Dojmy z přírody a společnosti/Na vesnici

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Ryzka	Na vesnici	Můj štědrý večer

Údaje o textu
Titulek:	Na vesnici
Podtitulek:	Nahodilý výjev (1888.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 131-148. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Žhavý podzim, ne již onen vzdušný jas, ne onen výmluvný ševel a snivý stesk babího léta, ale podzim blátivý, mlhavý se dostavil. Po nějaký čas prší neúnavně tím těkavým deštěm i s hůry padavým i se stran z mlh se srážejícím, tím deštěm, jenž zevšad se řina v jednu šeď vše zalévá. Topole u cest jsou sotva k rozeznání, samy šedé splynuly docela s mlžným vzduchem, z něhož jen někdy protlačí se jejich holé vrcholy. A nevlídně, bázlivě vyhlížejí ze vsi zčernalá stavem s rozmoklým nátěrem, jaksi k zemí skrčena. Tísně se nikdo nezdržíš. Vítr chladně stenaje přihání mlhy, jimž není konce, co ještě nezvadlo, spěchá zvadnouti a nespadalé listí sype se kvapem.

Jen v některé dny, vlastně jen v jisté chvilky poustává déšť, tlumí se jeho pronikavý, unavující šelest a prořídá obloha, na níž zpozoruje se i zabělalý obrys téhož slunce, jehož zářný vliv po chvíli opanoval. Tu pak jeho lehkým, míhavým svitem, jenž se všady rozjíždí, zaleskne se matně kaluž na cestě, osvětlí se zhnědlý trávník nebo šindelová střecha nevesele zaplane a při celé zemi patrně se šeří, cos se na ní kvapem pozvedá; bývá to však jen na krátko, obyčejně brzo rozprší se týmž beznadějným způsobem jako před tím a počasí takové neslouží k jinému, než k zbytečným vrtochům neznámého stesku. Ony chvilky lepší pohody lidé takřka ukrádají ke skončení prací pozustalých na zablácených, mokrých polích.

Podobná chvilka přišla. Po vesnici se oživuje, z blízka i z dáli vzhledly chalupy, lidé se při nich ukazují, z některé za hřmotu vyjíždí trakař. Po návsi včera pusté, mlhou zanesené, taktéž naskytují se předzvěstí života. Před jedněmi dveřmi nízkého baráčku žena horlivě vybíjí své holčici, jež chleba při tom se vším klidem pojídajíc jen tu netrpělivost dá se projevovati, aby to rychle bylo skončeno, což když se stalo, týž chleba dojídajíc, vyběhla si vesele na náves; tu však z protějšího stavení vyčouhlý košiláč, k ní těsně přistoupiv, udeřil za vříkavého výsměchu: heč ty’s byla bita, svou bosou nohou zrádně do blízké kaluže, tak že ji i její chleba postříkal, i jala se poděšena křičeti, že to poví mamince, téže, jež jí právě tolik nabila. — Vyskytl se také všady přítomný žebrák, s hlubokým klidem loudí se podle stavení a pranic nevšímá si psa, jenž se na něho vyřítil. Z mnohých míst lidé s motykami vycházejí na pole.

A náhle vyvstalý, pronikavý zásvit podzimního slunce roznesl se po vesnici, se stran osvětlil ostře lomenice, sjížděje pak po napjatých v blátě listech oživil je prudkým, kovovým třpytem: osamělý dub do nedávná nepovšimnutý, odumřelý, krvavě nyní zahořev, významně, skoro příšerně vydul svou korunu, jakýms zářným svraštělým oblakem prorážeje mdlý, řídký vzduch. A jakoby týmž vlivem světla pohnula se zamodralá vláha na rozmoklé půdě, vzduch zavanul, stromy se roztřásly. S pleskotem krůpěje za krůpějemi s listu na list a na zem s patrným chvatem začaly stékati, týmž vlivem listí tu v chumáčích, tu jednotlivě, šelestíc a tlaskajíc, v křivých směrech padá na zem, leč některé vyrvaly se ze společného lůžka zvráceny a unášeny od ostatních žlutých druhů svých. A hned vzaly se tu slepice popelešivše si v měkkém lůžku a neviditelný chocholouš se stran či s hůry tence a pronikavě jal se teskniti svým: vytrpíš! Jakás čerstvost, rozlehlost a síla přichvátala v stopách zářných paprskův…

Před jedním statkem bylo viděti složitého muže v rozedraném oděvu. Juž chvíli přecházel před stavením nerozhodnuté, neklidem, jako člověk s úmyslem; tu se zastavil, popošel, ohlížel se, pak zase povytáhl krk ze zamaštěného límce a mruče před sebe a na zem hledě dal se do krátkého spěchu.

Na hlavě měl bolavý plochý klobouk, na několika místech proražený, a byl bos; vzdor tomuto rozedranému oděvu bylo znáti, že vynaložil na sebe jakousi péči a že mohl býti vypraven ještě hůře, kdyby byl chtěl. Výraz jeho nehrubého spíše ušlechtilého obličeje byl vyhladovělý, bolestný, bolest svou však tající, ruce pak naběhlé klátily se volně bez jeho vůle podle těla. Vzhled toho muže nehodil se k jasné ranní záři přinášející zdání života a naděje, hodil se však zase k ní toutéž ztrnulostí a vyjeveností čehosi plného beznadějnosti a vynaložení posledních sil…

Ledva takto chvíli prodlel před statkem, strhla se kolem něho náhle vřava; děti a výrostek jako z umluvení sehnali se k němu s hlasitým povykem, z něhož bylo možno vyrozuměti jakési posměšné přezdívce: »Starej Kůtek — statek utek«, jež patrně měla se starce dotýkati. Také se dotkla: Brada mu klesla na prsa, oči se mu sevřely a dýchal či sípal rychle a namáhavě nevěda, jak se ubrániti proti vřavě, což děti tím více osmělilo, tak že křičely a dorážely naň z bezprostřední blízkostí.

Konečně se státech vzmužil. Zahýbal celým tělem, zatřásl rty a rozpřáhl se oběma klátivýma rukama. Jako hejno komáru, po nichž se mávlo, šmahem, houpavě děti uskočily, leč po této jeho vetché obraně zase tím úžeji sevřely kruh kolem něho, i on se znova rozpřáhl, zrudl a cosi zahýkal, což zase děti jen k hlasitému smíchu ponouklo. Za dětmi však přihnal se zuřivý černý pes, jenž starcovi vjel přímo do nohou a zakousnuv se do jeho lýtka utrhl mu kus hadru z oděvu. Jak uštknut, ani se však tam nepodívav, zvedl stařec nohu pojav ji v rozsedanou dlaň a znova jak prve bolestně zahýkal s tím přízvukem lidí málo mocných útrapám se ubrániti, čímž pes povzbudil se k útoku na druhou nohu a děti k povyku ještě bezuzdnějšímu, jenž propukl v pravý jásot, když stařec pustiv nohu prvou chytil se za druhou s výrazem zoufalé tísně rozhlédl se po vřískající vřavě. Vida kluka zrzavého, jenž v čele stoje přese všechny vyvolával přezdívku a zase: »Kluci, já ho!«, vzplanul konečně a rozehnav se po něm zřejmou však bázní, jaksi nerad, povalil ho. To poněkud účinkovalo, že děti se rozutekly. Však nějaká rozšafná bába kolem, jež pustila se přec do starce: »Nestydíte se, takový hranáč na slabounké dítě« — a přes cestu ze závratí zároveň stříkl někdo na starce pramen vody z ruční stříkačky. To bylo něco, co mohlo rozesmáti celý svět, jak nejdřív stařec opominuv nohou, psa, ba i dětí zůstal ohromen státi ukazuje jen bělmo svých šedých slzavých očí, co voda ze všedi cípu z ně prýštěla a po obličeji zanechala kolmých stop, pak rukávem, z něhož vydrala se i zahliněná a roztrhaná košile s kusem podšívky, jal se otírati. Patrně to člověk nešťastný a tudíž směšný.

Děti se konečně unavily. Rozběhly se; některé, jimž to nedalo, zastavily se na půl cestě a přiloživše dlaně k ústům: »Starej Kůtek — statek utek« naposled zvolaly. Zašla i rozšafná bába, ohledla se však také jednou melouc hubou pořád. Pes rovněž utekl; i on se nemohl upokojiti, nebo několikrát se obrátiv vyrazil zlostný poštěk, až konečně se ztratil. Leč nedalo to škůdci ani za vraty; střikl po druhé, že však tentokráte chybil a snad i jinak byl jíž uspokojen, pokusu více neopětoval a patrně zmizel též.

Stařec zůstal sám. Posadil se na kamennou lávku před stavením. Tu teprve sesmutnil opravdu jeho obličej; chmura ho zastřela, prosta však již vší směšnosti. Jal se uvažovati o nedávném výstupu vzhledem k sobě samému. Brada se mu chvěla při tom lítostí a popadl se za ni několikrát, oči mu prudce mrkaly i přitlačil je dlaní několikrát a zase jal se smutně ohledávati psem způsobenou škodu na mase i na oděvu, což všechno nebylo potěšitelné pro ubožáka.

Vyvstav náhle a zakrčiv ramenama zapjal se ve vetchý svůj burnus. Bylo již citelné chladno. Trvalo mu zapínám dlouho, neboť ani prsty ani knoflíky nesloužily.

Tu ze statku vyskočila na záhrobeň mladá holčice. Shlédnuvši však starce, uskočila polekaně zpět, leč za chvílí opět vyhlédla, nejdřív jen čelem a očima, až pak ukázala se zase celá. Ze zvědavosti soustrastně šířila oči na starocha. Ten ihned vstal, po zvyku povytáhl krk a přešloupl několikrát; zároveň snažil se obličej přivésti do úsměvu, však jen rty se pousmály. Přistoupil pak rozpačitě k samé holčici a ohlednuv se, jaksi jen očima, zda někdo neposlouchá, pravil: »Nepotřebujete kopáče? Já bych pomohl — jdi se poptat.« Při tom hlas mu vázl a onen hořký úsměv se rtů mu nesešel, jakoby mu vlastně na tom nezáleželo. Však trpěl v něm zbytek hrdosti, a trpěl asi nevýslovně tento stařec, jenž nedávno sám byl pánem na statku. To pochopila sama mladá holčice, pamatujíc ho ještě dobře a jsouc citlivá zapálila na lících a utekla beze slůvka, sama nemohla snést ponížení starcova.

Stařec, neporozuměv počínání dívčinu, vzdychl trpce a pozdvihl oči. Kulhaje jal se pak zvolna odcházeti podle vrat; nepřestal se však ohlížet, jestli snad přece dívka se nevrátí se vzkazem. Ivse rychle shýbl po sežloutlém a scvrklém padáčeti se štěpu za vraty, jež leželo mu u nohou. Zběžně otřev, strčil je najednou do úst, přičemž jaksi postrašeně srazil ramena s úzkostlivým pohledem na stranu, jestli nikdo se nedívá, jak starý Kůtek zahání hlad. Nespatřil ho nikdo, sežvýkal padavce a rozpjal zase ramena.

»Strejče Kůtku, tak že máte přijít, ale hezky brzo,« volal na něho ne jemný hlásek dívčin, nýbrž jiný hlas od chléva, hrubý a chraplavý. Stařec zaklopýtnuv rozehnal se ke dveřím, při čemž neopomněl přeletmo si upraviti oděv. Ještě sice na prahu se zastavil, hrdost v něm se jaksi vzbouřila, mávnuv však rukou, vypravil na tvář zase dřívější úsměv, s nímž chtěl vstoupiti do stavení. Snažil se vstoupiti směle a dobře, jaksi nedbale a vesele, jakoby se rozumělo samo sebou, že starý Kůtek jde podělkovat. A přecházeje přes síň nepovšiml si ani téže mladé holčice, jak stojíc ve výklenku a šátek si roztržitě navazujíc pokukuje po něm v patrném napjetí, jakoby si nemohla v mysli srovnati, proč tento stařec nedávno měv statek musí nyní podělkovati.

V síni bylo šero, ještě nepořádno, lavice byla od oběda dosud vystičena a dvé koček požehujících očima vyblizovalo z mísy jakous bílou polévku. Dívka sotva dýchajíc sledovala starce, svůj šátek pořád navazujíc.

Ze světnice vyšla selka s bázlivým, usouzeným vzezřením. »Tak jak to s vámi uděláme, strejčku Kůtku« ptala se příchozího. »Vem ho na hodiny,« promluvil do toho mužský silný hlas z vnitra. »Třebas,« přisvědčila selka. »Prosil bych, panímámo, jestli zbylo od snídaně — posílí to člověka —« nesměle a tiše pravil stařec trhnuv kloboukem. Dívka z výklenku hned vyšla tázajíc se selky:

»Mám přinést, maminko?« Však zase zpět ustoupila na pádný hlas z vnitra: »Nač pak je to potřeba! Pozdě to přijde a juž jíst! K hodinám snídani nedávám.« Selka vždy ochotna vyhověti rozkazům toho hlasu, přisvědčila hlavou a dívka výklenku zabývala se zase svým šátkem, činila skubavě, netrpělivě, patrně byla pohnuta a rozhořčena.

Starý muž snažil se dáti svému vzezření souhlasu s tím, co z vnitra bylo usouzeno; vnutil v přisvědčivý i lahodný úsměv, bylo však znít, jak mu po tváři cos pohrává, probíhá. Vždyť měl hlad a slabostí sotva se držel na nohou. Bera se síní sevřel bradu. Skoták, týž, co po něm stříkal, podal mu motyku s drzým, zlomyslným pohledem a stařec toho pohledu nesnesl, jinam se obrátil.

S motykou na rameně, jež zdálo se klesat pod tou tíží, ubíral se polní zblácenou a kalužnatou cestou na brambořiště. Sotva ho bylo možno z návsi shlédnouti, neodolal zase kdos, aby na něj nezakřičel; on čině však jakoby neslyšel, přidal do kroku, ba bylo znáti, co motyku vzal na rámě počínal si vůbec rozhodněji snad v onom mimovolném pocitu sebevědomí u člověka náhle zamésti něho, na nějž uložena byla povinnost.

Za stodolou pes, co nedávno starce kousl do nohou, pachtil se s kůrkou chleba, patrně spíše ze záliby než z hladu. Zlostně pohledl na příchozího, však nezaštěkal, kůrky opominul a běžel na nedaleký břeh nedbale po třech naskakuje; patrně tak vyslovil starci své hluboké opovržení.

Stařec nedbal psích citů; v rychlém shýbnutí popadl zanechanou a ohlodanou kůrku pojav ji v celou hrst, zamířil okem obezřele přes rameno i zad, nejinak, jakoby číms se obvinil, a pak cestou hltavě kůrku pojídal.

Slunce nedávno pádně vysvítivši zase se zavřelo. Týž šedý chmurný vliv všady opanoval. Pole nabyla vzhledu ještě blátivějšího a skoro na dosah přisunul se mdlý obzor, z něhož jako černý lesklý chumáč místy lesy vynikají…

Starci šlo se těžko; i že byl slab, i že nohy hluboko se mu bořily v žlutý jíl.

Mezitím ze statku vyšel sedlák v kožich a vysoké boty oděný, vypasený a zavalitý, s rukama v zádech a volně a samolibě při chůzi se houpaje. Šel totiž k dělníkům přihlédnout, ku kterému cíli povystupoval již za stodolou na špičky a vyšší kameny, aby dohlédl na brambořiště, na něž z výhled byl poněkud zastřen břehem.

Stařec před ním mu zvolna šel; hvízdl na něho a když se obrátil, mávnutím ruky pobídl ho vpřed, což starce jaksi polekalo, klopýtl, popoběhl, když to tak dále nešlo, snažil se seč síly nohy z bláta vytahovati, při čemž sípal hlasitě a potřásal hlavou.

S týmž opovržením a smíchem, jejž pro něho měl celý svět, přijali ho ostatní dělníci na poli, svárlivé to stařeny v punčochách bez chodidel, mužští zpitého vzhledu, s oslizlými rty, pak lidé ze statku. »Podívejme se, kdo nám to jde pomoci, holečku, to zpanštíme ňák!« dalo se slyšeti a jeden výrostek s daleko natrženými rukávy i nohavicemi, jež oboje byly mu nad míru dlouhé, hodil po něm velmi hbitě a dovedně hrst hlíny.

Leč stařec choval se poníženě, zasmál se i s ostatními tomu »nápadu«, a bláto se sebe ani nesetřel, jakoby se tím myslil spíše zavděčiti. Až příliš věděl, jak jest jen trpěn, a všechno jeho jednání bylo ono úžasné povržení se sebou samým, jaké se naskýtá ne u chuďasa od jakživa, nýbrž u člověka s výše padlého a pokořeného. I vybral si osamocený řádek a se spěchem jal se kopati, při čemž se mu bezzubá ústa rozevřela a pot stékal mu po skráních mezí řídkými šedinami.

Zatím také přišel sedlák sedět lidem na kobylce. I hleděli si všichni s okázalou horlivostí své práce, starce nechávajíce ha pokoji do té doby, co sedlák sám, dělníky obhlížející, shovívavě oslovil starce, podotknuv, že to v něm rachotí jako pytel hrachoviny. »I pantáto,« ječela suchá babka, »to on se tak činí náš Kůtek, co mu statek utek… chce jej zase lapiti.« I smáli se všichni, motyky až nechávajíce z rukou vypadnouti. Stařec jen snížil hlavu. Toho použil týž výrostek s natrženými rukávy a nohavicemi, znova hbitě a obratně trefiv starce hlínou. Stihl ho za to spokojený pohled sedlákův, ba mohlo by se říci pohled vděčný, kdyby to nebyl právě sedlák se statkem a v kožiše a ten jen takový výrostek s natrženými rukávy a nohavicemi.

S ozáblými prsty setřel si stařec bláto, hlavy nepozvednuv. Kopal jen horlivě. Zase mu dali pokoj.

Sedlák se podíval pak na veliké stříbrné hodinky v mosazném pouzdře a obrátil se směrem ke statku. »Již by tu mohl být,« zabručel. Přijel konečně povoz pro nakopané brambory, jež byly v pytlích po poli rozestaveny. Jeden veliký muž s ohnutým hřbetem měl jíti nakládat. Vymlouval se, že je stržený. »Bodejť,« podotkla jeho žena, hbitá a malounká, »hekal v noci zle. Pošlou k tomu, pantatínku, dnes někoho jiného, tamhle třeba Kůtka, je to takový vejvoda.« Sedlák nic neměl proti tomu a zavolal na starce, aby šel s pacholkem nakládat, co skoták byl u koní.

S vozem se zajede těsně k pytlům, jež dva lidé podebravše vždy spjatýma rukama vyhazují na vůz. Jest k tomu potřebí obratnosti a síly. Stařec šel váhavě, nejistě; znaje práci tu, necítil se na ni ani silen, ani obraten.

Pacholek naplil si na dlaň a popadl zhurta všecku se třesoucí ruku starcovu. Lidé po poli ustali v práci s předtuchou nějaké švandy. Sedlák vystoupil si opodál na hromadu pytlů s rukama na zádech. Stařec to všechno pozoroval, jakás rozpačitost ho popadla. »Hej rup!« dal pacholek znamení vzkřiknuv, aby ho bylo všady slyšeti. Pytel vyhoupnut byl jen do pola. Stařec s násilným heknutím škubl celým tělem, snaže se pytel »doraziti«, při čemž podivně, směšně sešklebil se útvar jeho úst, oči mu vystoupily z důlků a staromodní klobouk spadl s hlavy. Pytel však říci si nedav spadl zpět na zem, rozevřev se, a obsah se vysypal. Stařec se ho však nespustil, s jakousi křečovitou námahou chtěje jej pořád ještě zadržeti i stržen byl s ním na zem. Pacholek ne bez radosti již dříve pytel pustil, měv v úmyslu, co se stalo. Však nyní na oko se rozhořčil. Poodskočil, jako z leknutí odplil si daleko před sebe a zaklel důrazně. Při tom s opovržením měřil starce a střídavě posuňky dorozumíval se s lidmi ostatními.

Ti spustili smích. »Jaký to nemotora, bulík!« volalo se. »Tak aspoň vstaň, stará sůvo!« zaječela stařena s krhavýma očima, z nichž vytírala si slzy radostí nad tím výjevem. Stálo ostatně za podívanou, jak stařec se hrabal mezi brambory, všady zablácen, s vlajícími šedinami, mávaje rukama. Studem ani nevzhlédl.

Sedlák založil nejdříve ruce, svinul opovržlivě dolní ret a potřásal břichem, jako vnitřním, významným smíchem, jako by chtěl naznačiti všechnu bídnost toho starého hlupáka a zase vlastní svou převahu — pak starce vyhnal s pole. Týž zoufale zahýbal rty, chtěl něco říci, asi: vždyť já za nic… neb cos podobného, však jen zachraptěl. Poslechl pak, učiniv několik kroků; zase mu to však nedalo, jeho překypující pohaněná duše chtěla se nějak domluviti, jakéhos práva se dovolati, i obrátil se, však jeho zkalený zrak potkal se s energicky nataženým prstem sedlákovým. I šel. Ještě jednou trefil ho kus bláta dovedně hozený.

»Budu se zdržovati s takovou čeládkou,« zahučel sedlák, však ne bez upokojení zadíval se potajmu na stříbrné hodinky v mosazném pouzdře. Přes dvě hodiny kopal stařec, pokopal dost a nestálo to mnoho. Byl zcela spokojen sedlák, a že dělalo se nepříjemné povětří, odcházel domů zahřát se a dostat něco teplého do žaludku. Po cestě neustal se usmívati a časem ohledl se po dělnících, již také se svého stanoviska ho pozorovali, kdy zajde, ne aby pak právě tím horlivěji pokračovali v kopání…

Stařec doplížil se na vzdálenou mez. Skryt zčernalým plotem, usadil se na mokrý drn. Kolem něho bylo neveselo. Sedá obloha ztmavěla. Místy zbarvila se zelenavým větrným mrakem, příkře kdes za obzorem se zemí splývavým. Pustá, slehlá role jaksi zela, beznadějně unikala oku, ozim se na nich třásl a šelestivý stín vynikal z nezoraných dosud strnišť. Bojácně zakdákala vrána s povýšeného drnu a dala se v hřmotný let při samé zemi, ne nepodobný ubíhání.

Tupě ji sledoval stařec pohledem, činil tak jen mimovolně. Bylo znáti, že trpí, ba že trpí více, než dalo se souditi z výrazu jeho obličeje, o němž u starých lidí nelze často rozhodnouti, zda se směje či hořekuje. Jen z otevřených očí volně stékající slzy, jichž neutíral, nemohly utajit; pravého významu pocitů starcových. Mezitím sáhl do kapsy a vytáhl onu kůrku ráno psem opominutou, již byl zvedl a nedojedl. Pomalu jal se žvýkati, slzami zajídaje. Milý čtenáři, hlad neopouští i při nejhlubší trýzni duševní… Proseděl takto drahně chvil. Leč zažitou kůrkou ozval se v něm teprve celou silou onen hlad jenž naskládá se za dva dny v prázdných útrobách. Stařec úzkostlivě pohleděl okolo, byl to vlastně vnitřní strach. Hlad a chladno se vzmáhaly. Pracně se stařec pozvedl, popošel několik kroků, učinil bezúčelné pohyby. Bylo mu za těžko strnulé, stuhlé údy přivésti do pohybu. Pak s jakýmsi spěchem po týchže mezích, po nichž přišel, ubíral se zpátky. Vzpomněl si na brambořiště, s něhož ho vyhnali. Při kopání zůstane vždy něco bramborů nesebraných, není jich mnoho, jen ty mrzáčky pohnilo, však něco zůstává vždy. Sebere si jich pár, v hrnečku doma uvaří.

Blížil se soumrak. Počasí se pozměnilo. Bylo jasněji. Z chomáčů mračen prohledla i obloha a mdlý, zarudlý zásvit stkvěl se nad západem. Dělalo se však také zimněji, stařec se stále otřásal. Byl již skoro večer, když došel na brambořiště. Bázlivé nebe ještě šíř prohledalo. — —

Pole bylo již dlouho opuštěno. Živé duše nebylo nikde. Se suchou hůlkou, jež se pod mezí povalovala, vzepřev se na kolena, poněvadž shýbnut byl by nevydržel, jal se šťáratí v opuštěných brázdách a zvolna po kolenou popolízaje, skládal v skřehlých prstech do klobouku brambory, tu rozkopnuté, tu počernalé, o něž již nikdo nestál. Když je vysypal na sporou hromádku, zaradoval se stařeček vzpomínkou, že si je za krátko ve své světničce při kupce roští, jež měl ještě v zásobě, uvaří. Jiné zbytečné strasti teď si na mysl nepřiváděl, radoval se nad tím, co mu osud dopřál.

Světlý, zarudlý chomáč nad západem se šířila stékal do póla oblohy, i na zem i na starce zalétl rmutný odraz. Slunce zapadalo.

»Hospodáři!« přiběhl s divou radostí skoták na sedláka, »že to je na našem brambořišti ten obejda?«?

»Propožeň ho trochu,« odvětil ledabyle sedlák a šel do hospody.

Skoták zařičev zavolal na psa. S obuškem v ruce hnal se na pole.

Za ním vyběhla dívka. Její tesklivého volání nedbal.

»Vem ho!« štval na starce psa, ledva doběhl první brázdy. Sám jal se s líčenou zlostí křičeti:

»Však já tě už — ty žide jeden!«

Stařec polekaně sebou trhl. Strnule zůstal hleděti na blížícího se sem psa a skoťáka, rozšířiv při tom celý obličej. Pak teprve se zvedl k útěku…

Sporou hromádku bramborů a svůj staromodní klobouk zanechal na místě. Jak se dovedly vzpružiti jeho vetché oudy! Znal ostatně zuby za ním se ženoucího psa, jejž skoták neustal pobízet:

»Vem si ho!«

Pes starce snadno stihnuv, zuřivě naň skočil. Stařec hýkl přidušeně, zavrávoral a padl. Skoták psa rychle odvolal a rozmetav nohou na cestě nastřádanou hromádku, s ukojenou duší vracel se s pole, že řádně starého propohnal. —

Světlý chomáč vytratil se ze západu, z ostatní oblohy i ze země. Při zemi se tmělo, obloha však jen víc, večerně se projasnivši, zůstala neztemnělou a jaksi význačně na zem hledící.

Stařec zůstal chvíli ležeti obličejem k zemi. Pak se pohnul, pozvedl hlavu. S křečovitým namáháním, rukama se vzpíraje, vyklonil se trupem ze země, leč padl ihned zase. Ještě jednou se o to pokusil, avšak táž síla srazila ho zpět. Jen rukama zahrabal v blátivé měkotě.

Strhaným pohledem pohroužil se ze zemského temna v jasnou výš, krkem se tam natahuje. Po celé délce mračné skupiny sjíždí stříbřitý svit měsíce. Ten již z večera stkvěv se mezi mraky, nyní úplně vyzářil. Rozneslo se všady s temnem se střídajíc výmluvné jeho světlo. Kraj nebes jako by odstával od zoraných polí a země sama od starce počínajíc rozbíhala se v nesmírnou prosvítájící mázdru. A starec ješte více natáhl krk v daleké zřídlo klidu a smíru. I stranou okem zabloudiv, kde mrak zhloubil se odrazem v ebenovou zátun, zachvel se v jakés hrůze…

Náhle silně poklesl na zad. Nejaká síla ho přirazila k zemi…

Za stodolou tesklivě dívala se do polí dívčina ze statku.