Dekret Kutnohorský (Tyl)/25.
Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl | ||
24. | 25. | 26. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 25. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 188–191. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Libě se usmívaje, seděl Boček v tiché komnatě na své oblíbené sesli. U nohou jeho krčila se na nízké stoličce Marie a četla sladkým svým hláskem a s pěknou výřečností Virgilovu Aeneidu latině.
Boček opravoval i vykládal čtená místa — neboť nemohl ještě sám smysly čtením namáhati, a tudíž se takto bavil a spolu poučoval.
Paní Háta seděla opodál a poslouchala s jakousi nábožností slova mistrova.
„Boží požehnání domu vašemu!“ ozval se hlas mužský ve dveřích, a do komnaty vstoupil Kuchynka. „Bůh dej, pane mistře, abyste měl vždy tak učelivých žáků! — Nevytrhujte se ve své prelekci — přicházím jen na skok, a nesu pěknou novinu. Naši nepřátelé prchají — duch praotce Čecha zakabonil čelo — afflavit et dissipati sunt! Nelekejte se“ — mluvil dále, poněkud nahnuv se mistrovi k uším — „vzácný pan doktor Anselm z Frankensteina opustil Prahu.“
„Co pravíte?“ tázal se Boček u velikém podivení.
„Errupit, evasit — tentam je!“ řekl Kuchynka. „Příbytek stojí prázdný — noc ukryla pouť jeho.“
„A Hedvika?“
„Mohu vám to bez nebezpečenství říci —? Zdá se mi, že mohu — a nebe budiž za to velebeno! — Dcera odešla s tatíkem.“
Mnohými slovy začal nyní vypravovati, jak podivných povídek se o tomto náhlém zmizení po městě roznáší.
„A měl byste ty rozumné tváře viděti, jaké přitom dělají! To je otvírání huby — to je sestrkování hlav německých i českých! A žádnému se nevede přitom hůře, nežli mně — a dvěma novým zasnoubencům. My přišli o družičku.“
Jako potokem hrnula se opět slova jeho, jimižto líčil příčinu, proč se byl, dle domnění jeho, Anselm tak náhle a tajně z Prahy odebral.
„Ať si Praha co chce povídá“ — skončil svou povídku — „já bych se o hrdlo založil, že mu krčmářčina svatba poslední ránu dala. A za to bych jméno Václavovo mezi hvězdy pověsil! Ani byste nevěřil, jaká zlomyslnost teď mezi Němci panuje. Nejhlavnější křikloun je opustil — a vůbec dává se do nich bázeň, že jim žně nad míru hubeně vypadnou.“
„To je všecko dobře, milý Kuchynko!“ řekl Boček, jenž byl vypravování mladíkovo stejnou starostí a trudným zamyšlením poslouchal. „Ale toho se nemohu domysliti, proč Anselm Prahu opustil? Vaše příčina zdá se mi býti tuze malá —“
„Ale co — když se to již jednou stalo? Není tu příčina všecko jedno?“
„A co tomu řekne král? Anselm byl jeho miláčkem — a vůbec mi nechce do hlavy, že mu byl něco předpisoval, co se předpisovati nedá.“
„Když ale předce předepsal! — Hádejte se s králem! Ostatně, pane mistře, nejste mezi námi samojediný, jemuž tato příhoda hlavu mate. Jsouť i jiní mezi našinci, kteří outěk Anselmův za zlé znamení pokládají, a hněvu králova se bojí — a protož vůbec na tom se usnášejí, že by nejlépe bylo na Václavovi vymoci rozhodnutí, nežli se mu něco k uším donese, anebo aspoň, nežli do Prahy se navrátí. I zdá se mi, že některé z mistrů vyvolí a za ním do Slezska vypraví. Mezi jinými slyšel jsem také vás jmenovati.“
„Jak? — v tomto nezdravém počasí na dalekou cestu?“ ptala se Marie. „Na tu by se nesměl pan mistr pustiti.“
„Však ono se panu mistrovi nic nestane — nebojte se, pečlivá Martičko!“ usmál se mladík. „Ještě nejede — a do té doby bude úplně uzdraven. Či myslíte, že je tak chatrný?“
„Já nemyslím nic, nežli že je pan Kuchynka hrozně prostořeký,“ řekla Marie s lehkým uzarděním k matce se utíkajíc, „a že mu přeji, že přišel o družičku.“
„O jednu přišel — to je pravda; ale o druhé by věděl,“ odpovídal jinoch, za dívkou popocházeje. „Nechtěla byste se u panny Mariánky za mne přimluviti? Ne, ne! — nekoukejte na mne tak nevěřící — myslím to opravdu. Královská Milost ráčila mě udělati mládencem — ale samotnému by se mi stýskalo! Co se cti při té celé věci týče — myslím, že se nemusíte, jako dcera německého doktora, za českého studenta a pár lidí styděti, kteří pod zvláštní ochranou krále Václava stojí.“
„I ty věčný Spasiteli!“ sepjala stará Háta kostlivé ruce. „Jaké to divné řízení! Pan Sekyrka tedy skutečně ženichem? Podívej se, holka! — toho jsi se nenadála, že bys na jeho svatbě družičkou býti měla, když tě za manželku žádal.“
„Jakže?“ ozval se Kuchynka. „Za manželku? I totě rozkošná trefa! Toť musíte za družičku — a kdybych měl na kolenou prositi.“
„Neproste, neproste!“ zdráhala se dívka. „Jáť nevím, jestli se něco takového pro mne sprostou dívku hodí — co by řekla matka — co pan mistr —“ doložila hlasem nejistým.
„Ty si vezmu já na starost!“ usmál se mladík potutelně s dívky na mistra pohlédaje; a nahnuv se k ní, pošeptal jí do ucha: „Proto mu nebudete nevěrná!“