Dlouhý lovec/Zbraně

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Souboj ve verších	Zbraně	Lynč nebo výprask

Údaje o textu
Titulek:	Zbraně
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

O všech těchto příhodách přemýšlel lovec, když si jel z Nalike. Měl mnoho důvodů, aby přemluvil coronela k návratu. Jeho návštěva v nevhodný čas mohla překazit všechny jeho plány a to opět mohlo způsobit mnoho zla. Také však nechtěl, aby jeho přítel podnikal tak dalekou a namáhavou cestu nadarmo.

Ze zamyšlení ho vyrušil dusot koně. Ohlédl se v okamžiku, když už ho Baidžokigi dojížděl. Jeli spolu chvilku mlčky. Lovec právě přemýšlel, jak by měl do svých plánů zasvětit náčelníka, když on sám se ho zeptal:

„Jedeš naproti coronelu Feijóvi? Přijíždí se svým synem Alvarem. Přijeli Chřestýšovi lidé od Nabileke a viděli je cestou.“

„Jedu, abych je vrátil. Nezdá se mi příhodná doba pro jednání.“

„Myslil jsem si to. Snad nám přijdou vhod. Jen nenapadne-li tvého přítele zase nějaká bláznivá myšlenka a neveze-li s sebou — třeba tajně — nějakou láhev kořalky. Proto mu jedu naproti já s tebou. Veze-li něco, neprojede s tím. Sám bych rád vypil nějaký hlt, ale nesmí být z nás ani z nich cítit. Musí se dát prohledat, a veze-li něco, tedy to musí zničit. Ani zakopat to nesmí, jinak by to někdo našel a vše by bylo pokaženo.“ Cestou projednali všecky možnosti a rozdělili si práci. Když se setkali s očekávanými hosty, byli už smluveni do všech podrobností.

Náčelníkova prozíravost byla správná. Coronel měl s sebou dvě láhve a ještě jednu plochou lahvičku pro vlastní potřebu. Ale náčelník i tu vyčenichal. S velkou lítostí musel coronel dovolit, aby je rozbili.

„Ani jako lék nesmíte mít s sebou kořalku. Nauviljo musel dnes mnoho slevit ze svých zásad, ale toto by neslevil. Sám pít nesmí pro svou nemoc. Chápete? Raději se mu hleďte zavděčit, budete-li řídit opravu ohrad.“

Alvaro byl nadšen plánem, na chycení stáda. Zde měl příležitost prokázat svou odvahu a svou jezdeckou obratnost před nejpověstnějšími jezdci. Byl kaďuvejskými Indiány tak nadšen, že se začal podpisovat Alvaro Guaykurú Feijó. K lovcovu překvapení nejevil coronel žádné obavy o podnik, do kterého se jeho syn hnal.

„Kdybych nebyl tak těžký, sám bych se toho honu zúčastnil,“ řekl, jako by se omlouval.

S ještě větším nadšením přijali návrh jak Nauviljo, tak všichni Indiáni. Hned za svítání se skoro všichni vyrojili jako mravenci k ohradám, nosili kameny a klády, stavěli a spravovali. Jen několik chlapců si vyjelo k pantanalu, aby vyhledali dobytek, který měl indiánské značky. Karaímu se zdálo, že to nebrali tak přísně. Prohlédl sice všechny kusy, které přihnali do vesnice, a zjistil vypálené indiánské ornamenty na jejich kůži, i když některé byly už hodně zarostlé, ale dobře si všiml, že hnali stáda dvě. S jedním zahnuli k východu ještě v místech, kde — jak myslili — nejsou v dohledu. Karaí by nebyl chtěl vzít jed na to, že ono druhé stádo nemělo na každém boku vypálenou Malheirosovu značku. Přimhouřil však nejen jedno, ale obě oči. „Quien roba a un ladrón…“

Snadno si představit, jaká to byla slavnost a jaké hody každou noc. Tolik masa, s kterým nikdo nepočítal, že se jim podaří se ho zmocnit, tolik ovoce a plodin, kterými se chlubili a všechny hostili lidé z Chuvary. Stačilo jen několik hodin spánku a hned zase do práce.

Třetího dne jeli Alvaro a Karaí k ležení lovců a za týden hlásil Alonzo, že lov je připraven.

Toho dne vyjel Karaí k Orlím horám sám, provázen pouze svými dvěma psy. Jak předpokládal, pamatovali si jeho psi dobře tajnou cestu, kterou šli v noci. Právě v místech, kde lovec na sesutém kamení vždy tak pečlivě smazával stopu, oddělovala se tajná stezka. Byla to pohodlná cesta bez překážek, dobře sjízdná. Vyhýbala se ve velkém oblouku vanilkovému údolí a bludným kamenům. Na některých místech se lovci zdálo, že byla upravena lidskou rukou, i když dobře nechápal, jakými nástroji mohli Indiáni rozbít a odstranit několik velkých skal, které stály v cestě. Věděl, že nejlepšími indiánskými nástroji jsou trpělivost a vytrvalost. Ostatní nástroje už jen usnadňují provedení, ale nejsou nezbytné.

Lovec přijel z druhé strany ke hřbitovu a nechal tam svého koně hlídat psům. Sňal ze sedla jaguáři kůže a šel k své rozhledně. Slunce nebylo ještě dost vysoko, aby mohl použít zrcadla. Z druhé strany však bylo možno odrážet sluneční paprsky. Rozdělal tedy oheň, a než se rozhořel, nasbíral si v okolí dostatek trávy a polozetlelého listí. Když je hodil na oheň, vznesl se hustý, tmavý dým. Přerušoval kouř pokrývkou. Skoro hned dostal odpověď zrcadlem. Nedověděl se nic, co by už nevěděl, jen přesný počet mrtvých a raněných. Znepokojila ho zpráva, že se chystá nový výpad, ale jisté to nebylo. Na svůj dotaz dostal odpověď, že to nijak nespěchá. Oznámil ještě, že brzy přijede do pevnosti, pak oheň uhasil. Chtěl se nerušeně dívat na napínavý velký lov. Byl zvědav, jak to Alonzo provede.

Byl už nejvyšší čas. Představení začalo.

Od jihu se blížil veliký mrak prachu. Nic víc nebylo vidět. Teprve když prašný mrak přeletěl suché campo a blížil se k vlhčí půdě, bylo možno rozeznat, že před mračnem letí jezdec. Lovec ho poznal. Byl to Baidžokigi. Seděl vzpřímen a mával červeným ponchem. Z výšky se zdálo, že ani příliš nenamáhá svého koně, ale jistě to bylo závodní tempo. Za ním se vynořilo stádo. Na vlhké půdě se už mrak nezdvíhal a bylo vidět jasně. Teď si teprve lovec uvědomoval, v jakém byl nebezpečí, když sám utíkal před stádem.

Rozechvění se ho zmocňovalo stále víc. Měl strach o Baidžokigiho. Stačilo by klopýtnutí koně a nezbylo by nic ani z koně, ani z jezdce. Ale náčelník jel s jistotou a s důvěrou v svého koně, stále vzpřímen. Pak se najednou sehnul a Karaímu se zdálo, že padá s koně, ale Baidžokigi jen obrátil poncho červenou látkou dovnitř, a skoro leže na koni, uhýbal stranou.

Stádo trochu zvolnilo běh. Přední býci zdvihli hlavy od země, jako by hledali, kam se jim pronásledovaný ztratil. O jezdce už nejevili tolik zájmu, když zmizela červená barva, kterou byli drážděni a lákáni už několik dnů.

Ale z druhé strany už vyjížděl nový jezdec, Alvaro.

Chvilku se rozmýšlel, než obrátil červené poncho, a hon začal znova. Už dávno přeběhlo stádo hranici indiánského území a hnalo se dál směrem k Nalike. Vběhlo do vysoké trávy v místech, kde byla první srážka. Jezdec zmizel — bylo vidět jen červené poncho vlající ve vzduchu a tráva se vlnila jako moře nad hřbety rozzuřeného dobytka.

Alvaro vyjel na pastviny porostlé nízkou trávou, ale to už také on ležel na koni a stáčel červenou látku pod sebe. Přímo proti středu stáda jel krokem Alonzo. Stál v třmenech a rozhlížel se. Jak on, tak jeho kůň byli klidní, jako by jeli na procházku, jako by neviděli, že proti nim letí snad sto tun masa s rohy, sehnutými až k samé zemi.

Alonzo zastavil. Vypjal se v třmenech, přiložil pušku a vystřelil. Před hlavní jeho pušky se trochu zakouřilo. Střelec zůstal nepohnutě na místě, přestože stádo nebylo od něho dále než sto metrů. Byl si jist svou ranou.

Shora viděl Karaí dobře, jak se třetí býk ve špici klínu převalil. Hned se celý obraz změnil. Alonzo si přehodil karabinu na záda, roztočil boleadoru a hodil. Dopadla na nohy předního býka, zamotala se do nich a býk se převalil. Pak letěla ještě druhá boleadora s podobným účinkem. Alonzo obrátil koně a klidně odjížděl zvolna zpět.

Se stádem se stala veliká změna. Přední býci se zarazili předníma nohama a zdálo se, že sedí na zadku, jako když se kůň spouští se svahu. Na ně dopadla váha všech ostatních kusů, které se hnaly za nimi setrvačností rozběhu. Ale vydrželi náraz, i když se některý převalil a na něho se navalili druzí. Pak se celé stádo smíchalo, ale brzy se za stálého krouživého pohybu začalo roztřiďovat. Staří býci udělali kruh kolem tří padlých druhů. Další kruhy tvořila mladší zvířata až k vnějšímu kruhu, kde stály krávy a telata. Celé to ohromné stádo, skoro tisíc kusů, vyrazilo táhlý řev. Byl to ohlušující řev divoké zvěře, ale přece se tolik podobal — pláči. Před chvilkou to byl zvuk bouře a dunění hromu, když se všechna ta rozzuřená zvířata hnala slepě vpřed, teď lovci připadalo, jako by slyšel hrát nějakou podivnou, nepochopitelnou melodii na obrovské varhany. Před chvilkou dravá zvěř, teď melancholičtí, bezmocní a zkrušení tvorové. Ztratili svého náčelníka a oplakávali ho nepopsatelným nářkem.

Z lesíka na úpatí skály vyjížděli Indiáni na koních i na jízdních volech a hnali před sebou krotký dobytek. Z počátku objížděli opatrně v kruhu kolem. Lovec je chápal. Což kdyby se stádo znova rozběsnilo! Ne- chtěli přijít o svůj pracně zkrocený dobyteček. Ale když se Alvaro a Alonzo vrátili a vjeli docela bez obav mezi bučící stádo, dostali odvahu i ostatní a přimíchali se do něho též. Počal opět krouživý pohyb, ale řízený tak, že se spirálovitě rozšiřoval, a pomaloučku se celé stádo pohybovalo k Nalike. Hoši, kteří byli na koních, sunuli se pozvolna na okraj, obklopujíce celé stádo. Ostatní na jízdních volech a na býcích, rozptýlení mezi celým stádem, začali postupovat umluveným směrem, jeden jezdec na velikém býku převzal vedení a celé stádo se dalo na pochod. Zpočátku velice zvolna, pak stále rychleji, až přešli v plný běh. Ale už ne v útočném klínu. Jezdci je ze stran zatlačovali, nejprve do čtverce, pak do obdélníku. Netrvalo dlouho a zdvihl se nad nimi znovu sloup prachu. To už přecházeli na suché palouky, už byli na dohled Nabileke. Na místě zůstali jen tři býci, mrtvý náčelník a jeho dva pobočníci; ti se marně snažili vyprostit nohy z řemenů, které je omotávaly. Jednomu se to počínalo dařit, ale už se vracel Alonzo a zastřelil oba svou winchestrovkou. Už neměl takovou jistotu a vystřelil dosti zblízka půl tuctu ran do ležících zvířat. Podle toho, jak seděl na koni, bylo znát únavu, vyčerpání. Svezl se s koně a lehl si do trávy.

Karaí slezl ze své rozhledny, přitáhl koni popruhy a sjížděl pomalu do údolí. Cestou se snažil představit si obavy a pak radost starého náčelníka, když ze svého lůžka zahlédl mračno prachu, když začal rozeznávat vedoucí jezdce, když si uvědomoval, že jeho ves dostává bohatství, které mu snad přece umožní provedení jeho plánů. Byl to riskantní podnik. Vsadil všechno na příslib Paraguayce, kterého ani neznal, ani neviděl. Byla to jediná možnost, jak uskutečnit náčelníkovy plány. Jak snadno mohl jeho lid přijít o všechen svůj ochočený dobytek, o všechny koně, a kolik lidí přitom mohlo přijít o život! Vždyť stádo se mohlo znovu rozdivočet a smést všechno, co bylo v cestě.

Když Karaí přijel dolů, našel Alonza ještě na zemi. Zdálo se, že spí, ale celé tělo se mu chvělo.

„Tedy to nepůsobí jenom na mne,“ řekl si lovec. „I takovému »Indiánu« to dovede roztřást nervy.“

Karaí přinesl vodu a omýval Alonzovi čelo a srdeční krajinu. Pak ho položil na záda a pohyby rukou zavedl umělé dýchání. Když Alonzo přišel k sobě, odvázal z mrtvých zvířat své boleadory, nasedl a jeli spolu po cestě vyšlapané stádem.

„Pošleme sem ještě večer několik chlapců, aby rozčtvrtili ty tři býky. Bylo by škoda tolik masa. Také jsi mohl ty dva pustit za stádem a nemusels je střílet.“

„Kdybych je nebyl včas odstřelil, byl by to konec kaďuvejských Indiánů. Byli by poplašili stádo a to by bylo smetlo vše. Maso těchto býků necháme supům. Nejvýše kůže bude možno zužitkovat.“

„Proč by se nespotřebovalo i jejich maso? Indiánům je třeba ukázat, že mají spořit, i když mají přebytek.“

„Maso by nebylo k potřebě. Jsou to uštvaná zvířata a měla zpěněnou krev. Než se sem hoši vrátí, bude už maso v rozkladu a bylo by jedovaté. Jen supům neuškodí.“

Ale ani kůže nebyly zužitkovány. Nezbyl k tomu čas. Když přijeli do Nalike, dověděli se, že malá část stáda přece jen unikla a unesla s sebou několik krotkých kusů. Ještě než se podařilo vehnat všechen dobytek do ohrad, probudila se část zvířat ze své letargie a nebylo možno je zadržet. Celou noc trvalo, než se podařilo oddělit býky, krávy a telata do různých ohrad. Každý musel přiložit ruku k dílu. Jen Alonzo, Alvaro a Baidžokigi se nezúčastnili práce a nikdo je k tomu nepobízel. Provedli nejodvážnější díl práce a provedli jej dobře.

Také následující dny nemohl nikdo zahálet. Bylo třeba kastrovat býky a velké většině těch, kterým se nechtěla líbit ani ohrada, ani styk s lidmi, bylo třeba uřezat špičky rohů. Pak je musili nechat důkladně vyhladovět, než se mohlo pomýšlet na další transport. K veliké Alonzově spokojenosti započalo se hned prvý den s vybíráním a oddělováním jeho podílu. Byl více než spokojen. Vybrali pro něho nejlepší kusy.

Teprve když byly nejdůležitější práce skončeny, pozval Nauviljo oba náčelníky a lovce na poradu. Později byl přibrán také coronel. Ale už předtím vyzval Baidžokigi lovce na vyjížďku.

„Nauviljo si asi nedá rozmluvit útok na Barranco,“ řekl, když odjeli z dohledu vesnice. „A chce ho vést sám. Připustíš to?“

„Nevím dobře, jak bych mu v tom mohl bránit? Ví, že brzy zemře. To jsem mu nezatajil. Nechce umřít na lůžku, nýbrž v boji. To dovedu chápat. Dříve nebo později budete muset útok podniknout. Ta najatá sebranka nebude se chtít spokojit s jednou porážkou. Jistě již vypravovali, jak se srazili s velikou přesilou a pobili mnoho nepřátel. Malheiros bude tím spíš naléhat, aby vyhubili zbytek a zmocnili se celého území pro něho. Za to jim slíbil plat, a nemůže platit, dokud nebude mít pozemky. Mám zprávy, že něco připravují. Proto pojedu na Barranco a pokusím se tomu zamezit. Nějaký Nauviljův manévr patří do mého plánu. Je možné, že Nauviljo přitom padne, ale s tím nutno počítat dříve nebo později. Myslím, že ty pak spojíš celý kmen a zavedeš pořádek.“

Baidžokigi zavrtěl hlavou.

„Nauviljova smrt je konec Kaďuvejů,“ pravil rozhodně. „Nauviljo nesvolával rady starších ani rady bojovníků po dlouhá léta a vládl sám. Teď jen on sám je drží pohromadě. Nauviljo nesmí padnout. Také nesmíme dopustit, aby provedl útok, jak jej plánuje. To by nebyl manévr, ale vybití všech lidí na Barranco. Chce vzít s sebou jen osmnáct mužů, jako kdysi Itakaduana. Vybral si jen staré bojovníky — stále se s nimi radí a nepřipustí žádného z nás mladých. Budou bojovat po starodávnu — jen nožem. Nezamezíš-li tomu, padne jich většina, ale zatím pobijí všechny ženy i děti, vyloupí fazendu a zapálí ji, jak to dělali za starých dob.“

„To by se ti nelíbilo?“ ptal se Karaí, který se ze všeho nejvíce zajímal o to, jak působila „civilizace“ na „divochy“. „Jak se na to dívají tvoji lidé?“

„Některým by se to snad líbilo, hlavně těm starším, kteří prožili dřívější boje. Ale mladší vědí, že by Malheiros povolal vojsko, že by se proti nám postavili všichni, i ti, s kterými jsme dobře vycházeli, a to by byl náš konec.„

„Myslíš, že by Nauviljo mohl mít nějakou naději s noži proti puškám?“

„O to nemám starost. Nauviljo má už jistě připravenu nějakou válečnou lest. Vyptává se podrobně coronela, jak se to na Barranco změnilo od těch dob, co tam nebyl. Hlavně chtěl vědět, je-li čistá a prosekaná cesta do lesa v pozadí fazendy, je-li dobře vidět až tam, kde se zahýbá. Vyptal se na každou maličkost. Dověděl se také, že postavili palisádovou ohradu do čtverce kolem fazendy až skoro k řece.“

„To jsem nevěděl. Wenceslao mi to asi chtěl vysvětlit, ale nerozuměl jsem mu. Postavili si tedy past sami na sebe. Dvě winchestrovky jim odříznou za palisádami přístup k vodě. Stačilo by několik dnů a mohlo by se to urovnat bez zabíjení. Jak bys myslil, že bych mohl přemluvit Nauvilja, aby nepodnikal útok po starém způsobu?“

„Těmi winchestrovkami. Nauviljovi staříci mají jen staré předovky a do nich sotva padesát nábojů. Já a několik mých hochů máme dobré zbraně, ale nábojů málo. Nechce nás vzít s sebou. Vzal si do hlavy, že když já poslal do boje děti, on povede starce. My tam ovšem budeme i proti jeho vůli a bez jeho vědomí, ale jen proto, aby se mu nic nestalo.“ Cestou zpět měl Karaí o čem přemýšlet. Na pašování zbraní a kořalky Indiánům jsou přísné zákony. Je ovšem druh lidí, kterým úřady obcházení zákonů trpí — hlavně mají-li podíl na zisku, ale k těm Karaí nepatřil. Svěřit se někomu nebylo také radno.

Když se vrátili do vsi, byli už očekáváni u Nauviljova lůžka, kolem něhož byli shromážděni staří bojovníci. Nauviljo neprozradil, jakou válečnou lest chystá. Porada se točila kolem jediného předmětu: zbraně.

„Teď jsme bohatí,“ prohlásil Nauviljo. „Mohli bychom platit dobytkem, ale obchodníci se k nám neodváží. Máme jen nože. S noži je možný jen starý způsob boje.“

Snad by věděl radu coronel Feijó?

Ukázalo se, že věděl. V Olimpu bylo dvacet nových winchestrovek a dostatečná zásoba nábojů. Sám Malheiros je objednal, ale nemohl zaplatit. Majitel by je rád prodal a přijal by úpis coronelův, ale coronel sám potřeboval krytí.

A jak sem zbraně přivézt?

Lovec rozhodl: „Nauviljo vám zaplatí úpis dobytkem. Poženete zároveň s Alonzovým podílem do Porto Bragy a já pojedu pro zbraně.“

„To by šlo. Alvarez pojede s vámi.“

Lovec se jen usmál. Nedal na sobě znát, že si všiml nedůvěry a přílišné opatrnosti. Vždyť to mohly být jeho poslední peníze. Coronel Feijó měl rodinu a začínal v cizí zemi.