Údaje o textu
Titulek: Housle
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 35–47.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70


Soumrak vkrádal se do chudé studentské jizby. Byla malá, co nejprostěji zařízená a tři postele v ní stojící, které téměř zcela ji vyplňovaly, svědčily tomu, že tři obyvatelé o ni se dělící nejsou bohatí, když dovedou směstnati se v tomto koutě.

Na jedné z postelí seděl Václav Klíma, bledý mladík s dlouhými, rozcuchanými vlasy, hubený, v šatech ošumělých. Levicí svíral housle, pod bradou opřené, pravice se smyčcem visela bezvládně dolů, lehce opřena pelestí postele. Mysl byla někde daleko, v neurčitu, kam zadívaly se i oči.

Klíma byl syn zámožného řemeslníka v krajském městě. Vystudoval s vyznamenáním gymnasium, pak dal se zapsati na práva a nastoupil rok dobrovolnické služby vojenské! Když se vrátil, neuměl již se učit, dovedl den proležet nečinně na pohovce, kouřit, kritisovat svět a večer dlouho do noci být s kamarády při pivě a kartách.

Když několik let seděl v druhém roce práv a míval k vůli tomu mrzutosti s rodiči, octl se po cestě velice krátké a snadné na prknech divadelních, u větší kočující společnosti.

Ale nekynuly mu tu vavříny jako na jevišti ochotnickém. Slabý, sípavý hlas a nedobrá výřečnost mu velmi vadily. Nechtělo se mu, tak bezvýznamné tříti se životem, a když mu jednou ředitel dal na srozuměnou, že takového herce, který mimo to ještě dělá společnosti ostudu, nemůže potřebovat, řekl: „Vezměte mne tedy do orchestru — hraji na housle.“

Za několik dní měl titul koncertního mistra malého orchestru. Hrál vskutku hezky a měl překrásné housle ještě z domova. Byly jaksi jeho talismanem. V době největšího hýření bývaly jeho svědomím, napomínajícím k vážnému přemýšlení a budily v něm upřímné city. Byl hudebníkem vskutku nadaným a proto zůstávala mu hudba posvěcením.

Byl již příliš přemožen bojem pestrého života a lehkomyslností, když odhodlal se tímto svým uměním vydělávati si chleba.

Ale když dospěl k těmto koncům, pomyslil si: Nač hudlařiti zde při bezvýznamných představeních, když umím tolik, abych jinde vynikl — a šel zkusit své štěstí do Prahy.

Byl v orchestru Národního divadla. Ale nedlouho. Žil příliš nepořádně, neboť umění, jsouc prostředkem k zaopatření chleba, přestalo mu býti posvěcením, onou záchrannou mocností ve chvílích vášně, modlou, jejíž zbožňování mu nahrazovalo všechny rozkoše ostatního života.

Přátelé smávali se mu, že mívá sentimentální a melancholické chvíle — ale on vskutku býval v oněch dobách, kdy podléhal citům, lepším. V takovém čase vrátil se jako kající syn k rodičům a pak zase na fakultu právnickou.

Bylo to asi pět let po maturitě.

Ale vrátil se také mezi bývalé kamarády.

S jásotem strhli jej zase ve svůj střed, vymykal se jim, ale uvízl přece a když docházely peníze, tu po několikadenním boji putovaly jeho drahé housle do zastavárny, aby pomohly pánu svému k několika radostným večerům a aby, až po prvním si jich zase dobude, byly mu znova na pár dní ochranou před hýřivými vášněmi.

Čas zkoušky se blížil a Klíma seděl na posteli šeptaje: „Ano, udělám ji, musím…“

Ano, ale — Bože! Kde je dnes všechen ten promarněný čas! Co zmohly dobré úmysly? Ještě ráno — učil se dosti pilně, a hlad jej pak přemohl a ten se houslemi ukonejšit nedal — a peněz neměl! Když na prvního dostal z domova peníze, zaplatil dluhy a vyplatil housle ze zastavárny, zbylo mu tak málo — do patnáctého zmizelo vše, ač dosti spořil. Otci psáti nesměl — šel si tedy vypůjčit. Věděl, kde kamarádi obědvají a zašel mezi ně. Oni vskutku mu pomohli, nasytili jej — ale musil s nimi pak do kavárny.

Nešťastná kavárna! Jaký to tam podivný život! Je to příjemné, po obědě prohlédnouti všecky žurnály — ale pak nelze odolati vyzvání k partii karambolu — a ta procházka kolem billardu trvala vždy téměř do večera. Ovšem se také rád pobavil „kibicováním“ při kartách anebo sám se pustil do taroků. Obyčejně však nepouštěl tágo a křídu z rukou, střídaje preferanc s karambolem, jak naskytli se spoluhráči.

A těch bývalo dost. Bývalo tu plno neurčitých existencí, jako byl vlastně on sám, v jejichž zábavy a vášně se rád a snadno vžil. — On vzbuzoval mezi nimi obdiv hlavně svou úžasnou pamětí, obsahující kulečníkové partie, dávno vyhrané, podivné seskupení koulí, jich nárazy a odrazy, které se kdy děly — všechny podrobnosti, na které se pamatujete nejdéle půl dne po té, kdy jste dohráli; ale on neměl v paměti nic jiného.

Bylo veselo v té společnosti; ona nejhorlivěji ujímala se frasí a vtipů pražských pepíků, pečujíc o jejich rozšíření. Veřejné události byly přizpůsobeny vtipným narážkám této kavárny a jinak mluvilo se jen o ženských, tabáku, a někdy i o vojsku. Běda tomu, kdo neznalý poměrů přimísil se v ten hlouček. Vystoupil-li trochu drze, bylo proň nejlépe. Jinak nazván „kavkou“ nebo „vránou“ a tím nad ním vysloven ortel. Málo komu podařilo se vlastním umem zvítěziti nad touto cháskou. Ať byl chytrý či hloupý, flegma či cholerický, intelligentní nebo sprostý, dobrý „hráček“ či špatný hráč — vždy stal se předmětem nesnesitelného posměchu, škádlení i hrubých vtipů a pokořujících poznámek a vždy vykousán.

Starý markér stál tiše opodál a usmíval se. On měl mnoho těch pánů ve svém notesu.

Tam tedy prozahálel téměř celé odpoledne. Jeho známí prohlásili, že tam budou i večeřet a chtěli na něm, aby později večer přišel za nimi do hospody…

Jak špatně se to nyní učilo… Podivno: dokud měl peníze z domova, žil střídmě a ve volných chvílích byly mu housle za celý svět. Pak nastal hlad — kamarádi pomohli — okusil trochu veselosti — a zase hladu — a housle ztrácely svou moc. Ano, až po prvním, až si je s pokáním zase vyplatí, pak budou opět čarovat… Ale ne, ne, tenkrát si pomůže jakkoli, ale spásy své se nevzdá…

A aby přehlušil vše, co v něm protestovalo proti tomuto úmyslu, počal hráti.

Po několika národních písních uvízl smyčec na třetí struně a Klíma domníval se dlouhými tóny na něm vyluzovanými, že napodobí vzdálené hučení moře, moře, k němuž právě zaletěl touhou. Ano, tam někde v té veliké opuštěnosti, uprostřed vod, prchly by všecky náruživosti, či lépe by jim mohl vzdorovat vězeň úzké prostory lodní…

Jak by možno bylo dostati se nějak k námořnictvu? Jakým by tam byl králem v malé, krásné říši! Kolem daleké, věčné moře — a přec nelze než učiniti několik kroků sem tam po lodi. Duše zvyká samotě a druhy jsou mu pouze moře a housle; nezvykl by na více lidí, než co jich právě pojme loď, a v divokých společnostech města stýskalo by se mu po navyklém, jednotvárném životě námořním… Staří známí na pevnině řekli by, že se z něho stal medvěd, jako z ostatních námořních samotářů… Moře, nová vlasť, bez lidí…

Ah, marné sny! Nutno vrátiti se k učení. Tolik a tolik stránek nutno prostudovati ještě dnes, aby vyplněn byl vyměřený úkol. A je již také šero… svítit — je příliš brzo. Netrpělivost upomíná o večeři… ano, tak nejlépe se dá vyplnit ten čas přechodní — a pak znovu do učení.

Ale peníze zůstaly v kavárně…

„Mám-li pořádně žít, musím mít peníze. Studovat dá se pouze se sytým žaludkem. Kdybych nyní měl plno peněz, nedám se svésti k flamování, budu pořádně živ. A mají-li býti housle mojí spásou…“

Po této krátké, filosofické samomluvě zaklepal na dvéře své kvartýrské a za chvíli se od ní vrátil, skládaje ještě papírové zlatky. Ona zítra odnese housle známou cestou. A jemu je penězi pomoženo. Ano, bude žíti pořádně.

Po večeři u uzenáře přemohla jej sladká lenost a velkolepý klid zažívání.

„Zdá se, že mi nebude dnes možno něco dělat, jsem příliš líný. Zkouška je až skoro za pět měsíců — od zítřka dělám dobrotu, ale dnes — dnes se s nimi rozloučím.“

A zamířil ve známá místa.

Byla to známá studentská krčma, kam vcházelo se průjezdem, páchnoucím směsicí pivovarských výparů. Klíma přešel dvůr, který v letě představoval zahradu, a po několika schodech sešel do klenuté, podlouhlé jizby, plné horka, puchu a kouře, v němž později plynové plameny téměř zanikaly.

Tam umístěno bylo několik stolů, obsazených hlavně denními hosty. Většinu jich tvořili studenti, sedící ve skupinách dle krajin, z nichž pocházeli; ale byli tu též hosté z nižších tříd měšťanstva, tvořící stolové společnosti, z kterýchž některé se honosily podivnými názvy.

Klíma sedával u velkého kulatého stolu v rohu pod oknem, kterým se začasté vylézalo na dvůr, aby nebylo nutno proplétati se kolem stolu; při tom ovšem se šlapalo po stole i po zádech přítomné společnosti. Shromažďovali se tu starší studenti, hlavně věční medikové, kterým kdysi se tu zalíbilo, a za nimi táhla se mladší generace, hledající v hlavním městě krajany. Scházeli se to krátce po sedmé, pojídali tu večeři, s sebou od uzenáře přinesenou a pak seděli zamlkle, přežvykujíce viržinky a zapíjejíce řídkým, mizerným pivem.

Jen chvílemi zaharašil v to nějakou průpovídkou Dušek, prý právník, ale více herec, trochu špatný literát a ještě horší malíř a zpěvák; jeho vtipy vyvolávaly smích, protože je s neslýchanou drzostí za vtipy udával a že právě nebylo jiného, čemu věnovati pozornost.

Později začínaly hovory vědecké. Medikové mluvili o všech svých minulých zkouškách, od kterých odstoupili, i o příštích, které ztrácely se v neurčité budoucnosti. Přetřepávány všechny předměty a pomluveni někteří professoři.

Obě sklepnice, chvílemi přes přítomné pro prázdné sklenice na stůl se nahýbající, surově byly okřikovány za vyrušování a drze odpovídaly.

Zábava živla přecházejíc na politiku, společnosti jednotlivých stolů na sebe pokřikovaly a pozornost obracela se hlavně tam, kde mlaskaly karty. Ale to bylo záhy u všech stolů. Ti, kdo jen přihlíželi, bavili se jak mohli; někdy zadrnkala citera, obyčejně ozval se zpěv — a již dominoval některý stůl zpěvem, v němž vynikaly třaslavé hospodské tenory, snažíce se různými variacemi okrášliti jarmareční písně.

Klíma za pomoci flegmatického Chvojky a hřmotného Valenty vrhl se na Duška a umlčel jeho operní arie a sám zanotoval:

„Seděla Hanička u majlantský brány,
čekala Holštajny, čekala Holštajny…“

Poměr ku sklepnicím stával se zatím něžnějším. Směly si studentům sedati na klín a píti z jejich sklenic. Byly obě staré, ošklivé a vyžilé, Tony i Nany, ale za to tím přítulnější.

Když po nějakém laškování příliš silně výskly, byly okřiknuty starým způsobem. Ale život rostl tu — jiným způsobem.

Místností plížila se nekonečná řada podivných existencí; přešel tu značný počet kočebrů s cukrovím, mandoletami, pomeranči a fíky, všichni harašili váčky s čísly a vybízeli k sázkám.

Co chvíli hlásil se někdo se sardinkami, slanečky, šprotkami, kyselými okurkami a cibulí — a komu bylo líto odepříti si dvě sklenice a pořádně se navečeřeti, odbyl se těmito lahůdkami.

Za chvíli nabízel někdo sázku na sádrového koně, růženec fíků, kassu, představující plačícího hošíka, na laciné barvotisky nebo příšerně omalovanou sádrovou Floru a Hebe. Baby s ořechy, sirkami neb pečenými kaštany střídaly se s ubohými dětmi, nabíjejícími tužky, vyřezávané skřínky, zápisníky, papírové čepice a umělé, nevkusné květiny. Několikrát objevovali se tu různí členové židovské rodiny, zakládající svou kariéru podomním obchodem, prodávající mimo knoflíky, špičky, kravatty, šle a tobolky, též pikantní fotografie a jiné předměty, v denních listech pod záhadnými nápisy často nabízené.

Ty všechny bylo lze považovati ještě za obchodníky. Ale pak přišla stará, třesavá babička s několika zápisníky, vandrovník, prosící o příspěvek na nocleh a páchnoucí alkoholem, pražský prorok povětrnosti, prodávající své věštby po čtyráku a laciněji, starý krejčí, prosící již několik let o příspěvek na boty a vypravující o svém bohatém synu; jednooký vysloužilec, vždy opilý a s ochotou líčící hrůzy svých ran a nemocí: ohyzdná, šílená baba stále se chechtající, kterou zaháněli někdy krejcarem a jindy silnou dávkou kouře, a které z dávných let zbylo jméno „kočička“: — to byla žebrota, která se tu vystřídala večer co večer.

Někdy pak ještě hlásil se o pozornost břichomluvec, rozmlouvající s kýmsi v kamnech, za zdí nebo pod zemí věčně týmiž slovy: „Karle!“ — „Ale Ježíšmarja co chtěj ode mně!“ — a polykající někdy hole. A jindy ozval se po zatleskání ručkama dětský hlásek: „Pozor, páni!“ — a jakési ubožátko v pestrých šatech svíjelo se na zemi nebo na židli a pak na pivní tácek sbíralo krejcary.

Byla to podivná, dlouhá řada. — Ta hospoda byla jako kaleidoskop rozmanité bídy lidské, kdo sem vkročil, již mu přitištěno bylo stigma bídy na čelo, třebas jen za to, že sem vstoupil. A zde, kde ty prapodivné existence byly doma, zde v atmosféře děsné, v kouři, zápachu a horku, při nejmizernějším pivě, podkopávajícím zdraví a oslabujícím ducha aspoň na několik dní; ve vzmáhajícím se hluku, v němž vynikaly jen labužnicky výkřikové výrazy nejsprostší, v této špinavé peleší, podobné na vlas oněm, do kterých romantičtí romanopisci posýlali duše zoufající — v tomto pekle byl jako ve svém živlu velký počet studentů, lidí, kteří jednou měli se státi silnými jednotkami národa, těžce zápasícího o každou jednotlivou duši a nepatrný úspěch; ti jednou měli tvořit intelligenci a pracovati slovem a hlavně skutkem; zde rostli ti, kdož jednou dovedou leda bouřlivými frasemi hřmíti do lidu — a kdož ví, zmohou-li se na tuto zbraň šarlatánů! Zde zapíjel interes pro vše vznešené, co nutno vycítiti, procítiti celou duší, otupoval se všechen cit, zde beze studu a s pohrdáním kaceřována upřímná rada, zatracována trpká pravda.

A sem — jak do mnohých jiných hospod toho druhu — již kolik let za staršími a sestárlými zde druhy přicházely nové generace, hoši z venkova či Pražáci, neznající dosud takového života. Zde počali báti se výsměchu a snažili se co nejdříve přizpůsobiti se zdejší společnosti, přijati její mravy a pokud možno, předčíti ji pitím, vtipem a celým chováním. Metamorfosa těchto mladých nejtrapnějším byla podíváním několika duším, které sem nutnost za přátelským kruhem zavála a kteří ještě chvíli se drželi nad hladinou. Ale těch bylo málo a buď uprchli anebo utonuli též. Zde musil každý přísahati na stará hesla, objímati sklepnice, opíjeti se sprostými řečmi, otravovati se kouřem a karbanem, jásati, objevilo-li se na stole „štěně“ a jásati, proměnil-li se stůl v tábor řvavých a fantasie vymýšlela věci nejnemožnější a nesprostší.

Svoboda tu vládne! bylo výmluvou všech; svoboda — to znamenalo zapomenouti na vše a jeviti se spíše jako tvor nerozumný. Býval to tábor řvavých, když Dušek sedě koňmo na štěněti, řečnil k celé hospodě, Chvojka zpíval pochod z „Prodané“, s podloženým hrubě pijáckým textem, za ním spěl Šnajdr v jiné písni k nebeským výšinám svým tenorem, Hrdý a Hmaták svářili se při kartách a tloukli pěstěmi o stůl, Koudela všecky proti sobě popuzoval, tu ozvalo se zaklení na stálý nedostatek peněz, tam praskala židle, Valenta přiťukoval až rozbíjel sklenice a při tom na všeobecnou žádost vraštil podivně kůži na čele — „mrkal jako šelma, praop alalus.“

On obyčejně končíval v sobotu a v neděli sezení s heslem: „Na Štvanici!“, „na hec!“ — a kdo toužil po zábavě ještě silnější, spojil se s ním, najata společným nákladem drožka a ve známé restauraci na Štvanici někdy seprali se s „domorodci“, někdy tančili do rána.

Valenta někdy zatančil i balet a kopal při tom i do „lustrů“.

Ze Štvanice ovšem bývala těžká cesta domů a bývaly nutny zastávky v nočních kavárnách a vinárnách.

Když sklípek v hospodě trochu stichl, ozýval se kdesi z konta v malých přestávkách hněvný hlas: „Psi! Psi!“

Slova ta prudce ze sebe vyrážel jakýsi zblblý stařec, o kterém se v hospodě tvrdilo, že je majitelem domu, dosti bohatý, sečtělý, vzdělaný a že mnoho cestoval.

Bylo-li tomu tak, byl nejhroznějším dokladem, kam mohl člověka přivésti život v oné krčmě, kde tento pan Skřivan usedal vždy již po páté hodině, denně již po kolik roků. Mlčky kouřil z dlouhé dýmky, apaticky před sebe se dívaje a s nikým nemluvě — bylo-li nutno promluvit, jen jaksi zachroptěl. Výraz temného, brunatného obličeje, z něhož trčel velký, silný, promodralý nos, byl blbý; vlasy byly vždy rozcuchané a dlouhý vous na bradě měl podivný vlnitý útvar.

Později v noci počal píti bídné červené víno, ta stával se pohyblivějším, kroutil se, kýval hlavou a pak náhle vztáhl ruku, zakoulel očima vztahuje velké ježaté obočí a stále dýmku v ústech svíraje řval malomocně: „Psi! Psi!“

Potom počínaly jeho nesmyslné a nesrozumitelné monology a on stával se příšerným. Někdy citoval německé básně, někdy zpíval: „Červená růžičko…“ Ta dával i připíjet sklepnicím a snažil se mluviti s nimi něžně. Bylo dosti těch, kteří se mu v jeho deliriu posmívali a ty odbýval pak slovy neskonale hrubými a konečně zase jen řval: „Psi!“

Klíma nedovedl nikdy jíti rovnou cestou domů. Jeho zamilovanou zastávkou byla kavárna přezvaná studenty „Café mrtvola“, kde počal svou oblíbenou zábavu tím, že z cukrových trubiček vyfoukal krém a dále zpíval svou zamilovanou:

„Zapomenula jsem na dragounů devět,
však na vás, Holštajni, nemůžu zapomnět!“

Noc nezřídka končila zde tím, že si hosté rozbíjeli mramorové kavární stolky navzájem o hlavy…

Oba spolubydlící Klímovi musili pak vynaložiti veškeren ostrovtip a všecku sílu, aby Klímu dotáhli domů. A tam chytil housle s křikem: „Zítra se s nimi musím rozloučit!“ — otevřel okno, koňmo se na ně posadil a počal hráti.

Pak sepral se s kamarády, kteří jej tahali dolů, aby nespadl a aby jim nepouštěl zimu do pokoje a on konečně s pláčem opilce, že není mu dovoleno zahráti si na housle, klesl na lože.

Ráno ovšem nebylo lze studovat a život plynul vesele dál až peníze zmizely a nastaly dluhy, slibující pohltiti téměř celý příjem příštího prvního a podkopati všecky dobré úmysly, které s příchodem peněz a návratem houslí se dostavily.

Ano, po prvním vrátily se housle a přátelé smáli se Klímovi, že stává se ideálním. Líbal své housle, hrál na ně celé večery a ve dne se učil, dokud byly peníze a nepřišel hlad. Později utekly peníze, přišla lehkomyslnost a historie počala znova.