Domů a jiné obrázky/Domů/VII.

Domů a jiné obrázky: Domů Alois Jirásek
VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Domů
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 30–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po těch vánočních svátcích, v únoru, za ošklivého dne, déšť se sněhem padaly do bláta, ubíral se k malostranskému hřbitovu nevelký, pohřební průvod. Za rakví kráčelo několik úředníků, několik žen. V čele však jakoby nejbližší příbuzný sollicitator Krejčí a vedle něho mladý muž, jeho syn. Vyprovázeli kancelistu Pinkavu.

Před třemi dny padl náhle nedaleko kamenného mostu raněn mrtvicí. Odvezli ho, a do večera skonal, nenabyv vědomí. Sollicitator Krejčí byl tím neštěstím ohromen, všechen od sebe, on i jeho syn nad ztrátou dobrého přítele. A s tou smrtí padla na ně povinnost.

Zvláště starý ji cítil. Marné se však namáhal i syn; za tu krátkou dobu nesehnali tolik peněz, aby mohli dát svého dobrodince převézt „domů“. Marně také sollicitator telegraficky prosil Pinkavova sestřence adjunkta, aby vyplnil strýcovo přání; sám se při tom přihlásil ke dluhu a oznámil, že strýc ty peníze určil na svůj pohřeb domů. Adjunkt odpověděl, že je churav, na pohřeb že v tom nečase nemůže. O tom, aby byl strýc domů převezen, se ani nezmínil.

U otevřeného hrobu starý sollicitator opět zaplakal. V ten okamžik, za toho smutného dne živěji pocítil nebožtíkovu tíseň a úzkost z velkého hřbitova a touhu odpočinout doma… A byl sklíčen, že on to zmařil, že vlastně k vůli němu…

Po pohřbu zastavil se v Nebovidské ulici v domě, kde nebožtík krajan bydlil, a kde on, sollicitator, ubytoval u domovnice Pinkavova číže. Když ho po smrti krajanově bral s okna, aby ho dolů odnesl, všiml si, že oves v truhlíku již klíčí… Číže by si byl rád sám vzal domů, a hleděl ho. Věděl však na jisto, že by mu ho žena vyhodila. I uvolil se domovnici, že bude na něj platit, a po pohřbu se u ní zastavil, aby jí hned něco dal. A chtěl se na ptáka podívati.

„No, ten dlouho u mne v nájmu nebude,“ povídala domovnice. „Podívají se —“ a ukázala na rozčepejřeného ptáka, jenž přitisknut ke dnu klece tak těžko oddechoval. Sollicitator se na něj díval, pak ohlédnuv se tmavou, dusnou světničkou pokývl mlčky hlavou, a myslí se mu mihlo, jak nebožtík na pražské povětří huboval a jak mluvil o zelenu, o potoku a olších, o zahrádce…

1893.