Dlouhý lovec/Lynč nebo výprask

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Zbraně	Lynč nebo výprask	Podloudník

Údaje o textu
Titulek:	Lynč nebo výprask
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Cesta ubíhala rychle, i když koně byli ještě trochu unaveni. Bylo krásné ráno, vanul svěží větřík, a přece oba jezdci mlčeli.

„Copak máte na srdci, Alvaro?“ začal hovor lovec. „Už po dva dny jste nějak zamlklý.“

„Je mi smutno. Všechny moje iluze se zhroutily. Jak jsem se těšil, že přijdu mezi Indiány, mezi děti přírody, nezkažené, volné! Jak jsem byl nadšen v prvních dnech! Ale to všechno bylo jen zdání. Jsou to přece jenom barbaři a teď, když jsem mohl nahlédnout do jejich života, přestávám se Malheirosovi divit, že je chce všecky vyhubit. Kdybych nebyl přesvědčeným spiritistou, sám bych vedl ty své nehodné krajany proti nim.“

„Nechtěl byste mi vysvětlit, co s tím má spiritismus společného?“

„Nevíte? Nuže — kdo má nějaké zlé myšlenky, ten k sobě láká zlé duchy a ti se zmocní jeho ducha a řídí celý jeho další život ke zlému. Proto o tom ani myslit nechci.“

„To by nebylo tak špatné učení, i když by to jistě šlo i bez duchů. Víra tvá tě uzdravila a tahle nemusí být právě škodlivá. Copak vás tak hrozného poděsilo a zaujalo proti vašim hostitelům, mladý příteli?„

„Vždyť ani zvíře by nemohlo jednat tak proti přírodě!“

„Hm. Znám už Kaďuveje hezkou řádku let, možná že také se vším nesouhlasím, ale nemám právo chtít, aby se měnili podle mého názoru. A něco proti přírodě jsem u nich opravdu nezjistil. Nechtěl byste mluvit trochu srozumitelněji?“

„To je to, co mě nejvíce udivuje. Jste mezi nimi, rozumíte jejich řeči a děláte, jako byste to neviděl. Prvý den se mi zdálo, že to jsou nejlepší lidi na světě, veselí, dobří a neschopní něčeho špatného. Pak jsem se přece dorozuměl s některými, kteří uměli trochu portugalský. Připisoval jsem to jejich neznalosti řeči, ptal jsem se všech a není možná mýlka. Nedovedete si představit, jak jsem si oddychl, když jsme odtamtud vyjeli. I ve spaní se mi o tom zdálo. Můj dobrý duch mě varoval a vyzýval, abych co možná rychle odjel.“

„Možná že duchové vědí za den víc než našinec za léta. Nechtěl byste se se mnou rozdělit o svého dobrého ducha, aby mě také trochu poučil.“ Lovec už stěží zadržoval smích.

„Nevysmívejte se duchům, nebo vás stihne jejich pomsta,“ pravil Alvaro. A jako by zaváděl řeč jinam, zeptal se: „Kolik roků myslíte, že je té Nauviljově dcerce, té maličké, co jí říkají Očopana?“

„Říkají, že je jí osm let. Ale Kaďuvejové umějí počítat jen do čtyř. Pro pět už mají stejné slovo jako pro mnoho. Jejich počet není přesný. Nemyslím, že jí bude zatím víc než šest roků. Znám ji ještě jako nemluvně. Proč se o ni zajímáte?“

Alvaro neodpověděl, ale ptal se dál:

„Víte, proč byla ta velká slavnost a proč ti lidé pekli celé voly v kůži na rožních?“

„Myslím, že to vím, protože jsem se sám přičinil o to, aby slavnost byla přeložena z Chuvarady do Nalike. Je to slavnost sklizně, slavnost k poctě souhvězdí Plejád, které je tak něco jako bohem úrody. Ten se vtělil v člověka a naučil lidi sázet plodiny. Třemi zrnky fazole, třemi klasy kukuřice a třemi turecky navařil spoustu jídla a nasytil davy lidí, které pozval na slavnost, když se mu narodil synek. Je to jedna z nejkrásnějších mytologií, které jsem u všelijakých Indiánů sebral.“

„Jiný důvod slavnost neměla?“

„Měla, ale to byla jen shoda okolností. Byla to oslava svatby Nauviljovy dcerky.“

„A to říkáte tak klidně? Dovedete si představit něco nemravnějšího a dovedete mluvit o takovém zločinu, jako by bylo všecko v nejlepším pořádku?“

„Cožpak je svatba nemorální nebo dokonce zločin?“

„Hrozné! Sám se divím, že s vámi ještě mluvím. Jste snad tak špatný, nebo jen ze sebe děláte cynika? Já mám sestru — je o nějaký rok starší, ale Očopaně je podobná, jako by to byly sestry. Kdybych si měl pomyslit, že by se měla vdávat…“ Když Alvaro viděl, jak se na něho lovec nechápavě dívá, vyrazil: „Cožpak nechápete, že je to ještě malé dítě!“

„Tedy v tom vidíte nemorálnost? Poslyšte, toho svého dobrého ducha se hleďte zbavit, a to hodně rychle! Spíše se mi zdá, že to byl nějaký zlý duch, který vás sváděl posuzovat činy svých bližních, aniž jste dříve zkoumal, je-li váš dojem správný. Vezměte na vědomí, že to, co považujete za nemravnost a zhovadilost, je ve skutečnosti tak morální, že by toho nebyl schopen ani svatý Antonín, neřkuli někdo z nás. Byl jsem při kaďuvejské svatbě, kde nevěstě bylo sotva víc než dva roky. Co byste tomu říkal? Pamatujte, že není radno posuzovat zvyky některého lidu, dokud je nepoznáme a nepochopíme. Kaďuvejský Indián se žení s dítětem, aby si z něho vychoval ženu. Žijí spolu na jednom lůžku, pod jednou moskytiérou jako bratr se sestrou tak dlouho, dokud se z dítěte nestane žena. Přemýšlejte o tom, a až to pochopíte, dejte svého dobrého ducha do penze a proste duše všech Kaďuvejů za odpuštění, že jste jim křivdil.“

„Bylo by něco takového možné?“ byla poslední slova Alvarova cestou k ležení lovců.

Když se blížili k lesíku, vyběhl jim naproti Nené Fiori a už zdaleka na ně volal:

„To je dost, že už jdete! Právě k nejlepšímu. Chystáme se na krásný lynč. Nebýt Otonta, který říkal, že přijedete, byl by se ten chlapík už houpal na větvi, i když má pro vás všelijaká doporučení.“

„Na lynč je vás trochu málo — nemyslíte? Pokud vím, je třeba padesáti občanů, aby se stal z vraždy pouze přestupek.“

„Jsou výjimečné případy, kdy se na to tak nehledí,“ odpovídal Nené.

„Jen se pojďte podívat, ale pojďte rychle, chcete-li vidět, co dělá, a chcete-li ho vidět ještě živého.“

Lovec se svezl s koně a běžel za Fiorim na mýtinku za táborem. Co tam viděl, bylo nemyslitelné a nepochopitelné mezi slušnými lidmi, tím méně mezi lidmi žijícími v divočině. Nějaký chlapík, oblečený po lovecku, ale v šatech jakoby právě vybraných z výkladní skříně, stál před koněm přivázaným nakrátko ke stromu. V ruce držel silnou hůl a mlátil koně. Čím zuřivější byl kůň, tím víc ho řezal po hřbetě, přes nohy a nakonec třesoucí se zvíře nemilosrdně bušil do hlavy tak, až z mohutné hole lítaly třísky. Otrlí lovci si říkali, že koni vystoupily slzy nad touto surovostí, ale surovec nic takového neviděl, nýbrž řezal dál a dál, až kůň sklopil hlavu a začal ji schovávat za strom.

„To je nějaký blázen,“ řekl Karaí Nenému. „Nebude to asi mít v hlavě v pořádku.“

„Spíš bych řekl, že je to darebák, a myslím, že to není jenom můj názor. Podívejte se na ostatní. Měl jsem co dělat, abych je zdržel do vašeho příchodu. Po odjezdu dona Pabla jsem převzal odpovědnost za ležení.“

„Copak tady děláte?“ zeptal se lovec městského panáka s klidem, kterým byl pověstný vždy, kdykoli byl rozčilen nebo rozezlen.

Chlapík si otřel pot a podíval se na lovce. Hledal v kapsách. „Vy jste jistě ten lovec známý pod jménem Karaí Pukú. Já jsem doktor profesor Mosquitinho. Mám na vás doporučující dopisy, podle nichž mi máte být k službám.“

„Ptal jsem se vás, co tady děláte!“

„Tak in medias res. Studuji tady život zvířat ve volné přírodě. Je to velice důležité pro vědu a pro lidstvo. Víte, jsem takový druhý Seton a píši vědecká pozorování.“

„Nevybral jste si pro svá studia nejpříhodnější dobu, ale já se vás ptám, co tady děláte s tím koněm.“

„To je ještě polodivoch a řekl bych, že patří dosud mezi divoká a svobodná zvířata lesnatých hor. Je zajímavé, že jeho normální povaha — byla-li kdy dobrá — se pokazila stykem s člověkem právě tak jako povaha divochů, zcivilizují-li se jen napůl. Přestanou se pak bát technických vymožeností, poznají slabosti civilizovaného člověka a těží z toho svou hlavní životní zásadu, že práce je kletbou a že lze použíti všech úskoků, aby zásada pracovati nebo obětovati se ve prospěch jiných byla co možno zdařile napálena.“

„To je názor lidí, kteří neumějí jezdit a jsou líní chodit pěšky. Je to váš kůň?“

„Ne, můj kůň to není. Byl mi zapůjčen na základě dobrých doporučení velice významných osob a vzhledem k mé vědecké činnosti. Vždyť já mám na tomto koni jezdit celých příštích čtrnáct dní, mám-li zabít svého jelena. Víte, je velice důležité pozorovat život volných zvířat a vědět, jak se mají správně a sportovně zabíjet. Ale já znám své Pappenheimské. Nesměl bych nikdy sednout na hřbet toho koně, kdybych mu povolil…“

To už nemohl Alvaro poslouchat:

„Pane,“ řekl, „víte, že jste vy spíš hovado než ten kůň?“

Učený muž se obrátil k lovci s výčitkou:

„Nedovolíte přece, abych byl urážen tím chlapcem?“

„Nejsem vaše guvernantka,“ odpověděl lovec a pokračoval: „Divím se, že vám ten chlapec řekl »pane«. Ale jeden pokyn vám dám: Zde je zvykem, že cítí-li se kdo uražen, vyrovná si to sám s tím, kdo ho urazil.“ „Ale já mám doporučující dopisy od vlivných osobností. Dovolte, abych vám je odevzdal…“

„Ty vám tedy nebudou nic platné. Myslím, že ti, kdo vám dali doporučení, by se za to styděli, i když jsou to politikové, kdyby viděli, co tady provádíte s vypůjčeným koněm. Myslím, že vám nezbude než sáhnout po revolveru a vypořádat se s tím mladíkem, který vás urazil, protože jinak byste se seznámil se soudcem Lynčem. To není příjemná známost.“

„Ale ten mladík by asi také střílel, kdybych sáhl po zbrani? Jen se kouká po mých rukou a pás má natočen dopředu.“

Přestože byli lovci velice rozezleni, museli se smát:

„Vy asi nosíte zbraně jen proto, abyste střílel po tom, co před vámi utíká a co se nemůže bránit.“

„Samozřejmě. Nemohu riskovat svůj život. Má velikou cenu pro vědu a pro lidstvo vůbec. Pochopte, pánové, že jsem profesorem a vzdělavatelem mládeže.“

Mezitím Alvaro odepjal pás a odhodil jej.

Sotva se tak stalo, ruka profesorova se pohnula směrem k revolveru. Nebylo třeba ani zákroků lovců, protože zbraň se vzepřela v pouzdře, jako by se i ona styděla za svého majitele. Neměl čas ji vyprostit. Dostal krásnou ránu do brady.

„To je jen tak závdavkem,“ křičel Alvaro.

„Nebylo by lépe vzít tu hůl a tlouci ho hlava nehlava tak dlouho, až by byl tak zřízen jako ten kůň?“ mínil Nené Fiori.

„Už jsem potřeboval trochu cviku… Nemyslete však, že na to moje pěsti nestačí.“

Stačily, ale bylo příliš mnoho cti pro učeného pozorovatele živých zvířat ve volné přírodě.

Karaí zatím odešel k svému stanu a prohlížel si doporučující dopisy. Jak jsou někteří lidé neprozřetelní a lehkomyslní při psaní takových dopisů! Nepomyslí, ani komu je dávají, ani komu jsou určeny. Jen ještě zaslechl, jak Nené dával profesorovi dobrou radu:

„Tak se jen pěkně seberte a vraťte se, odkud jste přišel. Ale půjdete pěšky! Uvidí-li vás některý z nás na koni, nevyváznete už tak lacino. A to by byla škoda pro vědu a pro lidstvo vůbec.“

Karaí měl jiné, důležitější starosti. Ani on, ani jiný z lovců se už nesetkali s doktorem Mosquitinhem. Jen když jel s Alvarem k Barranco Branco, zeptal se ho lovec:

„Copak asi těm vašim ranám říkají vaši dobří duchové?“

„Jistě mají radost — ovšem nebylo-li těch ran přece jen trochu málo.“