Dni a noci/Písně pro mou dceru

Dni a noci Jaroslav Vrchlický
Dva obrazy	Písně pro mou dceru	Píseň mé dceři

Údaje o textu
Titulek:	Písně pro mou dceru
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 89–95. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I. Eva

1.

Podzimní sluníčko,
sluníčko smutné,
uhasne brzičko,
jako když utne.

Nežli se vytratí,
loučí se s námi,
naposled pozlatí
strop, zdi i rámy.

Naposled ozáří
všecko svým zlatem,
dcerušce po tváři
sjede též chvatem.

Na vlásky skane jí,
svitem je skropí,
ba v zlatou peřeji
celou ji ztopí.

Pohladí naposled
vlásky ty jasné
a než jsi k horám vzhled’,
zanikne, zhasne.

Hádej teď divnou věc,
kde je zrak zočí?
Celičké svítí přec
dcerušce z očí.

2.

To slunce zemi nelibá,
z kolébky k nám se nahýbá
    tvůj, Evo, úsměv milý!
Nám na blaha je vrcholu,
jak bychom tiše pospolu
    číš blaha pili.

A nejsou to dvě fialky,
když zima prchá do dálky,
    jsou, Evo, tvé to oči,
ty kvetou jako blankyt sám
a roní světlo tiché nám,
    kam noha vkročí.

A nebrouká to, plný dum
kde vážný hvozd lne k oblakům,
    doupnáků snivá druže,
to zkoušíš, Evo, řeči taj,
a nám to zní jak z ráje báj,
    kol kvetou růže!

3. Kdo má pravdu?

     Zasmušilý paedagog
     mračné stáhl brvy
nad písněmi, jež jsem pro tě
     ňader svých psal krví.

     Málo je v nich moudrých rad,
     mnoho zdobných frází,
mnoho lásky, kterou pouze
     prý se mládež kazí.

     Dítě prý se učí z nich
     ješitnosti pouze,
jak by bylo vínkem žití,
     cílem lidské touze.

     Třeba kázat napořád
     s dlouhou v ruce metlou,
nemoudré jest býti dojat
     hlavičkou tvou světlou.

     Paedagog je moudrý muž,
     on má o tom školy,
ví, co kudy letí nebem,
     ví, co roste v poli.

     Paedagog je moudrý muž,
     já jen zpěvák prostý,
on zří v dětech pouze děti —
     já nebeské hosty.

     Evo, nad tvou kolébkou
     rajské táhnou zjevy,
že’s jich sestrou, moje dítě,
     paedagog to neví.

4.

Dali jsme ti Evy jméno,
první lidstva matky,
její osud, hořké věno,
dítě, buď ti sladký!

Užij ráj a věř, že může
dát jej tobě země,
najdi cestou samé růže,
po nichž jde se jemně.

Užij ráj, ten v lásce zraje,
v ní měj pravé nebe,
ber ji, dávej, nikdo z ráje
nevyžene tebe!

II. Mila

Tak přišla ke mně zticha, polehoučku,
květ akacie bílý na kloboučku,
květ za pasem a v ruce týž květ bílý.
A jako vonný sen se k víčkům schýlí,
tak, nežli jsem se nadál vnořen v snění,
mi vtiskla na rty dlouhé políbení
prodchnuté vůní akátových květů,
jež sálala z těch svěžích, dětských retů
i z celé její bytosti tak malé,
tak půvabné, tak sladké neskonale,
že zdálo se, když stál jsem chvíli u ní,
ne květy jí, jim ona dává vůni.
A ještě dnes, co tyto řádky píši,
ty akacie v samotu mou dýší,
ať práce v jho, ať sen mne chytá v sítě,
v té vůni stále se mnou jsi, ó dítě!