Domů a jiné obrázky/Sobota/VIII.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 164–168. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nikdo neměl v Šalamounské ulici ani potuchy o tom, co se toho rána událo v Sobotově stavení. Jen výběrčí Hlásek věděl, proč tam pan sudí šel v ten neobyčejný čas a co tam chce. Vždyť mu sám všecko udal, co byl viděl a slyšel, i domněnku svou, že to bude asi nějaký Polák, jak se teď o nich mluví, že utíkají. Sama tato domněnka, u Soboty velice pravdě podobná, sudího rozčilila. Proto dlouho neuvažovav, zamířil k sestřenci, aby nepropásl vhodné doby a padl na něj ve chvilku, kdy se toho jistě nenadál. Co sudí meškal u Sobotů, obcházel výběrčí stavení z ulice, dvéře a okna hlídaje, kdežto žena jeho stála u plotu a pozorovala sousedův dvorek, aby tu snad zadem někdo neproklouzl.

A jak tak chodil a číhal, zahlédl Linharta, jenž po podsíni se jako stín kmitl a zmizel v Sobotově stavení.

„Aha,“ pomyslil výběrčí. „Byl nejvyšší čas. Linhartíček má v tom také prsty. Jak by ne! Ale už ptáčka nevyvedete —“ a v duchu se smál. Trvalo to hodnou chvíli, nežli pan sudí vyšel. A jak vyšel! Všecek ještě zarudlý.

„Nechce ho vydati,“ pravil prudko — „myslí, že jsem jen hrozil. Ale aby viděl. Jděte, pošlete pro četníka —“ a odešel domů.

Za chvilenku po té počala si Šalamounská ulice těch neobyčejných věcí všímati. Bylo viděti lidi u oken, pak už ven vybíhali a kdo ví jak, Hlásek o tom věděl, rozneslo se celou ulicí i dále v pohnutých skupinách, že u Sobotů hledají toho cizího podezřelého člověka, kterého včera starý Mytýska viděl, a že to je nebezpečný člověk, rebelant… Mrázek kostelník se tu také namítl, a jak ho zvědavost hnala, zašel k Sobotovi. Vrátil se však brzo, a nepochlubil se, jak pořídil, jen to povídal, že četník všecko prohledává od půdy až do sklepa, všechno všudy, každý kout.

I četníka se konečně dočekali. Vyšel sám a sám. Výběrčí div nesezelenal, zvláště když uslyšel, že četník Linhartíčka, na kterého se Hlásek ihned ptal, ani okem nespatřil.

„Ten mi vytřel zrak!“ v duchu si opakoval; doma pak se na ženu obořil, že špatně hlídala, že toho cizince propásla, ten že jistě zadem utekl. A pak opět sám sobě vyčítal a opět se omlouval u sebe i u pana sudího, kdo že by byl pomyslil na toho krejčího, a hlavně na to, že by za dne se odvážili, že myslil, když tam bude pan sudí, že se Sobota ani nehne, a ona, co by sama si počala. —

Zvědavci se rozešli; všecko však město mluvilo o tom, co se u Sobotů stalo. Když se rozneslo, kdo u knihaře meškal, nebylo z občanstva nikoho, kdož by nebyl při něm a nezavrhoval především jednání výběrčího, vyjma snad ten jeho stůl.

U Sobotů pak sešlo se záhy odpoledne mimořádné sezení besedního kollegia. Scházeli však Linhartíček a Mrázek, jenž po přivítání, jaké mu byl Sobota pro jeho babskou zvědavost udělil, netroufal si dnes přijíti. Hovořilo se nejvíce o výběrčím a strýci sudím. Jinak Sobota mnoho nevykládal, jsa nějak zamlklý. O Linhartovi řekl, že nic neví; a mluvil pravdu. Sobotka se skoro ani neukázala.

Večer pak, když osaměli, vzala papír a péro, a sama se dala do psaní. V tom psaní napsala také tuto větu:

„Ani nevíš, milý Vašíčku, co jsi nám udělal, žes nám toho Poláka poslal. Máme z toho velikou mrzutost a hněv s panem strýčkem, a myslím, že to bude sotva k správě. Vždycky jsem si myslila —“

A tu přestala, jako by dále nemohla. Pak odložila péro nadobro. Vešelť Sobota s Linhartíčkem, na kterého schválně čekal v krámku, svítě tam nad obyčej dlouho. Krejčík byl vesel a mnul si ruce.

„To jsme to vyvedli —“ opakoval si. „To jsem vytřel zrak tomu — a tomu sedmašedesátníkovi. Neměl dětí dost, chtěl ještě Poláka spolknout —“

A pak vypravoval Sobotovi, jenž se již nemohl dočkati, jak uslyšev od učedníka, že je ve světnici sudí, hned si vzpomněl, že venku na ulici uviděl Hláska, an nějak podezřele okouní, a tak že se hned rozhodl. Učedníka poslal pro příležitost na večer objednanou, sám pak že letěl nahoru pro Poláka, a že mu zkrátka řekl: „Je zle! Pojďte!“ A ten jako by už věděl, že hned vstal. Vyvedl ho síní na zad, když byl prve opatrně prozkoumal, není-li tam někdo. Zahlédl u plotu Hláskovou. Tu poznal, že se nemýlí, že je zle. Nešel tedy přes dvorek a zahradou ven, jak měl v úmyslu, protože by je Hlásková jistě zahlédla, nýbrž zavedl Poláka do Sobotovy kolničky, co stála hned u stavení, a do které mohli, aniž kdo jich zpozoroval. V kolničce se opřeli, vyrazili dvě prkna a stanuli na dvorku souseda s druhé strany. A tu pěkně zadem a jeho zahrádkou pryč ven.

Hlásková, netušíc, že by tudy hlídaný mohl prchnouti, té strany si nevšímala a u sousedů, pro štěstí, prchajících také nikdo neviděl.

„A kdyby,“ pravil Linhart, když až sem došel, „ti by tak nebyli jednali jako ta pleva mizerná. Však mně nejprve napadlo, abych Poláka u nich schoval; ale hned si povídám, že by ho tam také třeba hledali. A tak hajdy ven. Otevřeli jsme si petlici u branky a byli jsme v poli. A teď jsme uháněli. Jen o to jsem měl smrtelnou úzkost, bude-li Novotný s koňmi na místě. Bodlo mne, když nebyl. ‚Já řku, pane, chviličku počkáme —‘ A jak jsme byli, zahřátí, udýchaní, skrčili jsme se v příkopě za šípkoví a čekáme. A v tom ti — hrrhrr — kola! Jako muzika! Byl to Novotný. Vskočíme do bryčky, on práskl do koní a ujíždíme. Ale teď, Jezus Marja, mně napadlo, že ten Polák nemá peněz. A já také skoro nic neměl. Co měl Novotný, to dal, ale kam pak s tím — na železnici až do Krakova —“

„A jak tedy —“

„Jak? Dobře. Jak jsme jeli kolem Volšanských“ (byla to zájezdná hospoda u silnice nejbližší u města S.), „povídám Novotnému, aby zastavil. Skočím dolů a na Volšanského, že jedu k stání, že musím mít padesátku, a že jsem teprve teď si vzpomněl, že jsem nechal peníze ve stole. Abych se vrátil, to že nejde, ať mně ji do zítřka půjčí —“

„Půjčil?“

„Roztáhl opasek a vysázel padesát jednušek. A zas hajdy dále. A tak jsme dojeli šťastně na nádraží —“

„A jak tam? Nepoznali ho, neměli podezření?“

„Nic — Četníky jsme sice potkali dva, ale já jako by nic, mluvím hodně nahlas, rozkládám — Však by ho také ani vlastní žena v těch brejlích nepoznala, a jak jsem ho vystrojil. Koupím mu lístek, vedu ho k vozům — bože, jak jsem toho Hláska zažehnával! Nebýti jeho, mohlo to býti v noci a jistější. A to tak, za bílého dne! Konduktor otevře dvířka — a já vám zůstal jako zkamenělý. Dva četníci ve druhé příhradě! Ale sebral jsem se, a Polák, je pravda, chlapík, držel se znamenitě. Žádný strach, nic, vleze do vozu a já ještě naschvál německy za ním: ‚Šťastnou cestu‘ a aby to dohonil, co v noci zameškal, aby spal, že bude míti pokoj —“

„A četníci —?“

„Ohlédli se po nás, změřili nás, a pak zas hráli v karty. — V tom dali znamení. Polák mi podal ruku a tak mi ji tiskl. Bylo na něm viděti, že ho to dojalo, a povídá potichu a na spěch, abych vás pozdravoval.“

A Linhart dále vypravoval s mnohými dodatky a v řeči odskakuje, jak Polák cestou v bryčce na Sobotovy vzpomínal, jak jim děkoval a litoval, že jim způsobil zajisté velikou nesnáz.

„A jak, troufáš-li, že dojede?“ ptal se Sobota.

„Nevím, ale myslím, že dojede. Jak už je ve voze a uhání — — Ať ho třeba telegrafem stíhají. Jak on už bude na své straně — a pak je tak ustrojen, že by v něm nikdo nehledal, co je. To byly mé nejpovedenější šaty.“ Usmál se a dodal: „Však uvidíme. Povídal, že nám bude psáti. Dojde-li psaní, bude dobře, ne-li, pak chudáka cestou lapli —“

A nyní zase musil Sobota vypravovati, co a jak, při čemž se Linhart s ním snášel v tom domnění, že výběrčí jistě to všechno sosnoval a navlékl.