Dni a noci/Světlo

Dni a noci Jaroslav Vrchlický
Soucit (2)	Světlo	Cestou ku přístavu

Údaje o textu
Titulek:	Světlo
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 178–180. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ten, díky nebi, minul hrozný čas,
kdy tma jen charou clonou kryla zemi,
kde světlem byl jen hořících vsí jas
a dračími kdy válka perutěmi
vlast objímala, lidskému kdy oku
svět končil prahem úzké komnaty,
kde předsudek, vlk, zavyl v každém kroku,
blud, pavouk, vlád’ jen svými tenaty,
a v tíži dusné v těžké hložím pouti
se lidstvo bálo nahlas oddechnouti.

Však i v té dusné, trapné, těžké tísni,
ať v ruce s kružidlem, ať na rtech s písní,
kdos ozval se a druha našel druh,
do temna jako přívozníci báje
se dívali, kde mha se trhá, taje
a kmitá země zaslíbené pruh.
Nechť černým křídlem dále noc kol víří,
vždy našli se zas ducha bohatýři
a hrdě mužnou nastavili plec
a pevnou nohou ve vřavě vln stáli
a pevnou dlaní sobě podávali
pro příští věky světla kahanec.

A začlo svítat. Jednotlivce služby,
ač velké brzy nestačily již,
víc stejných našlo se a jejich tužby
se orlím křídlem k slunci nesly výš,
i podali si ruce k svorné práci
a osamělý dřív kde strážce stál
nad lesem skály, jež se v bezdno ztrácí,
teď maják zářící se rozeplál.
Ne sporé lampy dřímající svit,
leč výheň celá, zářný světla krb
zde hořel, k hvězdám tryskal nad blankyt
a měsíc proti němu malý srp!
A těchto krbů rostlo po vlasti
a k nim se na sta bdělých strážců slétlo,
by živili v nich v svaté účasti
to božské dítě, ducha velké světlo!
Ó může povstat opět starý vrah
a v pouta na čas lidstvo skovat zase,
ten prací ducha posvěcený práh
mu odolá v svém nesmrtelném jase!
Zde vědy zdroj se sladce temení
a na něm zpívá labuť umění
a vše, co lidstvo sílí, šťastní, blaží,
si dává ruce jeho na zápraží.

Nám rovněž zaplál maják světla k spáse.
Kéž po vlastech dál svítí v čistém jase!
Kéž strážců bdělých má i pracovníků,
sval pilné ruky, družné písně zvěst,
by v shonu všednosti a boje ryku
všem zatknul na skráň míru ratolest,
by našim synům, jarým sokolům,
byl v boji ducha milým kolbištěm,
byl hvězdou, která vábí k vrcholům,
však uzdou též a klidným řečištěm,
by pravdu šířil s krásou, dobru obé
by podmaňoval ochotně a rád,
by dlaní byl, zkad každé ptáče zobe,
by lesem byl, zkad šumí svěžest, chlad,
by sluncem byl, v němž pro vždycky by kvetlo
to, po němž každý ruce spíná — světlo!