Dlouhý lovec/Sídelní město hladoví

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Porada	Sídelní město hladoví	Válečná porada

Údaje o textu
Titulek:	Sídelní město hladoví
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Na vysokém pahorku, podobném našemu Řípu, z jehož boku vytéká pramen, bylo hlavní sídlo kaďuvejských Indiánů. Ještě v nedávných dobách to bylo místo velice důležité. Zde proslavení náčelníci bojovného kmene přijímali vyslance generálů triple alianza, kteří prosili „divochy“ o pomoc, když jejích armády sklízely jednu porážku za druhou. Byly to veliké armády, ale jak vedení, tak zásobování bylo prolezlé korupcí — mnoho vojska, ale málo chuti bít se za čachráře, kteří vydělávali víc na jejich porážkách než na jejich vítězstvích. Tři veliké, bohaté národy válčily s nepatrnou Paraguayí, kde tyran López dovedl vycvičit a zfanatizovat svůj lid, že hravě vítězil nad mnohonásobnou přesilou. Malí Poloindiáni, míšenci kmene Guaraní, se nebáli umírat, protože jim López slíbil, že padnou-li ve válce, vstanou z mrtvých v Asunciónu a po válce tam budou blaženě žít. Věřili mu všecko a on ujišťoval, že splní své sliby, ovšem až po válce.

Plné čtyři roky trvala válka, až se Kaďuvejové rozhodli vystoupit ze své neutrality. Nepotřebovali žádné sliby, neboť nebyli závislí na dodavatelích — jim byla válka zábavou a zbraně i výstroj, pokud si je nezhotovili sami, dovedli si vzít od svých protivníků. Neimponovalo jim zmilitarizování Paraguayců, nevadila jim jejich disciplinovanost — uradili se, že budou bojovat každý na svůj vrub, nejvýše v malých hloučcích. Paraguayská vojska padala z jedné zálohy do druhé, ustupovala a zanechávala za sebou nejen své zásoby, ale i svou kořist, až se její ústup proměnil v panický útěk. Pak na přechodu bažin na Rio Apu probodl Corrientinec Chico Diablo Lópeza kopím; připíchl ho do vozu, v kterém prchal se svou rodinou. Sám byl zastřelen sotva čtyřletým synkem tyranovým, který držel pistoli oběma rukama. Tak se rozplynuly všechny Lópezovy plány o dobytí a ovládnutí celé Jižní Ameriky. Paraguayci věřili, že jenom proto nebyli vzkříšeni jejich mrtví v hlavním městě a že z mužského obyvatelstva zbyli jen chlapci pod deset let a starci přes osmdesát let. Na Indiány, kteří rozhodli svými nájezdy výsledek války, se zapomnělo. Jim to bylo jedno. Ztratili málo lidí, ale přivezli do vesnic velikou kořist. Jejich slávu si přivlastnilo několik generálů, a aby si ji pojistili a prokázali svou vděčnost, dali Kaďuvejům zaknihovat celé jimi obývané území se vším divokým dobytkem a s koňmi, kteří na něm byli. Ale i to bylo Kaďuvejům jedno. Nikdy jim nenapadlo, že by se někdo odvážil upírat jim právo na jejich území. A přece vděčnost generálů byla jejich zkázou. Dříve měli Indiáni pokoj, protože na jejich území nebyly ani diamanty, ani zlatonosné prameny a nebyl hlad po pozemcích. Ale po válce se odhadoval počet „jejich“ dobytka, který tam váleční dodavatelé zapomněli, na sto tisíc kusů. Už dříve bylo v horách mnoho zdivočelých koní. Po válce jich bylo nespočetně; koně dezertovali stejně jako lidé, ale nevraceli se jako lidé do svých původních domovů. Zůstali tam, kde byla nejlepší pastva a kde byla svoboda. Pád Paraguaye uvolnil obchod na řece a o maso i o kůže byl velký zájem.

Přišli obchodníci a přinesli kořalku, která dávala největší zisk. Proti těm bylo možno se bránit. Když byli obchodníci pod ochranou velitele pevnosti, s kterým se dělili o zisky, dovedli Kaďuvejové pevnosti dobýt a pobít celou posádku. Ale co bylo horší: přišli podnikatelé, kteří je pod rouškou pokroku naučili sázet cukrovou třtinu, prodali jim mlýny na lisování a destilační přístroje, a i když staří náčelníci stroje zničili, byl už národ nakažen. Ne nadarmo to byl národ hrnčířů. Udělali si destilační nádoby z pálené hlíny a z hlavní pušek, založili tajné plantáže a palírny v lesích. Pak přišly neštovice a jiné nákazy.

Ves Nalike ztratila svou slávu. Dole pod kopcem byly veliké, místy však rozpadlé ohrady pro dobytek. Jen v některých vyspravených koutech bylo několik krav. Byl tam zazděn měděný kotel na vaření cukru, ale už po léta nebyl v užívání. Málo koní, několik tuctů jízdních volů a býků se potulovalo po okolí.

Z celé vesnice zbyl jediný dům, ostatní ležely v troskách. Byl to veliký dům, asi třicet metrů dlouhý, se čtyřmi řadami lůžek, ale ani ta nebyla všechna obsazena. Se starým, nemocným náčelníkem zůstalo jen několik starců, jeho rodina a ti, kteří se do ní přiženili, a několik mladých hochů, bývalých otroků, uloupených ve válkách, kteří s ním zůstali z náklonnosti. Ostatní ho opustili, protože se nechtěli podrobit despotismu. Jedněm se nelíbila prohibice, a ty náčelník sám vyhnal, druzí nechápali jeho odpor k sedlačení a zákaz všech plantáží ze strachu před kořalkou. Náčelník nechtěl věřit, že se Baidžokigimu podařilo omezit třtinové plantáže pouze na potravu, na výrobu cukru a na výkrm dobytka. Podezíral ho z tajného pálení, když ne teď, tedy v budoucnosti. Když náčelníka Indiánů opustí jeho lidé, zchudne. Tím spíš, je-li nemocen. Ale i když byly v Nalike nouze, ba i hlad častými hosty, zůstal Nauviljo stále hrdým náčelníkem. I když byl starcem nad hrobem, neodvážil se nikdo nic podniknout bez jeho svolení. Opět přicházeli poslové z obou odbojných vesnic pro jeho rozkazy a rady, opět byla vážná jednání a jemu byla projevována obřadná úcta. Poslové však už nebyli vítáni celými voly pečenými na kůlech. Spíše sami přinášeli potraviny a potajmu je podstrčili zbylým obyvatelům.

Z Nalike bylo daleko k lesům, v nichž se skrýval divoký dobytek. Neměli dobré koně, aby alespoň některé zatoulané oddělili od stáda a přihnali, nebylo munice, aby odstřelili nějaký kus, který za noci vycházel z lesů na pastvu. A tak byla nouze, ba i hlad.

Uprostřed domu ležel Nauviljo na lůžku ohrazeném ze tří stran pomalovanými býčími kůžemi. Bylo horko, a přece byl zabalen do tkaných pokrývek — zbytků staré slávy — jen hlavu měl pozdviženu a opřenu o sedlo, aby viděl na rozlehlou krajinu pod paloukem. Tak ležel nepohnutě dlouhé dny a vyhlížel do kraje. Čekal, stále trpělivě čekal na zprávy. Slíbil lovci, že nedá rozkaz k válce. Slíbil — dodrží. Ale i kdyby nechtěl dodržet, komu by dal rozkaz? Těm ženám a starcům? Po kom by poslal vzkaz do odbojných vesnic? A poslechli by tam jeho rozkazů? Chápal své postavení. Věděl, že už je konec jeho slávy, a jistě to vědí všichni. Už dávno přestal věřit úctě, kterou mu prokazovali. Snad se jen tak stavějí, aby se mu vysmívali. Snad jen tak ze zvyku. A ten Baidžokigi? Syn jeho otrokyně z kmene Tereno a kdovíjakého otce s černošskou krví. Je pravda, žil dlouho mezi Brazilci, mnoho se tam přiučil, mluví dobře jejich řečí, ale nikdo nedbá, že byl otrokem, všichni ho mají rádi, všichni ho poslouchají. Kdyby chtěl, mohl by ho dávno sesadit z náčelnictví. Vždyť i jeho lidé tajně jezdí na Chuvaradu. Teď je tu tak opuštěn. Řekli, že jedou sehnat nějaké maso, a zatím jsou asi na obžínkové slavnosti, dosyta se najedí kukuřičných klasů, dýní, melounů. Žvýkají cukrovou třtinu, jedí džapaye — až se mu při těch vzpomínkách sbíhají sliny v ústech. Jemu, který po celý život tvrdil, že jediná strava vhodná pro muže je maso. A Baidžokigi dá každému výslužku — a pak to tajně snědí a on si nesmí říci ani o kus mandioky — a má na ni takovou chuť! — nesmí vidět, že všichni jedí. Baidžokigi nikomu neporoučí, s každým, i s malým chlapcem, jedná jako s rovným, každému jen radí, a přece jeho rady jsou zákonem. Ale jemu — Nauviljovi — prokazuje úctu, jaká příslušela nejslavnějším náčelníkům. Proč? A proč lovec tolik naléhal na jeho slib, proč svolal všechny, aby jeho slib slyšeli? Musí přece vědět, že ho nemůže porušit, ani kdyby chtěl. Prokazují mu úctu, váží ho sliby a pak si dělají, co chtějí. Tam v dálce za těmi lesy, pod těmi horami se něco děje — jistě se děje něco velikého, a on o tom nic neví. Nepřijíždí posel na zpěněném koni… Snad všichni jeho lidé se bijí, a nemají, kdo by jim moudře radil, kdo by vymýšlel úskoky — bez něho se obejdou. Snad uvedou všechny v záhubu. A přece mu projevují úctu. I ten lovec. Nauviljo se zamračil. Že by to byla útrpnost s jeho stavem? Taková myšlenka mu přišla poprvé v životě. Někdo ho lituje. Jeho! Velikého náčelníka! Oči mu zvlhly a zamžily se. I to si musí dát líbit nemocný člověk. Je starý. Lovec říká, že je mu sto let. Sto. To je jako prstů na rukou deseti lidí, tolika lidí, jako má sám prstů na obou rukou. Těžko chápat. To je o — wuídi, mnoho, mnoho. Pro Indiána je to málo — jeho předkové v takovém věku bojovali. Je tedy ještě mladý. Má přece ještě dobrý zrak. Méně let, než má prstů na rukou, je tomu, co se mu narodila poslední dcerka. Jen kdyby nebyly oči tak zamžené — ale přece dobře vidí — tam na obzoru, tam docela u lesa se něco hýbe. Dnes nerozeznává, co to je. Nikdo z jeho lidí ještě nic nepozoruje.

U nohou jeho lůžka seděly jeho dvě dcery, Epaďaunamret a Žapotek. Vyšívaly ozdoby z drobných korálků.

Před jeho postelí si hraje jeho nejmladší dcerka Očopana…

Občas vzhlédly od práce a rozhlédly se. Zdá se, že neviděly nic. Nechtěl se ptát. Kdyby se mýlil, hanbil by se za svůj zrak, a je-li tam opravdu něco, pak by zahanbil je. Před jeho postelí si hraje jeho nejmladší dcerka Očopana — Svítání. Staví kosti za sebe do řady — to jsou jízdní voli. Na některé, nákladní, klade miniaturní síťkované brašny, na jiných sedí maličké kůstky z prstů, obalené ústřižky červené látky — to jsou jezdci, bojovníci. A jiné kůstky, pomalované, to jsou ženy. Hraje si na stěhování vesnice, stěhování lidu. Jak se taková myšlenka zrodila v té malé hlavičce? Vždyť jeho rodina neopustila Nalike od těch dob, co on je nemocen, a to bylo krátce po tom, co se narodila. Je to předzvěst. Bude se stěhovat jeho lid ze svého starého, rozpadávajícího se sídla a bude hledat nové bydliště?

Ale děcko se rozmáchlo rukou, porazilo a pomíchalo všecky kůstky, rozhlédlo se po krajině a vykřiklo:

„Něco jede do Orlích hor. Jede to pomalu a má to moc nohou.“ Co sejde starci na válce a na nemoci, když má tak bystré dítě? Žádného syna neměl, jen dcery, ale ta jeho poslední je přece nejchytřejší. Adoptoval syna. Myslil, že pro něho Očopana vyroste. Ale nevydařil se. Obléká se po bělošsku, ba i jméno odložil a říká si José Fernandes. A teď je jistě na obžínkách a o něho, starce, se nestará.

Snad najde někoho pro Očopanu. Někoho, kdo by si ji zasloužil. Tak chytré dítě nemůže dát komukoli.

Všichni se dívali do dálky, ale neviděli ani tolik, co děvče. „Tam zase někdo jede a teď změnil směr a jede k »tomu něčemu«, teď zastavili — on obrátil a jede sem — jede rychle.“

„To je José Fernandes,“ řekla Žapotek, „to je jeho kůň.“

Všichni byli zvědavostí rozčileni, jen Nauviljo ležel nehybně. Ani slzu z oka si nevytřel. O všecko ztratil zájem a myslil jen na svou nejmladší dcerušku.

Trvalo dlouho, než José dojel v plném trysku, ale ani neslezl s koně a volal, aby mu podali tykev vody z chladiče. Měl jen čas sdělit, že to jsou lidé Baidžokigiho, kteří se vracejí z boje, a jeden z nich že je raněn. Sám víc nevěděl. Jen z dálky zahlédl a domyslil si, že po dlouhém pochodu suchou plání bude třeba vody. Vyrazil jim naproti nejrychlejším tryskem, jakého byl jeho kůň schopen. To však už všichni viděli, že to mnohonohé zvíře jsou tři koně těsně k sobě upoutaní a že dva krajní jezdci udržují na koňově hřbetě prostředního. Proto jeli krokem.

Zatím se opět vrátil José, aby dohlédl, je-li pro raněného připraveno lůžko, aby byla svařena voda a vše připraveno k ošetření rány.

Když se jezdci blížili, bylo vidět, že všichni tři jsou nazí a jen přes ramena mají přehozeny jaguáři kůže. Když dojeli před dům, volal je José k svému lůžku, ale oni zastavili před ložem náčelníka. Prvý jezdec odpoutal svého koně a vzal raněného do náručí. Hned seskočil druhý, oba ho vzali pod rameny a nesli ho tak, že se sotva dotýkal země. Zdálo se, že je bez vědomí, ale jak ho postavili, otevřel oči, a opíraje se o své druhy, postavil se zpříma. Začal slabým hlasem:

„Když mluví chlapec s náčelníkem, musí stát. Mluví-li náčelník s bojovníkem, bývá zvykem, aby seděl na zkřížených nohách. Ty jsi, Nauviljo, nemocen, proto zůstaň ležet, ale dovol, abych si já sedl. Jsem trochu poraněn.“

Co se na počátku řeči zdálo náčelníkovi drzou, vychloubačnou řečí, bylo jejím závěrem změněno v projev úcty. Opět ta úcta, opět starý, dávno neužívaný ceremoniál z úst mladého, odbojného a jindy tak prostořekého chlapce. Jaké děti to poslal Baidžokigi do boje? Ale tolik pochopil starý válečník hned, že se něco stalo, něco velikého, co z chlapce udělalo muže. Jinak by se nebyl s ním odvážil tak mluvit. Svou řeč si cestou dobře promyslil. Nejenže uvolnil na svém lůžku místo, aby mohl raněný usednout, ale pokynul dcerám, aby ho podpíraly. Sám se s velikou námahou vzchopil, a opíraje se o sedlo, usadil se na zkřížené nohy. Chlapec zavřel oči a bezvládně sklonil hlavu na prsa. Snad ani nepozoroval, jakou poctu mu prokázal náčelník, že ho uznal za bojovníka. Při tom pohybu se mu svezly vlasy stranou a polovice tváře zůstala odhalena.

Náčelník se na něho upřeně zadíval a zamračil se ještě víc. Pak se zadíval i na druhé dva mladíky a zamračil se ještě víc.

„Máte divné zvyky na Chuvaradě, že si necháváte růst obočí a brvy. Ale nebylo slýcháno, aby tak šel Indián do války, nebo dokonce aby tak předstoupil před náčelníka.“

Taková důtka raněného vzpružila. Zatímco druzí dva byli rozpačití a nevěděli, mají-li se stydět, zadíval se raněný náčelníkovi upřeně do očí:

„Od dob, kdy mi Alberto, můj ilídgra, starší bratr, vrátil život, přestal jsem si vytrhávat obočí a nebudu je vytrhávát už nikdy. Když mě můj starší bratr našel raněného v horách, když sešil mé rány a když mě po mnoho dnů ošetřoval, než mě mohl přenést do vesnice, mnoho jsme hovořili a mnoho jsem přemýšlel. Ptal se mne, proč si vytrháváme brzy…“

„Vždyť si Karaí Alberto také oholil obočí a ostříhal brvy, když byl naším hostem,“ přerušil ho Nauviljo.

„Oholil a ostříhal, aby je nemusil vytrhávat, ale mne se ptal, proč je trháme my. Řekl jsem mu, co říkají staří, že nechceme být jako pštrosi, kteří mají obočí. Ptal se mě, zda je lepší být jako žába nábi-ówi, gologo-logó.“ Náčelník zbledl. Tak rouhavou řeč ještě neslyšel.

„Mnoho jsem o tom přemýšlel,“ pokračoval mladík. „Pštros je sluhou Onoenrrodiho, našeho velkého náčelníka slunce. Jsme děti slunce. Žába sedí na měsíci. Pro bojovníka je lepší podobat se pštrosu než žábě.“

„Učí vás Alberto, že my všichni a všichni naši předkové byli kuňkavé žáby?“

„Ne, já sám na to přišel, že budeme lepší než naši předkové i než nejslavnější náčelníci.“

„Jaké máš jméno a jaké si dáš teď, když jsi byl raněn ve válce?“

„Mé jméno, které mi dala matka, odnesl tygr v horách zároveň s mou duší. Můj starší bratr s ním bojoval, vzal mu mou duši a vrátil mi ji. Tehdy jsem si dal nové jméno. Teď moje duše jen chvilkami ode mne odchází a sama se vrací. Alberto jistě za mnou přijde a upevní ji v mém těle. Nebudu měnit své jméno.“

„Jak se tedy jmenuješ?“

„Apakam — pštros je můj totem a nejím pštrosí maso,“ vyrazil ze sebe mladík, ale to už byl konec jeho sil. Jeho „duše“ opustila tělo a on se zhroutil. Náčelník poručil své dceři, aby šla vyhledat léčivé rostliny, a starší Epaďaunamret dal na starost, aby raněnému vymyla ránu a postarala se o hostovo pohodlí. Dal důraz na slovo host. Pak zavolal Očopanu a požádal ji, aby mu pomohla zase ulehnout, ale to bylo nad síly dítěte. Náčelník nezavolal svého adoptivního syna a přijal pomoc mladých bojovníků. Omluvil se jim nemocí a vyzval je, aby usedli a vypravovali mu, co se přihodilo. Poslal Očopanu, aby sehnala něco k jídlu. Chlapci měli velký hlad, ale nedovolili, aby se stala zřejmou trapná chudoba vesnice. Odmítli pohoštění, vymluvili se únavou a poukazem na to, že Baidžokigi přijede jistě za nimi a přiveze zásoby. Také výzvu, aby vyprávěli průběh boje, skromně odmítli: „Není na nás, abychom mluvili o svých činech. Plnili jsme jen rozkazy Baidžokigiho.“ Nauviljo si dobře všiml, že vynechali název náčelník a že o něm mluvili jako o sobě rovném. A přece jen jemu chtěli dát příležitost, aby vypravoval o boji sám.

„Dobře, počkám. Jen řekněte, kolik je mrtvých.“

„Jen Apakam je raněn.“

„Myslím na straně Riograndských.“

„Tři jsou jistě mrtví, protože Baidžokigi třikrát vystřelil. Tolik —“ a oba chlapci zvedli obě ruce a roztáhli všechny prsty — „jich zůstalo ležet, ale nevíme, zda jsou mrtví nebo ranění. Měli jsme rozkaz utéci a nesměli jsme se zdržovat počítáním ani sbíráním kořisti. Apakam byl střelen zezadu, když jsme odjížděli.“

„Kolik lidí poslal Baidžokigi do boje?“

„Nebyl to vlastně boj, jen několik ran jsme mohli dát nožem těm, kteří nechtěli dost rychle s koní. Jinak bojovali oni mezi sebou a se svými koňmi.“

Při vypravování bojovníci hladili měkce vypracované jaguáři kůže. Náčelník už počínal chápat, ale když dodali: „Byli jsme jen tři a Baidžokigi se třemi cizinci stál na Orlí skále,“ byl překvapen. „Ještě mi řekněte, kdo byli ti cizinci a odkud máte ty kůže?“

„Jedním byl Alberto. Druhé neznáme. Kůže si Apakam vypůjčil z Albertovy jeskyně, ale myslím, že bez jeho vědomí a svolení. Pohřešil je dřív, než jsme je mohli vrátit. Ale byl by to přece také poznal. Jsou zkrvavené a jedna je prostřelená.“

„Jděte si odpočinout. Provedli jste dobrou práci.“

Hoši poslechli, i když jim lahodila pocta a hovor se starým náčelníkem. Víc než únava je trápil hlad. Dohlédli jen na raněného druha, a když viděli, že je dobře ošetřen, hledali, kde by si vyprosili kousek sušeného masa, dobře schovaného pro nejhorší časy. Věděli, kde je mají hledat. Zkušení staříci vždycky měli nějakou tajnou zásobu, i když se s ní neradi loučili. Však jim mohli slíbit náhradu. Věděli, že jejich náčelník je nenechá o hladu a že brzy přijede.

Za poledního žáru vesnice ztichla. I mladá těla přemohla únava. Vždyť jeli krokem celou noc a celé dopoledne a podpírali svého druha. Sotva dojedli několik soust a zapili spoustou vody, usnuli.

José Fernandes se vydal na lov. Měl málo naděje na úspěch se znaveným koněm, bez psů a s jediným nábojem, který vyškemral od jednoho staříka. Chtěl udělat vše, co bylo v jeho silách, aby se vesnice nemusela stydět za své pohostinství. Ostatní všichni spali siestu. Jen starý náčelník ležel nehybně a nespal. Díval se do prázdna a přemýšlel. Tak se přece Baidžokigimu podařilo vylákat nepřítele na jejich území a jako na posměch poslal proti nim jen tři hochy. A porazil je — ne zbraní, nýbrž lstí. Jaká je ta mládež! Nevěří starým zkazkám, nebojí se čarodějů, posvátná jména bere do úst jen ze zvyku. Onoenrrodi jim není bohem, ale velkým náčelníkem. A oni — chlapci — prý budou lepší než slavní předkové, lepší než i nejslavnější bojovníci. Byla to věru drzá slova, ale on, Nauviljo, z nich měl radost. Skutky dokazovaly, že to není dětské vychloubání. Chtějí být lepší a budou lepší. A on, Nauviljo, zkušený náčelník, chtěl svolat do boje všechny válečníky, chtěl podniknout útok a zároveň se ho bál, protože znal nerovnost zbraní. Ale byl by alespoň padl v boji a na koni. Kolik by bylo padlo jeho lidí? Byl by to asi konec jeho lidu. Malheiros by byl provedl svou a zmocnil by se jejich území. Přece jen ti mladí nejsou horší, i když jsou jiní, i když mají jiné zvyky a jiné názory. Jak hrdě s ním mluvil ten Apakam. Krásný hoch! Nestydí se za své tělo ani před ženami. Když se vrací z války, neobléká se po cizím zvyku jako jeho adoptivní syn, nevysmívá se starým tradicím, ale přemýšlí o nich a odkládá je, když je neuznává. Neslyšně přišla k jeho lůžku Očopana. Dlouho nehybně stála a pozorovala, zda ho nevyruší z myšlenek. Pak skoro šeptem řekla: „Jatáda — tatíčku!“, a když se na ni usmál, přitulila se k němu a ptala se: „Proč vlastně vytrháváme brvy a obočí?“ Ta dětská „proč?“! Všechny děti všech národů se tak ptají a skoro vždy se ptají na věci, na které neumíme odpovědět.

„Protože tak dělali staří od nepamětných dob,“ odpověděl stařec.

„A proč to dělali staří?“

„Nevím.“

„A proč ses tedy zlobil na Apakama? Už se nezlobíš?! Viď, že se nezlobíš? Vždyť je to krásné. Pštros je krásnější než žába.“

„Nezlobím se. Staří lidé se ani nesmějí zlobit, když svět kolem nich se mění. Ty tedy také chceš být pštrosem? A nebudeš už jíst pštrosí maso?“

„Ne — už nebudu nikdy jíst pštrosí maso,“ vykřikla vášnivě, pak se zadívala do prázdna a její krásná tvářička se začala barvit do ruda. V tom okamžiku přestala být dítětem a stala se ženou. Počala chápat smysl otcových slov. Poprvé v životě měla nový, neznámý pocit studu. Nevěděla proč. A udělala, co dělají všecky dívky všech národů v takové chvíli: utekla. Zalezla do křoví k prameni a tam si povídala s květinami a broučky a najednou se jí zdálo, že jí všichni rozumějí. Od těch dob si už přestala hrát s kostičkami na stěhování, od těch dob ji netěšily její panenky, nerozuměly jí už. Zato ona rozuměla přírodě a vše živé rozumělo jí. Přijala totem pštrosa.

Oko starého náčelníka nebylo už zvlhlé, když se díval do dálky. Viděl, jak se vrací jeho adoptovaný syn, a poznal, že má přes sedlo naloženu zvěřinu. Bude tedy přece moci pohostit bojovníky. Radost z toho dlouho neměl. Brzy rozpoznával, jakou zvěřinu veze syn na sedle. Věru, bylo by lepší, kdyby byl přijel s prázdnem, i kdyby všichni byli měli hladovět. Právě dnes musel ulovit velkou pštrosici a koni na krku se třepetalo několik živých, za boky přivázaných pštrosat. To by nebyla vhodná hostina na oslavu vítězství, kdyby raněný nemohl ani okusit, a tím méně se to hodilo na slavnost zasnoubení nejmilejší náčelníkovy dcery, kdyby ženich i nevěsta museli zůstat hladem. Ale José dělal, co mohl. Chybil jedinou ránu, promarnil jediný náboj, který měl, a byl rád, že mu pštrosice vběhla pod jeho boleadoru. Co jiného mohl ulovit s tak chabou zbraní a na špatném koni?

To však byla poslední nepříjemná novinka pro Nauvilja toho dne. Brzo rozeznal na obzoru jezdce, kteří před sebou hnali voly. Podle chomáče volavčího peří na klobouku poznal dlouhého lovce, v jehož průvodu jel Baidžokigi. A z druhé strany od hor se pomalu blížila celá karavana nákladních volů. To asi přicházeli lidé z Chuvarady a s pozváním na obžínkovou slavnost přinášeli ukázky úrody svých polí. V staříkovi se lámal jeden předsudek za druhým. Začal chápat, že je třeba se přizpůsobit jiným časům. Dnes bude jíst s ostatními pečené kukuřičné klasy, pečené dýně, mandiok i šťavnaté džapaye — po dlouhých letech poprvé zas bude jíst, a to přede všemi, aby ukázal, že se dal přesvědčit.

Jen jedno mu chybělo ke štěstí. Proč už není bohatý, jako býval, aby mohl odkoupit ty dva tučné voly a aby je mohl dát upéci celé v kůži a udělat důstojnou slavnost zasnoubení své dcerky! A což kdyby mohl nakoupit zbraně pro své lidi, kdyby je mohl dobře vyzbrojit a sám kdyby je vedl na Barranco Branco a provedl ještě poslední slavný čin svého života! Ale o tom už se neodvažoval ani snít.

„Proč jenom přijíždí z Chuvarady tolik lidí? Jako by se sem stěhovali všichni její obyvatelé. Což byla poslední hra Očopany věštecká? Měla znamenat novou slávu Nalike?“

Karavana nebrala konce. Starý náčelník začal sám o sobě pochybovat a nevěděl, zda bdí, nebo zda se mu to vše jen zdá.