Dni a noci/Paláce lásky

Dni a noci Jaroslav Vrchlický
Ranní zvon	Paláce lásky	Adagio (1)

Údaje o textu
Titulek:	Paláce lásky
Podtitulek:	Boh. Adámkovi
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 14–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

To nejdřív háj byl vavřínový, tmavý,
jímž ob čas holubí se mihla křídla,
kde narcis hleděl zlatým okem z trávy
a k Dryad tanci pěla šumná zřídla
a Venuše svůj vlas česajíc plavý
k milenci, ku měsíci, stromy vzhlídla.

Pak byl to klášter, ambity měl šeré
kdes u moře, jež modralo se tmavé.
Sta Amorettů ku fortně se dere
a píseň trouvéra zní v zvonů Ave!
Vzduch andělských pln křídel; vzdechy steré
se nesly v dálku přes to moře lkavé.

Pak veranda to otevřená byla,
kde hovořil květ paní o umění,
z žen kyprých forem krása v svět se lila
na plátno, mramor, v pěvců smích a snění.
Královna tenkrát pěvce políbila
a lásce patřil noční čas i denní.

Pak zpustlý park to francouzského střihu,
jak maloval jej Fragonard a Watteau,
kam v stezky zarostlé ve stínů mihu
jak v slzách sluneční se kradlo zlato,
a mnohý abbé těžkou přimknuv knihu
snil vážně, o lásce co napsal Plato.

A nyní budoir to úzký, těsný
je s tapetami bledě růžovými,
ve čínských vasách vadnou květy, vesny
dech v parfum uvězněný bloudí jimi,
co vějíř, fantastický pták, v rej plesný
sny pohání nad víčky zemdlenými,

Však láska božská, všemohoucí paní,
v nich všech jest jedna, velká, vítězící,
slast její stejná, věčné objímání,
daň stejná vzdechů, tužeb, slzí v líci.
Ó lásky paláce, k vám v citu vzplání
zří zbožně básník ve snách, při měsíci!