Dni a noci/Ku sté ročnici revoluce francouzské

Dni a noci Jaroslav Vrchlický
Novoroční přípitek	Ku sté ročnici revoluce francouzské	Soucit (2)

Údaje o textu
Titulek:	Ku sté ročnici revoluce francouzské
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 167–175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Cíl člověčenstva vysoká je hora,
mrak halí témě její ustavičně.
Ob čas jí skráně zbarví velká zora,
sny věštců, hvězdy, slétnou se a sličně
jí tkají věnce do spánků, však mizí
a zase noc… blesk rudý štít jí zorá,
či byl to lem tvé, Hospodine, řízy?

A zase tma; u obří paty dole
se míhá lidstvo ve mravenčím shonu,
před ním se táhnou nedozírná pole,
tmou rachot strojů zní, kvil dálných stonů:
Tu líchu orej! zní hlas přísný s hůry,
ten řemen táhni! — Marně hlasem zvonů
zní báj o lepším losu v šeré chmury.

Já nechci! řekne člověk a se vzpřímí,
jho příliš tlačí šíji mou i bedra,
sny věštců tóny zní sem kouzelnými
a velká tíž je klopoty a vedra.
Nuž dolů se vším, co nás tlačí, hněte,
buď naše, přírodo! ty věčně štědrá,
buď náš ty celý, mnohotvárný světe!

Na vrchol hory, básník smělým vzmachem
kam vzletí, mudrc který pracně sleze,
my dostoupíme třeba krve nachem,
tam dovlečem se vlastním po řetěze…
A s výše hory Tvůrci v tvář jej vrhnem,
nám tenkrát darmo klást se budou meze;
i staré Fatum s prestolu my strhnem!

Ó vzlety obrovité, touhy svaté!
Ó křídel Ikarových vzmachy skvělé!
Ve zracích Desmoulina blesky vzňaté,
ó hvězdo síly na Dantona čele!
Proč v krvavém jste uhasnuly stínu?
V kvas lidstva kdo vrh’ první stíny ztmělé,
na oltář bez Boha vznes’ — guillotinu?

Proč ruka, bastillu jež strhla v rumy,
zasáhla drsná v kštici básníkovu,
kde Theokrita spaly sny a dumy?
Proč na konec se přišlo ku hřbitovu,
kde na hrobě všech Satan míchal karty?
Zda to chtěl Robespierre ve svém slovu,
svým štětcem David, zpozděný syn Sparty?

Pták, volnost, sletěl ovšem v lidské nivy,
leč komu padnul do rukou, ach komu?
Kdo může soud zde vynést spravedlivý?
Král z Tuilerií, Bůh byl vyštván z dómu.
Svět chvěl se před Svobodou pouty svírán,
jej i s ní v bitev rachotu a hromu
kdo přišel soudit? — Za tyrana tyran!

A v mrak se opět skrylo hory témě,
a dole pachtí se zas člověk v potu,
a dějin kroky — věky, duní temně,
sta hesel: Vzhůru! V před! a Ku životu!
Sta zklamání a ztrát a odříkání,
ten ducha Bohem chce mít a ten hmotu;
v ten boj zní řinkot řetězů a lkání.

Sto prošlo let, co krvavá ta zoře
nad světem vzplála! Lesk jejího žehu
v ten maják zaklet, nad bouřící moře
jenž svítí z tvojich, Ameriko! břehů.
Nad Evropou noc leží posud šerá,
však v noc tu maják plá do větrů šlehu!
Nechť matka v poutech, volna aspoň dcera!

Jak vlasatice věky nebem letí,
v tvář země šlehne děsíc všecky tvory:
ó revoluce, pláti po staletí
tvůj odlesk zříme tady v stínu hory!
Přes krev a rumy zdravíme tě s vděkem,
ty kněžko, věštkyně té velké zory,
té příští, kde jen člověk bude rekem.

Tož člověk z ruky přírody jak vyšel…
ten pravý heros veliký a pilný,
jenž zkazky věků jedním uchem slyšel,
pláč bratří, druhým k soucitu je sdílný,
jenž postaví se hrdě vstříc i smrti,
ku jehož noze, tak je athlet silný,
saň sobectví se stulí, již on zdrtí.

A komu bude pak té krve líto,
jež tekla mořem právě před sto lety,
kdy Smrt pozvedla obrovské své síto,
v něm trůny krušíc jako marné trety,
je zpodsívajíc v stínu guillotiny?
Co počne si, až budou řídit světy
sny Sokratův i Aristidův činy?

Jen hymnou bude zníti ona vřava,
před stoletím jež, orkán, světem letla.
Před sluncem nebe vždycky do krvava
vzplát musí, nežli kolébkou je světla!
To vzplane jistě, velké slunce ryzí,
a poznáte zář, v které země zkvětla,
že byla přec jen lemem boží řízy!

 * * * 

Hle člověk! V nové masce problém starý!
Svět patří jemu, kam jen rozpřáhne se,
má v žilách lávu, v očích slunce žáry,
hrom v kroku svém, kam svobodný jen hne se.

On moh’ by hrdě říci „Sestro!“ zoři,
vše z lůna země moh’ by vyrvat zlato
a koraly a perly ze dna moři
a z bezdna srdce, vše, co velké, svato.

Tak viděl jsem ho státi v ráje branách,
než anděl vznesl meč svůj sedmiplamý,
syn svobody svět obsáh’ na všech stranách
a velké hvozdy byly jeho chrámy.

Před tváří moře, které věčně stená,
před tváří země, jež se vlní klasy,
moh’ božství svoje vzývat beze jména
a v sobě najít pevný týn své spásy.

A v řvaní živlů moh’ svůj úsměv pustit
tak plný síly, pohrdání plný;
on moře moh’ být, v které měly ústit
řek síly, krásy rozpoutané vlny.

Tak velký byl, sám pokud po vesmíru
zrak těkat nechal, orla královského,
však sotva bratra zhledl — konec míru,
boj začal, pramen otevřen zla všeho.

Boj začal dlouhý, s ním smrt zjevila se
na světa bojišti a řádí posud,
o každou země píď a v každém čase
rve s člověkem se člověk. Strašný osud,

Že sám, kde mohl vladařem být, králem,
tam k vůli bratru pouty zvonit musí
a v boji o nadvládu neustálém
sám lidskosti své vínek tříští v kusy,

Že bratrstvím co zval, je prázdnou frází,
jíž nevěří jsa otrok svého zisku,
pro který věštec sen svůj hvězdný hází
a rolník pot svůj ve sobectví misku.

Co nejsvětější mohlo lidstvu býti,
cit shody bratrské a lásky k sobě,
to lavinou se zhouby na ně řítí,
nad níž se k hvězdám pnou jen pěstě obě.

Má hrouda je i zrno, jež v ní klíčí!
— Ne, nikoli! je má! zní v odvet jemu.
Můj trůn je s žezlem i můj s Petra klíči,
já k požitku jsem, ty k strádání všemu!

Já Tamerlan jsem, Caesar, Ivan Hrozný,
ty Spartakus, já na kříž vbiju tebe!
Mně Bacchus tlačí v číš požitku hrozny,
mne věčným daří mládím luzná Hebe!

Ty v prachu svíjej se, své trhej svory,
v krev pěsť si rozbij o mých rájů vrata,
mně směšny jsou tvé Byronovské vzdory,
mříž Cayenny tě schvátí rezovatá!

Mám střechy olověné s jihu žehy,
mám doly na rtuť a mám šibenice,
za tvůj dynamit sibiřské mám sněhy
a v areně, když nesápou tě lvice,

Mám ostny lítosti a zoufalosti,
mám sprchu illusí tvých o svobodě,
jed samoty, jenž stráví tvoje kosti
a spálí hrdé nadějí tvých lodě!

Nuž svíjej se, ty horší červa v prachu…
a nad hroby se dále ďábel chechtá,
na pryčnách žaláře ve krve nachu
Smrt oběti své dále k smrti lehtá,

A venku zpěvák zpívá „Marseillaisu“,
kdos o bratrství nadšeně se chvástá,
a lidstva krev hřmí proudy, teče v jezu,
jak lovem uštvaný chrt Smrt ji chlastá.

Ó bratrství! — Dřív zotvírejte mříže!
Ó bratrství! — Dřív pouta s duší, s rukou!
Vás musí Kristus zapřít s výše kříže
a znovu lkát nad ztracenou svou mukou.

Ó bratrství! — Dřív v srdcích rozžhněte je,
a svět se obrodí pak v novém ruchu
poslední slokou smírné epopeje:
tou vytouženou revolucí duchů!

 * * * 

Má vlasti, kterou strašný osud hodil
do moře sporů, v srdce všech těch zmatků,
jež Evropě od věků padly v podíl,
jak tebe nepozdravit, v které měly
i po svobodě ducha povzlet smělý
i k světlu vzruch svou heroickou matku?

Dřív, mnohem dřív proklány tvoje boky,
ty zmírající slyšela’s jen z dálky
ty „Marseillaisy“ vítězící sloky,
v nichž svět měl obrodit se v krvi bratrů,
v nichž purpur knížat přikryti měl chátru
a člověk nový povstat z hromů války.

Na loži smrtelném ty’s v mdlobě dlela,
svých hrdin postavy jen zřela’s v spaní,
jen píseň lidu kol tvé hlavy spěla,
jen tucha žití v snech bludného psance,
u tvojí kolébky duch renaissance
se nedotk’ ještě Jungmannových skrání.

Však jaký rozdíl nyní o sto roků!
Ty aspoň žiješ, byť i v denním boji,
tribunů slovo stíhá pěvců sloku,
sta srdcí, paží sta se, matko, zvedá,
ti vybudovat pevný týn, kam bledá
zášť vrahů nesáhla by dýkou svojí.

Ty žiješ a kdo žije, ať se hlásí,
byť třeba Lazar, ze dna svého rovu!
Po chlebu vědění, po maně krásy,
po všem, oč lidstvo, jehož pevným’s členem,
se hlásí nářkem, prací, vzdechy, stenem,
byť stokrát zdeptáno v prach, stokrát znovu.

Ty rovněž patříš k čelu oné hory,
kde hvězda spásy míhá se a mizí.
Ó věř, i tobě vzplane zážeh Zory,
až v duchu lásky, v hymně míru plesné
si bratr volný bratru v náruč klesne,
i na tě skane odlesk boží řízy!