Devět bran/Brána druhá – Svatý Majrlíček přemyšlanský
| Devět bran Jiří Langer | ||
| Brána první – Svatý Reb Šúlem z Belzu | Brána druhá – Svatý Majrlíček přemyšlanský | Brána třetí – Svatý reb Naftúli z Ropšice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Devět bran |
| Podtitulek: | Chasídů tajemství |
| Autor: | Jiří Langer |
| Zdroj: | 1. vydání, 1937, str. 62–72 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Brána druhá
Děťátko Boží rozmilé,
vozataj i válečný vůz a přímluvčí veškerého Izraele
náš učitel a náš pán
Svatý Majrlíček přemyšlanský
kéž by nás chránilo Světlo jeho zásluh neustále!
Přemyšlanský Majrlíček si šetrnosti paní Malkele plně zasloužil. Byl z oněch světců, jejichž modliteb Pán Bůh nikdy neoslyší. A co zázraků vykonal! Byla by o nich pěkná knížka.
Proti Belzu jsou Přemyšlany velkoměsto. O dobrých tisíc duší mají navíc, Poláků i Židů. A co dobytka ještě k tomu!
Ale právě o tom přemyšlanském dobytku vám teď něco povím.
Na tenhle dobytek přemyšlanských přišel jednou mor. I přiběhne k Majrlíčkovi nějaký chúsid s velikým nářkem: Co má dělat? Všechen dobytek má nakažený.
— »Běhej kolem stáje a odříkávej šabesový hymnus: ‚Bůh jest Pánem nade všemi tvory...‘« poradil mu Majrlíček.
Hospodář tak učinil a dobytek se uzdravil.
Soused měl také všechen dobytek nemocný. Vida počínání druhovo, jal se také tak běhat kolem své stáje a při tom odříkával tu modlitbu. Nebylo to však nic platné. Běží tedy k Majrlíčkovi a prosí o radu.
— »Běhej okolo stáje a modli se: ‚Bůh je Pánem nade všemi tvory!‘«
— »Ale rebe,« naříkal chúsid, »to jsem už učinil (z vlastního popudu), nic to však nepomáhalo.«
— »Hlupáku,« rozkřikl se Majrlíček, »copak si myslíš, že tvůj Bůh je takový pán jako ten Majrlíčkův?«…
Šel tedy ten chúsid, tentokráte co zplnomocněnec Majrlíčkův, učinil, co mu Majrlíček přikázal — a bylo dobře. Také jeho dobytek se uzdravil. — —
Jak jsme řekli, mluvil Majrl o sobě v třetí osobě a nikoli v první. Asi takhle: Majrl chce, Majrl nechce, Majrlíček sem, Majrlíček tam. To je také docela správné, neboť »já« je toliko pomocné slovo, kterým si ta naše nedokonalá lidská řeč vypomáhá z nesnází. Vždyť člověk vlastně žádné »já« nemá. Je ničím, docela ničím, neboli jak vykládá kabalistická kniha »Tikunim«, hebrejské slovo »ajin«, t. j. NIC, a slovo »anij«, JÁ, se skládají z týchž hlásek, jenže jinak seskupených. Také jiní světci nevyslovovali slůvka »já«. Na místo toho říkali na př. »my«. Ne že by byli chtěli používat ještě pyšnějšího plurálu majestatiku, to ne. Ale proto, poněvadž lidská osobnost není nic jednotného, nýbrž je složeninou mnoha oddělitelných duší, a o nějaké ‚individualitě‘ nemůže být řeči. Také nejsme nijak přesně ohraničeni a celý Boží svět je jedna hromada, jedno těleso.
Chcete-li se tudíž o někom, koho ještě neznáte, přesvědčit, zda je světec, zeptejte se ho: »Račte být pan X., račte být paní Y.?« A řekne-li: »Ano, to jsem já,« buďte ujištěni, že to není světec.
Nejraději se Majrl modlíval za veliké hříšníky, aby jim Pán Bůh odpustil. A opravdu jim Bůh na jeho přímluvu také vždycky hned odpustil. Ale jednou — to se ovšem stalo jenom jednou, jedinkrát — když se Majrl přimlouval za jednoho zvlášť zatvrzelého a hanebného hříšníka a Pán Bůh v tomto případě odpustit nechtěl a nechtěl, tu si Majrl, nastojte, před Pánem Bohem — dupl. A hned bylo odpuštěno.
Jste-li tatínky nebo maminkami, pochopíte to. Vzpomeňte si, jak jste byli blaženi, když si vaše klouče po prvé před vámi duplo. Ovšem jen po prvé, a musilo to být naposled. A právě takovou radost měl tehdy ze svého Majrlíčka Otec náš, jenž je na nebesích. Jenže Majrlíček tehda už nebyl maličký. Byl již velký, velmi velký.
Jednou v pátek večer si Majrlíček umínil, že tentokrát bude žehnati šabes při poháru — medoviny. Jistě že se tomu divíte. Vždyť přece stojí v »Šulchan áruchu« výslovně psáno, že to musí být víno a že při nápoji jiném se šabes žehnati nemá. Také v Přemyšlanech se tomu tenkrát divili. Ale Majrlíček nedbal a provedl svou. Naplnil zlatý pohár medovinou a dal si jej vložit na svou svatou dlaň. Rozevřel pěkně okolo poháru všech pět prstů, »tak jako je pět zelených lístků kolem květu růže«, a teprve, když své žehnání dokončil a pohár medoviny vypil, vysvětlil přemyšlanským své počínání.
»Medovina se řekne hebrejsky »devaš«, což se píše DBŠ, neboť v hebrejštině píšeme zpravidla toliko souhlásky bez samohlásek, a pro souhlásky »b« a »v« je v hebrejském písmu toliko jedno, společné písmeno. Nuže D. B. Š. to jest medovina, řekl Majrlíček, jsou také počáteční písmena slov »Dej Bůh Štěstí!« — Chasídové byli s výkladem spokojeni. Buďme tedy také spokojeni a všem nám Dej Bůh Štěstí! Daj Boże Szczęście! — Tak to říkají Poláci, bratři naši.
Mezi chasídy Majrlovými byl také jeden — »lech«. To jest vážená osobnost křesťanského původu. (Slovem »gój« myslíme spíš sedláka.) Na tom, že křesťan je chúsidem, není nic divného. Též jiní cadýkové měli mnoho opravdových ctitelů mezi křesťany, lidem i šlechtou. Ale tak vřelého ctitele, jakým byl tenhle »lech« Majrlův žádný neměl.
Stal se jím hned při prvním setkání.
Byl to polský velkoobchodník s obuví, jenž zprvu přišel k Majrlovi jen s malou, docela všední prosbičkou: aby prý mu Majrl vyprosil u Pána Boha syna. Byl již stár a dědice dosud neměl.
— »Tvá prosba bude vyslyšena,« povídá Majrl, »neboť Pán Bůh přijímá modlitby všech úst, tedy i modlitby vás, křesťanů. Však jej přece každodenně za to velebíme. Musíš však rozdat čtyřicet párů bot chudým!« —
Muž tak učinil.
A když se mu potom ještě v témž roce přislíbený syn narodil, stal se milý lech opravdovým chůúsidem Majrlovým. Své víry se ovšem nezřekl. Ale všechen volný čas trávil v blízkosti Majrlově a po celý život neustále rozdával chudým boty. Nejen v Přemyšlanech, nýbrž po celém chasídském světě kdekdo jej znal.
Majrl byl veliký světec, ale měl svou slabůstku. Nebyl náležitě diskretní. Pravé enfant terrible byl tenhle Majrl. Čeho se v nebi doslechl, všechno ihned lidem vyžvatlal. To velmi hnětlo ostatní světce.
Nejvíce se na něho pro tohle horšil reb Írele, svatý Serafín ze Strelisky nazývaný. Tak se rozhněval, že se odhodlal odejmout Majrlovi všechny magické schopnosti. K tomu však potřeboval souhlas svatého reb Naftúliho z Ropšice. I vypravil do Ropšice zvláštní poselstvo, složené ze dvou osvědčených chasídských diplomatů.
Výprava přišla do Ropšice ve čtvrtek a dostalo se jí okázalého přijetí. Reb Naftúli uvítal vyslance reb Írelovy opravdu velmi vřele. Srdečně a dlouho s nimi porozprávěl a pozval je, aby byli jeho hosty o svatém šabesu. Proč je reb Írele ze Strelisky do Ropšice vlastně posílá, na to se jich reb Naftůúli netázal.
— To se rozumí, že dobře věděl, proč přišli. Před zrakem světce, darem ducha svatého tak požehnaného, jako byl reb Naftůúli, nedá se nic utajit. —
V pátek byl reb Naftúli tak velice zaměstnán přípravami šabesu, že nebylo možno s ničím jej obtěžovat. Rušit mír šabesu se poslové také neodvážili.
V neděli požádali o slyšení. A tu jim reb Naftúli vyprávěl takové zajímavé věci, že milí diplomaté za chvilku zapomněli na vlastní účel své návštěvy.
Po tomhle slyšení zbývala jim už jen jedna naděje. Že budou smět své poselství přednést reb Naftúlimu při loučení.
Při loučení byl reb Naftúli roztomilost sama. K slovu je však nepřipustil. Neustále jim něco povídal a za hovoru je doprovodil až před dům. Teprve když je pěkně usadil v povoze, řekl:
»Dnes v noci byl u mne reb Árn Lejb — zesnulý otec Majrla přemyšlanského — a řekl mi: »Zanechal jsem po sobě na světě malý plamének, ‚glovnele‘« — tak to řekl. — »A ten chtějí teď uhasit?! To ti povídám, ruce pryč, ani se ho nedotkni!«
Jen to reb Naftúli dořekl, a už se na silnici pozdvihl obrovský sloup prachu, a než se překvapení streliští vzpamatovali, dojel k nim povoz a v povoze nikdo jiný než Majrl. Jel stoje, oprati v ruce, jako starořecký válečník, a jeho mohutné pejzy vlály ve větru jako bitevní korouhve. Křičel:
— »Můj otec řekl »glovnele«, malý plamének, ale já vám říkám »a fáer flam«, velký planoucí oheň po sobě zanechal!«
To vykřikl a už zase uháněl.
Svatý reb Írele ze Strelisky se ještě nějaký čas na Majrla hněval. Na konec však byl přece jen nucen všechno mu prominout.
Reb Írele měl totiž jednoho chúsida, jemuž bylo souseno žít v ještě větší bídě než ostatní streliští. Ničím se nechtěl dát reb Írele pohnout, aby se za toho nešťastníka pomodlil a tak jeho bídu zmírnil svou přímluvou u Pána Boha. — Víte, že reb Írele ze Strelisky se modlil toliko za duchovní blaho svých milovaných chasídů a nikoliv též za jejich zdar hmotný! A od téhle zásady nechtěl se reb Írele odchýlit ani teď.
Chúsidova žena tedy na muže naléhala, aby putoval do Přemyšlan k reb Majrlovi a aby ho poprosil o přímluvu u Pána Boha, když toho nebylo lze dosíci u reb Írele streliského.
Chúsid se dlouho vzpíral, ale bída doléhala stále víc a řeči ženiny byly čím dál pádnější.
Na konec se tedy odhodlal.
— »A kde jsi bral až dosud na živobytí?« tázal se jej reb Majrl.
— »Mlynář, hokyně i řezník mi dávali na dluh.«
— »A myslíš, že by ti počkali, kdybys u nich vzal na dluh ještě jednou?«
— »Doufám, že by mi ještě na jeden šabes počkali, ačkoli jsem jim dlužen už za několik týdnů.«
— »Tak poslyš, co ti řeknu. Já ti pomoci nemohu, protože nejsi mým chúsidem, nýbrž Streliského. Ale poradím ti.
Jdi a vezmi si zase na dluh všechno, co pro tenhle šabes potřebuješ. Polovinu si nechej, ostatek svaž do uzlíčku a dovez do Strelisky. Bude arci celý týden pršet a na silnici bude mnoho bláta. Ale ve čtvrtek umrzne a v noci napadne sněhu, takže budeš moci zapřáhnout a jet pěkně po saních. Až tam přijedeš, pootevřeš dveře reb Írelovy jizby, vhodíš uzlík do světnice, rychle zavřeš, sedneš do saní a zase honem odjedeš. Dej pozor, aby tě nikdo neviděl, a nikomu o tom všem nic neříkej. O ostatek se nestarej. Bude ti pomoženo navždy.«
Chúsid šel a zařídil vše, jak mu Majrl nakázal. Všechno pěkně šlo. Obchodníci mu počkali a skutečně také celý týden pršelo až do čtvrtka, kdy umrzlo, jak to reb Majrl předpověděl.
V onom týdnu bylo v Strelisce velmi zle. Ani jediný chúsid se v tom týdnu neukázal. Kdo by se také byl v tom blátě brodil? Zkrátka nikdo nepřišel, nikdo nic nepřinesl. Konečně, nebylo by to ani vadilo. Ve všední dny byli ve Strelisce na půst zvyklí.
Ale blížil se svatý šabes. Paní Fráde, manželka reb Íreleova, nevěděla si rady.
Ve čtvrtek večer nebylo ještě kde nic tu nic.
— »Jdi,« nařídil reb frele zoufalé manželce, »zatop v peci a dej ohřát vodu na zadělávání!«
Tak veliká byla jeho víra ve Všemohoucího. Byl přesvědčen, že mu Hospodin pomůže v poslední chvíli.
Šla žena, zatopila, vodu postavila, všechno připravila, ale zázrak se neděl. Nikdo nepřicházel, nikdo nic nepřinesl.
Vidí žena, jak oheň v peci pomalu hasne a jak voda chladne.
I usedla na lavici, tvář položila do dlaní a plakala. Najednou slyší, jak kdosi otevřel dveře a hned je zase zavřel. Vstane a jde se podívat, kdo to.
V pološeru o cosi zakopla. Shýbne se a vidí pěkný raneček. Nahlédla dovnitř a vykřikla radostí. Všecko, co pro svatý šabes potřebuje, všecko je tady!
To snad poslal Pán Bůh dobrotivého anděla a nadělil jim tohle bohatství.
Vzpomíná žena, jak prorok Eliáš se skrýval před dráby modloslužebnice Izébely a jak Pán se staral o služebníka svého a poslal mu havrany, i krmili jej masem. —
A co dělal v té chvíli svatý reb Írele? — Zapomněl svatý Írelíček na své slavné zásady, nevzpomněl, že nechce nikdy ztráceti před tváří Nejvyššího ani jediného slůvka v hmotný prospěch svých milých chasídků, na všechno to radostí zapomněl, vida jak kdosi neznámý takhle bohatě jeho dům znenadání podaroval. I zvolal svatý reb Írele z hloubi čistého srdce svého:
— »Kéž by to Pán Bůh tomu člověku tisíckrát oplatit ráčil!«…
A tohle právě svatý Majrlíček přemyšlanský čekal. Tohohle chtěl, bystroušek, dosíci, takhle chtěl svatého reb Írela streliského tím překvapením přiměti, aby se zapomněl a od své zásady se aspoň tentokrát uchýlil a za ubožákovo blaho vezdejší se pomodlil, třebas i jen jedním výkřikem. Pro tohle tedy svatý Majrlíček onoho chúsida k tomu všemu navedl a ten celý plán pěkně ukutil, jak povědomo. A tak tedy svatý Majrlíček na toho svatého Írelíčka tenkrát přece jen vyzrál!
A od té chvíle se počalo onomu chudému chúsidovi vést stále lépe a lépe. Dluhy brzy zaplatil a už nikdy ničím netrpěl.
Byl také v zápětí vypátrán. Stopa saní v čerstvém sněhu, vedoucí od jeho chalupy až k domu svatého Streliského, jej prozradila. A že za tím vším vězel přemyšlanský Majrlíček, nezůstalo ovšem také utajeno.
— »Vidíš,« řekla tenkrát paní Fráde svému svatému manželi. »Ty se na Majrlíčka hněváš, a on je takový hodný a takhle se o nás stará.«
A tím byly ukončeny válečné operace Strelisky proti Přemyšlanům.
Zase jednou se naplnila pravdivá slova Talmudu: »Učenci rozmnožují ve světě mír.«
Hluboké přátelství bylo mezi Majrlem a svatým reb Jisrúlem z Riženu. Jednou před svátkem letnic poslal k riženskému světci posla s dotazem, jak se zachovat o nastávajícím svátku, až bude jísti »kreplach«.
Nejdříve však musím milým čtenářům a hlavně čtenářkám povědět, co to jsou tahle židovská »kreplach«. Nuže: kreplach jsou knedlíčky nekynuté nebo taštičky třírohé, na drobno sekaným masem plněné. Jíme je celkem jen čtyřikrát do roka. Letnice jsou jedním z těchto velevýznamných dnů. Jenže o letnicích neplníme kreplach masem a nevaříme je v polévce jako jindy, nýbrž plníme je tentokrát tvarohem a vaříme je zvlášť. Jestli jste ještě nikdy nejedli kreplach, mnoho jste ztratili.
A právě pojídání těchto kreplach o nastávajících letnicích dalo tehdy Majrlíčkovi mnoho přemýšlení. Dotaz k riženskému světci zněl totiž takto:
— »Co má Majrlíček dělat s kreplach? Má sníst jen jedno krepl — to by bylo pro Majrlíčka málo. Dvě kreplach přece jíst nemůže. Neboť pojídání dvojic je škodlivé. Vždyť v Talmudu stojí, že Ašmodaj, náčelník nečistých duchů, vládne nad všemi dvojicemi. A tři kreplach Majrl ovšem také jíst nemůže, nechce-li, aby se o něm řeklo, že je žrout. Tak co tedy má Majrlíček dělat?« —
Přemyšlanští již konali přípravy pro svátek. Světnice zdobili zelenými ratolestmi, a z papíru dovedně vystřihávali pěkné ozdůbky »švíislach« a »rejzelach« a lepili si je na okna. Majrlíček však byl jako na trní. Zdali pak se posel ještě včas vrátí a radu svatého Riženského mu přinese? Chvála Nejvyššímu, Majrlíček se dočkal!
Svatý Riženský rozřešil těžký problém opravdu šalamounsky. Vzkázal Majrlovi, aby snědl o letnicích jen jedno krepl, ale tak veliké, že by se objemem rovnalo dvěma kreplům…
Není možno rozepisovat se o hlubokém smyslu této učené response. Musili bychom nejdříve sami poznati mystický význam jednotlivých pokrmů, mezi nimi i kreplach. To však smějí vědět jenom svatí. Nám snad je dovoleno napověděti aspoň tolik, že svátek letnic je den, kdy se Bůh spojuje prostřednictvím zjeveného Zákona v jednu nedělitelnou mystickou jednotu s Izraelem. Tedy dvě kreplach, jež jsou v podstatě jedním.
Zbývá ovšem ještě jedna otázka nerozřešena. Proč použil Majrl posla? Otázka, týkající se ostatně též i svrchu uvedeného vzkazu svaté Malkele z Belzu. Vždyť přece cadýkové nepotřebují k vzájemné výměně myšlenek prostřednictví poslů. Je známo, že všichni světci jsou v myšlenkách stále spojeni, že vědí přesně, co kterýkoli z nich právě koná, o čem přemýšlí, oč prosí Boha, ba i sny jednoho jsou v zápětí známy druhému. Největší vzdálenost není při tom na překážku. Nač tedy poslové?
I to je ovšem velké tajemství. — — —
Přátelství Riženského s Majrlem bylo přerváno teprve odchodem Majrlovým s tohoto světa. Bylo to v předvečer novoluní měsíce sivánu. Onoho večera zhasly samy sebou obě svíce na stole svatého Riženského v Sadagoře.
»Zhaslo veliké světlo,« řekl riženský světec.
— Zhaslo veliké světlo.
kterak rabi Pinchas zakládá synagogu pražskou, Šaul Vál však že králem zvolen šlechtou polskou — Poutník pak teskní před horou Asamónskou — Rabi Pinchas divotvůrce, že je veliký mudřec, a což jeho osel?! — A že každý máš být vesel — Svatý reb Naftúli šprýmovně rýmuje, čili že ten světec i Nebesa rozesměje — kterak svatý reb Naftúli ztrestal všetečníka a že měl chytrého synka — O řeči německé, a ta naše jidyš krásnější že v mnohém — A jak Lejzr-gabe smlouvá s Pánem Bohem — Jak ten světcův kašel nemůže Lejzrem hnouti a proč reb Naftúli nemohl přetrhnouti.