Dojmy z přírody a společnosti/Ryzka

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Srna	Ryzka	Na vesnici

Údaje o textu
Titulek:	Ryzka
Podtitulek:	(1887.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 120-130. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po krajské silnici, jež vybíhajíc z rozsáhlých rovin zachází v pohorský útvar, žene se zvláštní společnost. Tři spustlí mužové s hulákáním pohánějí před sebou pět zbědovaných koníků. Přední z lidí jest zavalitec rudé, vypité tváře, již skoro docela zahalil mastným červeným šátkem, přizrzlých tuhých vlasů, jen řídce z pod beranice vyčuhujících, napadá na jednu nohu a má drsný hlas rezavého zvuku. S habrovou holí se ohání mezi kostmi koní; zvláště na prostřední poloslepou kobylku má spadeno.

Druhý z mužských jest urputný čahoun zle vzhlížející a jako v sebe zarytý, s lehkou kazajkou a přiišpičatělým kloboukem — vzácná to věc — jenž sedí na hlavě takřka oholené s odsedlýma a naběhlýma ušima. Pokřikuje na koně hlasem dutě kovovým a udržuje je v pořádku pospěchu pouze svou obrovskou pěstí; a dopadati jí dává nejčastěji také na zadek přisleplé prostřední kobylky.

Třetí konečně jest šklebící se mužík s křivými bedry, vysedlým krkem a zobanovitým nosem, vězí v ovčím kožichu lesklém a zapáchajícím, v divně sdělaných čuchách a pere koním do noh bičem i bičištěm a promlouvá k nim sladká slova. Všichni jsou koňští řezníci.

Byli v kraji nakupovati a s koupí se vracejí domů. Koníci sotva se vlekou. Jsou to bídní tvorové se srstí žalostně opelichanou, kosti se jim vysoukaly na samý povrch, a hlavy mají tak nízko skloněny, že divíte se, proč neodpadnou; ani jeden z nich pak zdravě nešlape: pokulhávají buď na jednu, buď na dvě, konečně i na všechny čtyři nohy. A rozviklaná těla jejich zdají se býti bez citu: ledva se srst zatřepe pod úhozem mužských.

Jest zimní odpůldne. Palčivé větrno zmítá se ve vzduchu, plaší promrzlý a drtící se sníh, a na samé obloze s její vymrzlou šedavou modří pohání chmýřovité, křehké obláčky. Rozptýlená zář slunečná požehla je studeným, oslnivým leskem a na zasněžené zemi rozbíhá se v nekonečnou křišťálovou tříšť…

Společnost právě zachází v lesní průhon, jímž prodírá se silnice. Jest tu temněji a na některých místech ztišuje se vítr. Po obou stranách vystupují ebenové stěny lesní změti, jejíž útroby bouří a ustrašují chodce.

Mužští se zamlčeli, i sami koně zdusili svůj frkot. Zarousanými tlamami bijí na strany a žalnými zraky pošilhávají na kostnaté haluze lesní, kdež číhají shluky hladových vran jako černé veliké skvrny. Hejno zachvělo se nepokojem: skřípavě se ozvalo, četně vran se zlákalo a vzlétlo. Zbylé chtivě se dívají za odcházejícími se stopou vzedmutého sněžného prachu.

Průhon se šíří. Se strany otevírá se pusté údolí a šero se vyjasnilo. Přibývá sněhu a již určitě vystupují zrádné horské závěje s nažloutlým pěnovitým povrchem i ony bílé, zející úbočiny, po nichž jakoby se smýkal oslnivý proud a povětří se tu obráželo ve zvučivé úpění.

Před tímto údolím již blízko horských dědin stojí osamocená hospůdka z latí a prken. Prodává se v ní kořalka a chléb se sýrem. Druhdy sloužila nekalým účelům a nyní jest ráda, že ta hřímavá nepohoda ji neodnese i s její obyvateli, což ostatně jest ku podivu.

Zde se společnost zastavila. Čahoun přivázal koně k ojedinělému topolu, prostřední kobylku, ryzku, pěstí uhodil na plece a zašel za ostatními do krčmy. Koníci těsně k sobě těly se sblížili a snížili hlavy až k zemi. Ryzka urvala do tlamy něco sněhu, požvýkala jej a otřásla se. — Povšimnete-li si útvaru sevřených tlam, z nichž vytryskuje něco zelenavé pěny, i rozšířených a líně se pohybujících nozder, i tupého, bolestného mžourání zalepených očí, pomyslíte si, že tváří v tvář stojíte opravdové bědnosti, a pojme vás hluboká lidská soustrast.

Povětří se zostřuje a pere koňům do nahých zadků. Zvědavější vrány cosi přivábilo až na topol a o svraštělou kůru otloukají své zobany.

V krčmě zatím hlučné mužští se rozpoutali ohněm kořalky, rty jim odmrzly a surová veselost proudí jim ze chřtánů. Kulhavec si sundal šátek s tváře, bez příčiny se rozkřičel a zuřivě si ťuká se soudruhy. Zamračený čahoun pobručuje si jako měděný kotel, zvedaje násilně svá tuhá víčka, a potutelný střízlík v páchnoucím kožichu sladce mžourá očkama a prská na všechny strany. Krčmář se k ním přimísil, připíjí jim z jejich sklenek a již se vespolek objímají, i s tlustou, škaredou krčmářkou. Zapomínají na koně a na svět. Jest tu teplo a zábavno, venku pak samý sníh a mráz. —

Koně jsou zatím zřejmě nepokojní. Přešlapují, ohlížejí se za sebe a stříhají ušima. Z krčmy vyniká právě vysoký a pištivý hlásek v opilém nadšení: kulhavec v návalu blaženství dal se do brekotu, až mu proudy slz tekly. Touž dobou vzdulo se povětří v pronikavé svištění, sosnové stěny lesní se rozkypěly, volají divoce na svět, zmítají se a topol též se rozhýbal. Postrašení koně zařičeli, vzepnuli se a mrštili jednostejně zadky po neviditelné zlotě. — —

Tím se snad stalo, že ryzčina smyčka povolila a sesmekla se. Ryzka ucítila se najednou volnou a svobodnou. Podivila se a vyvlékla se ze šiku svých druhů. Pozoruje je zpytavě jedním svým okem… a již zafrkala, směšně si poskočila a několika přebědnými náběhy dostala se na prostřední silnici. Postihavši pak na krčmu i znova na své druhy, položila stranou hlavu a již ubíhá výše do hor. Větru vání zahání ji stranou. Zároveň s ní váhavě odlétlo něco vran. —

V krčmě si ničeho nepovšimli. Zbylí koníci smutně se dívají za prchlou ryzkou. Prohrabávají se v sypkém sněhu a zimní bouře zběsile je ovívá. Ryzka prchá chvatně. Bojí se těch lidí tam. Zprvu si ničeho nevšímá, svou svobodou jest rozjařena, zapomíná na hlad a běží a běží, že nohy postačiti nemohou. Strnadi a chocholouši ze silnice se vyplašili, udiveně se na ni podívali a ozvali se jemným stenem: co ty tak?… Samy vrány nedůvěřivě nad ní zakrákoraly, jakoby říci chtěly: což nejsi taková mrcha?… a zvolnily svůj let.

Ryzka nedbá. Zatím její srst pokryla se mrazivou šedovinou, hříva se pomáčela sněhovou pěnou a z nozder vysoukaly se jí ledové jehlice, dodávajíce zvířecí její tváři zvláštního úšklebku.

Pří zemi plouží se již soumrak; stíny kladou se na sníh, lesní útroby temní a na nebi roztěkaly se večerní chmury a potáhly je ocelovou šedí.

Náhle se ryzka zastavila. Slyší podezřelý cupot a těžké oddychování. Stranou u příkopu stojí shrbená a zahalená babka s berličkou v ruce a otýpkou klestí na zádech. Ryzka vidí pouze její zelenavé oči s načervenalými víčky, prabídnou, režnou plachetku, varhánkovitou starou sukni a vidí, jak se babka tetelí a ustupuje stále k černající se hromádce čediče. Ryzka si myslí: jsi ty pěkné stvoření!

Babka vidouc, že tupé zírání ryzčino nemá konce a ustoupiti nemá kam, dodala si odvahy a praštila jí berličkou pod nohy. Překvapená ryzka se ulekla a prchá. —

Jest zase mrtvo kolem ní; jedinými společníky jsou jí vrány a hučící hlas povětří. A zase se jí zdá, že slyší supění a chřestivý hlas zvonku. Snaží se proniknouti zjínělým okem vířivou rozměť… a náhle mlíkařské sáňky se psem, putnou a ženštinou div do ní nevrazily. Pes s růžovým, tupým nosem zaštěkal, ženština zakvičela a strhla sáňky i s putnou a psem do závěje. Bázlivá ryzka seskočila se silnice a dala se kvapem do polí.

Před ní rozkládá se smutný kraj. To není již ujezděná silnice s lesknoucími se kolejnicemi: valí se to sněhové moře s roklemi, stráněmi a náhlými svahy, jsou to černé úryvy hájin, jež míhají se v chmurném tanci, plazívé, sněhem zatopené podrosty a samojediné stopy bludných tvorův.

Zastavila se na jakési výšině. Jest zmatena, seslabena a neví, kudy dále. Rozhled jest z těchto míst na křivolakou prohlubeň, jež jen k jedné straně jest otevřena a všude jinde hrazena vyvýšeninou a škarpami lesů. Mrazivý svist jest zde nejpronikavější, stáčeje se na jediném místě a ryzku takřka udolává.

Třese se na celém těle a násilně šíří své krví podlité oči; zalévajíť se jí hojnou slzou, jež umrzávajíc kalí je hustou rouškou. Snaží se dohlédnouti v otevřenou stranu plochého údolí; a zdá se jí, že tam na místě, odkud se počíná opačný svah, stojí jakés staveníčko.

Vzpruží se a běží tam; zapadá a vrávorá. Došla staveníčka. Jest nízké, obílené a studené jako led. Černě natřené dvéře se zejícími skulinami mají mříženo okénko. Podívala se jím do vnitř. Vidí cosi divného, co ještě nikdy neviděla. Jakési stupánky, na nich jako podivný stůl a na stole zasklená skříň. Ve skříni se to pestří, modrá a červená, jsou to jako šatečky s lesklými tretami a z nich vyniká strnulá nabarvená tvář drsných rysův a skleněných, vypoulených zraků; s ní jest spojena ještě jiná postavička s obličejem drobnějším. Obě nehybné hlavy opatřeny jsou korunkami.

Ryzce jest to nové. Šíjí svou přitiskla ke mříženi a dívá se a dívá. Mříž zařinčela. Ryzka se polekala. Zdá se jí zároveň, že i ze vnitř vychází svištivý proud hlasů, že i s hůry cosi zaznívá, ale hlučně a vážně jako zvon. Pohlédla nahoru. Nad domkem jsou rozložené věkovité koruny; jejich spleť jest jako mrtvá kostra omsená řásnou bělí. Z hýbajících se útrob šíří se houkavý ruch. Ryzka uhryzla něco z kůry, požvýkala a vyplivla. Podívala se zase do vnitř. Poznala již, že jí neotevrou tam ti, a zakývala smutně hlavou. — —

I hlásí se náhle hrozná únava; klesla by v nehostinnou a záhubnou náruč zimní. A co nyní?

Popoběhla několik kroků. Podívala se mimoděk za sebe a celý kraj. S ustrnutím zírá v onu stranu nebes a země, kde šíří se záplava oblaků a mezi jejich nachovými plameny dme se rudá koule k obzoru se nížíc, teď se valí již po samém sněhu, ještě se zveličuje, a po sněhu rázem roztekl se nachový proud. Ba zdá se ryzce, že všude i kolem ní prchá červánkový dech, lesy jsou jím požehány, kaple se jím pobarvila a roznesl se po vší nekonečné rozloze oblohy.

Ryzka se ustrašeně ozvala. Rudá koule zapadla v bezednou návěj, zasmušil se nachový přísvit a tma padá s nebes.

Ryzka obešla kapli. Vidí, vidí cos: v zadu mezi zdí a kamenem na jakémsi sedátku jest schoulena postava lidská a nehýbe se. Nohy vězící v slámě jsou přímo nataženy, hadry jsou zasněženy a obličej skoro modrý, fialových rtů a těsně zamčených zraků v jest zapadlý nízko na prsa. V zaťaté pěsti drží kus chlebové skývy a i z plátěné torby s čamrdami vykukují kusy skýv.

Ryzka potřásá hřívou a dívá se pozorně i s bázní na toho člověka. Proč nic nekřičí?… proč ji nebije?… a jen tak sedí? Ryzka čeká a když ještě nic se neděje, shýbá se, vezme hadr do zubů a třepe jím. Tělo se jen zaklátilo a trup se snesl šikmo na zem. Spěšně ryzka ukousla z vyčuhující skývy a i z pěsti vytrhla drtící se chléb.

Zatím zmizel před jejím okem kraj, obloha, tma se všady převaluje, nevidí již skoro ničeho, ani toho zmrzlého před sebou, a jen slyší a slyší… Slyší to burácení, jež nabylo odvahy tmou a rozeřvalo se.

Příšerný řev proniká jí až do útrob, nad kaplí to zvučí a korunami pronikavě chřestí. A jakoby okolí náhle vybavilo jedinou velikou hrůzu, jme se prchati, slepě se řítiti v před. Zapadne-li pak v závěji či klopýtne-li, vzchopí se silou obří a prchá… ještě prchá…

Náhle se zastavila, zastavila se a klesla. Ze schvácených útrob vydala klopotný sten. Trhá svými údy a spěšně polyká do tlamy deroucí se krev.

Zaslechla pojednou splývavé lidské hlasy; zároveň pocítila jakési dunění země, hlasy se staly zřetelnými i rozeznala dusot koní. Prochvělo ji to. Poznala společnost, kterou byla opustila. Slyší láteření kulhavce, práskání biče a temné rány pěstí. Poznala své čtyři druhy, jak vlekou se kolem ní, v rozplizlých stínech, a hle, zdá se jí, že otáčejí hlavami směrem k ní… a všichni čtyři koníci tesklivě zařehtali. Chce jim odpověděti… však bojí se těch lidí, v nichž tuší vrahy. Jen jakýs úryvek chropotu zanikl v bezuzdném povětří, v němž zaniká i celá společnost.

A jakoby tím bezděčným stykem s životem zaplála v ní mdlá výheň života, vzchopila se a násilně rozevřela oči. Hle, před ní soustřeďuje se jasné světlo. Ryzka se ozvala a vleče se za tím bloudivým světlem natahujíc hlavu a větříc.

Světlo se line již v její blízkosti. Vyniká ze stavení z okna; jest žluté a jasně plápolá. Ryzka přiložila hlavu k oknu a dívá se dovnitř. Polyká takřka zář, oživuje se jí a jme se tříti hlavu o rám okenní. Ledovými květy prosvítá zjev několika lidí sedících kolem stolu a ryzka tam teplo tuší a útulek. Již chvíli tak stojí a hlavou se dotírá, však dosud nic se neděje. Jen zase jímá ji mdloba, hučí jí ve smyslech a na těle i uvnitř pálí; a taková úzkost ji plní, co zatím pod nohama půda jí ubíhá. A když ještě nic se nepohnulo, zařinčela o rám okenní.

Lidé vyskočili. Vousáč nějaký vyběhl ven a obezřele rozhlížel se ve tmě. Ryzka tupě přiskočila. Vypravila ze sebe cosi tak žalostného, že tajilo se v tom veliké úpění o smilování…

Zavalitý vousáč s trudovitou tváří ustoupil a rozkřičel se do síně. Vyšli ještě jiní a mezi nimi dýchavičná kulhavá ženština a jakás dcerka s vousáčovou čepicí a v jeho blůze. Ustrašeně a udiveně zírají na zasněženou ryzku. Posvítili si na ni se všech stran, všimli si, že jest úžasně hubená a sedraná, že má na tlamě ssedlou krev a schvácené hnáty… i dali se až na dcerku do smíchu. Zvláště pohled její byl jim směšný… Ryzka slyšela však dobře jemný, žalostný hlásek dcerky: chudák!

A ryzka již již hynula.

Dcerka prosila vousáče, aby jí vzal do domu a dal jí nažrati, a prosila skoro s pláčem. Vousáč se na ní utrhl: »To tak, vezmi si ji ještě do postele…« a popadl lopatu a uhodil ryzku po zádech. Ryzka hýkla a zmizela ve tmě. Zašli i lidé, zapadly za nimi dvéře, a zase jest kolem neživé a poušť…

Několik jen kroků od místa stranou do polí, kde zazářilo ryzce žluté světlo naděje a kde dosud září životu, umírá ona sama. Rány necítila, ale pochopila, že není pro ni smilování. Smrt se hlásí. Ryzka klesá na kolena, jež sníh nestudí, ale pálí jako roztopený kov. Mrákoty táhnou vědomím. Nehybná tupost zahájila svůj nenáhlý, ale jistý postup tělem a údy. — —