Domů a jiné obrázky/Zemanka/III.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 193–198. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasná, tmavomodrá nebesa, bez stínu a mráčku, klenula se nad širou krajinou a slunce palčivě zářilo. Na nebi jasno, na zemi smutno. Kraj všecek vyprahlý. Hle, těch širých lánů přede žněmi! Těch nizounkých, žloutnoucích kláskův, mezi nimiž ani myška by se neukryla, těch vypálených lnů, jež se rdí z daleka jako vřesoviště v jeseni!

Země vyschlá jako chudý prs mateří; sypká, lidskou prací změlněná prst pokryla se tvrdou korou a od vedra se rozpukala; než i na tvrdých stezkách i cestách zejí trhliny, a tvář země, jindy tou dobou veselá a líbezná, truchlí žízní rozpukaná, pokrytá vysoko šedým, teplým prachem.

Tam, hle, se hnul a hustým mrakem zvedl se v oslňující záři slunečné. Z prachového mračna vyjeli čtyři jezdci, cikáni. Dva z nich vedou ještě vedle svého po koni a za nimi opodál kráčí hříbě. Dospívá již, však není uvázáno. A nač by je vázali! Neníť to hříbě svěžích údův, jež samou bujností neví, kam by skočilo, jež vesele si pořehtává, ale zvířátko ubohé, mdlé, kráčející s hlavou svislou za ostatními.

Zastavili se. Nejstarší v čele, žádného koně nevedoucí, drží v levici dlouhý řemen, na němž má uvázané dva krásné ohaře. Jak pán jejich se zastavil, ihned lehli do prachu rudé jazyky jako prve vyplazujíce a prudko oddechujíce.

Pánu jejich, ve vysokém plstěném klobouku, otočeném turbanem ze strakaté rouchy, jak nyní dlaní zastínil si černé, jiskrné oči a tvář do tmava osmahlou a zarostlou, zablesklo se na opálené ruce několik prstenů. Prsa mu zářila od blesků velikých stříbrných knoflíků hruškovitých na tmavorudé sukni, již vybledlé a stažené širokým řemenem, plným různého kování na slunci zářivě se blýskajícího.

Vedle náčelníka té malé družiny seděla na vraném koníku mladá ještě ženština, osmahlá jako všichni, v bělostné košili, v předu pro vedro porozhalené, a ve strakaté sukni živých barev. Zpod bílé pleny, jíž ovila si hlavu, bylo viděti černé lesknoucí se vlasy, od nichž tím jasněji se odrážel třpyt zlatých penízků nad čelem.

Ti dva vzadu, ještě snad osmahlejší, také černovlasí, ve strakatém podivném rouchu, v opánkách jako jejich vůdce, mlčky oháněli lipovými zvadlými haluzemi své i svých soudruhů koně.

A ještě se ubohá, zpocená a žíznivá zvířata prudko oháněla ocasy proti dotěrnému hmyzu.

Starý vůdce chvíli se rozhlížel širou, opuštěnou krajinou, jež jako mrtvá před nimi se rozkládala. Všude vyprahlá pole, mezi nimi nekonečná cesta plná prachu, nikde stínu. Vzduch chvěl se horkem; člověku i zvířeti bylo jako u výhně. Pot poléval tělo, těžko se dýchalo, ústa i hrdlo vysychaly, a prach při každém kroku vnikal do nich i do očí, bolících od něho i od oslňujícího světla a prudkého parna.

Vůdce pojednou ukázal v pravo, kdež daleký kus stranou lákala stínem řada stromův a houšť křovin, za nimiž, jako by na jejich konci, probělával se osamělý dvorec či tvrz.

Všichni dali se tam širokou, vyprahlou mezí. Psi i koně kráčeli zvolna, nejvolněji hříbě, jež pletouc nohama zůstávalo daleko za ostatními.

Vůdce pobízel: „K těm stromům musíme. Tam je snad potok.“

Mužové i mladá jezdkyně dali se do živějšího hovoru. Jen vůdce jejich nevyjasnil vážného líce. Bedlivě pozoroval svého koně i ostatních, již kráčeli jako prve mdle a unaveně.

Dojeli. Stín stromů je pokryl, již haluze, jak se jimi drali, šustěly a praskaly; výkřik — pak ticho. Veselé, nadějí oživené tváře jako by strnuly. Jen líce starého vůdce zůstalo jako prve, klidno, zasmušilo.

Společnost stanula u cíle svých tužeb.

„Přeschl jako všecky,“ pravil vůdce a sjel do koryta neširokého potoka.

Bylo kamenito, sucho, jako by ho jakživa ani krůpěj vody nesvlažila. Marně se ohlížel vůdce i jeho společníci, nenajdou-li v nějaké zátočce pod kořeny aspoň něco vláhy. Nikde nic; břeh, kořeny olší i dutiny pod nimi suchy, plny ztvrdlého bláta a povadlých rostlin.

„Ubohé zvíře!“ zvolala jezdkyně, když právě v ten okamžik mezi haluzemi olší ukázala se hlava mladého hříběte. „Aspoň si tu odpočineme,“ dodala chtějíc se sedla, aby si ulehla ve stín.

Než starý vůdce nedovolil.

„Zatím hříbě se nám svalí, a my také žízníme,“ pravil a dodal: „Pojedeme korytem vzhůru a dojedeme tak jistě k tomu bílému stavení, jež bylo viděti. Tam snad bude voda —“

Jen útěcha, že tam v bílém dvorci dojdou občerstvení, dodala ještě chuti a síly. Cesta byla nyní aspoň o to snazší, že jeli mezi křovinami, pod korunami starých olší, ve stínu, ačkoliv i tu bylo dusno. Aby uvolnili koním na té kamenité cestě, slezli a kráčeli vedle nich nebo po břehu, kde nebyl zarostlý. Tak ubírali se asi čtvrt hodiny; pojednou vůdcův kůň se zastavil, krk natáhl, nozdry rozšířil a zařičel.

Pán jeho vyjasniv líce zvolal vesele a s určitostí:

„Voda! Zoreha čije vodu!“

* * *

Všichni v malé karavaně přidali do kroku a dříve ještě nežli se nadáli, spatřili, po čem už prahli — vodu.

Stinné stěny olší a křovin v pravo v levo se rozšířily, a před sebou spatřili rybník, ne veliký ani ne zcela plný. Zdálo se, jako by byl více než z polovice vypuštěn. Bahnité jeho dno, z větší části vyschlé a rozpukané, svědčilo, že ani toto místo neodolalo žáru palčivých paprsků slunečních. Kolem do kola na vysokém břehu rostlo hustě různé stromoví; jenom na jednom místě, zrovna proti žíznivým jezdcům, břeh byl úplně volný, tak že tudy bylo dobře viděti osamělý dvůr opodál se bělající pod šindelovými střechami.

Však na něj žízniví neupírali svých zraků.

Tam dole, nejníže v polovyschlém rybníčku leskla se ve stínu nahnutých olší a vrb voda. Chlad a vláha!

K ní se nyní všecko hrnulo, lidé i koně. Koně uvolnění zařičeli a několika skoky stanuli u vody, již jali se oni i psi hltavě píti. Vedle pak klečeli jezdci a mladá jezdkyně nabírajíce do brunátných, tykvových čutor. Pili všichni dlouhými doušky; opět čerpali, opět pili, ač voda nebyla nejchutnější a nejstudenější.

Zapomněli na všecko kolem. Vůdce nejprve se vzpamatoval. Drže ještě plnou čutoru, z níž voda kapala, v ruce, šel kousek zpět, aby ode břehu se rozhlédl, pak jednoho z družiny zavolal, aby šel v stranu dvorce, odkudž on, vůdce, hlasy zaslechl. Vyzvědač se za chvilku vrátil.

„Dobře jsi slyšel,“ pravil k vůdci. „A já viděl… Tu za stromy pode hrází je houština a vrby, a tam ti chlapi šli, ze dvora. Něco nesli — ani bys neřekl… vodu mají a přece —“

„Co, mluv!“

„Zvíře, krásné vrané zvíře. Mladý kůň, oh, mladý, jistě —“

„Co je s ním?“

„Díval jsem se na ně… Pod vrbami jáma… Podkovy mu utrhli. Byly pěkně bílé, jako stříbrné. A malé… To byla jistě nožka… Škoda ho… Pak ho hodili do jámy —“

V tom sebou všichni trhli a se ohledli.

Někdo vykřikl. Na hrázi v průlině stál jakýsi pacholek hrubý, nesa v levici dřevěnou nádobu, s níž šel pro vodu. Ten do zadu se obracel, na někoho volal a před se ukazoval.

„Aby oněměl!“ zaklel vůdce. „Chystejte se —“

„Vždyť nejsme ve škodě,“ namítla dívčice.

„Nechají-li nás… Slyšíte, jak křičí —“

Chlap na hrázi pustiv konev zcela jsa ke dvoru obrácen, křičel z plna hrdla:

„Cikáni! Cikáni jsou tu — v potoku pod olšemi! Pojďte, pojďte! Honem běžte!“

Než se nadáli, již se ukázali vedle něho jiní dva, tři, čtyři, a v tom jakýsi šedivec mezi ne dorazil s toporem v ruce.

„Kde je ta zvěř?!“ křičel. „Kde… Ah, vy lotři! Přišli jste se podívat, jak jsme zahrabávali vraníka… Na ně!… Počkejte, vy!…“

A starý Beneš rozmávnuv se toporem, hnal se po hrázi za cikány a ostatní z čeládky, rovněž obušky ozbrojení, křičíce za ním. Ale než doběhli, cikáni byli už v sedle a bijíce koně vyrazili s velikým křikem zpod stromův, až haluze praštíce hluboko nad nimi se rozhoupaly.

Starý Beneš se svou družinou nestihl jich už na místě; než doběhl, cikáni už byli v poli a prudko v dál uháněli mimo dvůr. Klnouc a křičíc hleděla za nimi čeládka, na pádící koně i na hříbě ubohé, jež poděšeno křikem i pobídkami a vidouc utíkati ostatní napínalo všechny své síly.

Mrak prachu, jenž za prchajícími se zvedal, houstl, rostl a stoupal a za nedlouho zakryl cikány úplně.

Teprve nyní starý Beneš, ve tváři všecek zarudlý, obrátil se ke dvoru.

„Hned bych se dal za nimi — ale co —“

„Kdo ví, co by říkal vladyka… Škoda, že není doma!“