Dekret Kutnohorský (Tyl)/8.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 36–42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stalo se. — Tu neděli po Božím těle, u hlučném shromáždění prelátův, kněží, doktorů a mistrů i mnohých osob českého panstva, prohlásil arcibiskup Zbyněk, že sice po pilném zkoušení a pátrání posavad žádného kacířství mezi věrnými syny království českého nenašel; aby se ale všeliké nákaze jemu svěřeného ovčince a stáda ubránilo, kteráž by záhubce, jako rána morová povstati mohla ze čtení, přechovávání neb opisování spisů Viklefových: uznal oněch 45 artikulů, na vysoké škole již dříve zavržených, za bludné a kacířské a nebezpečné, a přikázal všem učitelům, doktorům, mistrům, bakalářům, studentům a osobám jakéhokoli stavu, aby veškeré knihy Viklefovy k upálení v ruce jeho složili — a král vydal na to ještě zvláštní rozkaz, mocí kteréhož se vyvržením z university a kletbou vyhrožovalo každému, kdo by se uzavření tomu nějak protivil a některý z oněch artikulů zastával neb rozhlašoval.

Královský tento rozkaz byl veřejně před Staroměstským domem radním prohlášen.

S nadobyčejnou jasností na starých tvářích vešel toho dne Anselm z Frankensteina do svého příbytku. Hlava jeho byla sice skloněna, ale okolo úst pohrával mu jakýsi tajný úsměv, což pro svou neobyčejnost pánu starému velmi dobře slušelo. Oko se mu jiskřilo, jakoby před ním kniha o budoucí blaženosti otevřena ležela.

„Teď se mohou rojiti!“ mluvil sám k sobě; „teď si mohou ústa trhati! Mně se zdá, že jim chuť po třech hlasích zajde. Tvrdohlaví pošetilci! Myslíť oni, že se celý svět ulekne, když se jim z pařeniny mozku něco vylíhne? Nesmrtelný Aeskulape! Dokud my hlavy na ramenou nosíme — budou oni strašáky své nadarmo pouštěti. Však se dostrašili.“

Anselm z Frankensteina byl arci muž nad míru učený — byl ale člověk bez vlasti — jinde narozen, jinde domovem; byl jako strom, jemuž na tom nezáleží, kde svých kořenů rozkládá, jen když jich rozložiti může. V mysli jeho nemohlo pomyšlení místa najíti, že by člověk i pro něco jiné, nežli je vlastní, osobní zisk nebo záměr — že by pro národní čest nebo prospěch krajanův něco podniknouti a proti dávno zavedenému zvyku, nechť dobrému neb zlému, opírati se mohl. Ani skvělé příklady, jichžto v staré historii nacházel, nemohly tuto víru v něm vzbuditi.

„Salve, ancilla — salve!“ pozdravil hospodyni, kteráž v komnatě uklízela, a několikkrát po sobě přívětivě hlavou pokýval. — „Pojď, pojď!— odepni mi pláštík — a ulož biret!“

Mile překvapena pospíšila věrná služebnice k pánovi. Divilať se neobyčejné veselosti jeho, ale také se z ní radovala; neboť v posledních týchdnech nebylo na tváři jeho nic nežli mrzutost viděti — a to ji, starou upřímnou duši, bolelo.

I nemohla nyní potěšení své tajiti.

„Pochváleno budiž jméno Páně!“ jala se mluviti, aksamitový doktorův pláštík pozorně skládajíc — „že jednou zase něco líbezného vzácného pána potkalo. Ach, vždyť jsem již pro sambu lítost ani nevěděla, kam oči otočit.“

„Tedy je otoč k nebesům,“ řekl doktor — „a pomodli se za našeho krále! — Kde je Hedvika?“

„Bude nejspíš v zahradě!“ odpověděla stará hlasem jakési tiché žalosti.

„Aj — tedy pro ni doskoč, ať se raduje!“

„Však — byl by již jednou čas, aby se panna Hedvika zase zaradovala. Tak hodná, krásná i učená — ty milý Bože! jaký by to byl hřích, kdyby se utrápila — v nejkrásnějších letech!“

„Co že povídáš?“ obrátil se doktor, hlavu pozvedna. „Vyprázdnila jsi v mém laboratoriu některou lahvičku, že se ti smyslové pomátli? Utrápila — moje Hedvika?“

„Nu — a což pak o tom, celeberrime, neráčíte věděti?“ divila se stará. „Jáť myslila, že vás obadva jeden zármutek tíží.“

„Hleď si kuchyně a špižírny — a ne mého zármutku!“ řekl doktor poněkud nevrle. „Ty tomu šlaka rozumíš! Pověz raději, co ti napadá, že by se Hedvika utrápila?“

„Jak? Tedy vzácný pán v skutku neví, že naše drahá panna od nějakého času ráda o samotě sedá — plna myšlének — a že v očích slzičku mívá? Ó, já to dobře pozorovala, ale poctivému čeledínu nepřísluší o věcech pánů svých rozprávky začínati — já tedy posud mlčela. Učené věci to nejsou, co jí tolik myšlének dělají — tomu já rozumím“ — mluvila proudem své horlivosti unešena — ale Anselm jí další slova překazil.

„A co je to tedy? — Co víš o Hedvice? Co ji potkalo?“ prohodil starostlivé otázky. „Proč má slzy v očích?“

„Inu — protože se zamilovala!“ řekla hospodyně po krátkém zamlčení.

Doktor leknutím ucouvnul. Na tváři jeho střídaly se podivení a pochybnost.

„Filia mea —? Nesmrtelný Aeskulape! — Markyto! — moje Hedvika že se zamilovala?“ jal se pak staré tázati.

„A což to, učený pane, opravdu nevíte?“ divila se tato, ruce spínajíc. „I ty můj sladký Ježíši! — vidíte, to je tedy stará Markyta v té věci zkušenější, nežli učený pan doktor z Frankensteina. Ano — panna Hedvika se zamilovala. Jistě to sice nevím, to jest, panna Hedvika mi o tom sama ani slova neřekla — ale umříti bych na to chtěla, že se zamilovala. Ó, já vím dobře, co láska jest! — a mistr Boček je ovšem pán velmi šlechetný a krásný —“

„Mistr Boček?“ zkřikl doktor, kterýž mezi tím se staré ani oka nespustil, jakoby sluchem i zrakem smysl jejích slov pojmouti chtěl. „Toho si Hedvika oblíbila?“

„Tak se domnívám — a Pán Bůh dá, že se nemýlím!“ řekla stará. „Nebo od těch dob, co k nám pan mistr Boček nepřichází, počal smutek panny Hedviky. A nadarmo nás mladý mistr nepotkává, kdykoli z chrámu Páně jdeme — a nadarmo hezký a jindy vždy veseloučký pán tak smutně a toužebně po nás nehledí — a nadarmo panna Hedvika —“

Tu se stará zamlčela. Bylo viděti, že něco pověděti chtěla, co snad tajemstvím zůstati mělo.

„Co Hedvika? — proč nemluvíš?“ domlouval jí doktor. „Je to něco zlého?“

„I Pán Bůh rač chrániti! — jenom se nehoršete, celeberrime! Poctivý čeledín nemá se ovšem do tajností pánů svých míchati — ale já k tomu přišla náhodou. Tuhle někde ve stolku“ — mluvila dále a šla k němu pozorně po prstech, otevřít malou přihrádku — „zde leží nějaký pěkný pergamen — a já na tyto své oči viděla, že naň panna Hedvika s obzvláštním zalíbením hleděla — docela jinýma očima, nežli do učených kněh koukává.“

I vyndala ze stolu pergamen pěkně složený a podala jej doktorovi. Ten jej rozevřel a shledal v něm rukou mistra Bočka psanou ódu v latinském jazyku a sapfickém rozměru. Znělať asi v tento smysl:

„Zavzněte struny ku chvále mudrctví, toho dítěte nebes, jež veškerou světa schránku proniká, a ze slunce jiskru pochytivši, osvěcuje temnosti pozemské!

Zavzněte struny k pochvale všeho umění — divoplodného lékařství, všepořádavého práva, nebepronikavého hvězdářství a líbezné hudby!

Chvalte a plesejte! Nezávidím vám. Moje struny znějí také. Jáť sobě vyvolil básnictví — to božství od věků mladé a krásné, tu útěchu lidstva.

Ó muzo má — zasměj se na mne! Budiž milostiva toužení mému! Modrojasné oko tvé jest nebe, k němužto spínám sepjaté ruce. Vyslyš volání!

Zlaté vlásky tvoje — ach! jako sítě milosti opjaly srdce mé, a ono nevyvázne z okovů, dokud rty purpurové milost neslíbí.

Milostí tvou zahřejí se ňádra, a z vroucí krve vyplyne pak chvalozpěv nebes, vlasti tvé — a vítězozpěv lásky, rozkoše zemské.

Tys úleva moje po denním namáhání — tys naděje moje v světě bouří — tys diamantová kotvice života mého a bez tebe zpousta!

Zavzněte struny k pochvale všehomíra! Nezávidím! Na mne se nebe usmívá — mne vyvolilo, zpěvem hlásati slávu jeho a blaženost lidskou…“

I když byl již přečetl, hleděl doktor ještě hodnou chvíli na pergamen, smysl básně poznovu na mysli přemítaje. — Bylo-liž to vyznání lásky — anebo pouhý výlev básnického zanícení? — To chtěl vyzpytovati; to byla nejhlavnější otázka, kterou si chtěl zodpovídati. Milovalť dceru svou. Dražšího pokladu ani v domě, ani v srdci svém nechoval. Veliká byla tedy péče jeho.

„Schovej to zase,“ jal se posléz opět k stařeně Markytě mluviti — „a Hedvice ani slova neříkej! Rozumíš?“

„Dobře, celeberrime!“

„Potom doskoč — anebo počkej“ — zamlčel se a rychlým krokem začal semotam přecházeti. Bylo viděti, že s nějakým úmyslem zápasí. Hlavu měl hluboce skloněnou, a rtové se mu bezděky pohybovali, jakoby tajný hovor vedli.

„Ano, doskoč“ — řekl pak odhodlaně — „podívej se k mistrovi Bočkovi. Vyřiď mu pozvání moje — že spolu něco důležitého jednati máme.“

Radostně uchystala se dobrosrdečná hospodyně k mladému mistrovi, neboť se pevně domýšlela, že nyní v domě vzácného pána všechen zármutek zahyne.

Podobná domněnka zmáhala se také v Hedvičině otci. Nesoudilť on jinak, nežli že přísným ukončením náboženských novotin, jakž na to nyní nejvyšší duchovní i světský pastýř království doléhali, všechna různice ze škol zmizí, a všecko zase v tom pořádku poběhne, jakož od početí university běželo. Ostatně znal starý doktor mistra Bočka jako mladíka vší úcty hodného, velmi učeného — a kdyby Hedvika v skutku…

„Nu — uvidíme!“ doložil po dlouhém na mysli přemítání. „Nalezá-li v něm ona štěstí svého — já nebudu brániti. Ale — státi nesmí zeť můj mezi nepřátely našich práv — to nesmí! — — Avšak, to je nyní ovšem bázeň daremná. Nepřátelé bývali!“