| Dekameron — Den sedmý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka druhá | Povídka třetí | Povídka čtvrtá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka třetí |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Terza |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 278–285. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Bratr Rinaldo obcuje s kmotrou; když jej její manžel nalezl v její komoře, namluví mu, že jeho synáčkovi zažehnával škrkavky.
Slova Filostratova o parthských klisnách sotva as byla tak záhadná, neboť čiperné dívky se jim smály, stavíce se, jakoby se smály čemu jinému. Když pak král shledal, že povídka jeho jest skončena, nařídil Elise, aby vypravovala, ona pak ochotně poslechnuvši počala takto:
„Rozmilé dívky, Emiliino zaklínání strašidla připomenulo mi povídku o jiném zaříkávání, již, ačkoli není tak pěkná jako ona, přece, poněvadž mi nenapadá jiná, jež by se hodila našemu úkolu, hodlám vypravovat.
Věztež, že v Sieně žil kdysi mladík velmi spůsobný a z ctihodné rodiny, jehož jmeno bylo Rinaldo. Týž miluje nanejvýš svoji sousedku, žínku velmi krásnou a manželku bohatého muže, doufal, že kdyby s ní mohl promluvit, aniž by vzbudil podezření, že by od ní dosáhl všeho, po čem toužil. Avšak nevěda jiné cesty k tomu, umínil si, poněvadž byla paní outěžkem, že se stane jejím kmotrem. I seznámil se s jejím manželem a slušným spůsobem se mu nabídl za kmotra, což se také stalo. Stav se tedy Rinaldo kmotrem paní Agnesy a maje takto hojnější příležitost promluvit s ní, odvážil se pověděti jí slovy, co ona dávno byla již poznala z jeho pohledů. Avšak málo mu to prospělo, ačkoli slova jeho nebyla jí proti mysli.
I stalo se nedlouho po té, že, neznámo z jaké příčiny, Rinaldo se stal mnichem a ať se mu při tom dařilo jakkoli, zůstal jím. Avšak ačkoli na nějakou dobu, stav se mnichem, odložil lásku, kterou choval ke své kmotře, a všeliké jiné marnivosti, přece během doby, aniž se vzdal svého roucha, vrátil se k ní a počal sobě oblibovat odívati se pěkným rouchem a býti ve všem veselý a spůsobný a skládal písně, znělky a balady a zpíval je a provozoval podobné věci.
Avšak proč to vypravuju právě o bratru Rinaldovi? Kde jsou mniši, kdož podobně nečiní? Ach, jaká to hanba našeho zkaženého světa. Nestydí se, ukazovati se tuční, rudých tváří, změkčilí v oděvu a ve všech ostatních věcech, nikoliv jako holubi, nýbrž jako pyšní kohouti se vztýčeným hřebenem se naparují. A co horšího — nemluvě o tom, že mají plné cely hrnečků s lektvary a mastičkami, krabice plné sladkostí, lahve a baňky se strojenými vodičkami a olejíčky, soudky malvazu a řeckých a jiných vzácných vín, tak že se nepodobají celám mnichů, nýbrž spíše krámům mastičkářů a dryáčníků — nestydí se, když jiní zvědí, že trpí pakostnicí, domnívajíce se, že jiní nevědí, že hojné posty, hrubá strava a střídmý život činí lidi hubenými a tenkými ale i zdravějšími, a jestliže onemocní, netrpí aspoň pakostnicí, na niž jediným lékem jest čistota a střídmý život, jaký by slušel právě mnichům. A domnívají se, že jiní nevědí, že mimo střídmý život, dlouhé bdění, modlitby a pokání činí lidi bledé a hubené, a že ani svatý Dominik, ani svatý František neměli čtyry kutny na místě jedné a nikoliv barvené a z pěkných suken, nýbrž z hrubé vlny přirozené barvy, a jen aby se chránili mrazu a nikoliv aby se honosili, se odívali. Všechny ty věci Bůh vidí, jakož by měli to pozorovat i ony sprostné duše, jež je živí.
Když tedy Rinaldo se vrátil ke svým prvotním choutkám, počal velmi často navštěvovati kmotru a stávaje se smělejší, nalehavěji, než před tím činíval, počal na ní žádati to, po čem toužil. Hodná žínka vidouc jej tak mnoho prosit a snad že se jí zdál bratr Rinaldo hezčí než dříve, když jednoho dne zase na ni naléhal, uchýlila se k řečem, jaké mají všechny, jež jsou ochotny svolit k tomu, co se na nich žádá, i pravila:
„Jakže, bratře Rinaldo, což pak takovéto věci konají mniši?“
Načež bratr Rinaldo odpověděl:
„Paní má, jakmile shodím tuto kutnu, abych se mohl snáze hýbat, bude se vám zdát, že jsem muž jako jiný a nikoliv mnich.“
Hodná žínka se poněkud usmála a odpověděla:
„Nastojte, vy jste můj kmotr, kterak by to šlo? bylo by to velmi ošklivé. Slýchala jsem často, že to je velký hřích. A věru, nebýti toho, učinila bych, co ode mne chcete.“
Na to bratr Rinaldo:
„Jste hloupá, nechcete-li proto. Nepravím, že to není hřích, avšak Bůh odpouští větší hříchy tomu, kdo se kaje. Ale povězte mi, kdo jest více příbuzným vašemu synáčku, zda já, jenž jsem ho držel při křtu, či váš manžel, jenž jej zplodil?“
Žínka odpověděla:
„Více příbuzný jest mu můj manžel.“
„A máte pravdu,“ pravil mnich, „a cožpak váš manžel s vámi neobcuje?“
„Ale ovšem,“ odpověděla žínka.
„Tak tedy,“ pravil mnich, „i já, jenž jsem méně příbuzný vašemu synu, než váš manžel, mohu rovněž obcovat s vámi, jako váš manžel.“
Žínka, jež nebyla honěna v logice a u níž nebylo třeba velkého přemlouvání, buď uvěřila, anebo stavěla se, jakoby věřila, že mnich mluví pravdu, a odpověděla:
„Kdož by dovedl odpovědět na vaše učené řeči?“
A po té přese všechno kmotrovství svolila, aby s ní měl kratochvíli. Avšak nezůstalo při jednom, nýbrž pod rouškou kmotrovství majíce více vůle, poněvadž podezření bylo menší, častěji se spolu scházeli.
Stalo se však mimo jiné, že bratr Rinaldo přijda do domu žínky, nenalezl tu nikoho mimo její služku, velmi hezkou a roztomilou, a poslal svého soudruha s ní na půdu, aby ji učil otčenáš, zatím co sám se žínkou, jež měla na ruce svého synáčka, vešel do její komory, zamknul za sebou, načež na pohovce, jež tu stála, jali se provozovati kratochvíli. Avšak když se takto bavili, stalo se, že se kmotr vrátil a nejsa nikým pozorován přišel ke dveřím komory, zaklepal a volal žínku.
Paní Agnesa slyšíc to, zvolala:
„Jsem ztracena, toť můj muž. Teď přece pozná, jaká je příčina našeho přátelství.“
Bratr Rinaldo, jenž byl svlečen, bez kápě a kutny, v pouhé kazajce, slyše to pravil:
„Máte pravdu. Jen kdybych byl oblečen, nalezla by se nějaká výmluva. Ale otevřete-li mu a on mne nalezne takto, nespomůže žádná omluva.“
Žínka ihned se vzpamatovavši pravila:
„Tedy se oblečte a jak budete oblečen, vezměte do náručí svého kmotřence a poslouchejte dobře, co budu povídat, aby pak slova vaše souhlasila s mými. A teď mne nechte jednat.“
Hodný muž ještě nepřestal klepat, když mu žínka odpověděla:
„Už jdu.“
A povstavši s laskavou tváří přistoupila ke dveřím, odemkla a pravila:
„Milý muži, poslyš, přišel sem bratr Rinaldo a Bůh sám jej k nám poslal. Neboť věru, kdyby nebyl přišel, byli bychom ztratili svoje dítě.“
Když to milý hlupáček uslyšel, všecek se poděsil a tázal se:
„Kterak to?“
„Ó, milý muži,“ pravila žínka, „přišly na něho před chvílí náhle mdloby, že jsem již myslela, že zemřel, a nevěděla si co počít, kdyby nebyl právě přišel bratr Rinaldo, náš kmotr, a vzav jej do náručí pravil: „Kmotro, to dítě má v těle škrkavky, jež se mu táhnou k srdci a snadno by je usmrtily. Ale nebojte se, já mu je zažehnám a zahubím všechny, a než odejdu, uvidíte dítě tak zdravé, jak jste je nikdy neviděla. A poněvadž tě tu bylo třeba, abys se modlil, a služka tě nemohla nalézt, požádal svého soudruha, aby se modlil na nejvyšším místě našeho domu, a on a já vešli jsme sem. Poněvadž pak při tomto zažehnávání nesměl být nikdo mimo matku dítěte, tedy, aby nám nikdo nepřekážel, zamknuli jsme se tu, a on je má ještě v náručí. Myslím, že teď jen čeká, až soudruh jeho bude hotov s modlitbami, a bude to as hotovo, neboť dítě se již vzpamatovalo.“
Hlupáček uvěřiv této řeči, byl tak jat láskou ke svému dítěti, že mu ani na mysl nepřišlo, že by jej manželka klamala, ale uleviv si z hluboka povzdechem pravil:
„Podívám se na ně.“
Avšak žínka jej z toho zradila:
„Nechoď, nechceš-li pokazit, co již provedeno. Sečkej, podívám se, smíš-li přijít, a zavolám tě.“
Bratr Rinaldo, jenž byl všechno slyšel, a měl dosti času obléci se, vzav hošíka do náručí, neboť mohl se na vše náležitě připravit, zvolal:
„Kmotro, nemýlím-li se, přišel konečně kmotr?“
Na to odpověděl hlupáček:
„Ano, pane.“
„Tak tedy,“ pravil bratr Rinaldo, „pojďte sem.“
Hlupáček vešel a bratr Rinaldo jej oslovil:
„Hleďte, zde váš syn z milosti boží byl pozdraven, kdežto před hodinou jsem se domníval, že jej večer nespatříte živého. Za to ke chvále boží dejte postavit před sochou pana svatého Ambrože, pro jehož zásluhy vám Bůh tuto milost prokázal, voskovou sošku tak velkou jako vaše dítě.“
Hošík spatřiv otce chtěl k němu a lichotil se k němu, jak činívají malé děti. Otec vzal jej do náručí s pláčem, nejinak, jakoby jej byl vzal z hrobu, počal jej líbat a děkoval svému kmotru, že jej vyléčil.
Soudruh bratra Rinalda — jenž byl zatím se služkou odbyl ne jeden otčenáš, ale aspoň čtyry a daroval jí nitěný váček, který byl dostal od jakés jeptišky, a učinil se jejím zpovědníkem — slyše, že manžel přišel do komory své ženy, potichu se přiblížil, aby zvěděl, co se bude dít. Když shledal, že vše dobře skončilo, vešel do komory a pravil:
„Bratře Rinaldo, čtyry modlitby, jež jste mi uložil, jsem již odříkal.“
Na to odpověděl bratr Rinaldo:
„Milý bratře, máš dobrý dech a dobřes učinil. Když přišel kmotr, odříkal jsem teprve dvě. Ale Pán Bůh tvým i mým přičiněním se smiloval a hocha uzdravil.“
Milý hlupáček poslal pro víno a pro lahůdky a uctil svého kmotra i jeho soudruha, čehož jim bylo velmi třeba. Po té s nimi vyšel z domu a poručil je Bohu. Pak bez meškání dal zhotovit z vosku sošku, kterou dal postavit k jiným před sochou svatého Ambrože, ale nikoliv Milánského.“