Dobrodružství Toma Sawyera/XXVII

Dobrodružství Toma Sawyera
XXVI	XXVII	XXVIII

Údaje o textu
Titulek:	XXVII
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Dobrodružství toho dne mocně rozrušilo v nocí Tomovy sny. Čtyřikráte držel Tom v rukou bohatý poklad a čtyřikráte se mu v niveč rozplynul v jeho prstech, jakmile ho opustil spánek a procitnutí ho uvedlo v drsnou, neblahou skutečnost. Časně ráno rozjímaje na loži o příhodách velkého svého dobrodružství, pozoroval, že jsou, jak se mu zdálo, ku podivu mlhavé a vzdálené, jakoby se byly sběhly na jiném světě nebo v dobách dávno minulých. Pak mu přišlo na mysl, že snad celé ono dobrodružství je pouhým snem! Tomuto mínění nasvědčovala hlavně okolnost ta, že množství peněz bylo příliš ohromné, než aby bylo skutečným. Neviděl dosud ani padesát dolarů na hromadě, a podobně jako všichni hoši jeho věku a stavu domníval se, že sčítání dolarů na »sta« a »tisíce« jsou pouhými blouznivými frasemi, a že ve skutečnosti takové obnosy ve světě se nevyskytují. Ani na okamžik si nepřipustil myšlénku, že by tak velký obnos, jakým jest sto dolarů, mohl někdo míti na hotovosti. Kdyby se měly rozebrati představy jeho o zakopaném pokladu, tu by se shledalo, že záležejí jednak v přehrštli skutečných mincí, jednak v měřici mincí mlhavých, zářivých a nehmotných.

Však po krátkém uvážení objevily se jednotlivosti jeho dobrodružství v ostřejším a jasnějším světle, i začal se kloniti k přesvědčení, že to snad přece nebyl pouhý sen. Musil si zjednati v té věcí jistotu. Chvatně se nasnídal a šel hledat Frantíka.

Frantík seděl na trámci nízké loďky, mrzutě nohama ve vodě šplouchaje a zadumčivě před se zíraje. Tom rozhodl, že dá Frantíkovi na čas, by sám o věci řeč začal. Neučiní-li toho, bude míti Tom nejlepší důkaz, že vše bylo pouhým snem.

»Tě Bůh! Frantíku!«

»Tě Bůh!«

Nastalo mlčení.

»Tome, kdybychom byli bývali své nářadí nechali u onoho stromu, mohli jsme nyní míti ohromné peníze. Ach, není to strašlivé?!«

»Tedy se mně to nezdálo, tedy se mně to nezdálo! Skoro mne to mrzí, že to nebyl sen. Na mou duši mne to mrzí.«

»Jaký sen?«

»Inu, ten včerejšek. Skoro jsem měl za to, že to byl sen.«

»Sen! Jen kdyby se byly ty schody neprobořily, to bys byl čubrněl na ten sen! Mně se celou noc zdálo, že mne ten Španěl s těmi záklopkami na očích honí, ďas ho vezmi!«

»Žádný ďas! Budeme ho hledat! Vyslídíme poklad!«

»Tome, nikdy ho již nenalezneme. Člověku se naskytne jen jednou v životě příležitost k takovému zbohatnutí, a tu jsme propásli. Ostatně kdybych ho měl ještě jednou spatřit, hrozně bych se polekal.«

»Inu, to já taky; přece však bych ho rád ještě jednou uzřel a vystopoval — až ke skrýši čís. 2.«

»Čís. 2., ovšem, máš pravdu. Přemýšlel jsem o tom. Nic mne však nenapadá. Co myslíš, že to znamená?«

»Nevím. Je to trochu temné. Poslyš, Frantíku, snad je to číslo domu!«

»Pro pána krále! — Ne, Tome, není. A zvláště ne v tomhle našem hnízdě. Vždyť tu ani nejsou na domech čísla.«

»Ovšem, máš pravdu. Počkej — vzpomenu si. Už to mám — bude to asi číslo pokoje v hospodě, rozumíš?!«

»Ano, takové to bude! Jsou tu jenom dvě hospody. Snadno se můžeme přesvědčit.«

»Počkej na mne zde, Frantíku!«

Tom okamžitě zmizel. Na veřejných místech nedbal tuze o Frantíkovu společnost. Minulo půl hodiny. Shledal, že v lepší hospodě, v čís. 1. ode dávna bydlil a ještě bydlí mladý právník jakýsi. V druhé, méně okázalé krčmě bylo čís. 2. obestřeno tajemnou záhadou. Krčmářův synek mu vypravoval, že je pokoj ten ustavičně zamčen, a že nikdy nikoho neviděl ani vcházeti ani vycházeti leč v noci; nedovedl si to nijak vysvětliti; lomcovala jím sice poněkud zvědavost, překonal ji však snadno; posléze se spokojil myšlénkou, že v onom pokoji »straší«; všiml si, že té noci v pokoji bylo světlo.

»Tak jsem se to dověděl, Frantíku. Myslím, že je to pravé čís. 2., jež hledáme.«

»Mně se taky zdá, Tome. A co nyní počneš?«

»Počkej — vzpomenu si.«

Tom dlouho vzpomínal. Pak pravil:

»Poslyš! Zadní dvířka toho čís. 2. vedou do oné malé úzké uličky nalézající se mezi krčmou a starým skladištěm. Seber kde jaký klíč ode dveří, já štípnu všechny tetiččiny doma, a první tmavé noci tam půjdeme a zkusíme je. A ať nezapomeneš na Rudého Józu; řekl, že se ještě staví v osadě, aby si vyhlédl vhodný okamžik ke své pomstě. Uvidíš-li ho, jdi za ním; a nepůjde-li k čís. 2., mýlili jsme se.«

»Pro Pána Boha! přece ho nebudu sám stopovati!«

»Vždyť to bude v noci. Ani tě neuvidí — a kdyby, na nic při tom nepomyslí.«

»Inu, bude-li hodně tma, snad za ním půjdu. Nevím — nevím. Zkusím to.«

»V noci bych ho sám, Frantíku, stopoval, za to ti ručím! Snad pozná, že nemůže vykonati svoji pomstu a rovnou si půjde pro ty peníze.«

»Máš pravdu, Tome, máš pravdu. Budu ho stopovat, na mou duši, budu!«

»Nyní mám tvé slovo! Buďme silni, Frantíku!«