Divá Bára (Němcová)/III
Divá Bára Božena Němcová | ||
II | III |
Dvě noviny roznášely se po vesnici; v každém statku, v každé chalupě se o ničem jiném nemluvilo než o strašidle v zádušním lese a o svatbě panny Elšky s panem správčím.
„Tedy tak záhy zapomněla na první svoji lásku?“ pomyslí si čtenář. — Nedělej Elšce křivdu, ona se nezpronevěřila ani myšlenkou a umínila si, že raději vše podstoupí, než by se stala paní správcovou. I kdyby nebyla již milovala, pan správec nebyl člověk ten, do něhož by se zamilovat mohla.
Byl to mužíček, jak by ho opekl, postaven na krátkých nožičkách. Červené tváře jak pivoňky, i nos takový. Na hlavě humence, jež ale zakrýval zrzavými vlasy, které mu v týle a okolo uší ještě pozůstaly. Oči byly masem zarostlé a měly tu dobrou vlastnost — zvlášť pro správce —, že se dívaly zároveň na dvě meze. Nosíval v létě slaměný klobouk se zelenou pentlí, rákosku se střapcem, nankinky, vestu zimní přes prsa sepjatou, aby se nezastudil a košili neušpinil, na krku kartonový šátek a hřebíčkové barvy frak, se špičatými šosy a žlutými knoflíky. Z kapsy visel mu vždy růžek modrého šátku — neboť pan správčí šňupal. — Povídalo se mezi vesteckými sedláky, že poddaní sousedního panství panu správčímu hřebíčkový frak nejednou za větrem vyprášili, než nepřišlo to nikdy k soudu. Správce byl velmi bojácný, ale navzdor tomu se ho sedláci přece báli, on totiž nahrazoval bojácnost svou lstí a mstivostí, kterou jim pak splácel; — k lidem, od nichž jakéhož užitku očekávat mohl, byl velice úlisný a zdvořilý, jinak hrubý člověk. Byl také velice skoupý; jedinou dobrou vlastnost mu nemohl nikdo upřít, totiž tu, že byl bohat. Ano, bohat byl pan správčí Kilián Sláma, a to byla ta pěkná vlastnost, která se panně Pepince při něm líbila; — ostatně nemínila také, že by jeho postava byla nepěkná. — Jaktěživi, se jí velcí suší lidé nelíbívali; i to velmi jí lichotilo, že jí pan správce vždy ruku políbil. Myslila, že se Elšce konečně také zalíbí, že mu přivykne; a říkala panu bratru, který o tom plánu nechtěl slyšet, takový muž že si umí ženu vážit více než mladý hejsek, že ji bude na rukou nosit, Elška že bude paní, dobře se mít, a kdyby měl umřít, že bude bez starosti. „A já, kdyby měl pan bratr zemřít,“ rozumovala v duchu dále, „budu mít kam jít.“ — Zkrátka, panna Pepinka uměla to pěkně navléknout, aby pan správec začasté na faru přišel, že konečně i pan farář proti němu ničehož neměl; přivykl mu, a když nepřišel správec k večeři a po večeři měl hrát mariáš s Pepinkou a kostelníkem nebo učitelem, jako by mu něco chybělo. Elška o Pepinčině plánu z počátku ani zdání neměla, slyšela jen chvalořeči na jeho dobrotu a bohatství, jichž si ale tak málo všímala jako dvoření, jež pan správec dosti nemotorně najevo jí dával. Čím dále, tím byl správec úsilnější a tetinka zjevnější, takže porozuměla Elška, oč se tu jedná. Bylo jí to k smíchu; když ale tetinka žertům rozumět nechtěla, přísně domlouvat jí začala i pan farář k tomu radil, aby si správce vzala, tu začala být smutná, začala se správci vyhýbat, utíkajíc se s těžkostí svojí k milé Báře. — Bára znala plán panny Pepinky od ní samé, neboť Pepinka chtěla, aby jí Bára nápomocná byla a Elšce domlouvala. — Tenkráte ale uhodila na nepravou žílu; kdyby ani byla Elščinu lásku neznala, k tomu by jí nebyla domluvila. Ona sama nevážila si pana správce víc než prachu v očích a nebyla by ho chtěla, kdyby jí panství byl podával. — Neřekla Pepince tak ani tak, ale tajně s Elškou se spolčila a sama list, v němž Elška pražské tetě vše vypsala, do města na poštu donesla. Od té doby, co věděla Elška, oč se správci jedná, neslyšel od ní vlídného slova, neviděl libého pohledu, — a nikdo by byl neřekl, že dobrá, ke každému vlídná Elška úsečně mluvit dokáže a škaredě hledět. Po každé, když pak přicházel na faru, slyšíval po návsí neb kdesi u plotu hanlivé písničky, které jakoby schválně na něho složené a pro něho schválně zpívány byly. On si to ale všecko nechal líbit, když ale jednou Báru potkal a ona tu z čista jasna spustila:
Lecjakýs trpaslíček
na krátkých nožičkách
chtěl by sobě vybírati
v hezounkých holčičkách —
tu se zlostí všecek nadrchal a nos mu zčervenal jako ťopanu, když vidí před sebou červeno. — Ale což to bylo všecko platno, pan správec zakousl již všelikou hanbu a posměch, — zakousl i posměch děvčat, mysle si: jen počkej, děvče, až tě budu mít — a tvoje peníze, — však já všem vytřu zrak! — Ale pan správec zapomněl, že ani v Hloupětíně dříve zloděje nevěšejí, až když ho chytí.
Jednoho rána roznášelo se po celé vsi, že straší; bílá ženská prý že šla od zádušního lesa k vesnici, po celé návsi, po lukách a kdesi u hřbitova že zmizela. — Kostelníková se z toho roznemohla, neboť prý to na její okno zaklepalo, a když on k oknu přiátoupil, nevěda, kdo by to byl, viděl prý patrně bílou postavu s umrlčí hlavou, která prý se na něho ušklíbla a prstem mu zahrozila. — Div že to i Vlček neodstonal; ale kostelníková nemyslila jinak, než že smrt se jí ukázala, že musí do dne a do roka umřít. — Podruh, co v noci noční stráž měl, též se dušoval, že strašidlo to bylo a že ze zádušního lesa vyšlo. — Lidé vzpomínali, zdali se tam kdo neoběsil, když ale ničehož vymyslit nemohli, mínili, že tam kdysi kdosi zakopal poklad, duše jeho že nemá pokoje a hledá vysvoboditele. Hádalo se všelijak a mluvilo se jen o strašidle.
„Já tomu nevěřím,“ řekla Bára Elšce, když k ní ten samý den přišla na palouk do lesa, kde Jakub pásl. — „Nechť tak nebo jinak, já jsem tomu povděčna, zbavilo mne to na několik dní snad nenáviděného hosta. Psal sice strejčkovi, že mají žně a tuze mnoho práce, že nebude moci po několik dní přijít, ale chtěla bych krk vsadit, že slyšel o strašidle a že se bojí. On je hrozný strašpytlík a skrze zádušní les jít musí.“
„Kéž by ho to tam bylo zaválo, aby více do Vestce nepřišel. Já bych vás raději v rakvi viděla než s tím plecháčem u oltáře,“ hněvala se Bára. — „Já nevím, kam poděla panna Pepinka rozum, že vás chce k němu nutit, ona je přece dobrá.“
„Ona se o mne stará, abych se měla dobře, to je ta příčina, a proto se na ni nehněvám, ale vzít si ho nemohu, děj se, co děj.“
„Také nesmíte; bůh by vás trestal, když jste slib dala panu Hynkovi, byste ho nedržela. Víte, jak se říká: Kdo ty sliby lásky ruší, běda, běda jeho duši!“
„Já je nikdy, nikdy nezruším, a kdyby to léta trvalo,“ tvrdila Elška; „ale on — on — zdali nezapomene! V Praze je krásných děvčat, jemu rovných. — Ach Báro, kdyby mě zapomněl, — já bych se utrápila!“ a Elška dala se do pláče.
„Vy jste bloudeček, že sama sebe trápíte. Včera jste mi povídala, jak hodný člověk pan Hynek je, jak vás má rád, a dnes byste chtěla o něm pochybovat?“ — Elška si utřela oči, usmála se, a vrhnouc se vedle Báry do zelené trávy, pravila: „Vždyť to byla jen okamžitá myšlenka. — Já mu věřím jako pánubohu. — Ach, kdybych byla tím ptáčetem, abych k němu letět mohla a požalovat si mu.“ — Báře napadla hned píseň: „Kdybych byl slavíčkem“ — i pustila se do zpěvu, ale nešlo jí to vesele a v polovic písně náhle přestala, jako by se něčeho byla lekla. Také jí tváře zčervenaly. „Čeho jsi se lekla, proč jsi přestala zpívat?“ ptala se Elška, ale Bára neodpovídala, hledíc do lesa.
„Báro, Báro,“ hrozila Elška, „ty přede mnou vše skrýváš, a já nemám tajné myšlenky před tebou, to není hezké od tebe.“
„Nevím sama, co bych povídala,“ odpověděla Bára.
„Proč jsi se nyní ulekla, vždyť ty se nebojíš nikoho. Kdo to byl v lese?“
„Snad myslivec,“ vyhýbala Bára.
„Však ty dobře víš, kdo byl, nadarmo tvoje leknutí nebylo. — Snad jsi viděla strašidlo?“
„Ne, ne, toho bych se nelekla,“ hlasitě se zasmála Bára a chtěla začít o jiném, ale Elška vždy jen starou nit napřádala, až konečně se zrovna ptala, zdali by Bára chtěla si vzít Josífka kostelníkovic, kdyby neměl být panem páterem. — Bára se pustila do většího smíchu ještě než předtím. „Bože mne uchovej!“ zvolala, „kostelníková by mi hada uvařila první den. Josífek je dobrý chlapec, — ale mezi nás se nehodí. Není k stádu ani k pluhu a k vřetenu se nesluší. — Leda bych si ho vsadila za rámeček pod sklo pro podívanou.“ — Elška se také svému nápadu zasmála, po chvíli pak upřímně se ptala Báry: „Tedy se ti opravdu ještě nikdo nezalíbil?“ — „Poslechněte, Elško!“ po krátkém rozmyslu řekla Bára, „loňskou jeseň trefilo se mi nejednou, že jsem sama s Lišajem pásla. Táta měl bolnou nohu, nemohl dostupit. — Jednou tedy odpoledne pasu, tu se Plavka rychtářovic a Březina Milostovic cosi na sebe rozduřily a strašně začaly rohy se klát. — To se nesmí nechat rozvzteklit, sice by si rohy zvyvracely. Chapnu tedy vědro, běžím k řece pro vodu, abych jim hlavy polila; — než se k stádu vrátím, přichází z lesa jakýs myslivec a vida, že se krávy kolou, chce je rozhánět. ‚Pryč, jděte pryč!‘ křičím na něho, ‚já si je rozeženu; ať vás býk nezhlídne, je zlý!‘ — Myslivec se obrátí, ale vtom již také býk po něm se dívá. Na štěstí se krávy rozeběhly, když jsem vodu na ně chlístla, sice bývalo by myslivci krušno utéci. Měla jsem býka co držet a chlácholit, sotva že by tatík ho byl udržel, mne ale poslechne, když mu hrozím. — Myslivec se v lese schoval za strom a díval se; když se pak zase stádo popásalo, vystoupil na pokraj lesa, kde jsem stála, a ptá se mne, čí jsem a jak se jmenuju. Pověděla jsem mu. — Podíval se na mne divně jaks, posmekl, poděkoval za moji ochranu a odešel do lesa. — Vidívala jsem ho napotom ještě mnohonáctekráte, ale více s ním slovíčka nemluvila, leda jestli jda okolo, pozdravil. — Stával na pokraji lesa, okolo řeky chodíval v zimě, i do vsi přicházíval; a to celou zimu, celé jaro. Na svatého Jana zrána, když jste vy domů odešla, já pak tátovi vyhánět pomohla, vidím ho přicházet přes luka k mostku. Zůstal stát, kde jsme my stály, ohlížel se, pak ale sešel s mostku, vlezl do křoví a viděla jsem patrně, že vzal věneček, co na vrbě uvázl, a za kabát zastrčil. — Před chvílí viděla jsem ho dole u lesa jít, nevím, čím to je, ale když ho vidím, leknu se.“
„A opravdu jsi s ním nikdy nemluvila?“ — „Jak to po prvé, více ani slova,“ jistila Bára. — „Ale máš ho ráda, viď?“ vyptávala se dále Elška. — „Ráda — jako každého hodného člověka, který mi není křiv.“
„Vždyť nevíš, je-li hodný, kdyžs s ním nemluvila?“ — „Ten zajisté zlý není, ani mu to z očí nekouká.“ — „Tedy se ti líbí?“ vyzvídala Elška. — „Hezčích chlapců ve vsi, ale když musím pravdu říci, tedy řku, že se mi přece žádný tak nelíbí jako on. — Často se mi o něm zdá!“ — „Nač člověk myslívá, o tom se mu snívá.“ — „I ne vždy; sny jsou také od pánaboha.“ — „Řekni tedy upřímně, kdyby ten myslivec řekl: ‚Báro, já si tě vezmu,‘ dala bys mu slovo?“ — „Kterak to mluvíte, Elško; on si na mne nikdy nepomyslí, dokonce aby si mne chtěl vzít — to jsou samé marné sny a řeči — zapomeňte to. — Hou, hou, Plavko, kam to lezeš. — Lišaji, kde sháníš — nevidíš Plavku v březině!“ vytrhla se Bára v řeči, vyskočila z měkkého pažitu, by zatím krávu zavrátila. — Kdykoliv pak později o myslivci začít chtěla, Bára vždy uhnula, začínajíc o Hynkovi; tou vzpomínkou věděla, že odvrátí Elšku od jakéhokoli předmětu.
Pan správec byl za několik dní zase na faře; nic neodstrašilo ho. Přišel ale ve dne. — I na faře povídalo se o strašidle, ačkoliv pan farář nevěřil na podobné pověry, přece myslilo se, že něco v tom vězet musí, neboť se každý třetí den od jedenácté do půlnoci procházelo, jak to hodnověrní lidé tvrdili. — Leckomu pohrozilo a do oken se podívala umrlčí tvář. — Lidé byli tak poplašeni, že zvečera již, mimo smělejších mužů, nikdo přes práh jít si netroufal. Litovali svých hříchů, dávali na modlení za duše v očistci, zkrátka strach před smrtí dohnal je k pokání. — Pán farář sice v kázání proti pověře a bludu mluvil, ale to všecko nic platné nebylo.
Pan správec, ač se nepřiznal, tak byl všecek přestrašen, že vůčihledě bledl; a kdyby ho nebyla chtivost po sličné nevěstě a bohatém věnu lákala, nebyli by ho na faře více viděli. Chtěl mít tedy co nejdřív jistotu; promluvil s Pepinkou i panem farářem, a maje ujištění jejich, umínil si promluvit i s Elškou, aby hned po žních svatbu slavil. — Panna Pepinka oznámila Elšce příchod pana správce na druhý den a domlouvala jí, aby dělala moudrou a poslouchala rozumu. — Elška plakala a prosila tetinku, aby ji nenutila k té netvoře, ale Pepinka se velice na ni rozmrzela; i pan farář, ač jí nedomlouval tak jako sestra, přece ji káral z nevděčnosti a nerozumu. — Z Prahy list nepřicházel, ani žádná zpráva, Elška nevěděla, co si počít. — Radila se s Bárou; ta ji potěšila, poštvala proti správci, ale to vše nebyla pomoc.
Nastal druhý den — den to, kde domnělá smrt nestrašila, — pan správec přišel nastrojen, vyfintěn na námluvy. — Panna Pepinka vařila a pekla od svítání již, aby hosta co nejlepší uctila, přišlo i víno na stůl k zasvěcení slavného dne. — Bára byla též na faře a jen domluvě její se podařilo, že Elška jakž takž na nohou se udržela. Všecka nemocná byla z toho. — Když přišlo k řeči, vyjádřila se Elška, aby si pan správce přišel za týden pro slovo; doufala, že do té doby zprávu z Prahy obdrží. — Správcovi se ta odpověď vytáčející a ta chladná nevěsta nelíbila, viděl, že to není v pořádku, ale co měl dělat, mlčel a doufal ve svou příznivkyni, pannu Pepinku. — Navzdor mrzutosti chutnalo mu jídlo i pití jak náleží, a tváře mu jen hořely. Ten den měl modrý frak, a tudy mu to ještě lépe slušelo. — Schyloval se večír, pan správec chtěl domů, ale pan farář nechtěl ho ještě pustit — a po hodině, když zase odejít chtěl, řekl pan farář: „Jen počkejte ještě, Vlček vás půjde vyprovodit, a třebas také pacholek, může přece být, že nějaká spřež v tom našem lese je.“
Pana správce jak by studenou vodou polil; už mu ani nechutnalo a raději by se byl viděl doma na posteli. Jen to ho zdrželo, že s ním půjdou průvodčí. — Vlček ale měl již trochu v hlavě, pacholek při nalívání si přihnul, myslil si: není to každý den, — i nedbali jít, až bylo již po desáté. — Tu teprv se vypravili na cestu. Správec, strachem vystřízlivělý, pozoroval, že oba jeho průvodčí ochmeleni jsou; šněrovali po cestě jeden sem a druhý tam. Nebylo s nimi řeči — a pan správec byl v smrtelných ouzkostech, ačkoliv si ještě naději dělal, že strašidlo ten den nechodí. — Ach, on se na ten den tak těšil, všecko měl pěkně vypočteno a všecko se mu zbryndalo.
Noc byla jasná dost, bylo vidět od vesnice až k lesu; už byli pocestní nedaleko, když tu najednou z lesa vystupuje vysokánská — alespoň se jim tak zdálo — bílá postava, zpřímo k nim. — Správce vykřikl a jako špalek na zem se převalil; kostelník mžikem vystřízlivěl, dal se na útěk, jen pacholek zůstal jako sloup stát, — když ale postava bílou rukou odhrnula zahalení a umrlčí obličej mu ukázala a zuby naň vycenila, vlasy mu vyvstaly dubkem, hrůza ho obešla i sklesl vedle správce na kolena. — Postava si ho ale nevšimla, silnou rukou pozdvihla správce se země a zahoukla mu dutým hlasem do uší: „Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!“
— To dořekši kráčela dlouhým, zvolným krokem k dědině.
Zatím Vlček, přiběhna bez dechu na náves, dopadl ponoc-ného; i vyvolali půl vsi. — Srdnatější se osmělili ven, vzali kyje i cepy, kostelník musel na faru pro něco svěceného. — Vzali ho doprostřed a brali se na cestu k zádušnímu lesu. Viděli hned u vsi bílou postavu zvolna kráčet, ne ale ke vsi, nýbrž stranou na luka ke hřbitovu. Zarazili se na okamžik, pak ale křikem srdnatosti si dodávajíce, postupovali všickni v jedné hromadě za bílou postavou, která vidouc je, krok zrychlila. — Najednou ale i ona se dala do běhu, k řece, a na můstku jim zmizela s očí. — Dali se tedy za ní, majíce již více smělosti. — U mostku se zastavili. „Něco tu leží bílého!“ křičeli. — Kostelník udělal kříž nad mostkem, a když se jim na zvolání „Chval každý dobrý duch Hospodina“ nic neozývalo, přistoupl jeden ze sedláků blíže a viděl, že tam leží jen šat. — Kyjem celý ten balík nakydl a tak to nesli do vsi; na cestě ale vzali s sebou polomrtvého správce, kterého pacholek skoro nést musel. Šli zrovna do fary. — Pan farář ještě nespal — a ochotně jim dveře otevřel. — Prohlíželi, co našli, a všickni zůstali, jak by s oblak spadli. — Byly to dvě bílé plachty a hnědá suknice vlněná s červenou lemovkou. — Suknici znali: „To je divé Báry!“ zvolali všickni. „Proklatě!“ kleli někteří. „Totě pravý drak!“ nadávali jiní, nejhůř ale řádil spravec a kostelník, ti se pomíjeli. — Pacholek jediný smál se, řka: „Snáze bych se byl smrti nadál, než že v tom strašidlu vězí Bára, je to zatrolená ženská!“
Vtom také do společnosti panna Pepinka přibyla; hluk a lomoz vyvábil ji z komůrky, kde již na lůžku odpočívala. — Zahalena byla v šátku, na hlavě měla žlutý prošívaný kominíček (čepec noční); musela na sobě vždy něco mít žlutého. — Přišla s kahancem v jedné ruce a náručí klíčů v druhé ruce. „Pro pána krále, lidi, co se stalo?“ ptala se ulekaná. — Z několika úst slyšela neslýchanou událost. — „Oh bezbožná, nevděčná holka!“ plna ustrnutí zvolala Pepinka. „No, počkej, ta nahrabe ode mne, té vyložím evangelium; kde ji máte?“ — „Kdopak ví; zmizela nám prostřed můstku, jak by se zem pod ní slehla.“ — „Snad skočila do vody?“ řekl pan farář. — „Neslyšeli jsme žbluňknutí, ani jsme nikoho ve vodě neviděli; ale copak to, velebný pane, takové divé dítě, to se umí udělat neviditelné, tomu je ve vodě jako v ohni, v povětří jako na zemi, všude stejně,“ pravil jeden soused.
„Nevěřte takovým báchorám, lidé,“ káral pan farář. „Bára je odvážné děvče a prováděla rozpustilosti, to je vše a za to musí být pokáraná. Musí ke mně zítra přijít.“
„Přísně pokáraná, veledůstojný pane,“ mínil pan správce, chvěje se zlostí a posud mu v kostech lámajícím strachem, „přísně, to je trestu hodno, celou obec mít za blázny.“ — „Tak zle to nebylo, vzácný pane,“ mínili sedláci; „to se jen ženské splašily!“ — „Moje žena chudák to odstůně, je to bezbožnost k neodpuštění,“ stýskal Vlček, nepočítaje svůj strach, jako sedláci. — Z toho měla panna Pepinka takovou radost, že by hned byla Báře odpustila. — Pacholek ji ale zase popudil, povídaje: „Co bych zapíral, já se opravdu bál, ač se hned neleknu, — a báli jsme se všickni. Vy, pane kostelníku, jste sotva domů dolezl — a vzácný pan správec padl na zem jako hnilička. — Když na mne zuby vycenila, myslil jsem vskutku, to je smrt — není divu, měl jsem trochu hlavu pod víchem — a už jsem čekal, že mne chapne za krkošku, ale ona popadla vzácného pána, vyzdvihla ho vzhůru a křikla mu do uší: Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!“ — Pacholek chtěl ukazovat, jak ho Bára popadla, ale pan správce se uhnul a obličej jeho hrál z červena do fialova. — To pannu Pepinku hrozně urazilo, sedláci ale odpustili Báře svoje zahanbení za to, co panu správci udělala. — Celé vyjednávání odložilo se na ráno; pan správec zůstal na faře, ale za svítání byl již přes meze.
Když slyšela Elška ráno, čeho se byla Bára pro ni odvážila, prosila strejčka i Pepinku, aby jí odpustili, že to jen kvůli ní udělala, aby ji pana správce zprostila. — Panna Pepinka nechtěla od plánu upustit, a že Bára správce tak pohaněla, to nemohlo se lehce jen odpustit. — „A když si pana správce nevezmeš, ani nit ode mne nedostaneš,“ hrozila Elšce, ta ale jen rameny pokrčila. — Pan farář nebyl tak svéhlavý; nechtěl neti domlouvat, ale aby Báře zcela odpustil, to nemohl sám o sobě učinit. Ráda byla by Elška k Báře šla, ale nesměla.
Jakub nevěda praničeho o spádech svého děvčete, ráno jak obyčejně vzal troubu a šel svolávat stádo. — Ale ku podivu, jako by přes noc byl všecek dobytek popadal anebo všechny děvky zaspaly, — nikde se vrata neotvírala. Šel až k samým stavením, troubil, že by mrtvé z hrobu vyvolat mohl, — krávy řvaly sice, ale nikdo je nešel pouštět. — Děvky přišly a povídaly: „Nebudete, Jakube, vyhánět, bude vyhánět jiný!“
— „Co je to?“ myslil si Jakub a šel k rychtáři. Tu slyšel, co se děje. „Proti vám nemáme ničehož, ale vaše Bára je divá a selky se jí bojí, že jim učaruje.“ — „Což se už někdy stádu škoda stala?“ — „Nestala, ale Bára mohla by se mstít.“ — „Nechte moje dívčí na pokoji,“ rozhněval se Jakub, „chcete-li mne ve službě mít, budu vám sloužit, ne-li, také dobře, svět je široký — pánbůh nás neopustí.“ — „Nedělalo by to dobrotu.“
— „Tedy si dejte do pastýrny, koho chcete, a buďte tu spánembohem!“ — Snad jaktěživ Jakub tolik nemluvil a tak se nerozhněval jako tehdy. — Odešel domů. — Báry tam nebylo. Šel odvázat Lišaje; krávu i býka, jež měl na starosti, nechal bučet a šel na faru. — Bára stála před panem farářem. „Dělala jsi to strašidlo?“ vyslýchal pan farář. „Dělala, velebný pane,“ neohroženě řekla Bára. — „A proč?“ — „Věděla jsem, že je pan správec strašpytel. Chtěla jsem odstrašit pana správčího, aby netrápil pannu Elšku, ona ho nemůže vystát a umřela by, kdyby si ho musela vzít.“ — „Pamatuj si, abys nehasila nikdy, co tě nepálí; i bez tebe bylo by se to spořádalo. Jak jsi mohla s můstku zmizet?“
„Dobře, velebný pane; shodila jsem plachty i šaty se sebe, skočila do řeky a pod vodou jsem kus plovala, tudy mne nikdo neviděl.“
„Pod vodou plovala!“ spráskl ruce pan farář, „jaké to děvče! A v noci! — Kdo tě tomu naučil!“ — Báře bylo divení farářovo skoro směšné. „I velebný pane, táta mne navedl, jak musím se pohybovat, ostatně jsem se naučila sama. To není žádný kunšt. — Já znám v řece každý kámen, čeho bych se byla bála.“ — Pan farář ještě dlouhé napomenutí Báře dal, pak ji poslal do čeledníka, by tam čekala na rozsudek. Poradil se pan farář s rychtářem, konšely i panem učitelem a usoudili tak, když udělala Bára takové všeobecné pohoršení a tolik se odvážila, aby veřejně potrestána byla. — Uložil se jí trest ten, aby jednu celou noc zavřena byla v kostnici venku na hřbitově. Zdál se to být všem hrozný trest, ale když prý je tak smělá, že se ničeho a nikoho nebojí, ať prý pozná, co je to bát se.
Panně Pepince se ten rozsudek nelíbil, Elška se zděsila, a kde jaká ženská se otřásla hrůzou nad tím trestem; — ba i kostelníková byla volna odpustit Báře a myslila, že bude dosti trestána pouhým návěštím. Jen Báru samu to nepohnulo — trápilo ji více to, že tátu obec vyhání. — Slyšela již, co se mu stálo. — Když ji pan farář řekl, kde má příští noc noclehovat, vyslechla vše zcela pokojně, ale pak políbila knězi ruku, řkouc: „Což je o nocleh, spím-li tu nebo tam, já spím i na kameně dobře, hůř je o tátu, kde ten bude, když mu vzali službu. A táta bez stáda živ nebude, jaktěživ mu je zvyklý — on mi umře. Zprostředkujte to nějak, velebný pane.“
Každý se divil, kde to děvče té neohroženosti nabralo, — a tu přece jen věřili, že to s ní není samo sebou a že není Bára jako každý jiný člověk. — „Však jí hřebínek spadne, jen až večír,“ mysleli mnozí, ale zmýlili se. Bára byla jen tak dlouho smutná, dokud se nedověděla, že sedláci Jakubovi zase pastýřství vrátili, což pan farář zprostředkoval, odevzdaje mu svoje stádo.
Po obědě, když pan farář dřímal a panna Pepinka také trochu klímala po nočním rámusu, vykradla se Elška.z pokoje a dolů k Báře. — Byla všecka uplakaná, ustrašená; prudce popadla Báru okolo krku — a plakala zase. — „Inu, buďte tichá,“ těšila jí Bára, „jen když vám ten cvrček více nepřijde, a musel by to být člověk beze vší cti, aby přišel, — ostatní se spraví.“
— „Ale ty, chudáku, dnes v kostnici, ach bože, já nebudu mít pokoje.“ — „I z toho si pranic nedělejte; spala já jsem u samého hřbitova nejednou a mám ho celé noci a dni před nosem.
— Jen vy spěte! — Prosím vás, dejte vzkázat tátovi, aby neměl o mne pražádný strach a Lišaje uvázal v noci, aby za mnou nešel. — Až zítra vám povím celý ten rámus, a jak jsem správci nahnala, nasmějete se. Snad dostanete záhy zprávy od pana Hynka. Až se ale vy, Elško, odtud dostanete, pak mne tu nenecháte?“ smutně otázala se Bára. Elška ale stiskla jí ruku, šeptajíc: „Jsme svoji!“ — Tiše odešla — a Bára si pozpěvovala a byla pokojná.
Když se hodně už setmělo, přišel kostelník a ponocný, by odvedli Báru na hřbitov. Panna Pepinka mrkla na ni, aby prosila pana faráře, chtěla také dobré slovo dát za ni, — ale Bára nechtěla rozumět; a když pan farář sám řekl, že by se dal snad trest ten uprosit, pohodila vzdorně hlavou, řkouc: „Když jste ráčili usoudit, že jsem trestu hodna, tedy si ho podstoupím!“ a šla s muži. — Lidé vybíhali ven — mnozí ji litovali, ale Bára si žádného ani nevšimla a vesele kráčela k hřbitovu, který ležel u paty lesa, nedaleko obecní pastvy. — Otevřeli malou komoru, kde kosti a máry složené byly, přáli jí: „Pánbůh tě tu opatruj“ a odešli domů. — Z komory bylo malé okénko s dlaně, kterým bylo vidět do údolí a na les. — Bára se postavila k tomu okénečku a dívala se dlouho, dlouho ven.
— Smutné musely to být myšlenky, které jí hlavu probíhaly, neboť slza za slzou padala z krásného oka na brunátnou tvář.
— Výše vystupoval měsíc, jedno světlo za druhým haslo, tišeji a tišeji bylo kolkolem; přes hroby kladly se stíny vysokých jedlí, jež u zdi stály, nad údolím vznášely se lehounké mhly.
— Jedině štěkot a vytí psů přerušovalo tichost noční. — Bára dívala se na hrob matčin, připomínala si osamělé mládí, nenávist a opovrhování lidí a po prvé cítila všeho toho tíži, po prvé přišla jí myšlenka: kéž tu matko, vedle tebe ležím! — Myšlenka rodila myšlenku, jeden obraz stíhal druhý — objímala v duchu krásnou Elšku a na lesní stezce vykouzlila jí obrazotvornost vysokého, ramenatého muže s ráznou tváří v mysliveckém oděvu. — Ale konečně se odvrátila od okénka, mlčky zavrtěla hlavou, a rukama zakrývajíc si tvář, klesla s hlubokým povzdechem na zem. Plakala a modlila se. — Umírněná konečně vstala se země a chtěla si lehnout na máry, když tu u okénka zaštěkne pes a hrubý hlas se ozývá: „Báro, spíš?“ — Byl to Jakub a Lišaj. — „Nespím, táto, ale budu hned spát; pročpak jste sem přišel? Já se nebojím.“ — „Dobře tedy, děvče, spi; já budu spát zde, vždyť je teplá noc!“ a otec ulehl si s Lišajem pod okénko. — Spali dobře až do rána.
Ráno, když začalo svítat, přicházel lesem muž v mysliveckém oděvu; Jakub vídal ho chodit v lese i po údolí začasté; — nevěděl ale, kdo je. — „Co tu děláte, Jakube?“ ptal se myslivec, když ho byl došel. — „I pane, zavřeli mi tu moji dívčici přes noc a tu nedalo mi to doma být.“ — „Báru? — Co se stalo?“ ptal se s podivením myslivec. — Jakub v krátkosti pověděl vše. — I zaklel myslivec; pak strhl ručnici s ramena, pověsil na strom, vyšinul se hbitě přes zeď hřbitovu, a vypáčiv silnou paží dveře kostnice, stál před Bárou, kterou byl hřmot probudil. Vidouc myslivce před sebou, měla za to, že ještě ve snu; — slyšíc ale jeho hlas, divila se, jak tam přichází, a nemohla rozpačitostí ani na jeho pozdrav poděkovat. — „Nediv se, Báro, že jsem tak sem vrazil; jdu okolo, vidím tvého otce, slyším, co se s tebou dělo; žes tu, to mne rozhněvalo. — Pojď pryč z té umrlčiny,“ pobídl myslivec a vzal Báru za ruku.
— „Ne tak, pane — zůstanu zde, až sem pro mne přijdou, — řekli by, že jsem utekla. Vždyť mi tu nebylo tak zle,“ zdráhala se Bára, vytáhnouc zlehka ruku z ruky myslivcovy.
„Tedy zavolám otce a zůstaneme zde oba,“ řekl myslivec a zavolal přes plot na Jakuba. Vlezl tedy i Jakub přes plot a vešel k Báře a Lišaj nevěděl ani, co dělat radostí, když Báru zase viděl. — Jakub vida, kde Bára spala, byl by se hned pustil do pláče; by tedy slze zakryl, šel na hrob své nebožky. — Myslivec sedl si na máry; Bára hrála si s Lišajem, ale viděla přece, že myslivec neodvratně na ni hledí; rděla se a bledla a mocněji tlouklo jí srdce než v noci, kdy prasama v kostnici byla.
„A což není ve vesnici nikdo mimo otce, který by sem k tobě byl dohlídl?“ ptal se po chvíli myslivec. — „Mimo Elšky a otce nikoho; otec přišel, Elška přijít nemůže a jiného není, kdo by mne tak miloval. — A ty, viď?“ pravila, dívajíc se psovi do očí. — „A k hřbitovu se přiblížit každý se v noci obává,“ doložila ještě. — „Divím se tvé smělosti, jako jsem se divil tvé síle. Vždy jsem matce o tobě povídal,“ řekl myslivec. — „Vy máte, pane, ještě matku?“ ptala se Bára důvěrně. — ,?Ano, starou matku; — bydlíme spolu vysoko na vrchu, tři čtvrtě hodiny odtud, v lese — v myslivně. Já jsem myslivec. Matka moje přeje si dceru, viděla by mne ráda šťastného. Nenašel jsem nikde ženu, jakou bych si byl přál, až jsem tebe viděl. — Báro, já nejsem přítel dlouhých řečí; — mám tě rád od té chvíle, co jsem tě viděl, — já se tě naučil i znát, třebas s tebou byl nemluvil, — a jestli jsem posud ničehož ti neřekl, stalo se tím, že jsem si netroufal dojít tvého slova. Nyní víš vše; řekni i ty, jestli se ti líbím — a chceš-li být mou ženou. Ve Vestci nyní být nemůžeš; seber si tedy, co máš, a pojďte hned s otcem ke mně do lesa, kde tě budou lidé milovat.“ — Bára stála jako socha, ani sebou nehnula, ani promluvit nemohla. — Myslivec nevěděl, jak to vyložit si má, ale chtěje se dovědít pravdy, a byť by i trpká byla, ještě jednou Báry se ptal, zdali chce být jeho ženou. — Tu se pustilo děvče do pláče a zvolalo: „Bože, což je to pravda, že mne máte rád?“ — Myslivec jí to ústy i rukou dáním dosvědčil, a tu teprv vyznala svoji dávno k němu chovanou lásku. — Jsouce srozuměni, vyšli ven, přiklekli k Jakubovi a myslivec pravil: „Znáte mne, tatíku, víte, že mohu ženu zaopatřit, dávno již. Žádná se mi ale nelíbila, až jsem viděl vaši dceru, tu jsem si zamiloval. Právě jsme se spolu domluvili; dejte nám tedy vaše požehnání. Třebas to bylo na hřbitově, všude zem páně, všude bůh!“ — Jakub se neptal co a jak, jen když Bára spokojena byla; požehnal je a pak se domluvili. — Jak se podivil kostelník, když po klekání přišel pro Báru a v kostnici ji našel v společnosti otce a ženicha, za jakéhož se ihned myslivec vydal.
Větší ještě podivení bylo na faře a po celé vsi. Lidé mysleli, bůhvíjak Bára zkrotne, jak bude ponížená, — a ona se vrátila co nevěsta a ještě k tomu takového muže. — Ani věřit tomu nemohli, že by to možná bylo, že by se mohla divá Bára komu tak zalíbit, — a ono se to stalo. — „Ta má z pekla štěstí!“ povídala si děvčata. — Opravdovou, velikou radost měla Elška, když jí Bára svého ženicha přivedla. „Vidíš, pánbůh ti splatil službu, kterous mně prokázala a za kterou jsi tolik zkusila. — Já věděla, že najdeš i ty člověka, který tě bude milovat. — Jen ji mějte hodně rád, ona toho zaslouží,“ obrátila se dobré děvče k myslivcovi, podávajíc mu ruku, kterou on upřímně stiskl. — Rád by si byl vzal myslivec Báru hned s sebou, ale ono to přece tak rychle nešlo a panna Pepinka nechtěla připustit, aby Bára před svatbou odcházela; raději prý všecky tři ohlášky najednou, když je ženich nedočkavý. Jakub se také nemohl od pastýrny hned odtrhnout. — Bára želela nejvíc Elšky; když ale druhý den na pana faráře došel list z Prahy, v němž paní teta píše, že ona celé svoje jmění věnuje Elšce, ale jen pod tou výminkou, když vezme toho mladého lékaře, který ji (paní tetu) vyléčil; ať se pan farář zeptá, chce-li nebo nechce, — když i pro Elšku mimo to lístek přiložen byl, pln nejkrásnějších nadějí na brzké shledání, tu neměla Bára žádných přání více.
Před svatbou se všichni lidé s ní smířili, i kostelníková jí přála štěstí a odevzdala jí od Josífka lístek. Elška ho Báře přečetla a tu teprv se dověděla, co Elška dávno věděla, že Josífek ji miluje, kvůli ní jen že knězem být nechtěl; když se ale vdá, že rád přání rodičů vyplní. Po týdnu vystrojila panna Pepinka Báře svatbu a stará myslivcová přišla také a odvedla si do lesa dceru, na kterou se byla dávno již těšila. Jakub šel s nimi.
Když si myslivec svoji mladou ženu po stavení prováděl a do pokojíka přivedl, kde bylo jeho lože, sundal had ním zavěšený suchý již věneček. — „Znáš ho?“ ptal se Báry. Byl to ten samý, co na vrbě uvázl na svatojanské ráno. — Bára se usmála. — „A na koho jsi myslela, kdyžs ho do vody házela?“ ptal se myslivec, přivina si ji k srdci. — Bára neodpověděla, ale obejmula ho a pozdvihla k němu s usmáním milým oči, jež lidé nazývali buličí, myslivec však za nejkrásnější měl na celém širém světě.