod těmi plátny jsou řezby, jež ustanoveny jsou na oltář v naší vsi; nesli jsme je přikryty, aby se nezaprášily, a na bedrách, aby se nepolámaly. — Dovolíte-li, rád bych je viděl, vece D. Quijote, ježto vyobrazení, s nimiž tak opatrně se zachází, zajisté jsou pěkná. A také že jsou, řekl druhý, a nevěříte-li, povím co stojí; neníť ni jediného mezi nimi, které by méně stálo než padesát kusů dukátů. Abyste se přesvědčil, počkejte, Milostpane, a podívejte se vlastníma očima; a nechav jídla sundal záclonu s první řezby představující sv. Jiří na koni s drakem u nohou svinutým a kopím o tlamy mu vraženým tak směle, jak obyčejně se maluje. Celá figura leskla se, jak se říká, jako zlatá záře. Vida ji D. Quijote pravil: Rytíř ten byl z nejlepších dobrodružných, co jich božský voj měl; nazýval se sv. Jiří a byl mimo to ochráncem panen. Podívejme se na druhou sochu. Muž ji odhalil; byl to sv. Martin na koni, jak se dělí s chudým o plášť. Jedva to D. Quijote spatřil, vypravoval: Rytíř ten byl taktéž z dobrodružných křesťanů a myslím, že byl více štědrý než statečný, poněvadž můžeš vidět, Sancho, kterak se dělí s chudým o plášť a dává mu polovici. Nepochybně bylo to v zimě, sice by mu byl dal celý, tak byl bližního milovný. Tomu asi tak nebylo, pochyboval Sancho, alebrž držel se nepochybně přísloví, jež dí: Kdo chce dávat, musí mít, sice nelze štědrým být. D. Quijote se zasmál a žádal, aby sundali jiné plátno. Byla pod ním skryta jízdecká socha patrona španělského s mečem vytaseným, kterak poráží Móry a nohu na hlavu jim sází. Spatřiv ji D. Quijote pravil: I ten jest rytířem a ze zástupu Kristova; nazývá se sv. Jakub Mórobijce, jeden z nejstatečnějších svatých a rytířů, co jich na světě bylo a v nebi se nachází. Na to odkryli jinou plachtu, anaž zastírala pád sv. Pavla s koně se všemi okolnostmi, které se na obrazích obrácení jeho na víru vypodobňují. Když jej D. Quijote tak živoucí zočil, jakoby Kristus s ním mluvil a Pavel odpovídal, jal se vysvětlovati: Ten byl časem svým největším nepřítelem církve Pána našeho Ježíše Krista a pak největším obhájcem jeho, co jich kdy míti bude, dobrodružný rytíř za živa, neústupný světec až do smrti, neunavený dělník na vinici Páně, učitel lidu, jemuž školou bylo nebe, naukou a mistrem učení samého Ježíše Krista.
Ježto více obrazů nebylo, poručil D. Quijote, aby je přikryli, a pravil nosičům: Mám to za dobrou věštbu, přátelé, že jsem viděl, co jsem viděl, ježto se tito svatí a rytíři přiznávali k témuž povolání, které já vyznávám, totiž zacházení zbraní; toliko jest mezi mnou a jimi rozdíl ten, že byli svatými a božským způsobem bojovali, kdežto já jsem hříšník a bojuji po lidsku. Uchvátili nebesa silou ramene, ježto království nebeské násilí trpí, ale já doposud nevím, čeho jsem úsilím svého namáhání nabyl. Kdyby však moje Dulcinea del Toboso zbavena byla utrpení svého, zlepšil se osud můj a napravila se mysl má, kráčel bych snad lepší cestou, než kterou jdu. — Vyslyš to Bůh a hřích pozbuď sluchu, připojil Sancho.
Lidé oni divili se osobě a slovům D. Quijotovým nerozumějíce ani s polovici, co říci chtěl. Skončili jídlo, vzali sochy na bedra a rozloučivše se s D. Quijotem ubírali se dále.
Sancho, jakoby jaktěživ pána svého neznal, divil se opět vědomostem jeho a zdálo se mu, že není případu na světě ani události, kterou by na vlas neměl v malíku a z paměti vypravovati neuměl. Věru, vece, milostivý pane, může-li, co nás dnes potkalo, nazývati se dobrodružstvím, jest to nejpříjemnější a nejutěšenější příhoda, anaž nás na naší pouti potkala. Odbyli jsme jí bez holí a leknutí, nedotkli jsme se ani mečů, nepadli jsme tělem na zem a netrpěli jsme hladu. Budiž Bůh pochválen, že mi dal něco takového vlastníma očima spatřiti.
Máš pravdu, přisvědčil D. Quijote, avšak měj na mysli, že časové nejsou stejni a neplynou touže měrou, a to, co obecný lid zhusta nazývá znamením a co na nějakém přirozeném důvodu nespočívá, musí rozumný člověk bráti a posuzovati za šťastnou náhodu. Kdosi z takových věštců vstane z rána, odejde z domova a potká bratra ze řádu blahoslaveného sv. Františka, a jakoby byl potkal ptáka noha, obrátí se a jde domů zpět. Jinému pověrečníku překotí se slánka na stole a těžkomyslnost vloží se mu na prsa, jakoby přirozená věc nutně znamení dávala o příštích nehodách věcmi tak nepatrnými, jako jsou uvedené. Rozumný křesťan ale nesmí rozebírati věci, které nebi zlíbilo se ustanoviti. Scipio přijde do Afriky, klopýtne, jak mile na pevnou zem vstoupí, vojínové jeho pokládají to za zlé znamení; on však obejme zemi a dí: Neujdeš mi, Afriko, mám tě zajisté v rukou svých. A tím způsobem, Sancho, mám to za velmi šťastnou příhodu, že jsem ty sochy potkal. — Také tomu věřím, odpověděl Sancho, a přál bych si, abyste mi ráčil pověděti, proč říkají Španělové, když se pouštějí do boje vzývajíce sv. Jakuba Mórobijce: Santiayo y cierra Espaňa! Či je snad Španělsko otevřeno a proto zapotřebí, aby bylo zavřeno? Co to znamená? Tys převeliký sprosťák, Sancho, odbyl ho D. Quijote, a věziž, že tohoto velikého rytíře s červeným křížem dal Bůh Španělsku za patrona a ochrance zvláště za krutých bojů, které měli Španělové s Móry, a proto jej vzývají a na pomoc volají, jakoby obhájce ve všech bitvách, do nichž se pouštějí; a často bylo jej patrně viděti, kterak na zástupy mořské se žene, na ně dotírá, rozptyluje a poráží je. O pravdivosti toho mohlo by mnoho příkladů býti uvedeno, jak o nich skutečné děje španělské vypravují.
Sancho obrátil řeč a pravil pánu svému: Divím se, pane, drzosti Altisidory, dívky vévodkyniny; musí být pořádně raněna a probodena od tak zvaného Milka, slepého prý klučiny, který ač jest krhavý či spíše nevidomý, vezme-li jakoby nic srdce na ořech, byť i sebe menší bylo, trefí a skrz na skrz prostřelí je svými šípy. Slyšel jsem ovšem, že milostné střely jeho cudností a opatrností děvčat otupí a smeknou se, avšak při té Altisidoře, jakoby se spíše naostřily než otupěly.
Věziž, Sancho, dával mu D. Quijote naučení, že láska nemá zřetele a nešetří mezí rozumu při svém jednání. Počíná si zrovna tak jako smrt, anaž pouští se do hradů královských jako na nízké chatrče pastýřů, a má-li srdce úplně ve své moci, vypudí nejprv z něho cudnost a bázeň, a bez těchto ctností vyjádřila i Altisidora touhu svou, anaž v prsou mých spíše nevůli než útrpnost vzbudila.
Znamenitá ukrutnosti! zvolal Sancho, neslýchaný nevděku! Já pro svou osobu mohl bych říci, že by mne nejmenší milostné slovíčko její bylo jalo a přemohlo. Na mou milou! jaké mramorové srdce, jaké kovové útroby, jakou hliněnou duši máte! Nemohu si ale představit, co na Vás ta dívka viděla, že jste ji tak jal a přemohl! Kde jest okázalost, kde statečný pohled, kde půvabnost, kde tvářnost, do níž každé zvlášť aneb do nichž všech dohromady by se zamilovala? Věru a opravdu často prohlížím si Vaši Mst od hlavy do paty, chloupek po chloupku, a nacházím více vlastností k odstrašení než k zamilování; a poněvadž jsem také slyšel, že sličnost jest první a nejhlavnější věc při zamilování, Vaše Mst ale nijakým způsobem ji nemá, nevím, do čeho se ta ubohá zamilovala.
Pozoruj Sancho, vysvětloval D. Quijote, že jsou dva druhy sličnosti, duše a těla. Sličnost duše vyniká a jeví se vtipem, počestností, slušným chováním, přímostí a zdvořilostí; všecky tyto stránky jsou a mohou býti i na muži ošklivém, a hledí-li se na tuto sličnost a nikoli na tělesnou, povstává láska prudká a výborná. Vím dobře, Sancho, že nejsem sličný, avšak jsem i přesvědčen, že nejsem nestvůrný, a muži řádnému stačí nebýti ohyzdným, aby náviděn byl, má-li jen jmenované vlastnosti duše.
Mezi touto řečí a rozmluvou dostali se do lesa, jenž podlé silnice ležel, a najednou, aniž by čeho tušil, byl D. Quijote zapleten do zeleného nití se stromu na strom nataženého. Nemoha si ani pomysliti, co by to bylo, pravil Sanchovi: Zdá se mi, Sancho, že zapletení do té síti bude zvláštním dobrodružstvím, jaké si jen představiti možno. Ať zahynu, nechtějí-li mne kouzedlníci, jižto mne stíhají, do ní zaplest a zdržeti jakoby z trestu za přísnost, kterou jsem k Altisidoře zachovával; avšak ukáži jim, že to pletivo, byť zhotoveno jsouc ze zeleného nití z nejtvrdšího bylo diamantu a pevnější, než kterým žehravý bůh kovář zatahl Venuši a Marta, tak snadně přetrhnu, jako by bylo z mořské trávy aneb z bavlny. A když chtěl kráčeti dále a přetrhnouti je, tu najednou vyskytly se před ním dvě velmi sličné ze zástromí vyskočivší pastýřky, aspoň oděny jsouce po pastýřsku, jen že jejich živůtky a sukně byly z těžkého zlatohlavu, pravím, že sukýnky jejich byly z velmi drahé zlaté tkaniny. Vlasy měly na bedra spuštěny, jež mohly rusou barvou s paprsky slunce samého se měřiti. Hlavu jejich věnčily dva pletně ze zeleného vavřínu a červeného amarantu; stářím na pohled nebyly ani pod patnáct ani nepřekročily osmnáct let. Pohled ten vzbudil podivení Sanchovo a překvapení D. Quijotovo a zastavil běh slunce, když je spatřilo; všickni čtyři žasem tonuli v mlčení. Konečně první ozvala se jedna ze dvou pastýřek řkouc D. Quijotovi: Ustaňte v kroku, pane rytíři, a nepřetrhejte nám sítě, jež tu rozestřeny jsou ne ku škodě Vaší alebrž k naší zábavě. A poněvadž vím, že se nás tázati chcete, proč jsme zde nalíčily a kdo jsme, povím Vám to krátkými slovy. Ve vsi dvě míle odtud vzdálené, kde je mnoho přednějšího lidu a mnoho rytířův a boháčův, usmysleno se mezi mnohými přátely a příbuznými, abychom se syny, manželkami a dcerami, přátely a příbuznými jejich sešly se k zábavě na tomto místě, jež patří mezi nejpůvabnější v celé té krajině tvoříc nad jiné jakousi novou pastýřskou Arkadii. My děvčata ustrojivše se za pastýřky a hoši za pastýře naučili jsme se dvěma pastýřským hrám, jedné od pověstného básníka Garcilasa de la Vega, druhé od velevýtečného Camoensa v jeho vlastním portugézském nářečí, posud ale jsme je nepředstavovali, poněvadž včera teprv jsme sem přišli. Mezitím a na pokraji hojného potoka, jenž všecky tyto lučiny zavlažuje, postavili jsme několik stanů, kterým prý polní stany říkají. Minulé noci natáhli jsme přes stromoví tento náhon, abychom oklamali prostá ptáčata, jež poplašena byvše křikem naším do něho padají. Líbí-li se, pane, býti naším hostem, budete slušně a zdvořile vítán; nesmí zajisté nyní na tomto místě dostaviti se ni starost ni těžká mysl.
Dívka se zamlčela neříkajíc dále ni slova, načež D. Quijote odpověděl: Zajisté, nejsličnější seňoro, nemohl býti Aktaeon více překvapen a podivením naplněn, když z nenadání spatřil koupati se Dianu, než já jsem zaražen sličností Vaší. Chválím zvolení Vaší zábavy a vděčně přijímám Vaše nabídnutí; mohl-li bych Vám v čem posloužiti, potřebujete poručiti jista jsouc, že budu rozkazu poslušen, ježto povolání mé není jiné, než úslužným a ochotným býti všeho druhu lidem, zvláště pak takové vznešené osobě, jakou Vy představujete. A kdyby tyto sítě, jež zaujímají toliko malounkou prostoru, zaujímaly vešken zeměkruh, hledal bych nových světů, údy bych prošel, než abych je protrhal. Abyste ale víry dala tomuto mému přepínání, vězte, že ubezpečení to Vám nedává nikdo jiný, než D. Quijote de la Mancha, došlo-li jméno to kdy sluchu Vašeho! — Ach, nejdražší přítelkyně, zvolala zatím druhá pastýřka, jak veliké štěstí nás tu potkalo! Znáš toho pána před námi? Pravím ti, že jest to nejstatečnější, nejzamilovanější a nejzdvořilejší rytíř, co jich jest na světě, nelže-li a neklame-li nás historie, která o jeho činech tiskem vyšla a kterou jsem čtla. Založila bych se, že tento dobrý muž, jenž ho doprovází, jest Sancho Panza, zbrojnoš jeho, který svou bodrostí sobě rovného nemá.
Máte pravdu, dosvědčoval Sancho, že jsem onen veselčák a zbrojnoš, o němž mluviti ráčíte, a tento pán jest velitel můj, týž D. Quijote de la Mancha, o němž se píše a vypravuje.
Ach, vece druhá, prosme ho přítelkyně, aby zde zůstal; rodičové a bratří naši zajisté budou mít neskončenou radost z toho. Slyšela jsem také vypravovat o jeho statečnosti a zásluhách, co jsi mi pravila, a mimo to dí se o něm, že jest nejstálejším a nejřádnějším milovníkem, co jich známo, a že dámou jeho jest jakási Dulcinea del Toboso, jíž v celém Španělsku připisují palmu sličnosti. — A to právem, doložil D. Quijote, neuvádí-li ji v pochybnost Vaše nevyrovnaná krása; avšak nenamáhejte se, seňory, zdržeti mne, ježto přísné povinnosti stavu mého nedají mi nikde odpočívati.
Zatím přišel k místu, kde ti čtyři stáli, bratr jedné z obou pastýřek oděn jsa taktéž po pastýřsku s bohatostí a ozdobností, anaž rovnala se oděvu pastýřek. Vypravovaly mu, že pán, jenž s nimi tu stojí, jest statečný D. Quijote de la Mancha a druhý zbrojnoš jeho Sancho, o nichž měl již vědomost, poněvadž byl četl, co o nich psáno. Zdvořilý pastýř ho pozval žádaje, by šel s ním k stanům; D. Quijote svolil a učinil tak. V tom ozval se lovecký hluk, náhon naplnil se různým ptactvem, jež zklamáno byvši barvou síti padalo do nebezpečí, jemuž se vyhýbalo. Sešlo se na místě tom asi třicet osob vesměs nádherně po pastýřsku oděných a v okamžení zvěděli, že tu jest D. Quijote a jeho panoš, i nemálo se z toho těšili znajíce již příběhy jejich.
Odebrali se k stanům, zastali tabule bohatě, hojně a čistě naplněny, prokázali D. Quijotovi čest posadivše ho na první místo, hleděli naň a divili se tomu, odkud se tu vzal. Posléze po skončené tabuli pozdvihl D. Quijote s velikou rázností hlasu svého řka: Mezi největší nepravosti, jichž se lidé dopouštějí, ač tu někteří jmenují pýchu, kladu nevděk drže se propovědi, že nebe plno jest nevděčných. Tomuto hříchu hleděl jsem se, pokud možno bylo, od té chvíle vyhnouti, kdy začal jsem užívati rozumu, a nemohu-li dobrodiní zplatiti dobrodiním, kladu na místo jeho přání zplatiti je, a nestačí-li to, dávám dobry skutek do veřejnosti; kdo zajisté zdělí a uveřejní obdržené dobrodiní, také dobrodiním zplatí, bude-li moci. Obyčejně jsou ti, kterým se dobrodiní prokazuje, podřízenější než dobrodinci, a tím způsobem stojí Bůh nade všemi jsa dobrodincem všech, a dary lidské nemohou se rovnati darům božím pro nesmírnou rozdílnost udělovatelů, avšak tuto nemožnost a chudobu jaksi nahražuje vděčnost. Já tedy uznávaje přízeň zde mi prokázanou a nemoha ji zplatiti stejnou měrou držím se nejkrajnějších mezí možnosti a nabízím, seč jsem i co v mé moci jest. Pročež dím, že tvrditi budu po dva celé dni u prostřed královské silnice, jež vede do Zaragosy, kterak tyto za pastýřky přestrojené seňory jsou nejsličnější a nejzdvořilejší dívky na světě, pouze mimo nevyrovnanou Dulcinei del Toboso, jedinou velitelku myšlének mých, s dovolením řečeno všech a veškerých, jižto mě slyší. —
Sancho s velikou bedlivostí poslouchal a po těch slovích pravil hlasem velikým: Možno-li aby ve světě bylo lidí, kteří by se opovážili tvrditi a na to přísahati, že tento můj pán jest blázen? Rcete, milostivé seňory pastýřky, je vesnického faráře, byť sebe moudřejší a sebe učenější byl, který by přednésti dovedl, co můj pán přednese? Jest dobrodružného rytíře, byť sebe větší pověst statečnosti měl, který by nabídnouti se mohl, k čemu pán můj se nabídl? D. Quijote obrátil se k Sanchovi a s tváří hněvem rozpálenou pravil: Možno-li, Sancho, aby v celém světě bylo někoho, jenž by řekl, že nejsi blázen, podšívaný šílenstvím a potažený zlomyslností a ničemností? Kdo ti říká, abys se míchal do mých věcí a dokazoval, jsem-li rozumný člověk aneb pomatenec? Mlč a neodporuj mi a osedlej Rocinanta, je-li odsedlán; půjdeme vykonat slib můj a můžeš zajisté právem, jež na mé straně jest, za přemoženého míti každého, kdokoli by mi odporovati chtěl. A s hněvem velikým a patrně rozkvašen zdvihl se s sedadla zůstaviv přítomných v podivení a v pochybnosti, mohou-li jej pokládati za blázna neb rozumného. Konečně přemlouvali ho, aby nepouštěl se do takového vyzývání, že vděčnou mysl jeho berou za osvědčenou a že není zapotřebí nových důkazů k poznání statečného ducha jeho, ježto stačí, co se v knihách o jeho činech vypravuje. Nic však méně odešel D. Quijote se svým předsevzetím a vyšvihnuv se na Rocinanta, vloživ štít na rámě i uchopiv kopí do ruky postavil se do prostřed královské silnice, anaž nedaleko zelené lučiny vedla. Sancho ubíral se na svém šedouši za ním s celým pastýřským zástupem, jenž dychtiv byl viděti, kterak se smělé a nikdy nevídané vyzvání jeho skončí.
Postaviv se tedy D. Quijote do prostřed silnice, jak pravíno, rozčeřil vzduch těmito slovy: Vy pocestní a poutníci, rytíři, zbrojnoši, kdo jste pěší a jízdní, kteří touto cestou se ubíráte aneb ubírati se budete po dva dni za sebou běžící, vězte, že D. Quijote de la Mancha, rytíř dobrodružný jest zde, aby zastával, že všelikou sličnost a zdvořilost na světě převyšují vlastnosti obsažené ve vilách bydlících na nivách a v hájích těchto, stavíce se po bok velitelce srdce mého, Dulcinei del Toboso. Kdo by mínění byl odpůrného, slyšiž, že zde jej očekávám. Dvakrát opakoval tatáž slova a dvakráte slyšána nebyla od nižádného dobrodružníka. Konečně osud, jenž věci jeho od lepšího k lepšímu vedl, tomu chtěl, že opodál na silnici viděti bylo tlupu jízdného lidu. Mnozí z nich měli v rukou kopí ubírajíce se těsným davem a s velikým chvatem ku předu. Jedva to zočili D. Quijotovi průvodčí, obrátili se jdouce stranou opodál silnice, ježto nahlíželi, že by následovati mohlo nějaké nebezpečenství, kdyby na místě čekali.
Toliko D. Quijote s neohroženou myslí stanul a Sancho Panza, zbrojnoš jeho, skryl se za zadkem Rocinantovým. Zástup kopinníků se přiblížil a jeden z nich, jenž nejvíce v předu jel, volal hlasitě na D. Quijota: S cesty čertový člověče, sice vás ti býci na kusy rozdrtí! — Jen sem, padouchové, odpověděl D. Quijote, u mně býci ničeho neplatí, byť i byli nejdivočejší, co jich Jamara zplodila. Vyznejte, zbojníci, a to bez rozmýšlení, že prohláška má jest pravdivá, ne-li, pusťte se nepřátelsky se mnou do boje!
Honák neměl kdy mu odpověděti ni D. Quijote vyhnouti se z cesty, byť i chtěl, a tak stádo divokých býků a krotkých volů se zástupem honáků a jiného lidu, jenž do ohrady je vedli do jistého místa, kde druhého dne zápas se díti měl, kráčelo přes D. Quijota a Sancha, Rocinanta a šedouše porazivši vše na zem a sešlapavši je. Sancho byl rozmačkán, D. Quijote vytřeštěn, šedouš porouchán a Rocinante ne hrubě zdráv. Konečně ale všickni se vzchopili a D. Quijote u velikém chvatu brzy klopýtaje brzy padaje jal se běžeti za skotem volaje: Stůjte a čekejte, zbojnická luzo, čeká na vás rytíř samojediný, který není povahy a smýšlení oněch, jižto říkají, že nepříteli utíkajícímu stavěti se mají stříbrné mosty. A však tím se chvátající voláci nedali zastaviti a nevšímali si hrozeb jeho více než loňských mračen. Unavení zastavilo D. Quijota a více rozhoršen než pomstěn posadil se na silnici čekaje až by Sancho, Rocinante a šedouš přišli. Dostavili se, pán a sluha opět na stoupáky sedli a ubírali se s větším zahanbením než potěšením dále nerozloučivše se opět se skutečnou a přetvářenou Arkadií.