Dobrý člověk/VI

Dobrý člověk Božena Němcová
V	VI

VI

Jsou žně. Ve Vídni arciť o nich nevědí, tamť, říkala paní Kateřina, že mnohý neví, jak chléb roste; na Hájkových polích bylo živo. Hájek, uzdraven zase, sotva se žní dočkati mohl, ne tak pro žně, jako pro Markytinu svatbu, a ne tak pro svatbu, jako pro cestu do Vídně. Jak rád by byl již odejel, ale povinnost ho držela; jak při žních, tak při svatbě musel místo otcovo zastávati. Co se nedalo tedy spraviti, hleděl tiše v sobě stráviti a čekal. „Živí se všeho dočkají, mrtví doleží!“ Hájek dočekal se žní i svatebního dne sestřina, dočkal se i dne druhého po svatbě, dne odjezdu. V domě hody a muzika, hostů jde přes práh, jako by hrách sypal, a hospodář vesele bičem švihá a přeje, kdyby to bujné koňstvo při vozu, jež by ho bylo málem se světa sprovodilo, kdyby křídla mělo, aby rychle na místo ho doneslo, kde zvěděti měl, či šťastným bude jako Markytka, či nešťastným starým mládencem zůstane jako Jakub. Ani se dočkati nemohl, až Madlu uvidí. — Jakub mu ovšem pozdravení přinesl od ní, řekl mu, jak se panna Madlenka lekla nad pantátovým neštěstím, řekl také, že Madlenka zchudla, že je smutná. Ale nemile přišlo mu Jakubovo podotknutí, že panně Madle nesluší městský šat. Prosilť ji, aby podržela svůj kroj, a neučinila to. Zdálo se mu tedy, jako by tím šatem, který se mu líbil, památku na něho byla odložila. Také mu dělal vrtochy rychtářův syn a Bětčiny řeči, ačkoliv nedbal jindy na babské tlachy. Proto pravil matce při odjezdu: „Rád bych tu tíži již s vozu měl, aby kolům lehčeji bylo.“ A matka si myslila: „Toť by ani s dobrým nebylo, kdyby se Jiřík tomu děvčeti nelíbil!“

Když se u paní Kateřiny o Vavřince radili, kterak mu pomoci, aby cíle došel a řádným muzikantem se stal, připadl paní Kateřině na mysl starý český učitel, co přicházíval o sv. Janu zahráti Čechům svatojanskou píseň. Týž den šel Michal s Vavřincem k němu. S dobrou se potázali. Bylť on vyhlášený hudebník i učitel hudby. Když Vavřinec mu na klarinet zapískal a na housle zahrál, pravil: „Bude z vás hudebník,“ a hned ho přijal. U Michala zůstal se vším všudy bydlem a za to učil Janouška na housle hráti. Byl všecek blažen. Měli ho rádi, ač byl vždy trochu zasmušilý a málomluvný. Madla říkala, že se potatil. Madle bylo také ulehčeno, že nemusela o bratra želeti, ale jiných jí přibylo starostí s tetčiným listem. Každý večer čítala jej jako modlitbu a každé srdečné slovo tetčino padlo jí na srdce jako ochlazující kapka rosná, ale byla v něm i nejedna kapka pelyňku, jako ta o synu rychtářovu. Kdyby se jí nebyl Hájek tak hluboko do srdce vřezal, snad by tetce k vůli, aby jí za všecku lásku její neposlušna nebyla, si ho byla vzala, ale už bylo darmo. Nehoda, která Hájka potkala, také ji trápila, tím více, an neslyšela, kterak se mu vede a kdy přijede. Stýskalo se jí po něm a nevěděla, má-li víru přiložiti tušení, že i jemu stejně je milá. Jediná, která ji rozveselit znala, byla Lenka, a proto ráda k ní zaskočila a v malé její světničce, plné květin, si poseděla. Kupovala Lenka kytky u oné chudé květinářky, o které jí Madla pověděla. Někdy se tam setkala s panem Tomanem, který se Madle proto líbil, že spravedlivě mluvil, jako Hájek prý, a že nevyhlížel jako ti uliční šviháci. Seznavši ho, nedivila se Lence, že v slovo jeho věří jako v zákon boží a veškeré svoje doufání na něm zakládá. Paní Kateřina zvěděla také o Lenčině lásce; nedá se láska zatajiti, jako šídio v pytli; z počátku jí domlouvala, ale vidouc, že je vše darmo, a slyšíc od známé, u níž Lenka byla, že je pan Toman člověk počestný, mlčela a děvče politovala, že se živí marnými nadějemi. Znalať dům Tomanova otce a vědělať, že má dobrou sice matku, ale hrdého skoupého otce, který nikdy tomu nedovolí.

Bylo to přede dnem sv. Máří Majdaleny v soumraku, když Madla z předměstí Nové Vídně domů se vracela. Bylať tam poslána z rozkazu paní, která s pánem i dětmi na dva dni ven jela. Madla se nehněvala, neboť byl druhý den svátek její; doma v obyčeji nebylo svátek jména světiti, ale když ho i Lenka světit chtěla a paní Kateřina je na ten den k sobě pozvala, nechtěla býti z jiných. Také pana Tomana pozvala paní Kateřina, s omluvou, aby poctivým jich stolem nepohrdl. Jen jeden scházel, kterého by Madla nejraději byla viděla. — Nemajíc naspěch a jdouc okolo, zašla na otčenášek k hlavnímu kostelu. Ve výklenku mezi vnějšími pilíři před pěkně vyřezaným obrazem Pána Krista hořela lampička; mnoho okolojdoucích se tam zastavilo. I Madla přiklekla k mřížce vedle staré ženy a vroucně se modlila. Po chvíli požehnala se, vstala a odešla s výrazem pohnutí v tváři, nedívajíc se ani před sebe, ani za sebe. Nepozorovala člověka, který od Příkopů již ustavičně za ní šel, jak se modlila, státi zůstal, a když odcházela, o několik kroků zpátky zůstávaje, zase ji následoval. Vida ji do domu vcházeti, zastavil se a pak náhle, jako by se na něčem byl ustanovil, vešel za ní do domu. Obydlí pánů, u nichž Madla sloužila, bylo v druhém poschodí a zcela od druhých oddělené. Mimo Madlu nebyla živá duše v celém obydlí. Kromě klíče od kuchyně měla Madla od prvního pokoje klíč, ostatní si paní zavřela. Když vešla do kuchyně, zastrčila za sebou závorku, odložila šátek a mošinku a šla do pokoje, aby okna zavřela. Vešla do pokoje temného již a prázdného a tu padl náhle jakýsi strach na ni, začala se okolo sebe ohlížeti, jako by cosi po ní lezlo. Šla k oknu, a zavírajíc je, začala zpívat: „A já pořád, co mne má hlavička pobolívá“, kterouž poslední doby ráda zpívala. Tu za chvíli klepe někdo na dveře. „Jste vy to, Anče?“ ptala se u dveří. „Já,“ ozval se venku drsný hlas a zrovna jako Ančin. Odstrčila tedy závorku, dveře se otevřely a před ní stál — jesenický mlynář s úšklebnou tváří. Jako by na hada byla šlápla, uskočila zpátky a děsný ryk vydral se jí z hrdla. Náhle ale vrhla se na něho, chtíc ho ze dveří vystrčiti; ale on, jakkoli nevelký, vycivený chlap, přece ji zmohl. — „Tak nehrajeme, tys nyní v mé moci a z té tě ani čert nevyrve. Nevážil jsem já darmo cestu za tebou!“ zvolal a hnusný jeho obličej stal se ještě hnusnějším ďábelskou radostí, že si mstu vyleje. Hrůza pojala Madlu a silou zoufalosti vytrhla se mu z náručí, a skočíc k ohnisku, sekerku do ruky popadla, Podepřena o zeď, bledá, třesoucí se, zvolala odhodlaně: „Sáhneš-li na mne, ty hanebníku, lebku ti roztříštím!“

„Z tvé zbraně si málo dělám, viz!“ a zvedna hůl na zemi ležící, vytáhl z ní dlouhý, úzký nůž. „Já tě chtěl udělat paní, chalupníkovu dceru, a tys posměch celé vsi na mne uvalila. Nechci tě už za ženu, ale má musíš být!“

„Raději do hrobu, než tvá být!“ zvolala Madla zoufale. Mlynář chtěl jí holí sekerku vyrazit, ale vtom ozvaly se venku rychlé kroky, Madla volala o pomoc, a než mlynář ke dveřím přiskočit mohl, vrazil do nich jako hromová rána Hájek. „Hájku!“ vzkřiklo děvče, radostně k němu přiskočíc.

„Co se tu děje? Kdo je ten lotr?“ ptal se Hájek a žíly na čele hned mu nabíhaly jako pruty.

„Já žádný lotr, já mlynář z Jesenice a to děvče moje nevěsta, mám k ní právo,“ odpověděl mlynář a oči hořely mu hněvem.

„Právo ďábla, ty zlosyne! Vypustíš-li ještě slovo nevěsta z huby, vidíš, — tak ti ji zacpu!“ A jako rozdrážděný lev jednou rukou mlynáře za prsa uchytnuv, druhou hrdlo mu stiskl, že hned zčernal.

„Nešpiňte se s ním, Hájku!“ pravila Madla.

„Máte pravdu, s takovým lotrem!“ Kliď se v tu chvíli odtud a z města ven. Pospěš, nestojím za sebe." Mlynář se zarazil, vida před sebou takového velikána a slyše jeho hrozbu; bylť pouze hrdinou před bezbrannými. — Zlostí všecek zsinalý vyrazil ze dveří. Hájek nemohl chvíli ani promluvit.

„Pánbůh vás sem přinesl, Hájku; co bych si bez vás byla počala?“ pravila Madla, hluboce si oddechnuvši.

„Přijel jsem a první moje bylo k paní Kateřině; myslil jsem, že vás tam najdu, ale byla jen Anče doma, šel jsem tedy sem a věru jako božím vnuknutím. Ale Madlenko, cože jste tu sama?“

Madla začala mu povídat, jak se vše přihodilo, a potom šla rozsvítit, neboť se bylo hodně setmělo.

„Ten zlosyn, neměl jsem ho přece pouštět bez trestu,“ litoval Hájek. „Vy jste bledá, Madlenko, sedněte,“ a vezma ji za ruku, dovedl ji k židlici.

„Upokojte se, nikdo vám ublížiti nesmí,“ pravil dále. — „Ale co pozoruju, Madlenko, ten kabátek není jesenické dílo?“

„Nestalo se to z mé vůle, Hájku. Paní Kateřina tomu chtěla, aby prý mne lidé neuřkli.“

„Když je to takové, mlčím,“ pravil Hájek. „Ale Madlenko, ve Vídni zůstat nesmíte.“

„Šla bych domů, třebas hned, ale jednomu jsem ušla a k druhému bych přišla, musím tu zůstat chtěj nebo nechtěj.“

„Slyšel jsem o tom; což vy nemáte ráda rychtářovic syna? Je prý hezký a mladý?“ zkoumal Hájek, nespouštěje s Madly oči.

„Nechť je jaký chce, já ho nechci,“ odpověděla Madla, Hájkovi do očí pohlednuvši. Zářily jako dva ohně — ruka se mu chvěla na její. Sklopila oči a tváře jí zahořely.

„Madlenko,“ začal Hájek po chvilce, „Madlenko, co byste odpověděla, kdyby vám nyní řekl muž — mých let, mé podoby, také trochu nemotorný jako já, ale poctivého srdce, kdyby vám podal ruku a řekl: Madlenko, já tě mám rád, tak rád, — že to ani vypovědít nemohu. Vezmi tu ruku a s ní vše, co mám a co jsem. Je tvrdá, ale měkce tě povede a pro tebe jen pracovat bude. Madlenko, co bys mu řekla?“ ptal se třesoucím hlasem a ruka jeho ovinula její šíji.

S vroucím výrazem lásky k němu vzhlédnouc, pravila tichým hlasem: „Co bych mu řekla? Řekla bych: Jiříku, tys mně nejmilejší na celém světě a žádný jiný!“ A vyřknuvši to, skryla uzardělou tvář na jeho prsou. I sevřel ji v náruč a líbal a byl by ji tak líbal a objímal věčně věkův!

Ráno za osm dní po onom večeru byla Madla u paní Kateřiny, byla ustrojená za nevěstu, avšak v selském šatu; v rukou držela list od tetky, v němž matka i tetka jí žehnaly. O chvíli později vedl si ji Hájek ve středu známých do kostela k sv. Janu, kde je kněz oddal. „Bez odvahy není oblahy,“ říkal Hájek. Chtěje si Madlu za ženu domů přivést, uměl si vůli vyplnit. — Pěkné slovo — a peníze všude a mnoho vymohly. Po oddavkách odebrali se opět k paní Kateřině — nesměli jí odepříti, aby je naposled pohostila. Také Lence co nevěstě připilo se na zdraví. Po snídaní vyprovodili všickni mladé manžely až k vozu. Když si Hájek krásnou ženku na vůz vysadil a vedle ní sedl a bujné koňstvo k české straně obrátilo, utřel poslední slzu s líce Madlina a bohatším cítil se býti krále. Ačkoli přátelé smutně za vozem hleděli, přece přisvědčil i bratr Vavřinec, když paní Kateřina pravila: „Přejme mu ji, je dobrý člověk!“