Doma i na sluníčku/Chromý kůň
Doma i na sluníčku Josef Kožíšek | ||
Jak Martínek sluníčko hlídal | Chromý kůň | Jak babička chtěla umříti |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Chromý kůň |
Podtitulek: | Obrázek z maloměstského trhu |
Autor: | Josef Kožíšek |
Zdroj: | KOŽÍŠEK, Josef. Doma i na sluníčku. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 74–89. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
To bylo nějakého poplachu mezi měřínskými dětmi, když Vašík Pekaříkův přinesl na náměstí porculánové ucho na provázku.
„Kdes ‚to‘ vzal? Co je ‚to‘?“ ptaly se děti o překot, nevědouce, jak by nazvaly milé ucho úpravy nevídané.
„Kočka nám rozbila bílý džbán a maminka vynesla střepy na smetiště,“ vysvětloval Vašík. „Vybral jsem si z nich ucho a teď z něho je kůň.“
„Tohle že je kůň?“ divila se mládež. „Takového bělouše jaktěživ nikdo neviděl, co je Měřín Měřínem.“
„No, kůň,“ Vašík na to. „Vždyť má podkovy, podívejte se!“ A půjčil nevěřícím svého šemíka.
Nastala přísná prohlídka, a když ucho prošlo všecky ruce, shledáno, že zbytky střepu, uklepané pozorně na obou koncích ucha do kruhu, jsou opravdu výbornými podkovami. Někteří chlapci byli tím přesvědčeni, že Vašík přinesl vskutku koně, ale Matýsek Ťukalův ještě nedůvěřivě hlavou vrtěl.
„Poslechni, Vašíku,“ pravil posléze, „když je to kůň, ať běhá!“
Vašík postavil koně na zemi, pozorně táhl za provázek — a kůň opíraje se podkovami o půdu, běžel za ním kus cesty, aniž jednou jen klopýtl. Ale Matýsek ještě neměl toho důkazu dosti.
„Kdyby to byl kůň,“ pravil, „řehtal by jako živý.“
To byl ovšem nelidský požadavek na tu ubohou němou tvář; ale Vašík i tentokráte pomohl svému bělouši z rozpakův. Zatahal totiž za provázek, kůň sebou pohnul, a Vašík místo něho sám zvolal zvučné „ihahaha“!
Zkouška skončila mimo nadání stkvěle; ucho bylo obecně uznáno za koně. I nevěřící Matýsek se v duchu zastyděl, že tak dlouho pochyboval a že neporozuměl hned všemu i bez Vašíkova výkladu. Několik hochů zůstalo ještě u koně a jeho štastného majetníka; ale ostatní se hned rozeběhli domů, jakoby do vrabců střelil. Každý se totiž upamatoval, že doma kdesi viděl podobného koníka. A skutečně povalovalo se v Měříně mezi kamením a rumem tolik statných tahounů, že bylo dětem s podivením, proč jich staří lidé dosud neužili na polní práci. Bylo to ovšem koňstvo ještě zanedbané, divoké, nezvyklé pořádku a kázni, ale snad by časem skrotlo!
Chlapci uspořádali hned po všech koutech honbu na ně a za chvíli přiváděli je na náměstí.
Malé městečko Měřín zajisté nepamatovalo, že by kdy bylo hostilo tolik krásných zvířat ve svých zdech. Sice byly tady trhy čtyřikráte do roka, ale přiváděli na ně venkované jen skot. Takové množství koňstva jako dnes objevilo se tu jednou za uherský měsíc, když jeli městečkem vojáci, a to ještě jen na chvilku. Dnes však se tu mohl každý dosyta pokochati pohledem na bujaré koňstvo nejrozmanitějších barev a nejušlechtilejších plemen. Jeník Heřmanův přivedl na příklad švarného višňáka, za nějž se nosil kdysi polévaný džbán. Karlík Matouškův okázale stavěl na odiv dvě bělounká hříbátka z kávových hrnků, Ladislav Svěcený proháněl po náměstí ohromného hnědouše ze smetaníku a Jeník Urbanův pár plavých klisen z rozbitého ucháče; Jaroslav z hospody měl dokonce dva páry koní skleněných! Kromě toho bylo tu jiných valachů, hříbat a klisen, že člověku oči až přecházely, když se tak podíval, jak se to všecko mihá a prohání.
Každý chlapec učil svého koně běhati, aby druhého předhonil.
Když byli koníci dokonale vycvičeni a vyzkoušeni k úplné spokojenosti svých pánův a pánové se naučili řehotu, aby mohli svá zvířátka zastati v tomto výkonu, sešli se všickni majetníci koní na společnou poradu.
„Víte-li, co uděláme, chlapci?“ mluvil Jaroslav z hospody, „povedeme koně na pastvu.“
„Ale kam?“ ozvalo se několik hlasův.
„Tamhle! u studny je trávník, to bude naše louka.“
„Tak pojeďme,“ přisvědčila družina.
Za chvilku byli na louce. Postavili koně do řad a milá zvířata se pásla jako přibitá, ani hlavy nepozvedla. Jak by se také nepásla!
Kdo ví, jak dlouho již ležela o hladu na smetištích, kam jim sotva kdo obroku přinesl. Pustila se tedy do hebounké travky s veškerou chutí, a travička jim šla k duhu.
„Teď budeme koupati,“ navrhl někdo, když byli koňové nasyceni. Také koupele uznána byla obecná potřeba. Po všechen čas, co se koníci povalovali v blátě a rumu, nikdo jich nehřebelcoval ani nemyl, tak že na mnohém pro špínu a prach nebylo ni srsť viděti. Chlapci tedy zavedli je ke studni, v jejíž okolí nebylo o kapku vody zle, a a pustili se do cídění zanedbaných zvířat. Za chvilku se koníci na slunku jen jen leskli.
„A co teď?“ ptali se někteří hoši, když koně vyplavili.
Mnozí chtěli voziti seno, jiní orati pole. Že však nikdo nevěděl v celém městečku o příhodném vozu nebo pluhu, nedošel chvalitebný úmysl vyplnění, z čehož ovšem rmoutily se nezorané úhory a lada i nenahraditelnou škodu vzalo z toho polní hospodářství v Měříně.
„Udělejme si tedy odpoledne trh,“ zvolal Vašík Pekaříkův.
„Trh, trh, to bude něco,“ jásaly děti.
„Ale kde nabéřeme peněz?“ ptal se Ladislav Svěcený.
„Udělejme je z papíru!“ radil Toník Antošův.
„Nebo z lupení!“ mínil Jaroslav z hospody, „lipový list bude desítka a topolový zlatka.“
Dětem se líbily tyto peníze víc než papíry; proto si řekly, kdo bude si odpoledne hráti na kupce, že musí míti lipové a topolové bankovky.
Za Měřínem je topolové stromořadí a lipový háj. O trochu žlutého listí nebývá tu na podzim nouze. Některé děti rozběhly se hned v tato místa, kde stromy s haluzí střásají zlatky a desítky. Jiné děti vracely se z náměstí k domovu, poněvadž se blížilo poledne, kdy bývá jim konati rozmanité posluhy.
Mezi dětmi, které volala povinnosť domů, byl také truhlářův Frantík. Nosil oběd staršímu bratru do továrny na druhý konec městečka. Ač tam nebylo daleko, zdála se mu dnes cesta býti nesmírně dlouhou, a to tím, že mu již myšlénky běhaly mezi dětmi. Stále mu vězela v hlavě pěkná hra, jakou si připravili, a ta mu nadělala plno starostí.
Trampotám Frantíkovým porozumíte, povím li vám, že na trh neměl ani koně ani peněz. Koně dopoledne najíti nemohl a na peníze do háje neměl kdy jíti. Avšak cestou z továrny si umínil, že znova prohledá doma každý koutek, a těšil se nadějí, že úsilí jeho nebude marno.
Jakmile tedy přišel domů a matince odevzdal nádobí, jal se prohlížeti u kůlny hromadu kamení; hledal také v zákoutí u vrat a šel podél zdi kolem celé zahrady; ale kde nic, tu nic. Všecek jsa zklamán vrátil se do světnice a smutným zrakem pozoroval nádoby, jež matka právě myla. A hle! Na lavici stál rozbitý hrnek od barvy se zdravým uchem. Frantík byl by radostí vyskakoval do stropu.
„Matinko,“ zvolal pln blaženosti, „prosím vás, dejte mi ten hrnek, není-li již k potřebě!“
„Co s ním počneš?“ ptala se matka.
„Udělám si z ucha koně a povedu ho na trh, dovolíte-li.“
„Vyškrab z něho barvu a vezmi si jej.“
Frantík seškrábal ze dna zbytek barvy do jiného hrnku a utíkal se střepem na dvůr, jakoby mu hlavu zapálil. Tam nejprve u studny koníka umyl a pak se dal do kování. Zbytečné kusy střepu odklepal od ucha tak, že zbyly při něm jen podkovy. Ale jaké podkovy!Každá měla plno hran, kdežto koníci ostatních dětí měly podkovy jako ze soustruhu. Frantík jal se kovati znova, a brzy se mu podařilo přední podkovu oklepati do žádoucího kruhu. V tom vsak mu připadlo, nepřijde-li již na trh pozdě. Hledáním a přípravou koně uběhlo tolik času, že by nebylo divu, kdyby se byly děti již hry nabažily. Dal se tedy chvatně do kroužení zadní podkovy, zapomínaje, že práce kvapná — málo platná. Klepal, klepal, pojednou bác! — Zadní noha i s podkovou válela se na zemi.
Jako pohořelý rolník nad spáleništěm svého statku stál tu Frantík nad troskami svého potěšení.
V prvním okamžiku byl všecek zarmoucen, bez myšlénky a bez útěchy.
Ale po chvíli mu připadlo, že by snad mohl nohu i s podkovou ke koni připevniti jako tatínek někdy spojuje prkna. Vzpomněl si, že v otcově dílně stojí hrnek klihu. I sebral oba kusy nešťastného koně a vkradl se do dílny, která byla tou dobou prázdna. Zhustlým klihem natřel nohu, přitiskl ji k tělu, a kůň byl zase celý. Honem přivázal k němu uzdu z provázku a nesl koně na náměstí.
Cestou mu přišlo na mysl, že noha snadno se odloupne a kůň bude zase chromý. Takového chuďasa by asi sotva kdo koupil. Proto si Frantík umínil, že nebude koníka prováděti a že chromotu jeho zapře. Vždyť přiléhaly oba kusy k sobě tak, že nikdo správky nepozná.
Když přišel na náměstí, byl již trh v plném proudu. Kupci se procházeli mezi koňstvem a pátravým okem prohlíželi si přivedené oře. Tu a tam smlouvali se již o cenu. Prodavač vychvaloval svého koně, jak jen uměl, a kupec vytýkal mu chyby, aby cenu zmírnil. Posléze se dohodli, podali si ruce, a koupě byla učiněna. Kupec vyplatil umluvenou částku a mnohdy ještě nějakou zlatku dal čeledínovi, který s hospodářem koně byl přivedl. Vždyť o peníze nebylo zle! Každému jimi kapsy až překypovaly. Tak bohatého a živého trhu dosud nikdo v Měříně nepamatoval, a byly tu přece hlavy, které již něco viděly! Sotva se Frantík na tržišti s koněm postavil, již ho obstoupilo několik bohatých obchodníkův. Prohlédli si koně se všech stran, a Vašík Pekaříkův promluvil:
„Co za toho ryzáka?“
„Sto zlatých,“ Frantík odpověděl. Začervenal se při tom až po uši, neboť věděl, že by za koně se slepenou nohou měl žádati jen několik zlatých.
„To je mnoho,“ Vašík soudil, „ale proveď ho, ať víme, umí-li klusati.“
Teď teprve zabušilo ve Frantíkovi srdce! Již ho mrzelo, že chlapcům neřekl, jakým mrzákem ten jeho ryzák jest, ale zase si myslil, že by potom utržil zaň málo peněz. Chvějící se rukou vzal tedy za provázek a popotáhl koníka za ustavičné bázně, že mu noha upadne. Ale ryzák popojel dobře. Frantíkovi se ulehčilo.
„Je zdravý či má nějakou vadu?“ ptal se dále Vašík, jak to slýchal od kupců na skutečném trhu. Ale Frantíkovi se zdálo, že Vašík i chlapci vědí o zlomené noze. Již se chtěl přiznati, ale zase mu připadlo, že snad je na to pozdě, a proto lhal:
„Je zdravý.“
„Co za něj tedy do slova?“ Vašík jal se vyjednávati dále.
„Sto zlatých.“
„Dej ho za osmdesát.“
„Za devadesát dám.“
„Tedy za devadesát je můj.“
Podali si ruce a Vašík vysázel Frantíkovi na pravici devět lipových listů, které tenkráte platily devadesát zlatých…
Devadesát zlatých za chromého koně!
Mnohý čtenář snad si pomyslí:
„To měl asi Frantík radosti z takového výdělku!“
Ale nebylo tomu tak; Frantík užil ze svého prodeje málo potěšení. Jakýsi hlas v srdci stále mu připomínal, že se dopustil velmi spatného skutku, prodávaje chromého koně za zdravého. Také ho stíhal ustavičný strach, že Vašík brzy pozná, jak byl oklamán, a že všechněm dětem poví, jakým lhářem je ten truhlářův chlapec. Tyto obavy tak skličovaly mu mysl, že neměl již na trhu pokoje a raději odešel domů.
Sedl si do dílny, kde otec pracoval, a myslil, že tady snad se nemusí ničeho strachovati. Ale zmýlil se. Upomínky na špatné své chování všude nosil s sebou, a výčitky ozývaly se mu v srdci ještě důrazněji. Zdálo se mu, že nejen Vašíka přelhal, nýbrž i okradl o devadesát zlatých, za které chromý koník nikterak nestál.
I litoval velmi svého jednání. Co zábavy mohla mu dnešní hra poskytnouti, kdyby se nebyl dopustil podvodu! Těšil se na trh z celé duše a teď se nesmí na něm ukázati! Vždyť by všechny děti prstem naň ukazovaly: To je podvodník, lhář a zloděj!
Takové myšlénky se proháněly Frantíkovou hlavou. Otec několikrát v hoblování ustal a vždy na svého synka zkoumavě se zadíval. Nešlo mu do rozumu, že chlapec jindy tak veselý a hravý je náhle zasmušen a ulekán. I zeptal se ho:
„Kde jsi byl, Františku?“
„Hrál jsem si na náměstí.“
„Proč jsi odešel domů?“
„Bál jsem se Pekaříka.“
„Čím jsi mu ublížil?“
„Oklamal jsem ho.“
A Frantík upřímně pověděl, jak prodával koně, jak Vašíka obelstil a jak ho potom pojal strach a nepokoj.
„Povím ti, hochu,“ řekl otec, „co tě tížilo. Každému člověku dal Pán Bůh dobrého rádce, svědomí, který nabádá jen k činům dobrým. Kdo však hlasu jeho nedbá a vede si nepoctivě, tomu svědomí zlé skutky stále připomíná a zošklivuje. Nepoctivec nemá pak nikde pokoje, poněvadž ho svědomí všude výčitkami stíhá.“
„A nemohlo by se, tatínku, to svědomí nějak utišiti?“
„Pokud nepoctivý skutek napraven není, dotud svědomí neumlká.“
„Jak rád bych, tatínku, svou chybu napravil, ale bojím se, že se bude Vašík na mne hněvati.“
„I to jest ovocem neupřímného jednání. Kdo důvěry lidí zneužije k podvodu, ztratí jejich lásku a dojde jen pohrdání. Jdi však a Vašíkovi se vyznej, že lituješ svého skutku; vrať mu peníze a snad si získáš zase jeho přátelství.“
Frantík pospíchal na náměstí těše se nadějí, že vše napraví. Jedva ho děti zhledly, skupily se kolem něho a nepěkně ho vítaly:
„Jdi si domů, jdi; já již s tebou nehraji,“ řekl Matýsek Ťukalův.
„Já také ne,“ dodával Vašík Pekaříkův. „Řekl jsi, že tvůj ryzák je bez vady, a když jsem ho popohnal do klusu, upadla mu noha.“
A na dotvrzení svých slov ukazoval oba kusy nešťastného koně.
„Nehrejme s ním nikdo,“ navrhoval Jaroslav z hospody, „ošidil by nás.“
„Vašíku,“ počal Frantík smutně, „prosím tě, odpusť mi, že jsem ti pravdu neřekl. Nesu ti peníze, vrať mi koně, chceš-li.“
„Chci,“ řekl Vašík a přijal svých devět desítek, načež vrátil Frantíkovi polámaného ryzáka.
„A smím-li zůstati mezi vámi?“ Frantík doprošoval se hry na chlapcích.
„Nebudeš-li zase podváděti?“
„Nebudu,“ sklíčený hoch sliboval, a druzi vidouce jeho upřímnou vůli, svolili:
„Hrej si tedy.“
Nebylo šťastnějšího prodavače nad truhlářova chlapce. Stál na trhu sice jen s chromým koněm, ale za to bez bázně a bez rozpaků. Svědomí, které ho za podvod dříve káralo, chválilo ho teď, že křivý svůj čin napravil, a to působilo Frantíkovi cit nevýslovné slasti. Přímo díval se opět druhům do očí a jen si přál, aby někdo z nich přišel koně jeho kupovat. Jak rád by ukázal, že umí již poctivě prodávati! A čeho si ze srdce žádal, splnilo se. Přišel k němu Matýsek Ťukalův a ptal se:
„Co za toho ryzáka?“
„Vždyť je chromý!“ upozornil Frantík, „snad bys ledajakého netahálka nekoupil?“
„Víš, Frantíku,“ Matýsek na to, „já si hraji teď na komedianta, a komedianti nemají tolik peněz, aby si koupili statného tahouna. Tvůj kulhánek vozík mi přece utáhne, a více na něm nežádám.“
„Dej mi tedy za něho pět zlatých, chceš-li,“ odvětil Frantík.
„Za pětku ještě stojí. Až přijde k nám dráteník, poprosím tatínka, aby dal ryzákovi nohu sdrátovati; však ona se zahojí. Dáš ho tedy opravdu za pět zlatých?“
„Dám.“
Potřásli si rukama, jak bývá zvykem řádných kupců, Matýsek vyplatil Frantíkovi pět zlatých a milého ryzáka schoval do kapsy.
Jenom pět zlatých za koně! Mnohý čtenář zase snad si pomyslí: To asi potom Frantíka mrzelo, že tak málo utržil. Ale chyba lávky! Frantík se ze skrovného výdělku velice těšil, poněvadž si ho poctivě dobyl, a kromě toho se ještě radoval, že ubohému komediantu pomohl snadno ke koni.
A když se vrátil domů a tatínkovi vyprávěl, jak podruhé koně prodával, řekl mu otec:
„Nejvíce jsi, hochu, vyzískal tím, že jsi poznal pravdu: ‚S poctivostí nejdál dojdeš.‘ Jednej vždy podle slov těch, a nikdy nebude ti život kalen výčitkami svědomí a pohrdáním lidí.“