Dekret Kutnohorský (Tyl)/7.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 31–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl krásný den. Král Václav vracel se z lovu, a hojná družina jela za ním. Na velkém dvoře Vyšehradském zastavili se upocení koně — všecko slézalo a čekalo na královské rozkazy.

„Jdi zatím domů,“ obrátil se Václav k lovci, kterýž se byl dnes napořád po boku jeho zdržoval — „a dones přátelům svým ujištění, že je budu v paměti chovati! Dá-li se co dělati“ — doložil pak hlasem tichým a lovce za ruku pojav, důvěrně ho několik kroků dále vedl — „můžeš mi věřiti, Jeronyme, žebych zemi svou rád očistil. S Bohem!“

Na to se bral do své komnaty, kdežto již dva panoši čekali, aby velitele v jiný šat oblékli. On ale nedbaje jich posloužení, klobouk na stůl hodil a sundav sám roucho povrchní, nedbale jím na židli hodil. Potom přistoupil ke stolu, na němžto plná číše uchystána stála. Přiložil ji ke rtům — okusil nápoje a jaksi libě překvapen zamlasknuv, silným na to douškem ji vyprázdnil.

„Z kterého sudu je to víno?“ ptal se pak panošů.

„Doktor Anselm dal je dnes ráno přivezti,“ odpovídal jeden — „a žádal, abychom jím k občerstvení královské Jasnosti hned číši naplnili, jak se z lovu navrátiti ráčí. A poněvadž víme, že královská Jasnost na radu učeného doktora držívá —“

„Dobře — dobře!“ přetrhnul mu Václav další vypravování, sám si druhou číši z konvice nalévaje. „Doktor je pečliv o mé zdraví a potěšení. — Nenechal tu nic jiného?“

„Poníženou prosbu“ — odpovídal panoš — „aby směl předstoupiti, jak mile královská Jasnost odpočinouti ráčí.“

„Je-li posud na hradě, ať vejde! Tak pečlivým služebníkům nesmíme dát dlouho čekati“ — doložil s úsměvem — a panoši vyšli z komnaty.

„Však já vím, z kterého sklepa to víno teče!“ zasmál se Václav a hodiv sebou pohodlně na širokou, měkce vycpanou židli, nohy před sebe natáhnul. — „Jeť to pokladnice tří spojených národů, kteří by neradi ochraptěli — ha, ha! Naposled musí předc oněměti! Musilť bych si bláznů nadati, abych německým pánům neodplatil, že jich krajané českému králi říšskou korunu strhli! Hvězdy boží! ani na to mysliti nesmím!“ zvolal mrzutý a vyskočiv, několikkráte po komnatě přeběhl.

„Dříve ale musejí učení pánové ještě měšců svých vyklepati!“ začal pak opět po malé přestávce s trpkým ousměškem, „abychom si bolestné rány jejich zlatem aspoň poněkud vyhojili a hořkou mrzutost jich vínem osladili.“

V tom se otevřely dvéře, a panoš uváděl doktora Anselma.

„Ah — salve, amice! Vítám tě, štědrý vinaři!“ zvolal Václav. „Tys prý mi dnes poslal plný soudeček.“

„Rač prominouti, pane, sluhům svým, kteří by podle skrovných sil nejmilostivějšímu králi nějaké malé potěšení rádi učinili —“

„Děkuji — děkuji!“ řekl Václav dle svého způsobu velmi krátce a jadrně. „A chcete-li co dáti, nebudu žádný dar z vašich rukou za maličkost pokládati! Ale kdo pak jsou ti milí sluhové, kteří tak laskavě na pána svého pamatují?“

„Veškeří mistrové národu saského, bavorského —“

„— a polského? Ach, tedy vlastně dárek od pánů cizích? Nu, tím vítanější. A jestli mi jinak, milý doktore, píti nezapovíš, tedy každého dne několik číší na vaše zdraví vyprázdním!“

Přitom se ihned naplněné číše uchopil a s velikým zalíbením plamenný tok zvolna do hrdla vléval. Potom se opět na židli roztáhl.

„Nu — a co mi ještě neseš dobrého?“ ptal se doktora. „Něco nového?“

„Bohužel, že nic dobrého nepřináším!“ pokrčil tento rameny. „Semeno různic, ježto se urodilo v mozku několika rozpálených hlav, padlo mezi lid a začíná bujně vzcházeti.“

„Aj, toť asi zdravé a zralé semeno,“ — zasmál se Václav; „anebo jest naše země česká tak úrodná, že se v ní všecko uchytí! — Jaké pak je to semeno?“

„Mluviliť jsme již o tom, pane královský — a týká se naší rozepře o hlasy.“

„Ah tak!“ zasmál se opět král a nohy křížem přeloživ, bystře na hajitele cizincův pohlížel. — „Nu, a co se ti zdá, milý doktore — kdo má předce pravdu?“

„Kdyby se v skutku o nic jiného nejednalo, nežli o většinu hlasů,“ řekl Anselm — „věru, ani slova bych neztratil pro věc, kteráž vlastně malého zisku přináší a jen jako drahý pozůstatek milosti otce tvého ze vší síly hájiti se musí. Ale běží tu o věc důležitější.“

„Nu — a co pak by to bylo?“

„Kacířství začíná české hlavy másti!“ řekl Anselm krátce, ale s velikou jistotou.

„Hvězdy boží!“ zkřikl Václav a rychle vyskočiv, celý ve tváři se zapálil. — „Co že pravíš?“

„Aby ze své cesty do Angličan předce nějakých žní užil, rád by nyní váš Pražský Jeronym Viklefovo učení mezi krajany své nasil; a že se mysl česká po novotě ráda obrací, nepracuje chytrý mistr nadarmo.“

„Člověče, neutrhej na cti!“ rozkřikl se král, a oči jeho počaly se divě kouleti. „Hlava ti začíná šedivěti — hleď, abys ji se ctí do hrobu položil!“

„Králi!“ odpovídal stařec, hlavu směle pozvednuv — „já neutrhám! Pojď a otevři oči mezi lidem — nakloň ucho mezi ním a uvidíš i uslyšíš pravdu slov mých. Najalť a nastrojil si Jeronym tak dobrého pomocníka, mistra Jana, kazatele Betlemského, kterýž koukol rozsívá, kdežto jen čisté zrno Páně vycházeti má. Nemluvím to z pouhé vůle své, ale přicházím a skloňuji před tebou starou hlavu ve jménu všech věrných a pastýře našeho, arcibiskupa tvého, abysi bedliv býti ráčil věcí nebezpečných, ježto se okolo trůnu tvého páchají.“

„Hvězdy boží! ty se nebudou páchati!“ zvolal Václav. „Toho hříchu se nedopustím, abych podporováním kacířství pomstu nebes na království naše uvalil a památku otce svého takto pokáleti nechal. Ale proč se mi hned o tom nepovědělo?“

„Ještě není pozdě, ovčinec před vlky v rouše beránčím zavříti. Jáť přicházím, sotva že se první nebezpečí ukazuje — a my jsme již také ve jménu tvém první krok k dalšímu zamezení nebezpečných bludů učinili. Svolaliť jsme veškeré mistry národů našich, ohledali knihy anglického kacíře a po dobrém skoumání 45 bludných, bohaprázdných článků z nich zavrhnuvše, žákům spisy jeho čísti přísně zapověděli. Ale moc naše nedosahuje do lidu. Tam si hraje kazatel i při našem zákazu.“

„To myslíš: Betlemský?“ zamračil se Václav. „Pro živé nebe! Komu tedy věřiti, jestli jeho jasné oko — ta tichá, velebná tvář a ta líbezná ústa klamou? — Jeronyme! Jeronyme!“ mluvil dále hlasem mezi zuby dušeným, a ruce křížem přeloživ, začal s hlavou sklopenou po komnatě přecházeti. — „O tom jsi nemluvil. — Komu věřiti? Tys ovšem chytrá hlava — a já jsem tuze dobrý, lehkověrný — — jestli jsi mne oklamal? — hvězdy boží!“ zvolav hlasitě, dupnul a až k samému Anselmovi se přiblížil… „Ale proč v těch věcech neučinil již pan Zbyněk překážku? Proč nekoná povinnosti pastýřské?“

„On je nikdy s očí nepustil a hodlá je nyní také vyplniti,“ řekl doktor. „Tímto listem žádá tebe, pane královský, za pomoc a byl by sám k trůnu tvému pospíšil — kdyby ho neduh v Roudnici na lůžko neupoutal.“

„Za pomoc?“ opakoval Václav a vzav od něho list, s tváří zasmušilou se posadil. Žluč byla v něm rozlita. Krev jeho probíhala žíly jako bouří hnaný proud, kterýž plavce unáší a břehu se chytit nedá.

I jal se čísti dopis arcibiskupův a nalezl v něm z většího dílu, co mu byl již Anselm pověděl. Oznamoval mu vznešený pastýř velmi starostlivě, že se hmyz na vinici Páně rojiti, hladoví vlci ovčinec obcházeti, krupobitné mračno nad střechami věrných dětí stahovati začíná, a prosil jej, aby mu pro drahou krev a bolestné rány Spasitele, jakož i pro svou vlastní blaženost pomocné ruky podati, ďábla podvodu a lsti od sebe odehnati a začaté dílo podvodného pekla zničiti nelenil.

„Ale hvězdy boží!“ zvolal Václav, když byl dočetl, „což pak jsem tovaryšstva s ďáblem vyhledával? — A jestli jsem s ním tovaryšil — proč jste mě již dříve nevarovali? Jáť nejsem Bůh, abych vnitřnosti člověka prohlédal; ale říci se o mně nemá, že bych nechtěl pravdě ve tvář hleděti. Ať se tedy sejdou mužové, kteří tomu rozumějí, a jichžto hlas něco vydá — prelátové, mistři, doktoři, kněží i s biskupem — ať rozváží, co činiti hodno — a my jejich nález, ouskočnému peklu navzdor, královským rozkazem potvrdíme.“