Domů a jiné obrázky/Sobota/VII.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 156–164. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sobotovi nebylo volno, nicméně se pamatoval. Popřáv panu strýci šťastného, dobrého jitra, s úsměvem podotekl, jaký je strýček ranní pták, to že si k nim ještě nikdy tak nepřivstal, a jde-li snad do kostela, že není ještě odzvoněno.

„Ale bude hned,“ odvětil strýc a upřel svůj ostrý, bádavý pohled na sestřence, jenž zdánlivě klidně měl ruce založeny za límec své modré, plátěné zástěry.

„Zatím se jdu k vám ohřát,“ dodal sudí. Sobota si dobře všiml, jak se pátravě kolem ohlédl, nežli do světnice vstoupil. „Nezapře se,“ pomyslil v duchu, maje jedinou úzkost, stran své ženy, aby se nepopletla a neprozradila se. Snad je to náhodou, snad ani strýc nic neví. A ví-li? kdo by — Hm, ta okna — Hned ho to včera tajně zamrzelo, když ho Linhart na ně upozornil. Toto vše se kmitlo Sobotovi hlavou, jak vstupovali do světnice.

Chudák Sobotka byla by nejraději utekla, jak se pana strýčka dnes bála, i toho, aby se nějak neprozradila. Pořád se v duchu modlila: „Matko boží! Svatá Panno!“

Už tu je! Jak se na ni podíval! Vítala ho, židli utírala, aby se jen mohla otáčeti, aby se mu nemusila do očí podívati; byla úslužnější, ochotnější, uctivější nežli kdy jindy, a kolikráte řekla „bárci, bárci“, aniž měla nač. A pan strýček ještě divnější, ještě málomluvnější nežli kdy jindy. Sobota dobře postřehl, že si strýc ženy nikdy tak nevšímal jako dnes. Kdyby ji mohl dostati ven, kdyby někdo chtěl zazvoniti! Ale na chodbě ticho. Vymyslil si záminku, prostou a přirozenou, aby šla dát vepříkovi, že tam hrozně činí…

Už byla u dveří, sudí ji však zastavil, aby počkala, však že prasátko chvilku počká.

„Je zle!“ pomyslil Sobota. „To už něco ví, nebo má podezření. A žena mu má pomoci. Ó, ty stará liško! Udeří-li na ni — Kdyby alespoň Linhartíček tu byl a o tom věděl — Vzkázati pro něj, to nejde. Povídal, že přijde, ó by tu juž byl!“

Tak se myšlénky míhaly bleskem v Sobotově hlavě.

„Proč k vám jdu,“ začal sudí, když se byl, jako by nic, prošel světnicí a ji po očku, však zase jako by nic, prohlédl. „Přijde mně host, a já bych ho nerad do hospody odkázal, ale také bych nerad přišel ze svého pořádku.“

„A to by mohl k nám na sedničku,“ mínil Sobota ochotně.

„Bárci, bárci, pane strýčku — My tuze rádi.“

„Ale přijede dnes, myslím ještě teď dopoledne, nebo odpoledne. Byl jsem jen jednou nahoře, na sedničce, a tak nevím, bude-li tam dost místa —“

Sobotka vzývala úsilovněji Pannu Marii, a Sobota si v duchu povídá: „Ví, už ví!“ A nahlas dodal: „To jako byste se rád nahoru podíval. I proč pak ne — Hned, hned, pane strýčku. Přines klíč,“ dodal obraceje se k ženě.

Visely u dveří vedle kropeničky. Hrabala se v nich, ale žádaného nenašla. Sobota šel také hledat, nevěře, že by ho tam nebylo a že by se mohl ztratit. Hledal pak po oknech, ve stole i postele přehrabal. Zdržoval jak jen mohl.

„Už jsme tam dávno nebyli —“ mínila Sobotka, chtíc pomoci.

„Jen včera večer —“ dodal kousavě sudí. „I nehledej ho, Vácslave — však ty ho beztoho nenajdeš. Koho máte na sedničce?“ zostra, náhle, jako když udeří, optal se Sobotky. Opravdu, jako když udeří. Byla omráčena. On ví všechno, je veta po všem!

Ale v tom už jí Sobota přispěl na pomoc, snaže se zapírati a strýci vymlouvati jeho domnění. Ten však měře ho za okamžik svým pronikavým pohledem, vztáhl pojednou ruku a řekl zkrátka: „Ty mlč!“

Sobotce připadal hrozným v tu chvíli. Byl jí jako neúprosným soudcem, a oni tu stáli před ním jako vinníci. A teď se na ni obrátil:

„A vy mějte rozum. Vím, že všeho příčinou je tento váš šantala. Nezapírejte. Někoho ve stavení máte a skrýváte ho. Lidé ho viděli. Viděli ho k vám jít, a viděli ho na sedničce. A vy ho zapíráte. Tedy je to člověk, jenž se štítí světla a zákona, a bojí se četníků. Proč byste ho jinak tajili? Zloděj to není, ani vrah. To vím. Ale potloukají se teď v těch stranách jinačí ptáci, kteří uletěli z Hradecké klece, nebo se bojí ruské klece a chtějí přes Čechy přelítnout do Švýcar a do světa. Noviny o tom píšou a je to slyšet, jak tady v okolí je tak zvaní vlastencové hostí jako nějaké vzácné pány — Revolucionáře, spiklence! To vy, osobo, ani nevíte, co tu ten váš zbrklý vlastenec vyvedl! Poláka máte!“

Záleského líce zčervenalo, oči se mu jiskřily.

„Pane strýčku!“ zaúpěla Sobotka.

„Co prosíš!“ připomenul jí muž dost zostra.

„Vida ho! — Jemu je takový zbojník milejší nežli vlastní strýc.“

„A proč by bylo vám, strýčku, ublíženo, kdybych i opravdu takového polského bojovníka měl —?“

„Aj, aj, bojovníka! A snad bych se ještě měl z toho radovat, já, který jsem v poctivosti a ve věrné službě sešedivěl, aby se řeklo: jeho příbuzný dopustil se toho a toho a schovával jednoho z těch, kteří vlastního jeho strýce chtěli zabit. Slyšíš? Rozumíš? Víš, co u mne je Polák, a tys mu poskytl, mně jako na potupu, přístřešek. Mně, jenž to s tebou a tvou rodinou dobře myslí, třeba tys toho nezasloužil a třeba že to dělám jen k vůli tvé nebožce matce, a tu —“

„A čeho si přejete, strýčku, abych udělal —“

„Čeho si přeju — Tys ho neměl vůbec přijímat. A když tu je, vydej ho tomu, komu patří.“

„Ne, to neudělám!“ zvolal rozhodně Sobota, jenž se byl až do té chvíle snažil mírně mluvit, a nyní juž nezapíral, vida, že je prozrazen.

„Vácslave!“ prosila žena, všecka se třesouc.

Ale ani muž ani strýc si jí teď nevšímali.

„Však já také nechci, aby sem četníci přišli,“ odvětil sudí, „to bych nerad, aby se to stalo v tvém stavení, do kterého také chodím já. Ale pustit ho musíš, pustit toho revolucionáře — pustit, pravím, však oni si ho chytnou —“

„To jako abych ho pustil a řekl: Tu ho máte, chytněte si ho!“ vpadl mu Sobota živě do řeči. „To by byla hanebná zrada.“

„Zrada!“ zvolal prudce sudí. „Zrada, na člověku, jenž je sám zrádcem, jenž zrušil věrnost své vládě — Tedy ho nevydáš? Ty raději chceš, aby —“

„Pane strýčku!“ odvážila se Sobotka prositi, všecka jsouc od sebe.

On ji však zkrátka odbyl, aby raději domluvila muži, ať není takový paličatý blázen, kterému je cizí poběhlík milejší nežli strýc a vlastní dítě.

Tu ránu Sobotka čekala, a přece přišla jako z nenadání, jako když někdo náhle na smrt raní. Byla dobře mířena, a zasáhla také Sobotu.

„Ano — vlastní dítě —“ opakoval sudí. „To mám za to, že jsem se vás a tvého hocha chtěl ujat a o něj se starat —“

„A proč jste to, strýčku nebo ten, který vám to zradil, a byl to jistě výběrčí, proč to neudal četníkům,“ mluvil Sobota mírněji, „proč na mně takové věci žádáte?“

„Protože jsem nechtěl, abys měl ostudu, aby se nemohlo říci o tvém domě —“

„Ach, ostudu! A co bych měl, kdybych teď já sám udal toho ubožáka! Přijal jsem ho, s důvěrou ke mně přišel, a teď bych ho, teď bych ho sám udal, když jsem mu slíbil, aby se nic nebál? Strýčku, mějte slitování!“ začal Sobota prosit. „Ani nevíte, v jakém jsem skřipci. Hrozíte mně Vašíčkem. Je pravda, co bych to zapíral, že jsme si vždycky myslili, že ho neopustíte, jediného vnuka vaší sestry. A teď by on měl za mne trpět. Strýčku, a ten tam je také člověk, je jako štvaná zvěř, má ženu, má děcko; a vydám-li ho, vydají ho pak také, a Bůh ví, co se s ním stane. A on za to nemůže. Smilujte se, ne nad Polákem, ale nad člověkem!“

„Tak, a nebyl-li jsem já také člověk, když jsem konal svou povinnost a když mne za to chtěli zabit, hanebně zákeřnicky zabit, a že teď mám do smrti tuhle,“ a ukázal na prsa, „pěknou památku? Marné mluvení. Už jsem řekl, a víš, co máš dělat. Dal jsem četníkovi oznámit, aby byl přichystán, že je tu v místě uprchlý Polák, ale neřekl jsem mu ještě, kde. Tedy, buď toho spiklence ihned pustíš, řekneš mu, aby si šel, a četník ho sebere mimo tvůj dům —“

„Ne, to neudělám, a kdybych —“ vpadl mu Sobota prudce do řeči a mávl rukou tak, až se mu pramen vlasů s temene smekl. Obličej jeho pobledl, oči se mu zajiskřily, a hlas se mu třásl. Když žena jeho rozplakavši se, v ten okamžik ho za ruku brala, chlácholíc ho a prosíc, aby se pamatoval, odstrčil ji, a jak byl rozčilen, rozpálen, stál proti strýci a zprudka mluvil:

„Byl bych hanebník, kdybych to udělal. Jsem jen sprostý řemeslník, ale mám kus cti v těle. A máte-li vy to srdce, udejte si ho sám, udejte jeho i mne, ať nás zavrou, a vymstěte se na mém hochovi a tuhle na ženě. Však vám to bude snadná věc, když jste mohl oslyšet bratra, když vás pro boha prosil o podporu, když jste mohl nechat jeho dítě cizím lidem, těm Polákům. Však zrovna ten, co tu je, a ten vás také zná, mohl by vám povědět o ubohém hochu po strýci faráři, jak také v té revoluci bojoval. A také padl, slyšíte. A když to máte za takový zločin, kdo ho tam vehnal?!“

Umlkl, dále nemohl rozčilením —

Sudí stál proti němu bez pohnutí, opíraje se rukama vzadu o knihařský stůl, rozzloben a pln úžasu nad smělostí toho mudrlanta; škublo mu několikráte kolem rtů, jako by se mu chtěl usmáti, až pak vyrazil prudkým hlasem:

„Tak, to mně — mně — ty! Takový! — Dobře! Když tak chceš, ty blázne bláznivá! Ale pamatuj si to! Ty ani nevíš, jak jsi se opovážil, mně — Však uvidíš! Ale to si pamatuj a nehlas se, to ti povídám, nehlas se vícekrát! —“

A hned se bral nad obyčej kvapně ke dveřím. Sobotka za ním. Chytila ho za ruku, prosíc pana strýčka. Ten se jí však vyškubl, ale knihařka majíc toliko syna na mysli, na kterého v tu chvíli i sám otec zapomněl, nedala se zastrašit a kvapila za panem strýčkem, prosíc, aby tak neodcházel, aby ji vyslyšel. U dveří ji však Sobota zastavil.

„Až sem a nic dále!“ zvolal rozjitřen jednáním strýcovým. „Dále nesmíš —“

Zatím už bouchly dvéře, a sudí byl ten tam. Sobotka plačíc sklesla na židli a zakryla si tváře. Muž její však vyraziv ven hnal se po schodech nahoru na sedničku. V divém chvatu zaklepal na dvéře a zvolal temným, pohnutým hlasem: „Pane Dąbrowski! Otevřte, já to jsem! Pane Dąbrowski!“

Ticho.

„Pane Dąbrowski, rychle, otevřte, rychle!“

Ale nikdo se neozval; ani kroku, ani hlasu. Sobota vzal za kliku, a dvéře povolily. Světnička prázdna — Polák zmizel.

Sobota si bezděky vydechl, ač nechtěl ani svým očím věřiti. Vešed všechno si prohlédl. Ukryt tu není, odešel. Jak, kam? Klíč je ve dveřích.

Když sestoupil dolů, potkal na síni učedníka z ulice přicházejícího, kterému byl ráno nějakou práci schválně v krámě uložil. Mistr na něj, proč že není v krámě.

„Byl jsem, ale tu přišel pan Linhart, a ptal se, kdo že je ve světnici, že slyší nějaký prudký hlas. Řekl jsem mu, že pan sudí. Pan Linhart mě poslal pryč, k nim, abych řekl, že nepřijde k obědu, a pak abych se stavil u Novotných stran příležitosti, aby hned zapřáhli, že už vědí kam, a pak, abych mu přinesl tabáku. A teď tu není —“

„Dej sem, a jdi do krámu, po práci — a mlč, to ti povídám, mlč!“ přerušil ho Sobota bera od něho kornoutek. A v duchu si pomyslil: „Buď pán bůh pochválen! Je z domu, s ním —“

Pak se obrátil a volněji, jaksi mdlým krokem vrátil se do světnice. Sobotka seděla jako prve a plakala dosud. Stanuv opodál, mlčky si přihladil vlasy s týla do předu, a soucitně hleděl na ženu. S tváře mu zmizela bledost a z očí lesk prudkého hněvu. Byl vážný, cítil ránu, nebyl však sklíčený.

„Mlč, stará, neplač. Nedáme se a zase to nějak půjde —“ těšil.

„Ale Vácslav!“ — a žena z hluboka povzdechla.

„K vůli němu je to, pravda, velká škoda, ale já jsem jinak jednat nemohl. Mlč, stará; vydrželi jsme to osm let, vydržíme to, dá pán bůh, ještě nějaké to léto. Hoch nesmí trpět a musí dostudovat, a kdybych měl jíst bramborové šlupky. Ale musí z něho něco jiného být, nežli je strýc,“ dodal ostřeji. „Ne, aby zapomněl, z čeho je, a tak se odcizil.“

„A strýc snad také na dosmrti se —“

„O tom ani nemluv. Ty ho neznáš. A kdyby snad, já ho prosit nepůjdu. Ani o něm nemluv!“ A líce Sobotovo se schmuřilo. Žena se nad jeho nevídanou rozhořčeností zarazila. Neřekla však už ani slova, jen se otázala:

„A četník?“ —

„Ať si přijde. Sednička je prázdna, a Polák je pryč.“

Sobotka zapomněla na svůj zármutek. Nehlesla, ale tvář její se ptala,

„Linhart ho odvedl. Kam, ani sám nevím —“

„Ó, že se to nestalo jen chvíli dřív, nežli přišel strýc!“

„Bylo by se stalo, kdybych byl měl jenom zdání, že jsme zrazeni.“

„A kdo to strýci řekl?“

„Nevím, ale myslím si, že to byl Hlásek. Kdo jiný! Něco on zpozoroval, pak zaslechl, co ten tlachal Mytýska po hospodách asi roznášel —“

„Ó, já jsem si to myslila!“ zalkala Sobotka.