Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá devátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola padesátá osmá	Kapitola padesátá devátá	Kapitola šedesátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola padesátá devátá
Podtitulek:	Vypravuje o zvláštní případnosti, jež se stala D. Quijotovi a za dobrodružství jmína býti může.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 347–352. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Oba zarmoucení, pán i sluha, nechavše Rocinanta i šedouše na svobodě bez ohlaví a udidla posadili se na břehu jasného a čistého potoka, jejž ve svěžím stromoví zastali a který D. Quijotovi a Sanchovi pomohl od prachu a unavení utrženého nezdvořilostí býkův. Sancho hledal útočiště v zásobách svého vaku a vyndal z něho, čemu říkal příkusek. D. Quijote vyplákl si ústa, umyl se v obličeji a občerstvením tím obživl zase duch ochablý. D. Quijote nejedl samou mrzutostí a Sancho netroufal si ze samé zdvořilosti dotknouti se pokrmů před sebou očekávaje, že pán učiní počátek. Vida ale, že zabrán do myšlének nemá se k tomu, aby vložil kousek chleba do úst, otevřel svá i pustiv všecku způsobnost mimo sebe jal se nacpávati žaludek chlebem a sýrem, jež se mu nabízel. Jez, milý Sancho, vece D. Quijote, zachovej život, ježto více ti na něm záleží nežli mně, a nech mě umřít pod tíží mých myšlének a pod ranami mého neštěstí. Narodil jsem se, Sancho, abych žil umíraje, a ty abys umřel pojídaje, i abys viděl, že mluvím pravdu, uvaž, kterak vytištěn jsem v knihách: proslulý zbraní, zdvořilý v jednáních, ctěn od knížat a dívkám milý! Konečně a posléz, když jsem očekával palmy, triumfů, zasloužených a spravedlivých korun za své statečné skutky, viděl jsem se dnešního jitra od nečistých a ničemných zvířat poražena, pošlapána a zdupána. Tato myšlénka otupuje mi zuby, vyžírá třenovce, ochromuje ruce a odnímá na dobro chuť k jídlu. Tím způsobem zamýšlím umříti hlady, smrtí to nejukrutnější ze všeho zahynutí. — Tedy, ozval se Sancho nepřestávaje rychle žvýkati, neschválí Vaše Mst přísloví, jež dí: I na konci života chci mít všeho do syta. Já aspoň nehodlám sám si život vzít, alebrž zamýšlím to dělat jako švec, který zuby kůži vytahuje, až mu stačí, jak chce; prodloužím si život jídlem, až dospěje k cíli, který mu nebe ustanovilo. Věřte, pane, že není větší hlouposti, než chce-li si kdo zoufati, jako Vaše Mst; následujte mne a po jídle pospěte si trochu na zeleném koberci této louky, a když se probudíte, najdete nějaké jiné útěchy.

D. Quijote tak učinil a poněvadž se mu zdálo, že slova Sanchova jsou více mudrcká než hlupácká, řekl: Kdybys, Sancho, pro mne učiniti chtěl, co ti nyní řeknu, byla by útěcha moje tím jistější a zármutek můj by se zmenšil, totiž abys, dokud spáti budu poslušen rady tvé, trochu poodstoupil a uzdou Rocinantovou obnaživ na vzduchu tělo své dal si tři neb čtyři sta ran na srážku z oněch tří tisíc a několika, jež si dáti máš na odkouzlení Dulcinee; zármutek to zajisté pro mne veliký, že ta ubohá dáma okouzlena jest tvou nevšímavostí a nedbalostí.

O tom lze mnoho mluviti, namítal Sancho; nyní oba spěme, a co potom bude, ví Bůh. Vězte, Vaše Msti, že takové mrskání za chladné krvi jest pro člověka zlou věcí, zvláště padají-li rány na tělo špatně živené a tím hůře nasycené. Nechť má velitelka moje Dulcinea trpělivost; když se toho nejméně naděje, spatří mne ranami děravého jako sýto, a život trvá do smrti, t. j. jsem ještě živ a mám vůli vyplniti, co jsem slíbil.

D. Quijote vzal tím za vděk, pojedl něco a Sancho hodně mnoho, a pak dali se oba do spaní nechavše věrné společníky a přátely své, Rocinanta a šedouše, podle chuti a bez překážky pásti se v bujné trávě, jíž na louce hojno bylo. Probudili se dosti pozdě, vsedli zase a šli cestou dále pospíchajíce, aby dorazili do hospody, anaž asi na míli cesty se ukazovala. Pravím, že to byla hospoda, poněvadž ji tak D. Quijote pojmenoval, jenž všem hospodám hradů přezdíval.

Přišli tedy tam a tázali se krčmáře, má-li nocleh. Řeklo se jim, že má, se vším pohodlím a posloužením, jakého by v Zaragoze jen nalezti mohli. Slezli, a Sancho odnesl svou zásobárnu do světnice, od nížto mu hospodský dal klíč. Odvedl zvířata do stáje, hodil jim jejich obrok a šel k D. Quijotovi, jenž na lavici seděl, vyslechnout, co by mu poručil; zároveň vzdával Bohu zvláštních díků, že se pánu jeho neviděla hospoda býti hradem.

Když přiblížila se doba k večeři a do světnice se byli odebrali, tázal se Sancho hospodského, co jim dá jísti. Hospodský odpověděl, že ústům jeho bude vyhověno, aby žádal, co se mu líbí, ježto prý hospoda opatřena jest ptáky povětrnými, zvířaty pozemnými a rybami mořskými. — Tolik toho není zapotřebí, odpověděl Sancho; dvou pečených kuřat budeme míti dost, ježto pán můj jest labužný a málo jídá, a já nejsem přílišný jedlík. — Hospodský se omlouval, že kuřat nemá, ježto mu je supi pobrali. Tedy dejte, pane hospodský, upeci slípku, která by byla křehká. — Pro Bůh slípku! zvolal hostinský, na mou tě věru! včera jsem jich poslal více než padesát do města na prodej; a však kromě kurů poroučejte, vzácný pane, co se Vám líbiti bude. — Tedy, domníval se Sancho, nebudete mít nouzi o telecí neb kozí? — V tu chvíli, odvětil hospodský, doma ho nemám, poněvadž mi došlo, ale s neděle budu ho mít dost. — To jsme si dali! vece Sancho; mám za to, spočteme-li všecko, co nemáte, že přece budete mít ještě nad to slaninu a vejce. — Pro pána, divil se hospodský, jakou to má ten můj pán host pěknou paměť! Vždyť jsem právě povídal, že nemám ani kuřat ani slepic, a chtěl byste, abych měl vejce? Vyberte si dle libosti jiných pamlsků a přestaňte žádat kurů. — Rozhodněme se tedy, u všech všudy, horlil Sancho, řekněte, co máte, a nechme vybírání. — Pane hoste, vece krčmář, co opravdu a skutečně mám, jsou telecí nožičky; vaří se s hráškem, cibulí a slaninou a přes tu chvíli volají: Snězte nás, snězte nás. — Tedy si je od té chvíle zamlouvám, vece Sancho, a nikdo ať se jich nedotýká, neboť zaplatím je lépe než kdokoli jiný a nic mi zajisté není milejšího, a také mi na tom nezáleží, jsou-li to hovězí nohy či telecí nožičky. — Nikdo se jich nedotkne, ubezpečoval krčmář, poněvadž druzí moji hosté jsou tak vznešení páni, že mají s sebou kuchaře, spížovníka a spižírnu. — Jde-li o vznešenost, pravil Sancho, není nad mého pána nikdo vznešenější, jen že povolání jeho nepřipouští zásoby ani pokrmů ani nápojů; zde onde rozložíme se na louce a najíme se žaludů neb mišpulí.

Taková byla rozmluva Sanchova s hospodským, jenž se byl také tázal, jaké má povolání či zaměstnání jeho pán, načež mu již nedáno odpovědi a dohovoříno. Hodina k večeři zatím se přiblížila, D. Quijote odebral se do své světnice, hostinský přinesl pánev s jídlem jak byla, a posaděno se s chutí ku stolu.

Zdálo se D. Quijotovi, jakoby ve vedlejší světnici, anaž toliko tenkým přepažením oddělena byla, zaslechl slova: Věru, Vaše Msti, pane D. Jeronyme, než přijde jídlo na stůl, mohli bychom ještě jednu kapitolu z druhého dílu D. Quijote de la Mancha přečíst. Jak mile D. Quijote své jméno uslyšel, vyskočil a bedlivě poslouchal, o čem se mluví, načež ozvala se od řečeného D. Jeronyma tato odpověď: Proč chcete, pane D. Juane, abychom ty hlouposti čtli? Není možno, aby, kdo četl první díl historie D. Quijota de la Mancha, ještě zalíbení měl v čtení dílu druhého. — Nicméně, ozval se D. Juan, bude dobře jej číst; neníť zajisté knihy tak špatné, aby v ní nebylo něco dobrého. Co se druhého dílu tkne, nelíbí se mi na něm, že jest D. Quijote tak líčen, jakoby nebyl již zamilován do Dulcinei del Toboso. — Slyše to D. Quijote pln hněvu a nevrlosti pozdvihl hlasu svého řka: Kdokoli by řekl, že D. Quijote zapomněl aneb zapomenouti může na Dulcinei del Toboso, tomu podám stejnou zbraní důkazů, že se daleko minul pravdy, poněvadž nevyrovnaná Dulcinea del Toboso nemůže být zapomenuta, aniž může D. Quijote na něco kdy zapomenouti. Heslem jeho jest stálost a slibem jeho sloužiti jí líbezně, aniž by si nějakého násilí činil. — Kdo jest ten, jenž nám odpovídá? divili se v druhé světnici. — Kdož by to byl, odpověděl Sancho, než D. Quijote de la Mancha sám, jenž vše dokáže, co mluvil aneb mluviti bude, neboť kdo rád platí, zástavy se nebojí.

Jedva Sancho tato slova pronesl, vstoupili do světnice dva na pohled rytíři, z nichž jeden vzal D. Quijota okolo krku řka: Přítomnost Vaše nemůže zastříti Vaše jméno, aniž jméno Vaše zapře Vaši osobu. Zajisté, pane, vy jste skutečný D. Quijote de la Mancha, severnice a slunce dobrodružného rytířstva na vzdor a na úkor tomu, kdo by chtěl nepravě přivlastniti si Vaše jméno a zničiti činy Vaše, jako učinil to spisovatel knihy, kterou Vám tu podávám. Při tom vložil mu do rukou knihu, již byl soudruh jeho při sobě měl; D. Quijote ji vzal a neříkaje ni slova jal se v ní listy obraceti. Za malou chvíli dal ji zpět řka: Z toho mála, co jsem viděl, shledal jsem tři věci, které by spisovateli vytýkány býti měly. Předně jsou to některá slova, jež jsem v předmluvě četl; za druhé, jest nářečí aragonské, poněvadž vynecháno sem tam členu; za třetí, a to nejvíce dotvrzuje jeho nevědomost, mýlí se a od pravdy uchyluje v hlavní věci životopisu uváděje, že manželka Sancha Panzy, zbrojnoše mého, nazývá se Marie Gutierrezová, kdežto jí tak neříkají, nébrž Teresie Panzová. A kdo v takové hlavní věci poklesne, o tom lze obávati se, že se mýlí ve všech ostatních této historie. Tu ozval se Sancho Panza: To je mi věru čistý vypravovatel! Musí být pěkně do našich příhod zasvěcen, nazývá-li Teresii Panzovou, manželku mou, Marií Gutierrezovou.

Vezměte ještě tu knihu do ruky, milostivý pane, a podívejte se, jsem-li také tam a nezměnil-li též moje jméno. — Z řečí těch, příteli, soudím, vece D. Jeronym, že jste zajisté Sancho Panza, zbrojnoš pana D. Quijota. Jsem, odpověděl Sancho, a zakládám si na tom. — Pak s Vámi opravdu, vece rytíř, nový tento spisovatel nejedná s takovou slušností, jaká se na Vaší osobě jeví; líčí Vás za žrouta a sprosťáka, neuváděje nic bodrého, dokonce jinak než se o Sanchovi mluví v první části historie o Vašem pánu. — Bůh mu odpusť, doložil Sancho; raději měl mne nechat v mém koutě a nezmiňovat se o mně ni slovem, neboť kdo umí, ať hude, a sv. Petru v Římě ničeho neschází.

Ti dva rytíři žádali D. Quijota; aby šel s nimi do jejich světnice povečeřet, ježto jim dobře vědomo, že v krčmě té není krmí jeho osobě příslušných. D. Quijote jsa vždy zdvořilý vyhověl jejich žádosti a jedl s nimi; Sancho s opanovanou pánví čisté míchaniny posadil se v čele stolu a s ním krčmář, jenž neméně než Sancho měl laskominy na nohy a nožičky.

Mezi hovorem při jídle tázal se D. Juan D. Quijota, jakých zvěstí má o seňoře Dulcinei del Toboso, vdala-li se, slehla-li, aneb je-li outěžkem, aneb zachovávajíc svou panenskou čistotu a počestnost pamatuje-li ve své něžnosti na milostné touhy pana D. Quijota. Dulcinea jest svobodna, odpověděl D. Quijote, a touha moje jest větší než kdy jindy, dopisování naše trvá jako dříve bez výsledku, sličnost její proměněna jest v ohyzdnost vesničanky. A tu jim na vlas vypravoval očarování seňory Dulcinee, příhody své v sluji Montesinově, navedení mudrce Merlina, jak by odčarována býti mohla, totiž kdyby Sancho se mrskal. Rytíři měli z toho převelikou radost slyšíce D. Quijota vypravovati o podivných příbězích života jeho a divili se jak pomatenosti, tak uhlazenému způsobu vypravování jeho. Tu jej měli za rozumného člověka a tu zase vysmekl se v bláznovství, tak že nevěděli kam ho položiti mají mezi rozumností a pomateností.

Sancho skončil večeři a zůstaviv hospodského opilostí vrávorajícího odebral se do světnice k svému pánu. Vstoupiv tam pravil: Krk bych vsadil, pánové, nechce-li spisovatel knihy, kterou máte v rukou, abychom pospolu nejedli pokojně kurky; přál bych si, nazval-li mě žroutem, jak ráčíte říkati, aby mne ožralců nenazýval. — Ano, zove vás tak, vece D. Jeronym, ačkoli se nepamatuji, kterým výrazem; to ale vím, že slova jeho jsou nehezká a k tomu lživá, jak pozoruju z tvářnosti dobrého Sancha zde přítomného. — Věřte mi, milostiví pánové, pokračoval Sancho, že Sancho a D. Quijote tohoto vypravování jsou jiní, než kteří se nacházejí v knize sepsané od Cida Hameta Benengelia, a ti jsme my, pán můj statečný, důvtipný a zamilovaný, já prostý, bodrý, ani žrout ani ožralec. — Tomu také dávám víry, vece D. Juan, a kdyby možno bylo, měloby se rozkázati, že nikdo nesmí se opovážiti psát o příbězích velkého D. Quijota kromě Cida Hameta, prvního spisovatele jeho, zrovna jako zakázal Alexandr, že nikdo nesmí ho malovati než Apelles. — Maluj si mne, kdo chceš, horlil D. Quijote, jen mne nehanob; neboť leckdy přejde člověka trpělivost, množí-li se křivdy. — Křivda nemůže se panu D. Quijotovi státi, namítal D. Juan, aby se z ní nemohl pomstiti, nezachytí-li ji štítem své trpělivosti, anaž dle mého zdání jest silná a veliká.

Mezi těmi a podobnými řečmi uplynula veliká část noci i ač D. Juan žádal, aby D. Quijote něco více z té knihy četl, by ho slyšel volně jazyk si rozpouštěti, nemohl toho docíliti, ježto D. Quijote pravil, že ji pokládá za přečtenu a prohlašuje za samou nevědomost, a nepřeje si, kdyby snad zvěděl spisovatel její o tom, že ji v rukou měl, by se netěšil myšlénkou, že ji četl, poněvadž věci neslušné a úhonné vzdalovati se mají mysli, tím více ale očí. Tázali se ho, kam nyní zaměřuje svou cestou; odpověděl že do Zaragozy, aby přítomen byl sedání o zbroj, jež se každého roku tam koná. D. Juan doložil, že se v té nové povídce dí, kterak D. Quijote buďsi kterýkoli přítomen byl takovému sedání prázdnému důmyslnosti, chudému na vzdělanost a tím chudšímu na komonstvo, za to ale bohatému za sprostnosti. — Proto, odpověděl D. Quijote, ani nohou do Zaragozy nepáchnu, a tím před celým světem odhalím lež nového vypravovatele a lid pozná, že nejsem onen D. Quijote, o němž mluví. — Učiníte velmi dobře, pravil D. Jeronym; jest také sedání v Barceloně, a tam může D. Quijote svou statečnost osvědčiti. — Tak i hodlám učiniti, vece D. Quijote, a nyní, milostiví pánové, dovolte mi, ježto jest čas, jít do postele, a položte i mějte mne mezi svými největšími přátely a služebníky. — A mne také, připojil Sancho; kdo ví, nebudu-li Vám v něčem dobrý.

S tím se rozloučili; D. Quijote a Sancho odebrali se do své světnice zůstavivše D. Juana a D. Jeronyma v podivení ze směsice důvtipem i bláznovstvím jeho způsobené a v přesvědčení opravdovém, že ti jsou pravým D. Quijotem a Sanchem, ne pak oni, jež arogonský spisovatel vyličuje.

Časně ráno D. Quijote vstal a zaklepav na přepažení k druhé světnici rozloučil se s hostmi. Sancho krčmáři skvěle zaplatil a dal mu napomenutí, aby se méně chvástal svými zásobami, aneb aby se lépe zásobil.