Domů a jiné obrázky/Zemanka/IV.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 198–206. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V tu chvíli stará Bonuše podřimovala ve tmavém, vysokém křesle, a neť její, paní Elška, stála u oken. Před ní, na dřevěném polštáři jeho, značně širokém, neboť zeď stavení byla velice tlustá a silná, stály v květináčích dvě kvetoucí růže a vedle nich bílý, modrými kresbami zdobený džbánek. Paní právě zalila zardělé květiny.

Otevřeným oknem bylo viděti mohutné pilíře, stavení tu opírající, v jich skulinách plno netřesku a plevele, dále pod nimi zahrádku a za ní chlumek se starými košatými stromy.

Stály zrovna na jeho temeni: javor a dva duby, jako tři obři mohutných kmenův a široširých korun. Kolkolem všecko v zátopě prudkého světla slunečného, vzduch plný sálavého horka; jenom tam pode stromy chladivý stín.

Paní Elška ohlédla se po tetě. Usnula tvrdě. Mohla by ji tu nechat a na chlumek si zajíti. Ale kdyby z nenadání přijel vladyka. Zase by hučel, co tam pod těmi stromy má. Oh, snad teď bude přece aspoň poněkud volněji. Zle bylo, co ten kůň tak scházel — on, pro člověka by snad tak nedělal. Dnes už rozhodnuto. Koně odnesli, zahrabali, a vladyka nedbaje času si vyjel; nechtěl v tu chvíli býti doma. Teď bude nějaký den ještě zle, ale pak snad přece zapomene.

Venku se ozvaly hlučné hlasy. Ah, čeládka se vrací. Už je po všem. Ale o čem tak živě vykládají? Totě starý Beneš… Něco o cikánech!… Paní Elška se nahnula s okna… Ano, starý Beneš v čele ozbrojených pacholků vykládá sběhší se dvorské chase o cikánech, všecko jak se událo, a že přišla ta luza podívat se, dobře-li klusákovi učarovali.

„A byli to titíž, které tenkráte jste potkali?“ ptal se někdo.

„Nevím; myslím, že ne.“

„Tihle měli ženskou —“ dokládal jeden z pacholků.

„Hm, byli, nebyli, to je jedno —“ mínil Beneš. „Všecko jedna luza — všecko jedno pásmo. Jen tak sem nepřišli. Ti dobře věděli, jakého tu máme nemocného a proč se roznemohl. Však kdybychom je byli dostali… Těm bych ukázal!“

Dále si vykládali o cikánech, zvláště o tom, co vladyka řekne… Paní Elška sebou trhla. Oni o vlku a vlk tu. Vladyka právě se vrátil. Poodstoupila od okna. Zalekla se. A v tom už ozval se dole jeho hlas… Slyšela, jak laje pacholkům, že cikány pustili.

Pane na nebi! Dobře se tak stalo, ti ubožáci by zkusili. Dobře, že ho tu nebylo. Chtěla od okna, než zarazila se novým leknutím. Zaslechlať, jak vladyka poroučí čerstvé koně osedlati, sobě i třem pacholkům. Pojede za nimi, bude pronásledovati cikány. Oh, toť by nebyl on! Jak by mohl prominout, odpustit! A snad to ani nejsou ti, které viní. On jim nesleví, neustane, až je dohoní.

Paní Elška nečekajíc vyšla ven a potkala manžela svého v klenuté, veliké síni.

„Slyšela-lis?“ ptal se prudko všecek jsa zamračen.

„Ano, cikáni…“ odpověděla paní Elška mírně a tiše, úzkostně hledíc muži do tváře.

„Uchystej něco krmě a vína, pojedeme,“ ostře, jako by poroučeje vladyka odvětil.

„Chceš-li za nimi? Nyní, v ten čas?! A je to zlý lid, aby ti ještě —“

„Zlý, věru, a proto chci, aby již nikomu neškodili —“

„Ale snad to ani nebyli ti — honil bysi snad nepravé — a nevinné —“ dodala váhavě.

Prokop Odroda, Němček, dal se do smíchu.

„Nevinné!“ opakoval. „Holoubátka,není-liž pravda! A kdyby to ani ti nebyli, již mně vraníka… Stihli je u vody, u rybníka, rozumíš-li? Jistě vodu čáry nebo zrovna jedem otrávili. Ale jaké průtahy, rychle, rychle!“

Paní Elška neodvážila se již ani promluvit. Odešla učinit po mužové vůli.

Za chvíli po té vsedal vladyka na koně, jenž osedlán přede dveřmi čekal. Paní Elška stála opodál. Ani si nevšimla, že muž jí ani ruky nepodal. Když do sedla se vyšvihl, tázala se, kdy přijede.

„Až je dohoním, až je vytrestám —“ Bodl koně ostruhou. Jen ještě jednou se obrátil, však ne po ženě, ale po čeládce a zvolal, aby dvůr dobře opatrovali a na oheň pozor měli. A již byl branou ven a za ním tři jeho průvodčí, všichni jak náleží ozbrojeni šavlemi a samostříly.

Před časy by paní Elška více muže svého zdržovala i bránila mu, aby nejezdil, byla by důtklivě ho napomínala, aby se nevydával v nebezpečenství, a horlivě, vroucně žádala, aby brzy se navrátil.

Však poslední dobou mnoho se změnilo v jejím nitru, mnoho… Nejednou již o tom s tetou Bonuší promluvila, tak že si vladyku nemyslila; než to, co ve chvílích samoty uvažovala, co v jejím nitru se dálo, aby tetě vyjevila, nebyla s to. Čím dále tím častěji připadalo jí to divné, kormoutlivé myšlení, tím častěji skličovala ji ona podivná tesknota, ve chvílích samoty, kdy cítila takové prázdno, kdy ji děsila myšlénka, že bude tak ustavičně, beze změny, bez naděje, bez potěšení.

Když vladyka odjel, kráčela nádvořím zamyšlena nedbajíc rokující dosud čeládky a zamířila kolem hlavního stavení věžovitého, v němž přebývali, ku dřevěným vrátkům. Před nimi ve stínu starého pilíře seděly dvě dítky, chlapeček a malá holčička. Drobnými prstíčky svými dobývali netřesk ze skulin pilíře. Kolem nich leželo několik hliněných hrnečkův a dřívek, jimiž až dosud byli si hráli.

Opálený, zdravý klučina vyskočil a smál se na vladyku. Mladší sestřička sebravši se, v košilce jen, jak byla, batolila se dětsky prostomile k zemance a buclatýma ručkama chytila se její lindišové sukně. Paní Elška pojednou jako by se vzpružila.

Upřímný pohled dětských, černých očí zažehnal stín zamyšlení, ano i úsměv vyvábil na přibledlém líci. Jak se k ní děcko přitulilo, přitiskla je k sobě, a tiskla a líbala, až děvčátku zardělo se líce. Ale také paní Elšce, jak je pak pustila, bylo znáti na tváři ruměnec. Chopivši šafářovy děti za ruce vyzvala je, aby šly s ní do zahrádky.

Prve než manžel přijel, pomýšlela na chlumek. Na jeho temeni, ve stínu starých dubův a mocného javoru, ráda těkala zrakem svým po lesích, chmurně se rozkládajících k východu za dvorcem; nejraději však po vesnicích bělajících se opodál i daleko mezi stromovím a v polích, až obyčejně naposled utkvěl její pohled tam, kde v dáli čněly vysoké věže nejbližšího města. K němu zatáčela se polem i lučinou cesta, vedoucí ku tmavé jeho bráně, za níž tak živo a hlučno.

Odtud nosíval vítr až sem pod staré stromy na chlumek vážný hlahol zvonů, jenž nejednou mladé zemance, jak mu za tichého svatvečera nebo za nedělního, oroseného jitra naslouchala, rozechvěl srdce divnou, nevýslovnou touhou.

Nyní pro šafářovu drobotinu na zalíbené své místo zapomněla. Děti bez ostychu a vesele vešly s ní brankou do neveliké zahrádky, obklopené se tří stran kamennou zdí; čtvrtou stranou opírala se o samo hlavní stavení, obrácené do ní čelem. V zahrádce v tu stranu ke chlumku poněkud se svažující nebyly tak patrny účinky hrozného vedra. Staralať se paní Elška o vláhu pro kousek té zalíbené své půdy, těšící ji květy a zelení. Šedá, kamenná zeď uvnitř byla pokryta živým kobercem chmele i křovím kolem dokola husto rostoucím. Tudy ubírala se a trhala šafářovým dětem maliny, v šedozeleném listí vábně se zardívající.

Chuť malých mlsalů, jejich radost, jejich výkřiky a řeči ji bavily. Dnes beze strachu mohla se jim oddati. Nemusilať se báti vladyky, jenž nerad vídal, když s těmi dětmi se zastavila.

Ano nedávno, když zastal paní svou chovající nejmenší šafářovo děvčátko a laskající je, přísně ji za to pokáral a přísněji ještě šafářce poručil, ať děti lépe si hlídá a nepouští je na obtíž do panského domu.

Trhajíc maliny došla se svým průvodem až k nevelikým dvířkám ve zdi, polozakrytým houštinou. Tu usadivši děti na lávce pode starou jabloní, korunu svou vedle dvířek nade zdí mohutně rozkládající, šla mezi záhonky, aby uvila svým malým hostem kytičky. Ale v tom jako by se kolem ní zastínilo. Nad kvetoucím záhonkem jsouc nachýlena náhle se vzpřímila, aby se rozhlédla, co se stalo.

Ano, div divoucí!

Převzácný host se ukázal; na nebi mrak a na chvíli zaslonil slunce. A tu v onu stranu za chlumkem obloha zatažena. Snad konečně bude bouřka a déšť se vyřine! By Bůh dal!

Než v tom, jak zemanka držíc v levici natrhaná kvítka po nebi se rozhlížela, pojednou sebou trhla. Někdo na vrátka zabušil; a po druhé! Paní Elška se zalekla. Bezděky se ohlédla po dvoře. Tam hluboké ticho a kolem ani živé duše. Šafářův klučina seskočil s lavičky a volaje: „Někdo tluče,“ upřel své vyjevené oči ke dvířkám, vedoucím ze zahrádky ven ke chlumku.

Již také mladá zemanka u nich stanula.

„Kdo je to?“ otázala se.

„Mdlý poutník. Smiluj se, žízním, prahnu —“ ozval se mužný hlas.

„Jsi-li sám?“

„Sám jediný.“

Zemance připadlo, že bude nejlépe říci mu, aby šel kolem přímo do dvora.

„Zbloudil jsem v polích,“ neznámý sám opět začal, jako by chtěl zapuditi nedůvěru paninu. „Od Božího rána svých úst jsem nesvlažil. Přišel jsem až sem k tomu potoku přede zdí — ale je přeschlý jako všechny. A tu jsem zaslechl dětský smích, a tvůj, paní, hlas. Zatloukl jsem, jak písmo dí, a věřím, že mne nezapudíš, neboť jsem trápen žízní jako bohatec v pekle. Zbraně nemám — jsem —“

V tom křoviny prudko se rozhoupaly a koruna jabloně u branky hlučně zašuměla. Zdvihlť se vítr, jako před bouří.

Paní Elška dále nerozvažujíc, jako by řečí cizincovou přesvědčena a ujištěna, odšoupla ne bez namáhání závoru. Ale jak dvířka otevřela, stanula nehnutě a všecka udivena hleděla na zbloudilého cizince. Stál před ní níže na kamenných schůdkách muž ještě mladý, statné postavy, ve tmavé, dlouhé sukni i takových úzkých nohavicích. Paní Elška však nevšimla si jeho postavy, ani černošedého mračna mocně zvlněného, jež dvířky bylo viděti, jak za starými stromy za chlumkem vyvstávalo.

Zrak její byl sváben a upoután sličnou hlavou cizincovou, kolem níž, jak větřice zadula, zavlály dlouhé, něco zkadeřené vlasy barvy havraní; nejvíce však jiskrnýma očima. Černé byly, jakož i hebounké vousy kolem líce mužně sličného, a pohledly na mladou paní tak, že jako by učarována nemohla svých zrakův odvrátit.

Kvapné ustoupila jako oslněna. Zableskloť se proti ní. Když pak očí svých pozvedla, byla dvířka zavřena a cizinec stál na zahrádce vedle ní.

Příchodem jeho, více však ještě zjevem jeho překvapena, vyzvala ho, že mu vody přinese, aby zatím usedl. Teprve na nádvoří, když dala nabrati čerstvé vody do bílého, květovaného džbánu, připadlo jí, že mohla cizince do stavení vyzvat. Když opět chtěla do zahrádky, stará teta probudivši se zahlédla ji s okna. Když uslyšela, komu ta voda, sama vyzvala:

„Bouře tu a déšť na spadnutí. Je-li dobrý člověk —“

„Jako žák nějaký.“

„Tedy ho pozvi dále.“

Zatím cizinec sedě pod šumící jabloní rozhlížel se zahrádkou, kde všecko, strom, křoví i květina, chvěly se u větru. Tu také utkvěly černé oči jeho na šafářových dětech, jež před cizincem kus utekly a nyní zvědavě i bázlivě na něho hleděly: odvážnější chlapec napřed, bázlivá sestřička za ním.

Cizincova zamyšlená, vážná tvář nevyjasnila se pohledem na ta písklata, aniž se na ně usmál, nebo je k sobě zavolal.

„Je-li to vaše máti, ta paní?“ zeptal se.

Děvčátko ani neodpovědělo a jen hošík se vzmuživ odvětil, že není.

„Kdo je to?“

„Vladyka.“

„A čí jste vy?“

„Ze dvora,“ odvětil chlapec prostodušně.

„A vladyka nemá dětí?“

„Nemá.“

Umlkl, neboť v tom otevřela se dvířka ze dvora a jimi vstoupila sama vladyka s mladou děvečkou nesoucí džbán vody. Cizincovy oči pohleděvše na paní utkvěly na ovlhlé nádobě, s níž jasně křišťálové krůpěje kapaly na cestu. Nedočkav ani vstal a chopil se džbánu.

„Bůh tě pozdrav, dobrá paní,“ pravil a jal se píti.

Pil s velikou chutí, tak že zemanka patříc na něho v duchu až ho politovala, jakou hroznou žízní byl ubohý trápen. A v tom také bedlivěji si všimla jeho urostlé postavy. Napiv se chápal se zvolna holi a pláště na lávce pod jabloní uložených. Když však ho paní Elška pozvala, aby nyní nechodil, že je déšť na spadnutí, poslechl rád.