Dobrodružství Toma Sawyera/XV

Údaje o textu
Titulek: XV
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Po obědě vyšla naše trojice hledat želví vejce v písčitém břehu. Chodili sem a tam strkajíce pruty do písku a kdykoli přišli na sypké místo, poklekli a rukama hrabali písek. Tu a tam bylo jich padesát až šedesát v jediné jamce. Byla to docela kulatá, bílá vajíčka, trochu menší než vlaský ořech. Toho dne večer, jakož i druhého dne (v pátek) ráno vystrojili si skvělou hostinu z míchaných vajíček. Po snídani běhali s jásotem po břehu, honili se vespolek, ztrácejíce cestou kus po kuse ze svého oděvu, až tu stáli docela nazí, a pak prováděli v mělčině další své šprýmy, zabíhajíce do silného proudu, jenž jim občas podrazil nohy a takto znamenitě přispěl k většímu obveselení. A chvílemi se stavěli ve skupiny a dlaněmi na sebe šplíchali postupujíce proti sobě s tvářemi odvrácenými, by je chránili před rozstříknutými proudy, a posléze se chytili a tahali, až konečně vítěz »pasáka dal« kamarádovi a pak se spletli ve směsici bělostných údů a vstávali funíce, pokřikujíce, smějíce se a vzduch lapajíce zároveň.

Když byli vysílení tou hrou, vyběhli z vody, natáhli se na suchý, zahřátý pisek a leželi takto, do písku se zahrabávajíce; pak znovu skákali do vody, a znova začínali dřívější své šprýmy. Konečně přišli na myšlénku, že nahá jejich těla zcela věrně představují trika pleťové barvy; i udělali v písku kolo a hned měli cirkus — se třemi clowny, neboť žádný z nich nechtěl se vzdáti skvělé té úlohy ve prospěch kamaráda.

Pak vyňali z kapes kamínky a hráli »do důlku«, »labetu«, až je hra omrzela. Potom se Pepík a Frantík zase koupali, Tom však se již do vody neodvážil, poněvadž shledal, že při svlékání kalhot svlékl s kotníku také růženec z chřestýše, a nemohl se ani dosti vynadiviti, kterak se stalo, že ho nechytly ve vodě křeče, ač nebyl chráněn tajemným oním kouzlem. Neodvážil se do vody, dokud růženec zase nenalezl, zatím však kamarádi se unavili a neměli již chuti ke koupání. I odešli stranou, upadli v zádumčivost a toužebně zírali přes širokou hladinu vodní v ona místa, kde se v sluneční záři hřála jejich osada. Tom se přistihl, kterak psal slovo »Rebeka« palcem své nohy do písku; i zahladil pískem to slovo a zlobil se na sebe pro tuto slabost. Proti své vůli však psal znovu a znovu to slovo; nemohl si pomoci. Rozházel opět písek a aby neupadl v pokušení, svolal oba kamarády.

Ale Pepík tak byl sklíčen na mysli, že skoro ani nebylo naděje na rozptýlení jeho zádumčivosti. Trýzeň, již působila touha po domově, byla nad jeho síly. Stěží potlačoval slzy. Také Frantík byl smuten. Na Toma doléhala zádumčivost, avšak Tom snažil se skrýti duševní svou náladu. Znal jisté tajemství, které nemínil ještě prozraditi, kdyby však zrádná sklíčenost dlouho nechtěla minout, odhodlal se sděliti je kamarádům. Prohodil tudíž náramně vesele:

»Jistě že byli již před námi piráti na tomto ostrově. Znova jej prozkoumáme. Ukryli zde někam své poklady. Co byste tomu, hoši, řekli, kdybychom tak našli zpuchřelou bednu, plnou zlata a stříbra? —«

Slova jeho vzbudila jenom slabé nadšení, jež utuchlo beze vší odpovědi. Tom zkoušel jiná lákadla; avšak marně. To mu ovšem nedodávalo odvahy. Pepík seděl hrabaje prutem v písku a zdál se být velice sklíčen. Konečně pravil:

»Ach, hoši, nechme toho. Rád bych šel domů. Je mně zde smutno.«

»Vždyť to se časem podá, Pepíku,« vece Tom. »Považ jenom, jak pěkně se tu chytají ryby.«

»Co mně je do ryb. Chci jít domů.« 

»Poslyš, Pepíku, takové koupání, jako je tady, nemáš nikde.«

»Koupání mne netěší; ani mi nenapadne, abych se šel koupat, když mně to nikdo nezapovídá. Půjdu domů.«

»Ale, hlouposti! Dětino! Snad nechceš jít k mamince!«

»Půjdu k mamince, a ty bys k ní šel jistě taky, kdybys nějakou měl. Vždyť ty nejsi z jiných.« A Pepík si trochu zafňukal.

»Ať tedy jde uplakaný mazánek domů k mamince, vid, Frantíku! Chudinka — on se musí pomazlit u maminky! Ať se tedy pomazlí! Tobě se tu líbí, viď, Frantíku? Zůstaneme tady, viď?«

Frantík odpověděl: »Jo«; v hlase jeho nebylo mnoho opravdovosti.

»Jak živ s vámi nechci nic mít,« pravil Pepík vstávaje se země. »Mějte se tu dobře!« Odyvrátil se nevrle od kamarádů a začal se oblékati.

»Co na tom?« odpověděl Tom. »Nikdo se tě neprosí. Jdi si jen domů; každý se ti vysměje. Inu, ty jsi pěkný pirát! My s Frantíkem nejsme takoví mazánkové jako ty. My tu zůstaneme, viď Frantíku? Ať si jde, když se mu líbí. Snad tu bez něho také vydržíme.«

Však Tomovi přece nebylo tuze volno; dojímal ho pohled na Pepíka smutně se oblékajícího. Také Frantík po očku toužebně na přípravy Pepíkovy pohlížející a významné mlčení zachovávající ho znepokojoval. Náhle ni slovem se nerozloučiv s kamarády dal se Pepík na cestu směrem k pobřeží Illinois. Odvaha Tomova klesala. Pohlédl na Frantíka. Frantík nesnesl jeho pohledu; sklopil oči. Pak pravil:


»Půjdu také, Tome; bylo mně chvílemi bez toho smutno; teď by to bylo ještě horší. Pojď, Tome, také!«

»Nepůjdu; jděte si, chcete-li. Zůstanu zde.«

»Tome, půjdu přec.«

»Jdi si; kdo ti brání?«

Frantík jal se sbírati rozházené kusy oděvu.

»Byl bych rád, kdybys šel taky, Tome,« pravil. »Rozmysli se ještě. Na druhém břehu na tebe počkáme.«

»No, to byste se načekali.«

Frantík smutně odcházel; Tom za ním pohlížel a ocitl se v silném pokušení odvrci svoji pýchu a jíti za nimi. Doufal, že se zastaví; hoši se však pomalu brodili vodou ku předu. V tom překvapilo Toma ticho a mlčení, jež náhle zavládlo — Konečně potlačil pýchu a rozběhl se za kamarády volaje:

»Počkejte! Počkejte! Něco vám povím!«

Ihned stanuli a obrátili se. Když je dohonil, začal jim odhalovati svoje tajemství; z počátku ho poslouchali dosti nevrle, když však poznali »jádro« k němuž Tom mířil, spustili jásavý pokřik, doznali, že to je »znamenité!« a mínili, že by byli neodešli, kdyby jim tohle byl z předu řekl. Uvedl cosi, by se jim omluvil; pravým důvodem však byla obava, že ani tímto tajemstvím hochy na dlouho. k sobě neupoutá; proto se odhodlal ponechati si toto tajemství, jakožto poslední lákadlo. Hoši se vraceli vesele a ochotně ke svým zábavám, ustavičně štěbetajíce o znamenitém záměru Tomově, a důvtip jeho obdivujíce. Po chutném obědě, jenž sestával z vajec a rybího masa; prohodil Tom, že by se rád naučil kouřit. Pepík se ihned chopil této myšlénky a pravil, že by to také rád zkusil. František urobil dýmky a nacpal je. Tito nováčkové nekouřili dosud leč doutníky ze suchých listů, jež »štípaly« do jazyka, a vlastně ani se nehodily »pro muže«.

I natáhli se, opřevše se o lokty, a začali opatrně bafat; ještě si tuze netroufali. Kouř jim valně nechutnal, kuckali se trochu, Tom však prohodil:

»Vždyť je to zcela snadné! Kdybych byl věděl, že je to takovéhle, dávno bych se tomu byl naučil.«

»Já také,« pravil Pepík. »Vždyť to nic není.«

„Když jsem tak viděl lidi kouřit, často jsem si myslil: Rád bych to také doved’; nepomyslil jsem si však, že je to možné,« pravil Tom.

»Já jsem to taky říkal, viď, Frantíku! Vždyť se pamatuješ, Frantíku, viď! Vezmi mně fajfku, není-li to pravda!«

»Velmi často,« odpověděl Frantík.

»Och, já taky,« vece Tom, »stokrát jsem to řekl. Jednou taky u našich jatek. Pamatuješ se, Frantíku? Byl tam Robert Tannerů, Jeník Milierů, a Míra Thatcherů; pamatuješ se, Frantíku, ještě na moje slova?«

»Ó jo,« vece Frantík. »Bylo to právě tenkrát, když jsem prohrál čtyrák — ne, bylo to den před tím!«

»Však jsem to povídal,« pravil Tom. »Frantík se na to pamatuje.«

»Celý den bych mohl takhle kouřit,« vece Pepík. »Je mi zcela dobře.«

»Mně taky,« pravil Tom. »Já bych moh’ taky celý den kouřit, za to ti ale ručím, že by to Míra Thatcherů nedokázal.«

»Co pak Míra Thatcherů! Ten by zvracel po dvou bafech. Ať to jenom zkusí, uvidí!«

»To se ví, a co, Jeník Millerů — rád bych viděl Jeníka Millera s fajfkou!«

»A což teprve já!« pravil Pepík. »Za to ti ručím, že by to za nic na světě nedokázal. Jediný malý baf, — a byl by na hromadě.«

»To se ví, Pepíku! Poslechni — kdyby nás tak teď hoši viděli.«

»No, to si myslím.«

»Poslyšte, hoši, nikomu se o tomhle kouření nezmiňujte, a až budeme jednou všichni s nimi pospolu, půjdu, Pepíku, k tobě a řeknu: ‚Pepíku, nemáš fajfku? Rád bych si zakouřil!‘ A ty zcela ledabyle, jako by to nic nebylo, odpovíš: ‚Mám. Mám svou starou fajfku, a pak ještě jednu, ale nemám dobrý tabák,‘ Na to řeknu já: »To nic nedělá, jen když je dost silný.« Potom vytáhneš fajfky, klidně si zapálíme a to budou hoši koukat!«

»Na mou věru, Tome, to bude dobré, kdyby to radši už bylo!«

»Ba, opravdu! A až jim řekneme, že jsme se tomu naučili, když jsme byli piráty, ti budou litovati, že nebyli s námi!«

»Inu, to se ví! Na to bych chtěl viset!«

A tak to šlo dále; najednou však hovor umdléval; začal se trhati. Přestávky se dloužily; plivání se ku podivu vzmáhalo. Póry v ústech hochů měnily se v tryskající zřídla; sotva stačili dosti rychle zpod jazyků čerpati prameny, by zamezili záplavu; přes veškeré jejich úsilí hromadily se jim v krku nepatrné přebytky ; co chvili se hoši náhle zakuckali. Oba zbledli; žalostný byl na ně pohled. Dýmka Pepíkova vypadla z umdlených prstů. A pak Tomova. Zřídla zběsile tryskala a čerpadla pracovala horečně. Pepík prohodil slabým hláskem:

»Ztratil jsem nůž. Půjdu hledat.«

Tom s třesoucími se rty a koktavým hlasem pravil:

»Pomohu ti. Jdi tudyhle, a já zase se podívám k studánce. Ty, Frantíku, zde můžeš počkat, snad jej sami nalezneme.«

Frantík si zase sedl a čekal celou hodinu. Pak ho pojala tesknost i šel za svými kamarády. Našel je v odlehlých stranách lesa; oba byli zbledlí, leželi jako bez sebe. Byly tu však jisté známky, z nichž mohl souditi, že se v čas zbavili všeho, co jim bylo na obtíž.

Toho večera byli při jídle zamlklí; vyhlíželi ztrápeně; a když si Tom po večeři chystal dýmku a sáhal po jejich, by je také připravil, poděkovali mu — nebylo jim zcela dobře — při obědě prý něco těžkého snědli. — — —