Domky z karet/Den v září

Domky z karet Karel Mašek
Povolaný — nevyvolený	Den v září	Housle

Údaje o textu
Titulek:	Den v září
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 22–34. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byli oba ještě dětinští.

Jí sice bylo už osmnáct let a on byl bezmála dvacet a byli tedy oba v onom věku, jemuž moda našich časů vyhání z hlavy prostý cit — ale přece oba odolávali dravému proudu doby té, příliš záhy odnášející mládí, napomínající a hrozící: Život je krátký, nutno býti moudrým, usedlým; jdi rychle v shon a chvat denních zápasů o chleba a dosáhneš-li někdy cíle, nebude to nikdy příliš záhy…

A oni oba zápasili se životem — ale i s časem, hájíce své mládí.

Lexa spíše podléhal drsnému proudu času, ač byl bohat a žil bezstarostně — kdežto Madeleina již tak mladá musila starati se o svou existenci: ale co skrovné poměry, v nichž vyrostla, zavinily, napravil půvab dívčího mládí.

Lexa byl synem bohaté rodiny, byl měšťák a žil v davu stejně mladých přátel a mezi nimi bezděky snažil se utratiti trochu mladické svěžesti, naivní víry v poesii mládí a trochu prostého citu. Mezi přátely zapomínal rád na to vše, a vyhledával předčasnou dospělost v užívání všeho, čím život lákal a v plesích a nočních pitkách snažil se ukořistiti podobné vavříny, jako jeho blaseovaní, v rozkoši sestárlí předchůdci, aby tito nemohli se mu vysmáti. Co přes to si zachovával přirozeného a sympatického, zachovávalo mu dobré, něhy plné srdce jeho matky a hrdost jeho otce, aristokrata ve světě velkoobchodním.

Madeleinu znal již delší dobu. Chodívala několikrát v týdnu k jeho sestře; po lehkém zaklepání vstupovala s francouzskou knihou v ruce skromně a tiše do pokoje, pozdravujíc trochu důvěrně a trochu polekaně; prozrazovala maně, že je děvčetem opustivším již asi v třináctém roce rodnou Paříž, aby v cizině vyhledala si chleba otcovskou mluvou a ulevila tím chudým rodičům a četné rodině. Tak žila tu u přísné tety v dívčím ústavu již kolik let, vzdálena vlasti. Ale i při ostýchavém vstupu mladistvé, podřízené učitelky nedala se zapříti roztomilá živost Pařížanky, hrající v oku, v ušlechtilém pohybu, v srdečném hlase i v laškovném úsměvu. A když ostýchavost vstupu pominula, zářila z celého chování upřímná náklonnost děvčete, které dosud nedovede býti vážnou učitelkou ale spíše přítelkyní žačky své — a zapomínala úplně na malé bílé kouverty vždy prvního v měsíci na modrém sešitě francouzských úloh připravené.

Tenkráte se však Lexa obmezoval vždy na několik obvyklých poklon, které mademoiselle Madeleine přijímala se stejně běžnou grácií jako hubičku své žačky. Královnou Lexova srdce byla dosud dáma, které jeho přátelé vyčítali poněkud velký nos a které on již v tanečních hodinách dával na jevo svou lásku neobratným a nesmělým chováním.

* * *

V letě přestala se Lexovi zjevovati šarlatová toiletta krásky s pyšným nosem na koncertech Žofínských a rozčilující mody damských ústrojů vůbec v Praze zřídly. Tu byl v bureau svého otce, kdež v mrtvé letní saisoně čítal romány, vystřídán v tomto zaměstnání starším bratrem a odjel do pohorského zátiší, povýšeného nedávno chtivou pražskou bourgeoisií na moderní středisko letního života, za svými rodiči, jež provázela také Madeleine, jako vychovatelka sestry jeho Vilmy.

Byla tu jako člen rodiny.

Vídal ji táno, když v jídelně najaté villy — vlastně pohorského domku, okrášleného švýcarským spůsobem — zastávala při snídaní jeho matku a malou, energickou rukou mu podávala šálek kávy, dovršujíc svou laskavost nabídnutím pečiva. Pak viděl ji, jak vyběhla s jeho sestrou na palouk, odkud po krátké ranní honbě vracely se k francouzským sešitům s kytkou pomněnek, parnasií a krvavých totenů.

Po obědě, když dokouřil doutník, měšťácká lenost jej přiměla, aby ideálu letních požitků užíval rozložen kdesi pod stromy v dřímotě, s tváří pokrytou kloboukem — zalehtal jej náhle v uchu francouzský popěvek či bleskl mu náhodou do oka rudý mák a bílý krep letního širáku, mihnuvšího se za hlohovým plotem a vyvábil jej na známou cestu do lesa za celou rodinou, rozmnoženou jinými členy letní kolonie, které všecky vedly Vilma s Madeleinou, mávajíce každá velkou slaměnou mošnou na houby a pozdravujíce nejen hřiby labužnickým výkřikem, ale věnujíce nadšený hold i plamenné nádheře muchomůrkových ochechulí!

Pak následovaly večerní návraty ve stínech smrkových, kvapem vlhnoucích, prodlužovaných oranžovými záblesky slunce klesajícího v horské, podezřele podzimní mlhy. Tu byly prosté vzpomínky na všední příběhy minulých dnů a chvil a četné plány na ošizení a využitkování mizícího leta tak milými, jsouce rozpřádány drsným, trochu chraplavým altem Madeleininým, že úplně umlčovaly salonní dvornosti Lexovy. A naprosto nepostačovaly mu přísné, papouškovité zákony etiketty, když Madeleina, vrátivši se po večeři s Vilmou z krátké procházky pod hvězdami, kde, držíce se kolem pasů, šeptávaly si tajůplné sladkosti — podala mu ještě na dobrou noc krajíc chleba s máslem.

Všecko to chování Lexu dráždilo a budilo v něm nezvyklý, téměř poetický cit pohnutí. Neměl dosud příležitosti pozorovati tak z blízka po celé dny mladé děvče, nenáležející rodině. Při tom vzpomínal si na zásadu pražských přítelíčků, že dlužno dvořiti se každé ženě, v jejíž blízkost se dostaneme a čím Madeleina mu byla nezvyklejší a půvabnější, tím silnějších výrazů při svém dvoření užíval. Nevěděl, že nelze stejně směle promluviti s dívkou prostou, zaujímající podřízené postavení v rodině, jako se slečinkou bohatší, ze vznešené společnosti, neprovanutou prostým půvabem, ale zvyklou na drobnou minci dvorných frasí, kořeněných někdy výrazy dosti silnými.

Lexa užíval krásných dnů letních prokazuje Madeleině malé pozornosti a dávaje si je navzájem od ní prokazovati. Naučil se trochu zpříjemňovati si život jiným spůsobem, než činíval v Praze, popřával volný průchod trochu dětským touhám a s Vilmou a Madeleinou bavili se jako děti, tak že nikomu nebylo nápadným, když o výročním trhu dal v blízkém městě Madeleině u perníkáře zhotoviti velké srdce s nápisem: „Pense à moi autant que je pense à toi — ton favori.“

A tak uběhla krásná řada dnů i nastal čas, kdy Lexa opět měl se vrátiti k románům do otcovské písárny, na jejíž oknech nyní bratr jeho kopíroval v letě nastřádané fotografie.

Zároveň měla odjeti též Madeleine. Po dlouhých čtyřech letech vymohla si konečně od přísné a žárlivé tety svolení k návštěvě rodičů v Paříži; byla to lakomá teta a bála se, že neteř se jí nevrátí a ona že ztratí duši a hlavní učitelka svého malého francouzského ústavu, svou hospodyni, kuchařku, společnici a tlumočnici. Tušila cosi, že rodiče chtí Madeleinu provdati — i propustila ji jen po svatosvatém slibu, že se jistě a záhy k ní vrátí.

Lexa nabídl se, že Madeleině bude až do Prahy rytířem a rodiče jeho, majíce jej za dosti schopného, aby obstarával dámě lístky a zavazadla a za příliš mladého, než aby byl děvčeti nebezpečným, s úsměvem svolili.

A Lexa se těšil jaký to bude krásný zakončující akkord milého letního pobytu.

* * *

Seděli spolu v coupé.

Minuli již přestupní stanici, kde Lexa proukázal Madeleině první rytířské samostatné služby. Několik slov díků, úsměv, vřelý pohled, snad i stisknutí ruky — to vše stoupalo Lexovi jako horečka do hlavy. Byla to hezká, hodná hlava bezvousého trochu dětsky divokého mladíka, neuzavřená upřímným citům, ale často zamotaná touhou po světáckých dobrodružstvích.

A nyní seděli proti sobě v coupé sami dva — sami dva, — on byl sám s tím mladým, rozmilým děvčetem. Zavadil každou chvílí o její šat, cítil její dech a s úsměvem, s vřelým pohledem v rozníceném zraku díval se upřeně na ni, pracně shledávaje trochu koktavé věty o svém dnešním štěstí, o oddanosti a citech mladého srdce.

Ona byla zamlklá, dívala se na něj pevně, klidně, ale také její oči se usmívaly.

On mluvil cosi o mladé lásce a přemoženém srdci — frasi, kterou znal z divadla — a chopil ji za ruku.

Madeleina se zarděla, odstrčila lehce jeho ruku — zamlčeli se oba — a ona pak s tím klidným, usmívavým pohledem, jako jista odpovědí, otázala se bez rozpaků, náhle:

„A máte mne opravdu tak rád?“

Lexovi zatočila se trochu mladá hlava… nenacházel odpovědi — maně chopil se znova její ruky a odvětil otázkou:

„Máte mne vy trochu ráda?“

Nedovedl jinak… V tomtéž okamžiku, kdy ona z přísna se zeptala po jeho citu, poznal, že dlouhou řadu jeho dvorností po celý letní pobyt považovala za lásku — a nevěděl, má-li ji sám rád či budí-li v něm ty podivné city vždy jen marnivá blízkost ženy. Tím byl jist, že ona není z gouvernantek, strojících úklady bratřím svých bohatých svěřenek, nechtěl klamati tu mladou duši, dotvrzující mu svou lásku.

Slovy, která pronášela se šťastným úsměvem, s dětsky upřímným výrazem jistého, altového hlasu:

„Jako svého bratra — více než svého bratra…“

A byla šťastna, že po tom vyznání nemusí mu hleděti přímo do očí, on sklonil se k jejím rukám, líbal je, líbal — a pak cítě se vyznamenaným její přízní, hrdý svým úspěchem mluvil jí o své lásce a o svém štěstí.

„Jste hodný? Jste hodný tak, jak si vás představuji?“

„Nejsem vás hoden, Madeleino…“

„Ó, vy jste hodný… vím to, znám vás, jste hodný…“

A vzala jeho hlavu v obě ruce tisknouc svoji skráň na jeho spánek, hrajíc si s jeho vlasy.

Mohl jí vypravovati o svých velkoměstských zábavách? O tom, jak hovořilo se o ženách a s ženami mezi jeho přítelíčky při dlouhých pitkách končících v nočních kavárnách a toulkou po všech možných místnostech v noci přístupných? Mohl si nyní beze studu vzpomenouti na tolik chvil mladého života podobně utracených? Dovedl se sám sobě přiznati, že teprve nyní ona jej přemohla pravým citem?

Jak dále rozvine se tento květ, na to nepomyslil. Těžil z okamžiku.

A ona se bála, co tomu řekne jeho mamá…

Nezapomene na ni? Miluje ji?

Jistě? Jistě?… Její teta byla nešťastna, velice nešťastna. Byla vychovatelkou v šlechtické rodině, mladý hrabě ji měl rád, opravdu, velmi rád. A byl by se k vůli ní vzdal dědictví, byl by se rozhněval s celou rodinou. Ale její teta ustoupila, ctila jeho matku… On jí však zachovává vzpomínku… je daleko, ale dosud jí k narozeninám a k novému roku posílává květiny.

Lexa se smál. Znal její tetu, silnou, kostnatou starou pannu se sladkohořkým úsměvem a rusovlasou parukou a tak přísnou ke své neteři… Kdyby ji hrabě viděl, jak se asi sklání k jeho květinám…

Ale jen se smál.

A poznal, že ji vskutku má rád — pocítil, že v srdci ozvalo se mu něco dosud neznámého, že celou hruď naplňuje mu rozechvělý pocit, trochu bolestný ale znamenající největší štěstí…

*

Brzo se rozhovořili jak dvě děti. Smáli se a povídali si.

Ona to věděla dávno, že ji má rád. Ach jak byl vždy rozpačitý — již na jaře, v Praze. A jak ji vždy vyznamenával. A vždy se jí líbil — má jej již dávno ráda…

Madeleine, Madeleine…

Ach ne — líbat ne — nedovolí mu, by ji políbil. Což nejsou šťastni tak? Nemůže býti lásky bez polibkův?… Ach, jak vždy snívala o této chvíli, kdy řeknou si vše… Ale bála se, že nikdy nenastane. Ona je tak chudá, nepatrná — a on… Bože, co tomu řekne mamá, až se to dozví?

Oh, mamá nás má ráda… Lexa cítil lehký mráz. Ubohé děvče! Nač vše hned vzpomínáš… Nezkušené, hodné dítě…

Ó ona se bála vždy… A teta ji vždy napomínala… Kdyby prý neznala Lexových rodičů a dobré vychování jejich synů, ani by Madeleinu nebyla dovolila do té rodiny… Její teta byla velmi nešťastna. — Má se jí svěřit?

Ne — oh ne, neřekne též nikomu…

Ale své matce v Paříži…

Ano, té ano, té jediné!

Matka se domnívala, že její Madeleina zůstane v Paříži. Snad ji tam chtěli i vdát; ale nyní vrátí se tak ráda do Čech — nezapomene-li na ni…

Madeleine… Líbal její ruce.

Tiskli hlavy dohromady. Byly zcela šťastny, ty dvě děti.

* * *

Cesta byla u konce.

Zmatený ruch pražského nádraží přerušil idyllu zamilované dvojice, které nastaly nyní starosti prosaičtější. Lexa opět obstarával Madeleině drobná zavazadla, pak usedli k obědu v nádražní restauraci, tou dobou dosti pusté, a mluvili francouzsky a hráli si na cizince.

Bylo dosti dlouho po poledni a dlouho do odjezdu nejbližších vlaků.

Praktické starosti setřásly sentimentální nádech s jich styku a tím stal se tento mnohem snazším, živějším i veselejším.

V žertu a smíchu skláněli se nad jídelní lístek, s dětskou rozkoší vžili se v úlohu vznešených cestovatelův a žádali na sklepnících nemožné věci. Teprve nyní dovedli si nenuceně vypravovati o sterých zajímavých věcech a znamenitě se baviti o všem, co se netýkalo jejich lásky.

Jen chvílemi, když se odmlčeli mezi sklízením prázdných mis či v očekávání nákypu zadívali se směle, hluboce druh druhu v oči, rozjařeni a uspokojeni dobrým obědem — a pohledy jejích si vypravovaly: Již víme, již jsme si pověděli to těžké, staré tajemství, již víme všecko!

Potom nastala rovněž velká pouť po Praze. — Madeleine měla odjeti téhož dne k večeru. V Praze byla sama, neboť teta užívala letního bytu, střídavě u zimních svých strávnic.

Madeleine hodlala v Praze většinu svých úspor utratiti za dárky a památky, určené svým milým v Paříži.

Pustili se tedy do ulic, nepomýšlejíce na možné setkání s někým, kdo by se třeba pozastavil, vida je samotné dva spolu. A Praha byla dosud pusta, neměli se co báti.

V Lexovi probouzelo se světáctví a blouznil o fiakru, který by je vozil od krámu ku krámu; ona jej plísnila. Putovali spolu a on jí pomáhal vybírati drobnosti pro rodiče a bratry, spolu mluvili stále francouzsky a říkali si „sestro“ a „bratře“.

Konečně zašli k Stutzigovi na svačinu, kde jim mraženou kávu podávala slečinka s elsaskou mašlí ve vlasech, jejíž kritikou se bavili. Dosud se jen smáli, žertovali, plísnili se, mluvili o všem možném, jenom ne o své lásce a její budoucnosti a přece měli se v tu chvíli nejraději.

Slunce konečně uchýlilo se nad Strahov a v ulicích bylo smutněji než ve dne.

Nač to poslední namáhání slunka, nač ta vynucená veselost jeho paprsků? Těm ulicím se stýská po světle plynovém, po mrazu a mlhách, pak zazáří tu odlesk velkého města — dnes jen tím spíše vyniká jeho prázdnota od rána do večera stejná.

Konečně nevěděli, co si počít. Netrpělivost, nepatrná horečka před blízkým odjezdem a loučením je přemáhala.

V cukrárně seděli již příliš dlouho, procházka ve smutných ulicích byla bezúčelnou a unavující, vydali se tedy — ač dosti dlouho před odjezdem vlaku — na nádraží západní dráhy.

Bylo tam dosud poměrně mrtvo.

Procházeli se tiše, mlčky v parku, podél širokého hlubokého plotu, pod lipami, jichž první žluté listy jim harašily pod nohou, podél trávníků, snících o péči, s jakou byly pěstovány z jara a podle houštin, otvírajících tu a tam vyhlídku na pruh řeky, pobřežní a různotvarné domy a na Vyšehrad loučící se se sluncem.

Potkávali pravidelně několik nádražních dětí, ve hře se tu bavících, nějakou dámu neb pána, odbývající si tu denní procházku v náhradu za letní byt, časem přešel tu posluha, děvečka či venkovan, příliš časně k vlaku pospíchající.

Z řeky zalehaly sem výkřiky, někdy doletí sem i ozvuk ruchu vzdáleného města; z blízka ozýval se šumot páry, hvizd lokomotivy a přerývaný šum přesouvaných vozů železničních.

A slunce vyzlatilo, kde mohlo, každou skulinu, každý lístek — ach, tak smutnou byla snaha jeho slábnoucích paprsků, pozdraviti na rozloučenou každý koutek.

A úkladný chlad jeseně plížil se ze všech stínů, aby podnikal boj s teplem, ve kamenech města nastřádaným a z něj dosud sálajícím.

Zdála-li se všem lidem ta podvečerní doba tak smutnou?

Ona odjížděla do daleké Paříže k rodičům po ní toužícím — vždyť neměli jiné dcery. Kdož ví, co pro ni ve vlasti je uchystáno, jaké záměry tam ty šedé hlavy kryjí.

Je již tak dávno z domova. A je dosud tak mladá, neví o světě ničeho, nerozumí životu, nechápe lidí, poučí se zkušenostmi svých rodičů. V životě je tolik neočekávaných změn, tolik rozmanitostí.

On zůstane v Praze. Bude pracovat v komptoiru svého otce a při tom užívat toho, co podává pražský život přátelům, mladým lidem jeho kruhu, jeho kasty, synům bohatých rodin. Jsou to nevinné taneční hodiny, taneční cercle, věnečky, plesy, divadlo, někdy i koncerty; jsou to prostá pozorování na promenádě i důvěrné zábavy na ledě. Jsou to zábavy v hostincích a noční toulky po nich i po plesech, dobrodružství všeho druhu.

Ano, bude u otce, nastane život vážnější, vyvine se jinak jeho duch, přestane vábit jej, co poutalo ho dříve, dlužno pomýšlet na budoucnost. Kdož ví, kam také jej osud zanese.

A znají se již tak dávno, byli spolu tak důvěrní, pod jednou střechou žili delší dobu a právě teprve dnes si řekli, že se mají rádi.

Jak je to dávno — ó velmi dlouho, co spolu jeli v coupé, co obědvali na nádraží a vybírali drobnosti v pražských skladech! Vždyť nastala již doba loučení za chvíli…

Chodili podle sebe, tiše, každý jinam zalétajíce myšlénkami.

Jen chvílemi vyměnili všední slovo, vřelý pohled a každá srdečná věta a vzpomínka věrnosti nesnadno dobývala se přes rty, hlasité slovo činilo ji tak banální.

Slunce zapadalo, v parku množil se chlad, nádraží se oživovalo, hluk a ruch se množil, horečka cestovatelská rostla a Lexu volala rytířská povinnost k pokladně a zavazadlům.

A potom byli spolu ještě na perroně, ona v coupé, on před ním, dívaje se chvílemi na ni, chvílemi po ostatních cestujících, po zřízencích a po vlaku.

Chvíle byla trapná, nezbývalo, co ještě asi říci, ač srdce bylo plné a cítilo, že cosi zapomnělo, oba toužili, aby již pohyb vlaku urychlil rozchod.

Ozval se zvonec, Lexa políbil Madeleině ruku, oči obou zaplály náhle touhou po jediném políbení, ale bylo pozdě — bylo po všem.

Trvala pouze den, ta dětská láska.