Dobrodružství Toma Sawyera/XIV

Údaje o textu
Titulek: XIIV
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Několik minut na to dostal se Tom až k mělké pobřežní písčině a brodil se vodou k pobřeží státu Illinois. Teprve když minul již polovici průlivu, sáhala mu voda po pás; další část proudu přebroditi nebylo lze, i odhodlal se směle přeplavati zbývajících sto kroků. — Plaval na příč proudu, přece však ho uchvacoval proud mocněji, než si představoval. Konečně přec se dostal na druhou stranu, i plul podél, až nalezl nízký břeh; zde vylezl z vody. Sáhnutím ruky přesvědčil se, že kůra v kapse ostala bez pohromy; i dal se lesem; cestou proudila se voda z jeho šatů. Krátce před desátou hodinou vyšel na volné prostranství nalézající se proti osadě, a uviděl parník z přívozu, odpočívající ve stínu stromů i vysokého břehu. Panovalo ticho; na nebi kmitaly hvězdy. Bedlivě se ohlížeje slezl po břehu, vklouzl do vody, tři- neb čtyřikráte se odrazil a vlezl do loďky, jež co »pomocná« připevněna byla k zádi parníku. Lehl si mezi lodní příčky a čekal, těžce oddychuje. V tom rozbitý zvonek zavzněl a veleno bylo k odjezdu. Krátce na to předek člunu ve vlnách, jež parník tvořil, vzhůru se vztyčil — loď odrazila. — Tom měl štěstí na své výpravě, neboť věděl, že je to pro tuto noc poslední jízda parníku. Po dvanácti neb patnácti dlouhých minutách kola stanula. Tom vklouzl do vody přes okraj loďky a v temnotě plaval na břeh; vylezl o padesát kroků dále, z obavy, by se nesetkal s pozdním nějakým chodcem. I běžel prázdnými ulicemi a brzy se ocitl u zadního tetina plotu. Přelezl, popošel k domu a podíval se oknem do síně, v níž hořelo světlo. Seděla to teta Márinka, Sid, Marie, a s nimi též matka Pepíka Harpera, ve společném hovoru. Byli u postele a postel stála mezi nimi a dveřmi. Tom popošel ke dveřím a začal pomalu, opatrně zdvihati kliku; pak trochu stiskl, dvéře povolily, opatrně odšupoval závoru a kdykoli to cvaklo zachvěl se na celém těle, až konečně se mu zdálo, že se již po čtyrech protáhne; prostrčil tedy napřed hlavu a opatrně se začal protahovati.

»Proč jen ta svíčka tak divně plameny šlehá?« pravila teta Márinka. Tom rychle prolezl. »Snad jsou dvéře otevřeny. Ovšem, že to takové bude. Dějí se to nyní divné věci. Jdi, Side, zastrčit závoru«.

V tom okamžiku vklouzl Tom hbitě pod postel. Tam ležel, nadýchal se vzduchu do zásoby a pak lezl ku předu, až k místu, z něhož by se byl skoro mohl dotknouti tetiny botky.

»Jak povídám,« mluvila právě teta Márinka, »nebyl zrovna zlý, — byl jenom rozpustilý. Bylo to takové lehkomyslné třeštidlo. Lítal jako hříbě; vlastně za to ani nemohl. Nemínil tím nic zlého, a jak dobré měl srdce ten hoch!« — a při těch slovech vypukla v pláč.

»Pepík můj byl právě takový — čertovina jím šila neustále, musil být při každém taškářství, byl to však jinak poctivý a milý hoch — a když, Pane Bože! pomyslím, že jsem o spráskala za to, že mně vypil smetanu, zapomenuvší, že jsem ji sama vylila, poněvadž skysla, a že ho v tomto světě neuvidím již nikdy, nikdy, nikdy, nešťastného chlapce!« A paní Harperová naříkala, jako by jí srdce pukalo zármutkem.

»Myslím, že je Tomovi lépe, nežli doma,« pravil Sid; »kdyby však byl jen trochu hodnější« — —

»Sidel« Tom pocítil šlehnutí blesku z oka staré paní, ač je nemohl viděti. »Ani slova proti mému Tomovi, nyní, když je po něm. Bůh sám se o něj postará; bláhové máš, hochu, starosti. Ach, paní Harperová, nemohu na něj zapomenouti, nemohu zapomenouti! Tak jsem ho měla ráda, ač staré mé srdce skoro stále k smrti trápil.«

»Bůh dal, Bůh vzal. Budiž jméno jeho pochváleno. Však je to tak kruté, tak kruté! Minulou sobotu vypálil mí Pepík praskavku zrovna před nosem; spráskala jsem ho, až padl. Kterak jsem jen mohla tušiti, že mne tak brzy opustí — ach, kdyby se to nyní stalo, objala a zlíbala bych toho klučinu.«

»Jo, jo, rozumím vám, paní Harperová, dobře rozumím, jak vám je. Ještě předevčírem v poledne nalil Tom do kocoura medicinu „Není bolu více“; myslila jsem, že mi dům zboří to zvíře. A Bůh mne netrestej, tehdy jsem náprstkem do hlavy tloukla nešťastného, mrtvého nyní chlapce. Teď již je vysvobozen z všelikého trápení. A v posledních slovech, jež ke mně pronesl, vyčítal mi — —«

Však upomínka na ona slova přemohla stařenku; dala se do usedavého pláče. Tom sám pod postelí trochu vzlykal — hlavně z lítostí nad sebou samým. Slyšel, jak také Marie plakala a občas vlídné slůvko věnovala jeho památce. Dosud nikdy neměl o sobě tak dobré mínění, jako právě v této chvíli. Tetin žal dojal v té míře hocha, že se již chystal vyskočiti zpod postele a radostí naplniti staré tetino srdce — a divadelní velkolepost toho výjevu silně pokoušela nejslabší stránku jeho duše, přece však odolal, a tiše ležel. Stále pozorně naslouchal a konečně se také dověděl, že doma původně myslili, že chlapci při koupání utonuli; potom pohřešili vor; několik dětí vyzradilo, že zmizelí hoši slibovali, že osada brzy »něco uslyší«; moudré hlavy, uváživše všechny tyto okolnosti, rozhodly, že hoši na voru ujeli a že mohou nyní býti někde u nejbližší osady po vodě ležící; k polednímu však našli vor, uvázší na břebu Missouri ve vzdálenosti pěti neb šesti mil od osady, a všechny naděje takto zmařeny; utopili se, neboť jinak by je byl hlad jistě večer, ne-li již dříve domů dohnal. Bylo usouzeno, že hledání mrtvol zůstalo pouze z té příčiny bez výsledku, že se neštěstí přihodilo v prudkém proudu, ježto by jinak hoši, dobří to plavci, jistě se byli dostali na břeh. To bylo v noci ze středy na čtvrtek. Nebudou-li ani do neděle mrtvoly nalezeny, bude všeliká naděje marná, a bude se tudíž toho jitra za ně odbývati smuteční bohoslužba. Tom se zachvěl.

Paní Harperová dávala vzlykajíc dobrou noc a měla se k odchodu. Pak obě nešťastné ženy podlehnuvše stejným citům vletěly si do náručí, ulevily si pláčem a rozešly se. — Teta Márinka dala tentokrát nad obyčej něžně Sidovi i Marii »dobrou noc«. Sid si také trochu zafňukal, Marie však si poplakala od srdce.

Teta Márinka poklekla, a tak tklivě a dojemně se modlila za Toma, a v jejích slovech a jejím starém, třesavém hlase jevila se tak neskonalá láska, že se dříve ještě než modlitbu skončila, chlapec v slzách rozplýval.

Když se tetička odebrala na lože, musil ještě chvíli zůstati v úkrytu, poněvadž čas od času zoufale vzdychala, převalujíc a převracejíc se nepokojně na loži. Konečně však ztichla, stenajíc jenom trochu ze spaní. Tu teprve chlapec vylezl z úkrytu, stanul u jejího lože, rukou zastřel světlo svíčky, a dlouho jí pohlížel v tvář. Bylo mu jí v srdci velice, velice líto. I vyňal z kapsy závitek javorové kůry a položil jej ke svíčce. Tu však mu cosi napadlo, i přemítal chvíli. Tváří jeho blesklo šťastné rozhodnutí; i vstrčil chvatně kůru do kapsy, pak se sklonil; nad ložem a polibek vtiskl na zvadlé tetiny rty potom pokradmo vyšel, zavřev za sebou dvéře.

Namířil přímo k přívozu, nikoho tu nezastihl, i vkročil směle na palubu lodi, neboť věděl, že tu nebývá nikdo kromě hlídače, který se zabalí a spí jako by ho do vody hodil. Odvázal od zádi člun, vklouzl do něho a opatrně vesloval proti proudu. Když se ocitl na míli cesty za osadou, dal se na příč proudu a ze vší síly své vesloval. Přistal znamenitě k druhému břehu, neboť taková plavba náležela k nejoblíbenějším jeho výkonům. Chtěl člun vzíti s sebou na ostrov, představuje si, že to je koráb, a tudíž vhodná kořist pro piráta; věděl však, že by osadníci patrajíce po loďce vše skrz naskrz prohledali a konečně snad hochy našli. Vykročil tedy na břeh a vešel do lesa. Usedl a chvíli si odpočal, zápole krutě s ospalostí a umdlen nastoupil další cestu. Noc valně pokročila. Byl již bílý den, když se ocitl naproti písčitému břehu. I odpočal si zase, čekaje, až slunce vyšlo a pozlatilo svou září velikou řeku, a pak se vrhl do proudu. Za chvilku stanul umáčen u samého ležení a slyšel Pepíka:

»Nikoli, Tom nás nezradí, Frantíku, jistě se vrátí. On nás neopustí. Ví, že by to byla ostuda pro piráta, a v těchhle věcech Tom na sebe drží. K něčemu se asi chystá. Rád bych jen věděl, k čemu.« 

»Tyhle věcí jsou teď naše, vid?«

»Skoro, ještě však ne. V tom písmě stojí, nevrátí-li se do snídaně.«

»A on se vrátil!« zvolal Tom s krásným dramatickým výrazem hrdě kráčeje v jejich ležení.

Rychle byla připravena velkolepá snídaně sestávající z ryby a slaniny, a když hoši zasedli k jídlu, Tom vypravoval (a okrašloval) své dobrodružství. A když skončil, stali se z hochů ješitní a hrdí rekové. Pak se Tom uchýlil do stinného loubí a spal celé dopoledne; druzí dva piráti vypravili se na lovení ryb a na výzkumnou cestu.