Devět bran/Brána třetí – Svatý reb Naftúli z Ropšice

Devět bran Jiří Langer
Brána druhá – Svatý Majrlíček přemyšlanský	Brána třetí – Svatý reb Naftúli z Ropšice	Brána čtvrtá – Svatý reb Írele ze Strelisky

Údaje o textu
Titulek:	Devět bran
Podtitulek:	Chasídů tajemství
Autor:	Jiří Langer
Zdroj:	1. vydání, 1937, str. 73–84 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Brána třetí

Vzor pokolení a srdcí našich potěšení,
světec — toť světa kámen základní

náš učitel a náš pán

Svatý reb Naftúli z Ropšice

kéž nás Světlo jeho velkých zásluh chrání!

Znáte zajisté pražskou synagogu Pinchasovu. Dívá se přece tak moudře na sněmovnu, v němém údivu a očekávání. Nuže, reb Pinchas, její zakladatel byl pradědem našeho svatého reb Naftúliho ropšického. Tenhle pražský rabi, Pinchas, byl veliká osobnost. Byl též spřízněn s Šaulem Válem, vnukem učeného italského rabína Meíra z Paduy. (Téhož rabína Meíra z Paduy, jenž je též předkem Karla Marxe.) Také tenhle Šaul Vál byl veliký mudřec. Tak slavný v celém Polsku, že byl — je tomu už dobrých tři sta padesát roků — polskou šlechtou podle návrhu knížete Radziwila, svého přítele, zvolen polským králem. Přijal všechny pocty příslušející polským králům a zapsal své zásady spravedlnosti a lidskosti do dvorní kroniky. Ráno se vlády zřekl. Panoval jen jednu noc. Reb Pinchas, pražský předek svatého reb Naftúliho ropšického, je pohřben v Krakově. Byla v něm vtělena duše rabího Pinchasa ben Jaíra, jenž byl pochován půl druhého tisíce let předtím v Palestině. V překrásném údolí pod strání, na níž stojí, jako přilepené, idylické městečko Safed. A naproti, na druhé straně údolíčka, sní veleba hory Asamónu svůj odvěký sen. Nedostává se mi slov, abych vám vylíčil, jak je ten její sen smutný a jakým žalem se naplnilo srdce mé, když jsem ji po prvé spatřil na své pouti do Svaté země. Je zajisté jen proto ta hora Asamónská takhle smutná, protože už tolik staletí pohlíží na hrob světce tak nesmírného, jakým byl rabí Pinchas ben Jaír. Rabí Pinchas ben Jaír byl totiž veliký divotvůrce. Talmud o něm povídá podivuhodné věci. A vypravuje nám také o zázračné moudrosti jeho osla. Říká:

»Jestliže andělé byli předkové naši, jsme my už pouze lidmi. Jestliže však byli lidmi oni, jsme my už jen osly. V tom případě se však nevyrovnáme ani zdaleka oslovi rabího Pinchasa ben Jaíra.«

V oslovi rabího Pinchasa ben Jaíra byla vtělena duše Ismaéla, praotce lidu arabského. Proto byl ten osel tak moudrý. Neboť též Ismaél byl synem Abrahama, tatíčka našeho.

Ale myslím, že jsem vám chtěl původně vyprávět o svatém reb Naftúlim z Ropšice. Nehněvejte se, že jsem tak zaběhl. Však už víte, jací jsme my chasídští vypravěči povídálkové. Ale abych pravdu děl, ani se mi už do těch Ropšic nechce. Ne že by to snad bylo menší hnízdečko než náš Belz. Ale protože je tam málo chasídů. Jen tak každý třetí z těch požehnaných tří tísíců duší. Nebýt svatého reb Naftúliho, byly by tedy Ropšice velmi smutným místem. Jenže svatý reb Naftúli, ten dovedl rozesmát i Nebesa.

Jednou putoval k svatému Kazateli do Kožnice. Již se blížil k městu, když tu — bylo to pozdě večer — spatří v dálce světlo. Zabočí tam a vidí, že je to osvětlená chalupa. Vstoupil. V chalupě právě měli svatební hostinu. Jenže nevěsta nechtěla jíst s ženichem z jedné misky Zlatou polévku! Nad svatební Zlatou polévkou uronilo už nejedno krásné oko hořkou slzu. Ne snad, že by Zlatá polévka — z kuřat — byla tak špatná. Pravý opak je pravda. Ale jak by si při ní ženich s nevěstou nepoplakali? Vždyť se tyhle dvě děti jakživy třebas ani neviděly, a teď najednou mají jíst spolu Zlatou polévku z jedné misky! Zkrátka nevěsta že Zlatou polévku jíst nebude a nebude. A proč? Protože prý tu není žádný ‚badchn‘. A v tom měla docela pravdu. Badchn, čili jak vy říkáte komik nebo konferencier, nesmí arci chybět při řádné veselce. Ženicha a nevěstu obveselovati je přece jednou z nejdůležitějších povinností každého zbožného, a tak jako to umí badchn svými ad hoc skládanými žertovnými rýmy, byste věru nikdo nedokázal. Vidí svatý reb Naftúli, v jakých jsou tihle dobří lidé nesnázích, a zželelo se mu jich nemálo. I pozdvihl svůj hlas vesele a zanotoval:

»Badchena že potřebujete a nic více?

»Vždyť já jsem ten Naftúli z Kopičinice!«

Nebyl ani dost málo z Kopičnice. Byl z Ropšice. Ale do rýmu mu to šlo takhle také, a že je slavným ropšickým světcem, nechtěl prozradit, aby ty prosté vesničany nepolekal. A už si honem vykasal rukávy a začal z nich sypat rýmy, že by to tak nedovedl ani nejzkušenější badchn z povolání. Na jméno každičkého hosta měl nějaký ten šikovný rým hned pohotově a vždycky, vždycinky trefil to pravé. Zkrátka byla to švanda k nepopsání. Nevěstě tekly z očí slzičky smíchem. Ještě celinký měsíc se potom s ženichem za břicho popadali a smíchy se váleli, když si na tohle vyražení vzpomněli. Chýlilo se už k půlnoci a reb Neftúli ještě neustále rýmoval a rýmoval a svatebčané se smáli a smáli, až okna řinčela.

V té chvíli už vstával v Kožnici svatý Kazatel, aby se jako obyčejně modlil půlnoční. Popelem své svaté čelo pomazal a usedl na prahu jizby na zem.

Než co to? Slova mu vázla na rtech. To bylo nedobré znamení. Dokud ještě stál na Sionu náš Chrám a věčný oheň planul na oltáři, bylo každému, kdo přišel Hospodinu obětovat, přáno, aby se přesvědčil, zda byla jeho obět v milosti přijata či nikoliv. Spravedlivému se totiž zjevila v plamenech oltáře ohnivá podoba královského lva, který tam sestoupil s nebes a obět ztrávil; bezbožník však uzřel v plamenech podobu nečistého psa. Nyní, když již Chrám nemáme, aniž ohně věčného na oltáři a obětí zápalnou je jen ta naše modlitba, víme též, kdy je v milosti přijata a kdy nikoli. Když ano, plyne s našich rtů tak lehce a ruče, jako byla vytryskla z našich srdcí. Když však je odmítnuta, tu se zajíkáme, zarážíme, slova zatrháváme. I poznal svatý Kožnický, že té noci jsou jeho slzy nežádoucí. Jindy mu všechny sféry pomáhaly plakat. Nebesa žíznila po jeho svatých slzách jako úhor po jarním dešti. Neboť v ten den, kdy náš Chrám jerusalémský spálen byl — praví Talmud — uzavřely se všecky brány nebes a již se neotevřely. Jen Brána slz — ta se nikdy nezavřela. Dnes si však na něj, reb Jisrúlka kožnického, jak se zdá, v nebi ani nevzpomněli a i tím jeho pláčem pohrdli. Příčinu ovšem vypátral jeho svatý duch za okamžik. Dnes neměli v nebi na jeho pláč kdy. Šprýmy svatého reb Naftúliho z Ropšice tam na té lesní samotě otřásly v té chvíli všemi nadpozemskými světy. Radostí a veselím naplnily se i ty nejtajemnější komnaty Páně. — — —

Reb Naftúli je středem nejedné rozmarné historky. Nebyl však, jak už jste zajisté sami vycítili, člověkem obyčejným. Nebyl nějakým židovským Enšpíglem, jakým byl na příklad šprýmař Heršele z Ostropolji. Reb Naftúli byl světec. Žil víc v nebi než na zemi. Pokud však na zemi dlel, kysele se netvářil a život pozemský lidem neznechucoval ztrápeným obličejem. Jako každý opravdový světec chtěl reb Naftúli, abychom byli veselí a nikoli zarmoucení.

Je sice pravda, že ode dne, kdy zločinná ruka Titova spálila naši jerusalémskou svatyni a Římané nás rozprášili mezi národy, do tohoto hořkého ‚gúlesu‘ (vyhnanství), rostou naše útrapy hodinu od hodiny, jak nám už Mojžíš prorokoval. »Vždyť ani nebe není již tak modré a láska není již tak sladká, jako bývaly, dokud stávala naše svatyně na Sionu« — říká Talmud. Avšak ode dne, kdy náš Jerusalém spálen jest, staví se Jerusalém nový. Staví jej v nebi andělé Páně, staví jej z našich nejčistších modliteb a skutků záslužných a z našich dobrých nápadů, které míváme při studiu Zákona. Staví pilně dnem i nocí. Staví andílkové jako včeličky. Až budou se svým dílem hotovi, snesou je na svých perutích ohnivých a postaví na hoře Sionské. Přijde Mesiáš a potom Pán Bůh usedne na svém slavném trůně a bude soudit národy.

My chasídové můžeme být klidni. Pro nás rozsudek špatně dopadnout nemůže. Nač se tedy trápit? K zármutku věru není příčiny.

Zase jednou vystoupil svatý reb Naftúli do nebe. I vidí tam andělíčka, jenž nese skvostné nádoby z ryzího zlata.

— »Odkud máš ty nádoby a kam s nimi tak pospícháš?« tázal se ho reb Naftúli.

— »Jsou to nádoby obětní,« odvětil posel Boží. »Povstaly z modliteb tvých rtů a ze slzí tvých očí a nesu je do nového chrámu.«

Svatý reb Naftúli měl synka, který měl sice dobrou hlavu, jenže si raději hrál, než se učil. Reb Naftůli mu domlouval:

»Víš, že svatý Baal-Šem řekl, že si má člověk brát příklad z Pokušitele? Tak jako Pokušitel nikdy nezahálí a neustále vykonává poslání, jímž ho Stvořitel pověřil, totiž svádí ustavičně člověka k hříchu — podobně má i člověk vykonávat své poslání nepřetržitě, totiž Stvořiteli bez přestání sloužit a učit se dobré konati.«

»To je správné,« odsekl synek. »Jenže Pokušitel to má lehké. Jemu je snadno vůli Stvořitelovu neustále plnit, poněvadž on, Pokušitel, nemá v sobě žádného dalšího pokušitele. Kdežto já mám v sobě Pokušitele.«

Jindy pravil reb Naftúli synkovi:

»Dám ti dukát, povíš-li mi, kde je Bůh.«

»Tati,« řeklo dítě, »já ti dám tisíc dukátů, povíš-li mi, kde Bůh není...«

Reb Naftúli měl rád vtipné lidi, všetečné však příliš nemiloval. Poslyšme, jak jednoho takového vyplatil. Vyzvídal, proč reb Naftúli nosí vždycky kalhoty z bílého plátna.

»To ti povědět nemohu,« řekl světec. »Je to tajemství.«

Všetečka uslyšev slovo »tajemství«, byl ještě zvědavější a naléhal na světce tím více.

»Tajemství, s tím se mohu svěřit jen člověku, který se předtím šest dní postí.«

Chlapík byl tak zvědavý, že se skutečně vydržel postit šest dní. Potom přišel znovu.

»Tak teď ti to tedy povím, ale slib mi, že mé tajemství nikomu neprozradíš, co budu živ.«

Chlap se zapřisáhl.

Reb Naftúli jej uvedl do pokoje a z pokoje do druhého pokoje a z druhého do třetího. Potom se ještě jednou vrátil, aby se přesvědčil, zdali jsou všechny dveře dobře zavřeny, aby snad tajemství nevyslechl někdo nepovolaný. Chlap už byl jako na trní.

Reb Naftúli zvážněl. Naklonil se k uchu adepta tajemství a zašeptal:

»Věz, že kalhoty z bílého plátna nosím proto, poněvadž jsou nejlacinější…«

»Jakže!« vzkřikl zklamaný zvědavec. »Pro tohle jsem se šest dní postil? Nač to tajnůstkářství?!«

Svatý reb Naftúli se čtverácky usmál.

»Protože kdyby se to lidé dověděli, dávali by si šít také takové kalhoty, a hned by byly dražší. Nedostal bych je už tak lacino… Tak tedy nezapomeň na slib a nikomu nic nepovídej, co budu živ!«

Tyhle dva příběhy — kde Bůh je a kde není a o potrestané zvědavosti — se vám snad budou zdát nějak známé. Možná, že některý z vás se bude tázat, jak se mohly nastěhovat do Ropšice odněkud z renaissance a odněkud až z antiky. Ale ve skutečnosti není na tom nic tak příliš divného. Mohou-li se stěhovat duše, proč by se nemohly stěhovat také příběhy?

Kdosi říkal, že po celý život od rána až do večera se dře a plahočí, a přece nemá z toho všeho užitek pražádný.

»Zdalipak budu blažen aspoň po smrti?«

»Blázínku,« odpověděl mu svatý reb Naftúli, »není-li ti dán požitek tohoto světa, ačkoli se o něj tolik namáháš, jak se můžeš domnívat, že se ti dostane blaženosti ve světě budoucím, o nějž se nenamáháš vůbec?« — — —

Lublínský Jasnovidec kdysi pravil, že Bůh nežádá od nás pražádné chytrosti. Chce, abychom mu sloužili prostotou srdce. Neboť je psáno: »Buď prostý před Hospodinem Bohem svým!«

— »To je správné, řekl na to svatý reb Naftúli. Jenže abychom byli prostí před Bohem — k právě tomu je třeba veliké chytrosti.«

Řeči: ruštinu, maďarštinu a němčinu karakterisoval svatý reb Naftúli ne právě příznivě:

»Ruština zosobňuje ‚recíche‘, neboli násilí. Maďarština ‚nýjef‘, čili smyslnost, a němčina zosobňuje to nejhorší, totiž nevěrectví — ‚apikorses‘.«

Arciže se podobá němčina naší jidyš, jako se podobá opice člověku. Ale nejedna lež se podobá pravdě tak, že od ní není téměř k rozeznání. A kromě toho táži se vás: Což pak můžeme my, chasídové, za to, že oni, totiž ‚Jekes‘, čili Němci, nám tu naši krásnou jidyš vzali a udělali si z ní svou ‚dáč‘, neboli němčinu?!

Ale jak to udělali?! Aby je za to Bůh ztrestal!

Naše poctivá židovská ‚jouch‘ jim, jak se zdá, nešmakovala. Jedí namísto ní »supe«. Francouzovi ji vzali od úst i se lžicí; neurvalci! Naše ‚míme‘ jim nebyla pravděpodobně dost vznešená. Dobračka stará. Vypůjčili si ji tedy také od Francouze a říkají jí »tante«! Ani naše ‚šelkes‘ (šle) se pro ně nehodily. Jenomže by jim bez nich, s odpuštěním, možná kalhoty spadly s těla. Vždyť beztoho gartl nemají a pasik také asi sotva. Víte, co nosí ‚Jeke‘ namísto našich šelkes? — »hózntrégr«! Jako kdyby třebas krejčovský učedník, kterého jeho mistr pošle, aby zákazníkovi donesl kalhoty, byl — šlemi. Na ruku si vám Jeke neoblékne ‚henčkes‘ ani když jde do bálu! Víte co má na ruce? Obouvá si prosím — botu na ruku: »handšů«… Takoví jsou tihle Němci ‚baťárové‘, neomalenci.

Ba dokonce i nad naším dědou, nad naším ctihodným ‚zejde‘, a nad naší moudrou ‚babe‘ ohrnují praví Němci nezdvořile nosy, ač je mají beztak mrňavé, jako jsou nosíčky nepodařených nedochůdčat. Oni tam na západě chtějí totiž mít »grósfátr« a »grósmutr«. Hlupáci! Vždyť právě naopak jsou dědečkové a babičky obyčejně takoví docela malinkatí a ne »grós«. Ale mluvte s Němci! Jen se o to, prosím, pokuste!

A což teprve to naše bohatství! Když chudý Němec ráno vstává a ptá se ženy, co bude dnes k obědu, slyší každý den stejnou odpověď: »erdepfl«. Jen tak někdy pro změnu má také »kartofln«. Jak mu je asi potom celý den, chudákovi, když každé ráno slyší totéž a jedno?!

Kdežto my? — My také ovšem jíme jen brambory a zas jen brambory, ale přece máme každý den něco jiného: v neděli kartofljes, v pondělí žemakes, v úterý erdepl, ve středu bulbes, ve čtvrtek barbuljes, v pátek třebas krumpírn a na svatý šabes si uděláme kígl-bramboráček.

Zůstaneme proto své krásné jidyš věrni až do příchodu mesiášova. To jen tak mimochodem.

Každý rebe má asistenty. Říkáme jim ‚gabújim‘.

Také svatý reb Naftúli měl takového ‚gabe‘. Jmenoval se Lejzr, nemýlím-li se. Tenhle Lejzr-gabe byl dobrák od kosti. Jenže míval někdy poťouchlé nápady. Ale reb Naftúli měl Lejzra od srdce rád. Snad právě pro tu jeho chybu. Nuže tenhle Lejzr-gabe je autorem vtipu, který již dávno se dostal daleko za hranice chasídské Říše.

Svatý reb Naftúli jednoho dne pozoruje, že Lejzr-gabe je dnes nějak zasmušilý. Ptá se ho:

— »Co je ti, Lejzre?«

— »Ale spor mám s Pánem Bohem.«

— »Spor s Pánem Bohem? A o co běží?«

— »Řekl jsem Pánu Bohu: Náš rebe říká, že u tebe, Bože, je tisíc let jako okamžik. Když je u tebe, Pane Bože, tisíc let jako okamžik, povídám ti já, Lejzr-gabe, že tisíc dukátů je u tebe jako jeden dukát. Pane na nebesích, co ti to ublíží, dáš-li mně, Lejzrovi, jeden takový svůj dukát?!«

»A co tomu říká Pán Bůh?«

»Pán Bůh říká: Lejzre-gabe, počkej okamžik!«

Některé své výkony nesmíme »přetrhnout«, přerušit slovem. »Mafsik zán« tomu říkáme židovsky. Předně nesmíme promluvit všedního slova při hlavních částech modlitby. Nesmíme však také promluvit, pokud jsme po umytí rukou před jídlem chleba nepožehnali a první sousto nespolkli, a nesmíme konečně mluvit, když jsme tam, kde — jak vzletně pravíme, »není dne a není noci«. To není žádný Archaion, nýbrž je to tam, kam i císař pán chodí pěšky. Na toaletě.

Svatý reb Naftúli se hotovil k svačině. Lejzr-gabe přinesl chléb a kávu. Reb Naftúli se opásal gartlem, opláchl si ruce a utírá se. Podívá se při tom na stůl a vidí, že tam není lžička ke kávě. To ji Lejzr opominul přinést.

‚Přetrhnout‘ slovem v té chvíli reb Naftúli ovšem nesměl. Co tedy udělal? Inu to, co by při takové příležitosti každý chúsid dělal: kašlal.

Řádný gabe už takovému kašlání rozumí. Ale Lejzr? — Kdepak! Dřepěl si pěkně u kamen na lavici jako zařezaný a kašli reb Naftúliho porozumět ne a ne. Lišák starý!

Svatý reb Naftúli byl nucen mlčet a sousto spolknout.

— »Proč jsi sem nedal lžičku? Vždyť jsem kašlal«, tázal se konečně.

— »Nevěděl jsem, že kašel znamená lžičku.«

Než se Lejzr z kuchyně přibatolil se lžičkou, káva vystydla. Reb Naftúli se zlobil. Nezlobil se ovšem. Světec se nezlobí nikdy. Ale vypadalo to tak.

»Nu, nu,« bručel Lejzr, »však po druhé už budu vědět.«

Jednou byl reb Naftúli opět tam, kde není dne a není noci. Lejzrovi se tam zachtělo také. Našel však zavřená dvířka. Sedl si tedy na lavici a trpělivě čekal, až se dvířka otevrou.

Jenže dvířka se neotvírala. A v takové chvíli jsou okamžiky opravdu tisíciletími. Když to už nebylo k vydržení, vstal a na dvířka zabušil se vší rozhodností. Zdvořilé to nebylo. Ale na tom záleželo Lejzrovi tenkrát po čertech málo.

Svatý reb Naftúli právě v té chvíli nemohl ‚přetrhnout‘. Aby útočníka zahnal, učinil tedy zase to, co by v takové choulostivé situaci každý chúsid udělal: zakašlal.

Lejzr šel — a přinesl lžičku… Takový vám to byl šibal…

Dne 11. v měsíci ijáru oslavujeme každoročně úmrtí svatého reb Naftúliho z Ropšice. Zpíváme jeho krásné zpěvy, povídáme si tyhle veselé příběhy a popíjíme kořalku. Jenom šestadevadesátiprocentní ovšem! Při tom si podáváme ruce a přejeme všem: »lechájim«. To znamená »živijó«.

Reb Naftúli je autorem knih: »Spěchající laňka« (Ajálá šelúhá) a »Sémě svatosti« (Zera kódeš). Jsou to vznešené věci a tajemství přehluboká.

Vy pak, kdož žíti chcete, do té druhé Brány se mnou vejděte, neb tam se dočtete

— o té naší svátosti oltářní aneb jak svatý reb Šúlem zří oheň tajemný — Choť kočího převzácná je paní, krejčovina pak že těžké povolání — Jakož Írelíčkovo slavné obřezání a praotců zpívání — Jak ten svatý Írelíček chodí do učení a kterak šlechticovi dává poučení — A proč hříchem dědičným jsme zatíženi — Načež následuje, jak svatý reb Jejbe jíst jej vyučuje a kterak tu kaši potom odprošuje — Írelíček pak nachází učitele, to jest karlinského svatého reb Šlojmele — Že svatý reb Šlojmele je mesiášem a proč byl jest utracen — A jakým že byl učitelem a mudrcem — Načež svatý Írelíček se vrací k své ženě — A jak se modlí roztouženě — Jak je pohotový aneb ty jeho dvě božské krávy — Jak se nechce modlit za chasídy a proč Vúvče není z jeho lidí — A co starý Ázik podivného vidí — A že i ten zlý medvěd se také trochu stydí — Jak svatý reb Jíde Herš ze Streteny k ničemu nebyl, a že k němu holubi přilétali jen, aby je zabil — Proč tabák si zaplakal při světa stvoření, a jaké měl Avrúm Simche vidění — Takových světců pak už ve světě není, a milí chasídkové jedou do Streteny.