Dekameron/Předmluva

Údaje o textu
Titulek: Předmluva
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Proemio
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 1–4.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Počíná kniha nazvaná Dekameron, s přezdívkou kníže Galeotto neb kníže taškářů, ve které se nalezá sto povídek, v deseti dnech vypravovaných sedmi dívkami a třemi mladíky.

Jest lidské míti útrpnost se zarmoucenými, a ačkoliv to sluší všem, tím více náleží oněm, kdož měli zapotřebí útěchy a nalezli ji u jiných; z těch však, kdož jí kdy měli zapotřebí, jimž byla vzácná, jimž spůsobila potěšení, byl jsem i já. Neboť od útlého mého mládí až po tuto dobu nad míru zaujat jsem vznešenou a ušlechtilou láskou, že by snad vhodnou pro nízký můj stav, kdybych o ní vypravoval, nebyla uznána, ačkoliv u vážných lidí, jichž o tom došla zpráva, byl jsem za ni chválen a tím výše ceněn. Ale přece bylo mi zakusiti pro moji lásku veliké utrpení, zajisté nikoliv pro ukrutnost dámy, kterou jsem miloval, ale pro nesmírnou horoucnost mé mysle, spůsobenou málo zřízenou chtivostí, kteráž, protože nedala mi spokojiti se žádnou slušnou mezí, větší trýzeň, než třeba bylo, často mi spůsobovala. V této trýzni mnohé úlevy poskytly mi laskavé řeči některého přítele a chvalitebné jeho útěchy, tak že jsem pevně přesvědčen, že jen tak se stalo, že jsem nezemřel.

Avšak jestliže se zlíbilo tomu, jenž sám jsa nekonečný, dal všem pozemským věcem nezměnitelný zákon, že skončí, také moje láska, nad jiné horoucí, a kterou nižádná síla předsevzetí, aniž rady, aniž bázeň před zřejmou hanbou neb nebezpečím, jež mohly z toho povstat, nemohly ani zlomit ani ukonejšit, sama sebou postupem času zmírnila se tak, že v mysli mé zanechala nyní jen onu rozkoš, jakou obyčejně těm poskytuje, kteří se při plavbě neodvažují daleko od břehu. Neboť kdežto dříve pro mne byla bolestná, vzdaluje ode mne všechnu trýzeň, zanechávajíc jen pocit příjemný. Avšak ačkoliv pominula bolest, přece nezmizela vzpomínka na dobrodiní, kterých se mi kdysi dostalo od těch, kdož puzeni přízní ke mně, byli dojati mou strastí; nepomine, jak věřím, leda mou smrtí.

A poněvadž vděčnost, jakož věřím, ze všech ctností jest svrchovaně chvalitebna, a opak hodný opovržení, abych se nezdál nevděčným, umínil jsem si, že z toho mála, co zmohu, bych splatil to, čeho se mi dostalo, teď kdy mohu říci, že jsem osvobozen, ne-li těm, kdož mi prospěli, — a jimž snad pro jejich rozšafnost nebo příznivý osud toho není třeba, — aspoň těm, kteří toho potřebují, poskytnu nějaké úlevy. A třeba že moje pomoc, neb moje útěcha, jak to chceme zvát, může být nebo bude těm, kdož jich potřebují, dost skrovná, přece zdá se mi, že bych ji tím spíše měl poskytnouti tam, kde toho nejvíce třeba, poněvadž bude tím prospěšnější a také že jim bude nejvíce vítána.

A kdož by popíral, nechať tomu jakkoli, že by spíše rozmilým ženám než mužům slušelo se jí poskytnouti? Ony ve svých něžných ňadrech z bázně a studu musejí skrývat milostné plameny, které mají tím více síly, když propuknou, což vědí ti, kdož to zakusili. A mimo to podrobeny vůli, rozmaru, rozkazům otců, matek, bratří neb manželů, a po větším čase uzavřeny zůstávají v malém okrsku svých komůrek a skorem zahálčivě sedíce, chtěj nechtěj zaměstnávají se co chvíli všelikými myšlenkami, které zajisté nebývají vždycky milé. A jestliže nějaká těžkomyslnost, pocházející z horoucí žádosti, povstane v jejich duši, musely by v ní v těžkém utrpení setrvat, kdyby nové myšlenky ji nerozptýlily, nemluvě o tom, že mnohem méně mají síly než mužové snášeti ji. Což se u zamilovaných mužů neděje, jakož zřejmě můžeme vídati. Neboť oni, jestliže nějaká těžkomyslnost nebo trampoty je sklíčí, mají množství prostředků, aby si ulevili anebo aby na ně zapomenuli; neboť jim, chtějí-li, nenedostává se příležitosti vycházet, slyšet a vidět mnohé věci, vycházet na čižbu, honit zvěř, lovit ryby, projíždět se koňmo, hrát aneb obchodovat. Z těchto prostředků každý dovede buď docela aneb částečně zabrat mysl a odvrátit ji od smutných myšlenek, aspoň na nějaký čas, tak že tím neb oním spůsobem bud získají útěchy anebo si bolest umenší.

Tudíž třeba bych jen z části mohl napravit poklesek Štěstěny, kteráž tam, kde jest nejméně síly — jakož vidíme na něžných ženách — nejvíce skrblila podporou, přispěním a útočištěm pro ty, jež milují (neboť ostatním dostačí jehla, vřeteno a cívka), hodlám vypravovati sto povídek, či báchorek, nebo podobenství neb historií, jak to chcete jmenovat, vypravovaných ctihodnou společností sedmi dívek a tří mladíků v morové době za posledního umírání, a podati několik písniček, jež ony dívky zpívaly ke své zábavě. V těchto povídkách naleznete veselé i truchlivé historie o lásce a jiné zajímavé příhody, které udály se jak za našich časů, tak v dobách starých, v nichž vzpomenuté již žínky, které toto budou čísti, rovněž zábavu z kratochvilných příhod, jež tu obsaženy, jako užitečnou radu bráti mohou, pokud budou moci rozeznávati, čeho se stříci a čeho by opět měly následovati. Kteréžto věci, jakož se mi zdá, nemohou než zmírniti trampoty. Stane-li se tak (a dejž Bůh, aby se tak stalo), nechať vzdávají díky Milkovi, jenž mne sprostil svých pout a poskytl mi schopnost, abych přispěl k jejich zábavě.