Doma i na sluníčku/Jak Martínek sluníčko hlídal

Doma i na sluníčku Josef Kožíšek
Poklady	Jak Martínek sluníčko hlídal	Chromý kůň

Údaje o textu
Titulek:	Jak Martínek sluníčko hlídal
Autor:	Josef Kožíšek
Zdroj:	KOŽÍŠEK, Josef. Doma i na sluníčku. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 68–74. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla jednou matička, a ta měla synka Martínka.

Ze všech jídel nejmilejší byly Martínkovi buchty s perníkem a ze všech prací nejraději sluníčko hlídal. Líhal při tom na trávníku před chaloupkou a někdy také počítal mráčky na obloze.

A toto zaměstnání tak tuze si zamiloval, že o jiné práci nechtěl slyšeti za živý svět.

Pokud byl malý a sláb, nechávala ho matička na trávě a ještě buchty mu tam nosila. Ale když dorostl a za hlídání slunce žádného výdělku domů nepřinášel, přestala matka buchty péci a počala Martínka s trávníku sháněti.

„Moje ruce vadnou,“ říkala, „sotva na chléb vydělají. Jsi už výrostek, chop se motyky a jdi po práci.“

Ale jak se měl Martínek motyky chopiti a do práce jíti, když zvykl jen slunce hlídati a mráčky počítati?

V tom umění byl tak dokonale vycvičen, že se mu v něm daleko široko žádný hoch nevyrovnal. Jen škoda, přeškoda, že nebylo v dědině hospodáře, který by za takovou práci mzdu vyplácel!

Umínil si tedy Martínek, že půjde do světa. Matička mu nebránila. Aspoň prý hoch pozná, kam se svým uměním dojde. Šel tedy Martínek do světa a po službě se ohlížel.

Poptával se tady, poptával se tam; ale nikde nepotřebovali hocha, který umí jen slunce hlídati, mráčky počítati a buchty s perníkem jísti.

Za starostmi o službu přišly záhy starosti o potravu. Dosud nevydělal si Martínek ani na skývu chleba.

Zašel tedy do boru na borůvky, jahody a maliny.

A jak tady jahody pojídá, jde okolo hospodář jakýsi a ptá se:

„Kam jdeš, hochu?“

„Služby hledám, pane,“ řekl Martínek, a hned se nabízel: „Nechtěl byste mě vzíti k sobě?“

„I chtěl!“ odpovídá hospodář.

„Co budu u vás dělati?“ Martínek na to.

„Co budeš chtíti.“

„A jak se budu míti?“

„Jak budeš chtíti.“

To bude něco pro Martínka! Bude zase jako doma slunce hlídati a k obědu dá si předkládati buchty s perníkem.

Šel tedy s hospodářem, a ten ho poslal se svými ženci na pole. Byly právě žně. Ženci chopili se ihned práce. Tady kosili pšenku, tam vázali žito a jinde nakládali snopy. Hemžili se jako mravenci, a každý měl plné ruce práce.

Jen Martínek stojí a po poli se rozhlíží. Smí si vybrati práci jakoukoliv. Našel si tedy mez, na znak se položil a do oblak se díval.

„Martínku,“ volá kdos, „dojdi pro vodu ke studánce.“

„Nemohu,“ odpovídá chlapec, „musím hlídati slunce.“

„Martínku,“ po chvíli zase někdo, „pojď prostírat povřísel.“

„Ale vždyť já slunce hlídám,“ nevrle řekl hoch, jako by se hněval, že vyrušují ho z důležité práce.

Ženci nechali tedy Martínka slunce hlídati, sami si pro vodu došli i povřísla prostírali.

O polednách vraceli se k domovu. Také Martínek vstal a k obědu pospíchal.

„Martínku, Martínku, slunéčko ti uteče!“ smáli se ženci.

Ale Martínek věděl, že dříve by mu ušly buchty s perníkem, a proto se o slunce nestaral. Pospíchal s dělníky do dvora a první byl u stolu.

Hospodyně přinesla mísu polévky a buchty s perníkem. Martínek si zaluskal prsty a sotva se pomodlil, již sáhal po nejbližší buchtě.

Ale hospodář byl podivín jakýsi.

„Počkej,“ řekl přísně Martínkovi. Potom jednomu ženci po druhém prohlížel dlaně. Každému pak řekl:

„Jez!“

Ale když Martínek ukázal své hebounké ručky, zavrtěl hospodář hlavou a pravil:

„Nesmíš jísti! Utíkej na mez a hlídej slunéčko, aby se nám neztratilo.“

Chtěj nechtěj musil Martínek jíti hladov do polí.

Cestou si myslil, proč asi jeho ruce nelíbily se hospodáři? Byly jako z hedvábí a poskvrnky na nich nebylo. Přece však Martínek zašel si ku potoku, ruce si umyl, do kapsy schoval a pak teprve k poli na mez se položil. Odpoledne přišli ženci strniště pohrabovat, aby žádný klásek nepřišel na zmar. Martínek zase na zemi sluníčko hlídal. Ale bylo mu při tom neveselo. Hlad jej velice sužoval.

A jak tu leží a hladem se trápí, jde okolo služka s těžkými hráběmi a ku práci buchtu si přikusuje.

„Prosím vás, dejte mi kousek!“ prosí Martínek.

„Celou buchtu dostaneš, přejedeš-li hráběmi pole desetkrát.“

Martínek mrzutě se rozhlédl po poli. Bylo dlouhé, k nepřehlédnutí. Doma jaktěživ nepřeložil křížem stéblo za celou mísu buchet a tady se má za jedinou tahati s těžkými hráběmi přes nekonečný lán! Již chtěl odříci, ale hlad rozhodl jinak.

Chopil se hrábí a namáhavě vlekl je po strništi. Vzdychal při tom a bědoval, až se ženci hlasitě smáli. Po páté jízdě přes pole byl Martínek zemdlen, a ruce ho pálily jako živý oheň. Dlaně zčervenaly mu do krvavá, a toho se hoch ulekl tak, že již chtěl práce nechati. Ale vzpomínka na buchtu zapřáhla jej na novo do hrabí.

Při desáté jízdě potkal hospodáře, který na voze žencům svačinu vezl.

„Martínku,“ usmíval se hospodář, „až dohrabeš ke konci, přijď ke svačině!“

Chlapec dohrabal pole a smutně se zadíval na ubohé ruce. Od neobvyklého namáhání naběhly mu, a na pravé dlani naskočil puchýř jako čočka.

„Ach, já nešťastný,“ bědoval hoch, „měl jsem ručky jako z bavlnky a nedostal jsem nic; jakž by se zalíbily hospodáři zohavené dlaně?“

Hospodář před svačinou zase prohlížel žencům dlaně a každému řekl:

„Jez!“

Když došlo na Martínka, třásl se strachem, že špatně pochodí. Ale mýlil se. Hospodář řekl:

„Takové dlaně jsou ti ku cti; poznávám z nich, že’s pracoval. A kdo pracuje, jest hoden mzdy. Sedni k míse a jez!“

Namazali Martínkovi krajíc chleba tvarohem, a když snědl, dostal od služky slíbenou buchtu nádavkem.

Od té doby se Martínek přičiňoval, aby na jeho dlaních bylo práci znáti. A když se naučil pracovati, vrátil se ku staré matičce a pomáhal jí pečlivě vydělávati živobytí. —

Buchty s perníkem Martínkovi ještě lépe chutnají a to tím, že si umí na ně vydělati. Ale sluníčko již nehlidá.

A podivno: S nebíčka dodnes se neztratilo.