Dlouhý lovec/Válečná porada
Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič | ||
Sídelní město hladoví | Válečná porada | Souboj ve verších |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Válečná porada |
Autor: | Alberto Vojtěch Frič |
Krátký popis: | kapitola románu Dlouhý lovec |
Zdroj: | [1] |
Vydáno: | Praha: SNDK, 1968 |
Licence: | PD old 70 |
Nebyl to sen.
Hoši Baidžokigiho si už asi dost odpočinuli, neboť vyjeli vstříc svému náčelníku a převzali starost o voly. Lovec vyrazil rychleji a jel k náčelníkovu lůžku. José mu přišel v ústrety s tykví horkého maté, ale lovec odmítl.
„Až později!“ řekl. „Napřed se podívám na svého nemocného.“ Přistoupil k lůžku, spustil moskytiéru a vybaloval z vaku svou lékárničku. Požádal jen Epaďaunamretu o vřelou vodu a o slepičí vejce. Měla už vše přichystáno a přinesla také čistě vyprané a horkými kameny vyžehlené obvazy.
Zatímco lovec roztíral v bílku krystalky „pekelného kamínku“ a dělal mast, která dezinfikuje a vypaluje vředy, ale nepůsobí bolest, zpravil zběžně náčelníka o všem, co se zběhlo.
K vymývání smrdutých vředů bylo třeba velkého sebezapření. Tělo náčelníka se rozpadávalo, a hlavně v tom horkém podnebí vydávalo nesnesitelný puch, ale lovec měl velkou dávku sebeovládání i trpělivosti. Odřezal nahnilé maso, vymyl rány sublimátovým roztokem, namazal je mastí a přiložil nové obvazy. Dcery náčelníkovy sice denně převazovaly nemocného podle lovcova návodu, staraly se o něho pečlivě, ale přece ne tak dobře. Lovcova přítomnost působila — starci se hodně ulehčilo.
„Fotáda Alberto“ — náčelník jmenoval lovce „otcem“, kdykoli ho léčil — „kdy myslíš, že pojedu na koni? Kdy mi dovolíš podniknout útok na Malheirose?“
„Kdybys vyjel teď, nedojel bys. Z půl cesty by tě zavezli do pohřebního města na Orlích horách.“
„Nevíš, jak tvrdý život má Indián. Co je bolest a co je únava? Nic není proti vůli.“
„To bylo dřív, za starých dob. Žili jste sami ve své zemi a znali jste léky proti nemocem své země. Nemoc neměla převahu nad vašimi těly. Převzali jste některé zvyky bílých lidí, zvyky, které se nehodí pro vaši zem. Vím, že ses jim bránil, ale přece jsi některé sám převzal. Neodložil jsi luk a šípy? Neodložil jsi kopí? Nestřílíš karabinou? Nemáš moskytiéru z tenkého plátna? Nenosíš šaty z přivezených látek? Jen si všimni, jak jiný je tvůj život teď a jak jiný byl za tvého mládí. A jak byl docela jiný život tvých předků, než je život tvůj. A jak jiný bude život tvých dětí. Se zvyky bílých lidí přišlý jejich nemoci. Proti těm nedovedli bojovat ani vaši čarodějové, ani staré ženy, které znaly všechny léčivé rostliny. Sami bílí lidé nedovedou proti některým bojovat.“
„Proti mé nemoci dovedou tvoji lidé bojovat?“
„Poznal jsem tě příliš pozdě, Nauviljo. Neměl jsi ke mně dlouho důvěru. Kdybych tě byl poznal, dokud byla nemoc v počátcích, nebyl bych ji zdolal, ale byl bych opatřil léky, které by ji oslabily. Teď už ji nezdolám a léčím tě jen proto, abych zmenšil tvé bolesti.“
„Na bolestech nezáleží. Nikdy jsem si nestěžoval a nikdy jsi neslyšel ani vzdech. Ani když jsi odřezával maso. Za jak dlouho zdolá nemoc mne?“
„Budeš-li stále vymývat rány, můžeš se jí bránit ještě léta. Zanedbáš-li je, otráví tvou krev a zdolá tě za méně než týden. Při válečném tažení nebývá kdy na ošetření vředů. Proto chci, abys počkal, až se alespoň ty největší zavřou. Za tu dobu budeš také lépe jíst a nabudeš nové síly.“
„Můj lid nepotřebuje mou sílu, ale mou hlavu.“
„Ale ty potřebuješ sílu, abys vydržel v sedle.“
Náčelník změnil nepříjemný hovor:
„Ti voli, které jsi přihnal, jsou tvoji, nebo Baidžokigiho?“
„Jsou tvoji. Nevšiml sis jejich značek? Jeden má tvou značku a druhý značku tvé vnučky Obileky, dcery Žapoteky.“
„Jak jste k nim přišli?“
„Cestou sem. Zajel jsem kolem vysoké trávy, abych se vyhnul raněným Riograndským. Měli jsme se sejít u pantanalu, u bažin. Narazil jsem tam na stádo tlustých volů. Malheiros je tam dal zahnat do tučné trávy na bažině, aby se vykrmili. Všiml jsem si, že je mezi nimi dost kusů se značkami tvého lidu. Malheiros si byl tolik jist svou výhrou, že si nedal ani práci, aby je přeznačkoval, a dal je pást na tvých pozemcích. Ani je nedal hlídat. Teď po výprasku, který dostali od tvých lidí“ — v nehybné tváři Indiánově bylo znát radost i překvapení, že lovec považuje lidi z Chuvarady stále za „jeho lid“ — „se do těch krajů nikdo dlouho neodváží a můžeš si kdykoli pro ně poslat. Je to krotký a vykrmený dobytek. Když jsme to měli na cestě, vzali jsme dva s sebou pro případ, že by ti přišli vhod, když budeš mít tolik hostů a když bude v Nalike slavnost Plejád.“
„V Nalike, kde jsou plantáže zarostlé a neobdělané, bude špatná obžínková slavnost.“
„Vždyť tvůj lid má veliké plantáže na Chuvaradě, kde jim dobytek neškodí. A celé žně vezou sem. Jen masa budou mít zatím málo, než si dojedou na pantanal pro to, co jim Malheiros nakradl. Myslil jsem, že jim je zatím můžeš půjčit. Všechen tvůj lid se tu sejde. Přijel jsem, abych se s tebou poradil a udělal ti návrh: V noci se bude zpívat a tančit a ve dne budou všichni pracovat a spravovat ohrady.“
„Ohrady? Spravovat? A na co?“
„Jeden Paraguayec chce tvé ohrady najmout na zkrocení divokého stáda a Nalike má dostat za půjčení ohrad každý čtvrtý kus. Druhé dvě čtvrtiny se rozdělí těm, kteří budou pomáhat. Až prohlédnu raněného Apakama, vrátím se k tobě a pak mi řekni, co o tom soudíš.“
Lovec pozoroval, že Očopana stojí nedaleko a že by s ním ráda promluvila. Proto hleděl hovor ukončit. Náčelník ožil. Nikdo by nevěřil, že je těžce nemocným mužem. Zavolal svého adoptivního syna a dával mu rozkazy:
„Připrav všechny domy pro hosty. Zbourejte jeden dům a tím vyspravte ostatní. A dříví, které zbude, přichystej pro ohně. Podřízni vola, který má mou značku, a dej ho péci na rožni. Celého v kůži tak, jak se dělávalo za starodávna. Ale ty to asi neumíš. Dej to na starost staříkům.“
José nevěřil svým uším. Zatím se přikradla Očopana a posadila se do nohou postele na zkřížené nohy. Lovec se k ní obrátil a chtěl ji pohladit po vlasech, ale dítě se jen bázlivě přikrčilo. Lovec neměl kdy přemýšlet o tak změněném chování. Vždyť ho všechny děti měly tak rády, a hlavně Očopana ho vždycky hlasitě vítala a k němu se tulila. Pozoroval však, že stařík má ještě něco na srdci, a tušil, co to asi bude. Podaří-li se lov, bude mít Nalike dost dobytka nejen pro vlastní potřebu, ale i na prodej.
„Dal jsem si tu schůzku s jedním přítelem, který ti obstará výměnu zboží a neošidí tě,“ pravil lovec.
„Jaké zboží může obstarat?“
„Každé, které budeš potřebovat.“
„Můj lid potřebuje všecko, ale jak sem dodá to, co potřebuji já?“ Lovec se usmál. Věděl, co asi náčelník nejvíce potřebuje a jak bude obtížné to dodat, ale Očopana se už nemohla dočkat a přerušila jejich hovor:
„Apakam se probudil.“
Lovec se udiveně podíval na děcko. Nebylo myslitelné, aby dítě — i když to byla nejmilejší dcerka náčelníkova — rušilo hovor mužů. Ale náčelník se jen šelmovsky usmál a vysvětloval:
„Přijala dnes totem pštrosů. Bude to její slavnost. Nevěsta má práva bojovníků po celé tři dny slavnosti.“
Lovec hned nepochopil. Zdálo se mu, že náčelník žertuje, ale nemohl nepozorovat změnu v chování dítěte.
A Očopana tentokrát už neutekla, ale seděla vzpřímeně a dívala se vážně. Nauviljo ji také vážně pozoroval a pak zakýval spokojeně hlavou.
„Tedy jste se již domluvili a může se to říci každému,“ pravil.
Teprve teď lovec pochopil.
„Proto ses tedy nemohla ode mne už dát pohladit. Vždyť jsem starší bratr tvůj i Apakamův. Už k němu běžím.“
Neběžel, ale šel vážně a Očopana ho vedla za ruku. Opouštěl nemocného staříka, který měl jistě nejkrásnější den svého života, takže by v něm nikdo nebyl poznal nemocného, a přicházeli k lůžku raněného, z jehož očí zářilo štěstí. Rána byla vzorně ošetřena. To nebyla nemoc bílých lidí a v takovém léčení se Indiáni vyznali lépe než Karaí. Ten jen zjistil, že kulka vyšla z těla a že okraje ran nebyly zanícené. Štěstí že jaguáři kůže nebyla napuštěna arzenikem proti kožojedům a že ji pečlivě vyvalchoval kamencem. Chlapec jen ztratil mnoho krve a to mohlo být v několika dnech napraveno. Vždyť hosté z jeho vesnice přivezli tolik zásob a masa se nebude nedostávat. Přece však Apakam spustil moskytiéru a požádal lovce, aby vstoupil k němu a ohledal dobře ránu. Samé divné věci se dnes děly, samé věci, které lovec nečekal, i když si myslil, že dobře zná své přátele a způsob jejich myšlení.
Bylo mu ihned jasné, že se mu chce chlapec s něčím svěřit. Zadíval se do jeho očí a četl v nich kromě štěstí i nějakou obavu. Něco kalilo jeho radost.
„Očopana přijala totem pštrosa a nechá si růst obočí.“
„Slyšel jsem, že přijala totem slunce.“
„Nezlobí se můj starší bratr na mne?“
„Proč bych se měl zlobit na mladšího bratra?“
„Žapotek říkala, že čekáš, až Očopana doroste pro tebe. Já jsem jen obyčejný hoch — teď snad bojovník — Očopana je dcera náčelníka…“
Tak tedy také zde jsou ještě kasty, pomyslil si lovec. Ještě to nevymýtil Baidžokigi svým krásným příkladem, když se zrodil z matky otrokyně, a přece se sám jmenoval náčelníkem. To byla tedy ta obava v očích chlapcových. Bylo třeba ho uklidnit.
„Žapotek je hloupá jako zelený papoušek. Vždyť já sám jsem jen obyčejný bojovník a nejsem z rodu náčelníků. Jsem z daleké cizí země.“
To nestačilo k vyhlazení smutku z očí chlapcových. „Byl jsi u nás, odešel jsi a zase ses vrátil. Proč bys u nás nemohl zůstat? Proč bys zde nemohl postavit svůj dům a žít mezi námi?“
„Byl jsem u vás, vrátil jsem se a možná že se ještě někdy vrátím, ale nemohu zde žít. Ani Očopana, ani jiná nedorůstá pro mne. Chceš vědět proč? Protože jsem sice jen obyčejný bojovník, ale jiného lidu, tak daleko v studené zemi. Mého lidu je mnoho, ale přece nesmí ani jeden bojovník chybět, až přijde doba, kdy ho bude třeba.“
Lovec se jen stěží bránil vzpomínkám na svou studenou zemi. V daleké cizině takové vzpomínky těžce doléhají. Cítil potřebu být sám. Aby se uvolnil, vypomohl si vtipem:
„Neměj, hochu, starost. Očopana je má nejmladší ní-wálo, sestra, nebo spíš, jak Nauviljo říká, moje in-wáte, vnučka. Možná že si Žapotek myslila, že bys byl vhodnější pro její Obileku. Řekni jí, že musí počkat, až se staneš náčelníkem, že si pak vezmeš obě — ovšem jestli ti to Očopana dovolí.“
Teprve teď zazářily chlapci oči plným žárem nezkaleného štěstí. Lovec si osedlal koně, zamával na pozdrav blížící se přední části karavany nákladních volů a rozjel se směrem k západu.