Domů a jiné obrázky/Domů/VI.

Domů a jiné obrázky: Domů Alois Jirásek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Domů
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 27–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Už mu jen rok scházel do pense. Když se na podzim díval na hlínu v truhlíčku na okně a na hrnek, v němž pěstoval len, pomýšlel, že juž je k jaru naposled „oseje“, a za rok že juž bude doma vídat celé lány lnu krásně zeleného i kvetoucího, a mezi ovsy a jiným obilím že bude chodit, a to že se bude procházet a kouřit.

Číže teď častěji pozoroval a přehlížel. Měl o něj starost, aby se té pense dočkal. Rád by ho s sebou domů dovezl, kde ten zelený krajan za mládí vesele poletoval. Přál by mu to, aby se odtud dostal, z těch zdí, z té tmy, ven do zelena, do světla. A číž se držel, t. j. vytrvale meškal na dně klece, rozčepejřený, oči přivíral, oddychoval nemoha již ani zobáček sevříti; někdy se i ozval, pořád stejně, a nebylo na něm pozorovati, že by s ním bylo hůř.

Ale na druhém, starém krajanovi to pozoroval, na sollicitatorovi Krejčím. Bývalť někdy jako zařezán, málomluvný, až si posteskl. A vždycky to bylo o ženě, co mu dělá, jak ho souží a Jeníka, syna, že mu pořád vyčítá a hochovi také, co juž stál, že by mu tatík všecko vrazil; teď když Jeník školu vychodil, že se válí doma, že sotva měsíc na místě pobyl a že už zas přišel domů jim na krk. Že pro nemoc musil, a že dlouhou nemocí přišel o místo, toho nedbala, a jen vyčítala synovi lenost, a že celou zimu se bude doma povalovat. Syna to trápilo, a tatík neměl dost síly, aby ženu skrotil.

Na štědrý den odpoledne přišel z nenadání ke krajanovi kancelistovi. Ten právě rozsvěcoval lampu. Návštěvou byl překvapen. Krejčí málo kdy přišel k němu do bytu a dnes ho teprve nečekal. Ale viděl ho rád. Sám byl už od poledne rozmrzelý, nějak rozčilen. Čekal psaní od sestřenců, myslil, že mu adjunkt pošle nějaký dárek. Ale nepřišlo nic, ani psaní. Byl z toho zlostný. Jindy psali vždycky v čas, a napřed, to když něco čekali. Teď on čekal, a juž dvéře sám otvíral, jak se venku ozvaly schody, mysle, že jde poštovní posel. Zapomněli… Dřív nezapomínali, opakoval si, a že je zle, když už na člověku ani nic nechtějí. To je na dobro zapomenutý.

V tom přišel krajan sollicitator. Přece někdo si vzpomněl! Vítal ho, ale hned si všiml, že má ruce červené, že je zkřehlý a při tom ve tváři ne jako jindy. Nesedl, jak ho Pinkava pozval, přešel rozčileně dvakráte pokojem, zastavil se, a jak promluvil, zachvěl se mu hlas.

„Kamaráde, příteli —“ začal — „nejdu tě zvát na večeři“ a smutně se usmál. „Rád bych, to víš, měl bych… Ale jaká pak radost u nás, to víš. A dnes zrovna — Ale co“ a dlouhý suchý sollicitator postrkuje blíže k očím brejle, jež opocené prve sešoupl, „co bych o ženě — Jdu ti povědět, co nesu Jeníkovi štědrého večera. Ten bude mít radost!“ a starochovi svitlo obličejem. „Moh’ by mít, to je pravda — Byl by šťastný člověk, měl by budoucnost. Bože! To by mě spad’ kámen, a jemu! Chudák!“

Odmlčel se, jakoby nevěděl, jak dál.

„Máš pro něj místo,“ ozval se kancelista, jenž s účastenstvím poslouchaje blíže postoupil. Sám to rád slyšel, přál jim to; hoch byl hodný, a tady ten starý —

„Mel bych, mám, ale —“ Tu sollicitator utichl a pohlédl se strachem přes brejle na krajana. „Kamaráde, když jsem o tom místě zvěděl, letěl jsem tam a plný radosti — ale — kdyby nebylo — víš, kauci chtějí, ta musí být —“ vyrazil — „A brzo; místo se obsadí hned. Nechytneme-li to teď, místo je pěkné, krásné —“ a začal o něm vykládat, až pověděv, opět se na krajana podíval, jakoby váhal, jakoby čekal…

Pinkava zamrkal, pohladil spánek, pak zvolna řekl:

„Ty myslíš — jako abych tu kauci —“

„Kamaráde! Půl hodiny jsem jistě chodil před domem, nežli jsem k tobě vešel. Vím, jaks ty peníze ušetřil. Ale nemám kam jít, a hoch, víš, Jeník — a já bych měl pokoj — Kamaráde! —“ a tu jak stál proti kancelistovi, sepjal ruce a sepjaté zdvihl je proti němu. Byly červeny a třásly se, a hlas se mu třásl.

„Jeník ti to všecko řádné splatí, sám to hned nepotřebuješ — kamaráde — půjč —“

Pinkava mu mírně stáhl ruce dolů. Nemohl se na něj starého, šedivého tak dívat. Bylo mu ho líto.

„No, víš,“ pravil nerozhodně, „já jsem — Do pense je skok — Ale hoch je hodný — Nedomluviv obrátil se pojednou a otevřel kufr. Odtud vytáhl tenkou spořitelní knížku a drže ji v ruce pravil:

„Je na čtyři sta.“

„To je dost, —“ vpadl rychle Krejčí vzpružen nadějí.

„Víš, to si chystám na pensi a nebo, kdybych tady umřel, tady v Praze, do té doby, tak ať mě převezou k nám, domů; tady nechci ležet — Tady,“ z knížky vytáhl papír, „mám už nápis na pomník, rodičům — nám všem. Budeme pohromadě, víš tam na kopečku u nás“ — Chtěl se usmát, podíval se na sollicitatora, ten na něj, a oči starých brachů se zalily slzami. — — —

Když kancelista Pinkava osaměv, kufr zavíral, spořitelní knížku do něho neuložil. Neměl jí.